Poprvé jsem se k Falloutu dostal v roce 1999, když vyšel jako plná hra LEVELu č. 53, a to v češtině. Tehdy mě naprosto uchvátil. Těžká atmosféra zpustošeného postapokalyptického světa, která do té doby pro mě neměla obdoby. Tehdy jsem hru nadšeně dohrál a se stejným nadšením se vrhnul na druhý díl, který jsem prošel hned dvakrát po sobě.

Po více než 11-ti letech jsem se k prvnímu Falloutu vrátil a musím přiznat, že jsem měl obavy jestli mě ještě zaujme a neodradí svým zpracováním. Mé obavy se naštěstí nenaplnily a Fallout mě, tak jako kdysi, naprosto pohltil. Těžká atmosféra zůstala, spousta zajímavých úkolů a postav také. Neskutečně návyková hratelnost s velkým množstvím úkolů mě chytla a vždycky na několik hodin vytrhla z reality. Fallout je bohužel, ve srovnání se svým monstrózním pokračováním, hra poměrně krátká a dá se dohrát za relativně krátkou dobu.

Co se týká zpracování, nadčasová grafika dnes naprosto obstojí a evidentně nezestárla za ty roky ani o den. Další důležitou, atmosféru dotvářející složkou Falloutu je naprosto vynikající hudba. Asi jsem zvláštní, ale soundtrack občas poslouchám samostatně, třeba při řízení auta, pozdě v noci, dokáže vykouzlit docela tajemnou atmosféru.
Fallout je vynikající hra, ale bohužel má pihu na kráse v podobě technických problémů. Padání hry bylo, zejména v určitých lokacích, maximálně obtěžující. Postupně jsem jej trochu eliminoval, ale i přesto přetrvávalo, avšak už ne v takové míře.

O Falloutu se toho dá napsat opravdu hodně. Nezmínil jsem vynikající příběh, systém vývoje postavy nebo třeba brutální a krvavé turn-based souboje, které v současné době téměř vymizely. Fallout je jednou z her, která ani po letech neztratila nic ze své atmosféry, a to i přes obtěžující technické problémy.

Fallout je prostě zážitek.

Oba dva oficiální datadisky k prvnímu Quakovi jsem dohrál krátce po sobě, takže se nabízí možnost jejich srovnání.

Druhý datadisk vyšel jen asi měsíc po Scourge of Armagon, vyvíjený jinými vývojáři. Dissolution of Eternity je rozdělen na dvě části, mezi kterými si lze na začátku vybrat. Stejně jako v původní hře. Nicméně jsem začal od začátku.

Oproti prvnímu datadisku je zde velké množství nových monster. Některá jsou pouze přepracovaná z původní hry, jiná jsou úplně nová. Zejména v druhé části hry, je téměř v každém levelu na konci nějaký mini boss. Co mě velice překvapilo, byl závěrečný boss v podobě draka. Pokud si, stejně jako já, pamatujete první obrázky z Quake, tak na jednom z nich byl právě drak. Bohužel se ale do původní hry nedostal, takže toto je taková malá záplata, pro ty, kterým by snad podobný nepřítel ve hře chyběl.

Co se týká levelů samotných, tak tady se spíše jedná o zklamání. Přehnaně komplikované mapy, kdy situace se má tak, že jsem složitě hledal klíč, abych se následně vracel zpět na začátek levelu, kde jsem poté mohl otevřít zamčené dveře. Takto se zde bohužel vytratila možnost zkrácení si levelu pomocí rocket jumps, tak jak to bylo možné v původní hře. Pro ty, co to neznají, stačilo vyskočit střelit si pod nohy raketu a přeskočit tak nějakou zeď a level se tak mnohdy dal zkrátit třeba o polovinu. Nicméně i přes to mi nejdelší level vzal zhruba půl hodiny. Většinou se dají mapy proběhnout do 15 minut. Levely na sebe nijak nenavazují, a to ani tématicky a jsou více méně slepencem různých nápadů, který spíše dělá v celkovém konceptu zmatek. Jako celek hra nepůsobí konzistentně.

A v poslední řadě, co se týká zbraní, tady bych to viděl na kvalitnější arzenál, než v prvním datadisku. Alternativní střelivo do hřebíkometu, raketometu a bleskometu je přeci jen něco jiného než nové zbraně v Scourge of Armagon.

