Amnesia: The Dark Descent

Tahle hra je pro mě pozoruhodné herní zjevení a to hned ze dvou důvodů.

Amnesia je po celou dobu taková, jaké jsem doufal, že bude i Call of Cthulhu - se kterým toho mimochodem má společného více a ještě o něm bude řeč - totiž prostá přímé akce (a jejího neúměrného hromadění se ke konci), kdy herní náplň tvoří hlavně procházení lokací, pročítání písemných záznamů ve snaze zjistit co nejvíce a překonávání rozličných překážek blokujících další postup (ne, že bych občas nekouknul do návodu - já mám tendence zakysávat u největších maličkostí). Nijak zvlášť si sice nepotrpím na herní fyziku a kvůli hádankám adventury také nehraji, ale co se musí autorům nechat, tak že prostředí funguje skvěle. Efekty nevolnosti na začátku hry mi sice působily, ehm... nevolnost, ale když přešly, hra se dobře rozhýbala. Zmínit tu musím hlavně manipulaci za pomoci gestikulace myší, což sice může působit jako pozlátko, ovšem to jen do té doby, dokud se neocitnete v naléhavé situaci, kdy se vám to trhané kroužení kolem ve snaze urychleně zdvihnout mříž krvavě nevyplatí... Samotní nepřátelé mi jinak občas přišli zbytečně početní a hlavně tedy předvídatelní, skoro až zdržující - to když bylo třeba se často někde krčit a čekat, až ten další zase přejde (žalář). Nicméně na druhou stranu - hra má své děsivé okamžiky a zejména pasáže, kdy se nepřítel jen tak nevzdálí či vás dokonce pronásleduje neznámými temnými chodbami, nepostrádají pořádně silný náboj. V Dark Corners of the Earth jsem se snad ani zpoloviny nebál tolik, jako místy tady.

A když už kopu do toho Cthulhu... druhá věc, co mě zaujala - příběh. Ztráta paměti je sice fakt dost ohraná, ale už zjištění, že to byl záměr bývalého já hlavní postavy, které nechalo tomu současnému i velmi prosté a srozumitelné instrukce - najdi Alexandra, barona hradu a zabij ho - skýtá určitý potenciál. Posléze se ještě přidá něco mytologie nepokrytě vykradené právě od HPL, hlavně se ale zhruba v poslední třetině začne děj lámat opravdu zajímavým směrem. Nepřátel už není zdaleka tolik, o to více však hra získává na působivosti při objevech dalších a dalších záznamů a za když už ne nejděsivější, tak přinejmenším za nejatmosféričtější pokládám právě lokace, kde sice o živáčka (nebo mrtváčka) skoro nezavadíte, místo toho vám však bude dělat společnost nejedno mučící zařízení...

Samotné zakončení sice mohlo být realizováno trochu lépe (tedy hlavně z vizuálního hlediska, abych byl konkrétní), ale jinak jsou rozdílné konce příjemně nedoslovné a nechávají dost prostoru pro vlastní interpretace - já sám měl docela obtíže se rozhodnout a i po dodatečném zhlédnutí dalších závěrů nejsem schopen jednoznačně určit, který mi vlastně sedí více. Jen stěží si dokážu vybavit, kdy jsem hrál naposledy hru, jejíž příběhovou linii bych mohl bez větších výhrad označit za inteligentní jako v případě Amnesie a to přestože má rozsahem blíže spíše k jedné z těch lepších Lovecraftových povídek. (Že někteří považují absenci vlastní fantazie za chybu autorů už je pouze problém dotyčných, vyprávění samotné svůj začátek, prostředek i to důležité na konci rozhodně má.)


Na závěr už jen doplním přání, abych si příště mohl zahrát něco v podobném duchu, jen s možnostmi pobytu v exteriérech a rozhovorů s dalšími charaktery - v kombinaci s kvalitními herním systémem a solidně napsaným příběhem by to totiž vážně mohlo stát za to.

Wow! Tak takhle jsem se u hry ještě nebál. Popravdě, jednu jistou pasáž bych mohl klidně považovat za nejstrašidelnější věc, co jsem v životě kdy zažil.