Celkový dojem z Dissolution of Eternity je slabší než u Scourge of Armagon. Sice jsou zde lepší zbraně a nepřátelé, ale celé to táhne dolů přehnaná komplikovanost a nesourodost levelů, která ruší jinak docela obstojnou atmosfétu. Zvuky jsou standardní, ale u verze ze Steamu nepochopitelně chybí hudba, která by mohla atmosféře ještě přidat. Co se týká obtížnosti, ta taky není nijak přehnaná.

Celková herní doba na Steamu - 3 hodiny.

V Call of Duty 4 jsem nejprve zkusil multiplayer a vzhledem k tomu, že jsem spíše sólista, tak volba padla na Free For All. A u toho jsem zůstal až nezdravě dlouho. Frenetická nekončící akce mě absolutně dostala. Sbírání zkušeností a s tím spojené získávání nových zbraní a schopností mě nutilo do dalšího hraní, až jsem se dopracoval na 43 level. A to pouze prostřednictvím FFA. Vzhledem k tomu, že už jsem otevřel téměř všechny schopnosti a ztratil tak další motivaci k hraní, jsem multiplayer odložil a s ním i celé Modern Warfare.
Po půl roce jsem se k Call of Duty 4: Modern Warfare vrátil a začal hrát singleplayer. Úvodní mise na potápějící se lodi spolu s intrem je originální a naplno tak ukazuje nový směr, kterým se čtvrtý díl Call of Duty vydává.
Bohužel následující mise mne už tak moc nebavily, přišly mi docela jednotvárné a musel jsem se k jejich hraní docela přemáhat. Jednotvárnost rozbil až bojový letoun, ze kterého jsem ostřeloval nepřátelské jednotky.
A pak to přišlo. Vybuchla atomová bomba, která vyčlenila Modern Warfare z houfu ostatních stříleček, a to začalo hrát svou vlastní ligu. Projevilo se to hned po výbuchu, kdy se v stěží zvednu, ujdu pár kroků a pak, v atmosféře plné beznaděje a zmaru, umírám. Třešničkou na dortu je působivá stealth akce odehrávající se v okolí města Pripjať. Plížení skrze nepřátelské jednotky, které jsem měl na dosah ruky bylo opravdu nervy drásající. Samotné město Pripjať je pro mne vrcholem hry. Ta atmosféra prázdnoty a opuštěnosti je naprosto uchvacující. Další mise po Pripjati už bohužel nejsou tak atmosférické, ale i tak předbíhají své ostatní herní kolegy o pár koňských délek.
Modern Warfare je nová vroucí krev, která se vlila do žil série Call of Duty. Ta po nemastném neslaném druhém díle, který více méně opakoval díl první, přešlapovala na místě. Naštěstí si vývojáři z Infinity Ward včas uvědomili, že tudy cesta dál nevede a provedli změnu prostředí tak výraznou, že už to snad ani lépe nešlo. Vůbec mi nevadilo, že hra je lineární a není možné z předem dané cesty odbočit, neměl jsem na to totiž vůbec čas. Filmová atmosféra, zejména druhé poloviny hry, mne chytila do svých spárů a pustila až se závěrečnými titulky.

Zombie Driver se veze na vlně zombie her, respektive se na ní chce svézt. Náplň hry je naprosto triviální. Jezdíte se svým vozítkem po městě, zabíjíte zombie a snažíte se zachránit různé přeživší. Občas je možné splnit nějaký další úkol, za který dostanete buď finanční bonus nebo nové auto. Časový limit na plnění úkolů je nastavený tak akorát a nikdy jsem s ním neměl problém. Hra má dva herní režimy, Story mode a Slaughter. Nechápu proč má kampaň v názvu "Story", ale o příběh jsem ve hře nezavadil. Asi jsem ignorant a měl jsem číst popisky mezi jednotlivými misemi. Misí je celkem 17 a každá zabere max 15 minut.

Ke grafické stránce lze říct snad jen to, že je standardní a nijak neuráží. Občas mi vadilo, že vozítko nebylo vidět pod nějakým stromem, nebo stavbou. U nepřátel mohli autoři trošku zapracovat a přidat pár druhů navíc, zombií jsou totiž ve hře jen čtyři druhy. Ovšem, jak už to u takových her bývá, různorodost nahrazuje množství. Dopravních prostředků je dostatek, nicméně jsem skoro celou hru využíval sanitku, má ideální poměr mezi rychlostí a kapacitou pasažérů. Zvuky jsou v pohodě, hudbu jsem radši vypnul a poslouchal jsem MPtrojky.

Slaughter mode v kombinaci s achievementy může prodloužit herní dobu o pár hodin. Jedná se o jakousi obdobu survival módu z Left 4 Dead, kde přejíždíte zombie, získáváte body a medaile. Co se achievementů týče, ty jsou dobrým motivačním faktorem k dohrání hry a hlavně ke hraní Slaughter módu.

Hrá ma i nějaké ty chyby technického charakteru. Nejvíc mě naštvalo asi to, že se mi vyresetovaly achievementy v postupu u Slaughter módu, zejména počty zabitých nepřátel a rozbitých aut. Taky jsem u některých achievementů nepochopil jejich počítání (konkrétně Gotta try them all!).

Zombie Driver je jednoduchá hra, jejíž dohrání do konce zabere cca 3-4 hodiny. Slaughter mód mě na chvíli taky zabavil, ale pochybuji, že se budu někdy ke hře vracet.

Celková herní doba na Steamu - 6 hodin, včetně otevření všech levelů ve Slaughter módu.

Quake II jsem hrál někdy v roce 1999 a tak si ho příliš dobře nepamatuji, takže tento komentář nebude srovnávací s původní hrou.

První datadisk ke Quake II se odehrává asi někde na planetě Stroggů, kde jsem jako hlavní hrdina ztroskotal. Nevím to jistě (až na to ztroskotání), jelikož příběh v téhle hře není vůbec důležitý. Grafické zpracování odpovídá roku vzniku, tedy v tehdejší době bylo vynikající, dneska sice nijak neohromí, ale mě naprosto vyhovovalo. Ostatně, ztvárnění výbuchů, railgunu a BFG se mi vždycky nejvíc líbilo právě v Quake II.

Prostředí hry se mi zdálo hodně jednotvárné, prakticky pořád jsem pobíhal po nějaké továrně a jen výjimečně jsem zavítal do různých jeskyní. Náplň misí je docela repetetivní, buď jsem musel najít klíč nebo přepnout spínač, který mi otevřel zamčené dveře. Docela se mi líbil ukazatel počtu nepřátel v levelu, alespoň jsem tušil jak daleko už jsem pokročil.

Obtížnost hry byla docela kolísavá. Ze začátku hry, než jsem našel nějaké pořádné zbraně, se mi zdála docela vysoká, po nalezení těch správných zbraní zase nízká a to až do té doby, než jsem před koncem potkal opět nebezpečné protivníky. Zbraní je zde opravdu hodně, ale pro některé jsem opravdu nenašel pořádné použití.

Celkově se mi Quake II Mission Pack: The Reckoning líbil, ale pouze z pozice fanouška žánru a zejména her od id Software. Ten, komu se líbil Quake II, bude se líbit i jeho první datadisk. Obávám se ale, že v dnešní době příliš hráčů neosloví.

Celková herní doba na Steamu - 4 hodiny.

Sanitarium jsem poprvé hrál jako demo, které obsahovalo úvodní část odehrávající se v blázinci a musím uznat, že mě atmosférou naprosto dostalo. Po několika letech jsem se dostal k celé hře za cca 5$ a hned jsem se dal do hraní. Tedy nejprve jsem musel vyřešit problém, kdy se hra odmítala spustit, nechtěla totiž fungovat na grafické kartě od ATI. Pomohl až program 3D Analyze, který hru obalamutil a spouštěl ji jakože na nVidii.

Ale teď už k samotné hře. Musím říct, že i po těch letech od hraní dema mě nezklamala, grafika perfektně vystihuje atmosféru zvrácenosti, divných a ještě podivnějších prostředí.

Příběh doplňují a postupně vysvětlují ponurá videa. Sice jsem ze začátku nechápal proč je každé prostředí na tolik odlišné a zdánlivě nesouvisející s ostatními, ale zejména závěr mi to všechno osvětlil.

Co se samotných prostředí týče nejméně mě oslovily části odehrávající se v kůži kyklopa. Naopak nejvíce mě dostalo hraní za malou holčičku, zejména level v prázdném domě byl strašidelně dojímavý.

Na Sanitariu snad asi každému vadilo ovládání, kdy pohyb hrdiny po obrazovce je zoufale pomalý a nepřesný. Docela dlouho mi trvalo, než jsem si na to zvykl. Jako další zápor považuji příběh, který je na jednu stranu vyprávěný velmi rychle a jasně (identita hlavního hrdiny), ale na stranu druhou je podaný takovým zvláštně roztříštěným způsobem, že byl pro mě jen těžko stravitelný (putování vlastní myslí ve formě různých převtělení).