Potloukat se sám po opuštěném hradě Brennenburg by ještě samo o sobě nebylo vůbec tak strašné, s takovým námětem si pohrává nejedna hra... film, kniha. Totéž platí o ztrátě paměti či groteskních monstrech, na která čas od času narazíte (nebo naopak doufáte, že nenarazíte). De facto se po hratelnostní stránce jedná o naprosto klasickou horrorovou first person adventuru, která se od ostatních liší snad jen osobitým využitím fyziky, k tomu se ale ještě dostanu.

Co dělá Amnesii tak zatreceně dobrou, je bezpochyby zpracování. Tma je opravdu neproniknutelná a vy si můžete buď posvítit lucernou (ve které ale rychle dochází olej) či zapálit tu a tam nějakou pochodeň nebo svíčku. Vzhledem k tomu, že nemáte vůbec žádnou možnost se bránit, nejste skoro nikde v bezpečí. Právě to je na tom celém nejšílenější. Kdyby Amnesia byla klasická střílečka, lekli byste se možná jednou, dvakrát, pak by vám otrnulo a vy byste si probíjeli cestu celkem bez obtíží. Ne však tady. Kráčíte si pomalu a opatrně temnou chodbou, dáváte si pozor na každý roh, když najednou před sebou uslyšíte chrapot umrlce, v šeru před vámi se cosi mihne. Hladina adrenalinu jde neuvěřitelně rychle nahoru a vy berete nohy na ramena, jen abyste se mohli schovat v nejbližší místnosti. Zabarikádovat dveře židlí a hned si zalézt do skříně (ano, opravdu). Napětí se stupňuje, když slyšíte jak monstrum buší na dveře a škvírou ve skříni pozoruje, kterak se dveře rozlétají a jakási nejasná postava se vztekle pohybuje po místnosti ve snaze vás najít.

Třebaže to nemusí znít tak hrozně, v praxi je to, alespoň pro mě, jeden z nejsilnějších herních zážitků. O to mocnější to bylo, když jsem notnou část hry své pronásledovatele ani pořádně neviděl, jen sem tam nějakou nejasnou siluetu, protože jít blíže jsem se skutečně neodvážil.

Samozřejmě, že hra nenabízí jen a pouze toto. Vedle toho je tu i plno logických úkolů (hádanek, chcete-li), které mají zpravidla velmi logické řešení a krom toho budete též objevovat svou zapomenutou minulost.

Kdybych se měl na hru podívat z technické stránky, tak můžu jen a jen chválit. Někdo by snad mohl říct, že grafika by mohla být lepší a tak, nicméně já jsem s ní naprosto spokojen, na vysoké detaily mi hra na mojí staré plečce jela naprosto plynule, při použití sluchátek je zvuková stránka více než perfektní a za celou dobu hraní jsem nenarazil na jediný bug. Délku hry si netroufám odhadnout, jelikož jsem ji hrál často v docela krátkých kouscích a delším časovém úseku, nicméně pocit, že by to bylo příliš krátké, jsem tedy rozhodně neměl.

Snad poslední věc, která stojí za zmínku je ještě ono využití fyziky. Nejen tedy, že je to potřeba k vyřešení některých úkolů, ale setkáte se s ní třeba i při otevírání dveří. Kliknutím je jakoby uchopíte a poté myší táhnete k sobě nebo od sebe, v závislosti na tom, kam s nimi chcete pohnout. Toto je pak dovedeno k dokonalosti, když vám na záda funí nějaká kreatura a vám nezbývá, než za sebou přibouchávat dveře, které v té vší panice ještě často taháte na opačnou stranu, než byste chtěli a měli.

Takže ve výsledku je to vskutku výborná horrorová adventura s dokonalou atmosférou, jež vás ale, co se příběhu a jeho podání týče, zase úplně do kolen nedostane, nemluvě o tom, že ke konci už to dosti ztrácí grády.

Předem upozorňuju, že z části je tenhle komentář strašně trapnej.

Žila byla jednou jedna princezna jménem Amnesia, a ta vám byla strašlivě deprimující. Na venek vcelku pěkná holčina, ale uvnitř prohnilá do morku kostí, s temnotou okupující každičkou její myšlenku, s vnitřními monstry, kteří vypadají smutně, přičemž jedinou jejich touhou je neprodleně všechno živé zahubit. I rozhodl se chrabrý princ Jarda princeznu prohlédnout...a už nikdy se na princezny nedíval stejně.