I přes nepříjemnost s grafikou od ATI nebo nedotažené ovládání je Sanitarium zvláštní směsicí morbidity a zvrácenosti, která se mi svým způsobem líbila, ale bohužel se k ní budu asi těžko vracet.

První díl ze série Broken Sword je pro mě jedním z vrcholů klasických kreslených adventur. Hra má naprosto perfektní filmovou atmosféru. Nejvíce mi připoměla dobrodružné filmy typu Indiana Jones.

Kouzelná grafika dokonale vykresluje všechny lokace, které jsem při svém putování navštívil. Děj příjemně odsípá a nevyskytuje se žádné místo, které by bylo jen tak na vyplnění času. Dialogy protkané inteligentními vtípky a narážkami jsou doplňovány vlastním komentářem hlavního hrdiny. Ve většině případů, pokud budete dění pečlivě sledovat, nebudete mít problém. Samozřejmě pár perliček a zákysů se vždycky najde, ale to už k adventurám jaksi patří. A není jich zas tak mnoho. Musím přiznat, že nejvíc mě dostalo vylévání vody do kanálku před hospodou v Irsku, strávil jsem tím asi hodinu a až v návodu jsem zjistil, že to nikam nevede.

Další věc, která mě příjemně překvapila, je absence jakýchkoli "zábavných" meziher, které absolutně nesnáším a většinou mi pokazí dojem z celé hry (např. mezihry ve Full Throttle).

Zvukový a hudební doprovod je rozvněž výborný, jen těch zvuků mohlo být víc a hudba mohla hrát častěji. Občas jsem se mylně domníval, že mám vypnuté repráky. Ale není to nic tak nedostačujícího.

Co však v mém případě hru sráží z absolutního hodnocení jsou chyby ve hře. Konkrétně se mi jednou stalo, že jsem neudělal vše tak jak to mělo mít návaznost na sebe a zablokoval se následující krok důležitý pro postup ve hře. A za druhé situace kdy se mi hra na jednom místě zasekla a odmítala pokračovat. Vyřešilo to až stažení savů do další lokace z internetu.

I přes tyto chyby je pro mě první Broken Sword jednou z nejlepších kreslených adventur, jakou jsem kdy měl možnost hrát.

Musím na rovinu říct, že Episode Two je pro mě vrcholem Half-Life 2. Hru je možno rozdělit na dvě části, na slabší prohledávání důlních šachet a strhující akci prokládanou jízdou v autě. Hned na úvod mě potěšilo shrnutí předchozího děje v krátkém videu, přesně jak se na seriál patří. Sice první část v dolech považuji za slabší, avšak jen vůči zbytku hry. Celkově jsou doly dost povedené a zásadně se svojí atmosférou liší od zbytku hry. Občas mi dokonce připoměly Xen ze závěru prvního dílu. Avšak souboj se dvěma Antlion Guard, jako završení důlní akce, měl ten správný náboj, který od Hlaf-Life očekávám. Ovšem to co následovalo po usednutí do vozidla mě absolutně dostalo. Jak jsem neměl jezdící části v Half-Life 2 rád, tak tady jsem si je naplno užil. Zejména souboje s Huntery jsou naprosto strhující. Konečně nepřítel, který mi tolik chyběl v původní hře. Další novinkou, vedle již zmíněných Hunterů je přidání achievementů. Pro někoho naprosto zbytečná věc, pro mě motivace k přejíždění nepřátel a házení věcí po nich. Nedostával jsem se už jen z místa A do místa B tou nejkratší cestou, ale snažil jsem se přejet co nejvíc zombíků. Konečně i ti zombíci tu k něčemu jsou a dokonce je s nimi docela zábava. Jako další musím zmínit Combine Advisors. Nenadálé setkání s nimi na jedné ze zastávek a jejich vliv na vidění okolního světa je dalším prvkem, který umocňuje již tak hutnou atmosféru. A co se týče diskutabilního závěru se Stridery? Mě se líbil. Sice byl trochu hektický, ale takový má závěrečný souboj být.
Ale abych pořád jen nechválil, musím zmínit dvě věci, které mi trochu vadily. Za prvé mi připadlo, že se v dolech příliš opakovala situace, kdy Gordon musel něco udělat a ostatní se k němu připojí až poté. A za druhé se jedná o chybu ve hře, kdy po souboji s Antlion Guards se mi stalo, že se moji přátelé Vortigaunt a Alyx zasekli na místě a mě nezbývalo, než nahrát předešlou pozici a uvolnit jim cestu, tak jak jsem se dozvěděl někde na webu. Ještěže hru notoricky ukládám.
Pokud bude Episode Three kráčet stejnou cestou, bude to jedině dobře.

Tento komentář se bude týkat zejména multiplayeru. Singleplayer je již v komentářích docela probraný a já pouze dodám, že byl ve své době rozhodně strhující a plný atmosféry. Když jsem singleplayer Doom II v nedávné době pustil znovu a znovu jej dohrál, zjistil jsem, že neztratil nic ze své působivosti. Nedá mi to nepochlubit se, ale zkoušel jsem hrát pouze s motorovou pilou a pistolkou a opravdu, jde to tak dohrát do konce.

Co mě však na této hře baví neustále, je multiplayer. Doom II byl pro mě první hrou ve které jsem měl možnost vyzkoušet hraní proti živému protihráči. Zhruba tak před těmi 13 lety byla možnost hrát pouze ve dvou lidech přes sériový kabel (pamatuje to vůbec ještě někdo?), ale i tak jsme si hru neskutečně užívali. Samozřejmě hned od začátku vedl první level, neboli Entryway. Postupně, po objevení síťových karet, se přidávali další hráči a multiplayer byl lepší a lepší. Co na tom, že jsme většinou hráli jen jeden level dokola.

Je tomu asi tak rok, co jsem objevil super věc, která se jmenuje Zdaemon a zjistil jsem, že Doom II pořád funguje a má pořád docela slušný počet hráčů. Samozřejmě, vzhledem k tomu, že se jedná o hru z roku 1994. Nainstaloval jsem Zdaemon, Doom II a vrhnul se do hry. Ó jaké bylo moje překvapení! Po mnoho hodinách strávených u Call of Duty a Quake III Arena jsem si říkal, že to nebude problém, ale v Doomu jsem si vůbec neškrtl. Takhle rychlou střílečku jsem v multiplayeru ještě nikdy nehrál. Samozřejmě po několika neúspěších se začly objevovat první vlaštovky úspěchu, ale i tak, málokdy se mi stane, že bych přežil déle než 30 vteřin. Naprosto unikátní hratelnost mě strhává i v době Quake Live a Team Fortress 2.

Se síťovou hrou souvisí i jedna z největších předností Dooma a tou jsou různé modifikace. Doom je v tomto směru průkopníkem a dnes je k mání několik tisíc odlišných levelů. Z mého pohledu však vítězí modifikace na stále jednu z nejlepších multiplayer map, legendární Entryway. Trochu mě zase na druhou stranu mrzí, že dnes už je problém si, přes již zmíněného klienta, zahrát původní Entryway bez modifikací. Ale s tím už jsem se smířil.

Na závěr se mi tak nějak chce říct, že nové hry přicházejí a odcházejí, jen Doom II stále zůstává. Ale to už je docela otřepaná fráze...

Episode One se mi docela líbila, a to i přes to, že neobsahovala téměř žádné novinky oproti původní hře. Jediným novým nepřítelem je Zombine, neboli voják Combine přeměněný na zombii s granátem v ruce. Stejně tak zbraňový arzenál je prost veškerých změn. Graficky hra vypadá na první pohled stejně, avšak změna k lepšímu nastala díky použití HDR efektů, které hodně přidávají na atmosféře.
Stejně jako v původním Half-Life 2 mě nejvíce bavila část v Citadele, a to zejména díky rozšířeným možnostem Gravity Gun. Co mě naopak bavilo nejméně, byly podzemní garáže plné otravných zombií.
Téměř celou hru spolupracujete s Alyx a mnohdy je její pomoc nezbytná pro zvládnutí některých úkolů. Spolupráce je zpracována na výbornou. Co však, podle mého názoru, trochu vázne je komunikace mezi Alyx a Gordonem, respektive vtípky na Gordonovu mlčenlivou povahu. Nemohu si pomoci, ale ve většině případů na mě působí poněkud nuceným dojmem.
Celkově ve mě zanechala Episode One dobrý dojem, prostředí města mi, až na výjimky, vyhovovalo a i přes poměrně krátkou herní dobu jsem se dobře bavil. Akce už nebyla tak roztroušená jako v původní hře a hratelnost byla mnohdy intenzivnější.