Co vám mám povídat...ještě teď se třesu. Tahle hra JE děsivá. Hodně. Pro hodně hráčů asi až moc. Je to mnohem strašidelnější, než Penumbra (pokud jste hráli). A to říká člověk, který doposud považoval Penumbru za nejstrašidelnější hru všech dob. Není se ale moc čemu divit. Ve Frictional neskutečně oplývají talentem a genialitou, a s takovou výhodou vskutku není problém vytvořit takovej masterpiece, jakým Amnesia bezesporu je.

První půlka hry je *relativně* poklidná, a slouží především k absolutnímu sžití s postavou a seznámení se s hradem, jehož útrobami se po celou dobu hraní bude hráč potulovat. Tím pochopitelně nechci říct, že by se toho při první půlce moc nedělo, naopak - hra vás vystraší během prvních 15ti minut a vězte, že v této hře má úroveň děsu vstoupající tendenci. Poměrně brzy začne rovněž hrozit smrtelné nebezpečí, a tuto situaci rychle pozná každý, kdo se alespoň obdařil demoverzí hry. Od samotného začátku hráč taky ustavičně naráží na různé střípky příběhu různých forem - ať už jsou to poznámky nebo úryvky z deníku hlavního hrdiny, které se válí všude kolem, nebo časté flashbacky, které jsou ale rozkouskované takovým způsobem, že spíš hráči ještě víc zamotávají hlavu.

S druhou půlkou ale začíná teprv ten správnej vodvaz. Doslova infarktová jízda. V mžiku, bez jediného varování, otevřete jedny naprosto obyčejné dveře, a z blízké černočerné tmy se najednou vynoří monstrum a šine si to vašim směrem. Člověka napadne utíkat, ovšem tato kreatura je poněkud rychlejší, než hráčova postava, tudíž únik je next to impossible. Jediným řešením je se neprodleně schovat. To je skorem vždycky ale až moc snadné, a nejen proto se celková obtížnost hry řadí mezi ty nižší. Potřebujete se dostat přes místnost s potulujícím se monstrem, ale pokaždé vás dostane? Neztrácejte hlavu! Stačí se nechat třikrát, čtyřikrát zabít, a tvůrci pak laskavě mostrum z místnosti vyhodí. Nedělám si prdel, to se tu fakt děje. Nicméně, ačkoliv to tedy nepochybně snižuje úroveň napětí, ta úroveň je pořád setsakramentsky vysoká, a krom toho se díky tomu člověk opravdu vyhne zákysům. Hádanky jsou všechny vesměs zcela logické, tudíž pokud nejste příliš blbí, ani z oné stránky by se zákysy neměly vyskytovat.

Jedinou opravdovou výtku mám k příběhu a především pak ke konci. Příběh jako takový je bohužel dost nezajímavý, a je to v podstatě takový převlečený namaskovaný klišé o šeredných rituálech a mučení. Ačkoliv se to všechno odkrývá pomaloučku polehoučku po kouskách, zhruba od čtvrtiny hry se vám začne rýsovat vcelku jasný obrys toho, jak to celý dopadne. A že se není na co těšit. Škoda. Co se konce týče, zřejmě jsou tu dva možné, a jak na potvoru mi bylo po zásluze uděleno toho horšího. Totiž, krátce před koncem se hráč seznámí s Agrippou (myslím, že tak se jmenoval), který vás požádá o záchranu. Jeho záchrana si žádá vcelku důkladný průzkum hodně rozsáhlých lokací. Mě se do toho moc nechtělo, ale stejně jsem si řekl, že budu hodnej, a tak jsem pilně prohledával každej kout a dohromady jsem toho našel relativně dost. Jenomže to všechno přišlo vniveč, páč se mi během průzkumu nepovedlo najít ještě jeden předmět. To mě neskutečně nasralo, a tak jsem se na Agrippu vysral a šel dál bez něj. Na úplném konci pak máme několik klád, na které by se očividně dalo něco použít, ale to něco jsem bohužel u sebe neměl, nejspíš kvůli tomu, že jsem se vyprd na Agrippu. Rozhodně se tedy vyplatí i ten zatracenej poslední předmět najít, páč konec bez Agrippy stojí za fakt hodně velký...

Taky je ta hra docela dost krátká. Plus mínus 6 hodin a čus. U adventur zpravidla čekám aspoň 15 hodin hracího času, ale bohužel. Jediný štěstí, že je tu onen komentář tvůrců, který rozhodně musíte slyšet (pokud jste měli sebemenší pochybnosti o jejich genialitě a talentu, ty komentáře vám to natřou). Pokud byste ale hru hráli s komentářema už na poprvé, tak nevím nevím. No, těch peněz litovat nebudete každopádně.

Pakliže nepovažujete Left 4 Dead za vrcholné horrorové dílo a nepožadujete ke každé obludě v místnosti minimálně jeden kvér, kterým obludě ustřelit palici, Amnesia rozhodně stojí za zkoušku. Pakliže milujete adventury, milujete horror, a shodou okolností jste i fanouškem Penumbry, pak je Amnesia fucking must.

Hodnotit hry, jako je Amnesia, je dost těžké. Mohl bych zde začít popisovat momenty, které mě opravdu vyděsili, mohl bych zde popisovat neuvěřitelnou atmosféru, kterou nebude snadné překonat. Můj názor na tuto hru je ten, že se jedná o nejlepší hororovou hru za posledních několik let. Doom 3, F.E.A.R...to všechno je proti tomuto dílu čajíček! Už první okamžiky v zapršené místnosti, kde se hlavní hrdina v úvodu ocitá, mají tu atmosféru, na kterou se tady rozplívám nejen já. Vezměme si příklad-třeba první dva díly Penumbry (od stejných tvůrců). Tam jste vždy začínali na nějakém menším místě, které byť vypadalo depresivně, nebylo nebezpečné. Ovšem zde se jede "natvrdo" hned od úvodu-trochu se porozhlédni v několika sálech, sesbírej co můžeš (moc k sebrání toho ve hře opravdu není) a padej do slizkých chodeb, kde mnohdy není vidět na krok. Zvuková stránka hry je rovněž naprosto famózní-depresiní hudba, která se kolem vás šíří, když si to vykračujete potemnělou chodbou, dunivé basy ve chvíli, kdy vám začne hrozit nějaké to nebezpečí...

Amnesia se hraje více než dobře-žádné zapeklité puzzly nečekejte, vše je přísně logické. Potěší rovněž možnost pustit si ke hraní komentář tvůrců, který je opravdu zajímavý. Ve Frictional Games horory prostě umí a doufejme, že pro nás brzy připravý Amnesii 2 (konec by tomu skoro napovídal-ale můžu se mílit).

Na Amnesii jsem se už od jejího ohlášení těšil. Přeci jen, tvůrci za sebou mají pro mě povedenou sérii Penumbra, díky které se vryli do podvědomí řady hráčů a od své freewarové prvotiny vystoupali sympaticky vzhůru. Hratelnost založená na pohybu objektů pomocí tahů myši sice nebyla spatřena poprvé, ale až Frictional Games ji dotáhli do takřka finální verze a postavily kolem této funkce všechny své hry. První momenty v Amnesii vypadaly více než slibně, ale nedlouho poté proběhlo jisté vystřízlivění, opakující se prostředí (ano, hra se odehrává v útrobách hradu, ale i tak tento aspekt mohli autoři pojmout lépe) a především zjednodušení s primárním zaměřením na hráče tohoto typu her neznalé. To považuji za značnou podpásovku, absence vyraznějších puzzlů by tak nevadila, jako podstatně menší využití právě fyziky objektů a jejich pohybu pomocí tahů myši. Všude zmiňovaná strašidelnost, spočívající v laciném leknutí hráče, mě také minula. Příběh, ač se v něm jistý potenciál nacházel, nebyl dotažen a působí jen jako jistá výplň mezi průzkumem a hledáním zápalek a oleje.

Z mého pohledu velké zklamání, i když tvůrci si stěžovat na výsledné prodeje nebudou, a nutno dodat, že si je minimálně za Penumbru zaslouží. Napadá mě už jen srovnání s Blackstone Chronicles, který také staví na atmosféře strachu, ale provádí to za pomoci textu a pomalém, ale o to děsivějším rozuzlování hlavní zápletky.