Na úvod musím podotknout, že jsem Wolfenstein 3D hrál kdysi dávno ještě v době PC 286, nicméně až v červnu 2009 jsem Wolfa proběhl od začátku do konce bez použití cheatů. Toto jen pro upřesnění, že se nebude jednat o nostalgický komentář.
Wolfenstein 3D je opravdu pamětník, ostatně je mu, byť neprávem, přisuzována role zakladatele žánru FPS jako takového. Stejně tak jsem k Wolfovi přistupoval. Nejprve jsem si chvíli zvykal na ovládání v kombinaci klávesnice a myš. Citlivost myši je o dost menší než v současných hrách, ale po prvním levelu jsem to dostal do ruky. Co se týče grafického zpracování, tak se jedná opravdu o průkopníka, ale musím z vlastní zkušenosti říct, že jsem hrál i ošklivější hry. Obzvláště v některých levelech je grafika tak trochu nepřehledná. Co mi na hře vadilo asi nejvíc, je design některých pozdějších levelů, kde jsem se několikrát ztratil a bloudil pořád dokola, než jsem našel klíč, dveře apod. Většina levelů je logicky a přehledně navržených, ale občas se najde nějaký ten chaotický úlet. Absence mapy tedy není, až na výjimky, nikterak skličující. Druhů nepřátel sice není mnoho, ale neurazí a ani nenadchnou. Stejně je to se zbraněmi, většinu času jsem používal samopal a na závěrečné bossy rotační kulomet. Co mě příjemně překvapilo, je velikost zranění závislá na vzdálenosti od nepřítele. Prostě na jeden metr vás jeden výstřel zabije, na delší vzdálenost jen škrábne atd. To jsem u hry z roku 1992 nečekal.
I přes všechny vyjmenované zápory má Wolfenstein 3D pořád své kouzlo a atmosféru, jen musíte být ochotní na chvíli zapomenout, že existují Doom, Half-Life či Crysis.

Magic Carpet jsem začal hrát už někdy před 13ti lety a s krátkými či delšími přestávkami jej hraji do teď. Strhává mě především ta volnost při létání na koberci, jež je naprosto fascinující, a tak odlišná od ostatních her své doby a, nebojím se říct, i od většiny her současných. Byť se může zdát, že neustále stejná náplň jednotlivých levelů brzo omrzí, opak je pravdou.
Kouzlo Magic Carpet totiž spočívá ve skvěle navržených světech, které obsahují různé skryté pasti, kouzla a velké množství nepřátel včetně obrovských draků a dotěrných džinů. Ovšem všechna tato stvoření ustupují do pozadí po setkání s nepřátelskými kouzelníky. V ten okamžik se Magic Carpet mění ze střílečky na taktickou real-time strategii, kdy si musíte dobře naplánovat nejen zabití nepřátelského kouzelníka, ale i zničení jeho zámku. Vynikající je proto možnost ostatní kouzelníky poštvat proti sobě, nebo k nim do zámku přivést draky, kteří udělají špinavou práci za vás. Stejně tak se mi líbí originální kouzla, přece jen, kde můžete jen tak střílet firebally, blesky a meteory nebo vyvolat sopku anebo armádu nemrtvých. A to vše z vlastního pohledu. Proto se mi Magic Carpet líbí, pro tu volnost a velké možnosti taktizování při soubojích s nepřáteli.
Co se týče technické stránky věci, na svou dobu hrála prim fantastická grafika, v těsném závěsu s vynikajícím ozvučením a hudbou.

EDIT 27.7.2010: Tak jsem Magic Carpet konečně, po dlouhých letech, dohrál do konce. Musím ale trochu snížit mé hodnocení, a to zejména kvůli několika technickým chybám. Tyto chyby se ve hře vyskytují sporadicky, ale o to víc naštvou. Zejména když nejde zničit zámek nepřátelského kouzelníka a jeho mana je potřebná pro dohrání levelu. To nezbývá, než začít znova konkrétní level od začátku, což může někdy znamenat i půl až tři čtvrtě hodinky navíc. Další a dost podstatná věc je, že se mi hru nepodařilo v SVGA rozlišení rozjet plynule. Nevím jestli je to špatná optimalizace hry, nebo špatné nastavení DOSBoxu, ale prostě jsem musel mít vypnutou např. oblohu aby se to necukalo. Zkoušel jsem všechna možná nastavení DOSBoxu, ale nikdy se mi hru nepodařilo spustit tak aby byla naprosto plynulá. To bych u hry z roku 1994 v roce 2010 nečekal. Vrchol byl v posledním, 50. levelu, který jsem radši hrál ve VGA rozlišení. Zejména pro tyto důvody snižuji hodnocení ze 100 % na 90 %. Samozřejmě vše, co jsem napsal v původním komentáři nadále platí.

Half-Life 2 bych rozdělil na části, které mě bavili a na ty, které mi do toho moc neseděly a taky mě moc nenadchly. Nejvíc mě zaujaly části, které se odehrávaly ve městě. Spousta akce, souboje s vojáky Combine, boje se Stridery, sestřelování vznášedel, pobíhání v rozbořeném City 17 apod. Stejně tak mě bavila, sice krátká, ale atmosférická, Citadela. O něco méně mě zaujalo město zombií a jeho hororová atmosféra, které mi nějak nesedělo do celkového konceptu hry. Co mě nejvíc vadilo a nudilo byly mise na člunu a na bugině. Přišlo mi to jako zbytečné nastavování herní doby.
Co se týče zbraní, tak jsou docela slušně vyvážené a jednoznačně u mě vede pulsní puška (nebo tak něco). Naopak velkým zklamáním pro mě byl Gravity Gun. Počáteční nadšení vystřídalo rychlé vystřízlivění a následná kocovina sestávající se pouze z přenášení věcí z místa na místo. Toto rozčarování částečně vynahradily mise s házením kotoučů z cirkulárky a závěr v Citadele, ale myslel jsem si, že budu moct aspoň brát zbraně vojákům z rukou apod. Jako hodně originální považuji využívání pomoci brouků v soubojích.
Celkově je pro mě Half-Life 2 vynikající střílečkou s místy dechberoucí atmosférou, avšak celkový dojem mi hodně kazí přejížděcí sekvence a nevyužitý potenciál Gravity Gunu.

Morrowind jsem asi po 2 týdnech nadšení ohodnotil 100 %. Neviděl jsem žádnou chybu
a tak trochu jsem byl zaslepen neuvěřitelnou volností, kterou hra poskytuje. Ve hře
si můžete dělat téměř co chcete, můžete si zvolit a trénovat postavu jak se vám líbí, sbírat a vyrábět magické předměty, používat alchymii apod. Můžete se vykašlat na hlavní příběh a jen tak se toulat, stát se tzv. virtuálním turistou.
Jenže v té absolutní volnosti se můžete začít ztrácet. Přesně to se stalo i mě, to že se nemusím držet hlavního příběhu je sice krásná věc, ale postupem času jsem jaksi zapoměl kam mám jít, co mám udělat a tak. Prostě jsem jen tak prozkoumával okolí, trénoval postavu plnil vedlejší úkoly a zapoměl jsem, co mám udělat, abych se
v příběhu posunul dál. Pomohlo by tomu aspoň nějaké zpřehlednění deníku a v něm zapsaných úkolů.
Dál mi trochu vadí to, že po nějakém čase moje schopnosti rostly rychleji než schopnosti nepřátel. Jednoduše řečeno, jakoukoli daedru zlikviduju asi tak na čtyři seknutí. Chvilku mě to bavilo, ale teď je to spíš nuda. Chtělo by to trošku vyvážit hratelnost. Samozřejmě mohl bych hledat další chyby, ale přesto všechno klady nad zápory převažují.
Po delším čase, který jsem s Morrowindem strávil musím tedy poupravit své hodnocení na 80%. Morrowind je hrou (téměř) neomezených možností, kterou můžete jen tak hrát nebo ji můžete prožít.

EDIT 27.11.2010: Morrowind mě zklamal. Stalo se to tehdy, kdy jsem se v cechu bojovníků dopracoval až na nejvyšší pozici. A co se stalo? Vůbec nic. Nestalo se vůbec nic, nikdo mi nepoděkoval, nebo tak něco. Pak mi přišla nějaká další snaha v postupu v různých klanech naprosto zbytečná. Prostě v Morrowindu pro mě chybí motivace. Jinak má ale vynikající možnosti, jen to tak nějak vychází na prázdno. (Tento příspěvek jsem kdysi dal do diskuze, ale myslím, že se ke komentáři hodí také.)