Call of Duty 4: Modern Warfare

V Call of Duty 4 jsem nejprve zkusil multiplayer a vzhledem k tomu, že jsem spíše sólista, tak volba padla na Free For All. A u toho jsem zůstal až nezdravě dlouho. Frenetická nekončící akce mě absolutně dostala. Sbírání zkušeností a s tím spojené získávání nových zbraní a schopností mě nutilo do dalšího hraní, až jsem se dopracoval na 43 level. A to pouze prostřednictvím FFA. Vzhledem k tomu, že už jsem otevřel téměř všechny schopnosti a ztratil tak další motivaci k hraní, jsem multiplayer odložil a s ním i celé Modern Warfare.
Po půl roce jsem se k Call of Duty 4: Modern Warfare vrátil a začal hrát singleplayer. Úvodní mise na potápějící se lodi spolu s intrem je originální a naplno tak ukazuje nový směr, kterým se čtvrtý díl Call of Duty vydává.
Bohužel následující mise mne už tak moc nebavily, přišly mi docela jednotvárné a musel jsem se k jejich hraní docela přemáhat. Jednotvárnost rozbil až bojový letoun, ze kterého jsem ostřeloval nepřátelské jednotky.
A pak to přišlo. Vybuchla atomová bomba, která vyčlenila Modern Warfare z houfu ostatních stříleček, a to začalo hrát svou vlastní ligu. Projevilo se to hned po výbuchu, kdy se v stěží zvednu, ujdu pár kroků a pak, v atmosféře plné beznaděje a zmaru, umírám. Třešničkou na dortu je působivá stealth akce odehrávající se v okolí města Pripjať. Plížení skrze nepřátelské jednotky, které jsem měl na dosah ruky bylo opravdu nervy drásající. Samotné město Pripjať je pro mne vrcholem hry. Ta atmosféra prázdnoty a opuštěnosti je naprosto uchvacující. Další mise po Pripjati už bohužel nejsou tak atmosférické, ale i tak předbíhají své ostatní herní kolegy o pár koňských délek.
Modern Warfare je nová vroucí krev, která se vlila do žil série Call of Duty. Ta po nemastném neslaném druhém díle, který více méně opakoval díl první, přešlapovala na místě. Naštěstí si vývojáři z Infinity Ward včas uvědomili, že tudy cesta dál nevede a provedli změnu prostředí tak výraznou, že už to snad ani lépe nešlo. Vůbec mi nevadilo, že hra je lineární a není možné z předem dané cesty odbočit, neměl jsem na to totiž vůbec čas. Filmová atmosféra, zejména druhé poloviny hry, mne chytila do svých spárů a pustila až se závěrečnými titulky.

Modern Warfare je pro mě výběrem toho nejlepšího ze série Call of Duty. Hra běží na vylepšeném enginu ze dvojky, takže je grafický pěkná, ale hlavně velmi nenáročná, což je klíčový prvek pro multiplayer.

SP část dostala nějaký ten příběh, který graduje až do výborného závěru. Přestřelky jsou velmi dobré, rozhodně lepší než v v druhém díle, kdy se nepřítel klidně i několikrát zvedl ze země. Uvodní animace před začátkem každé mise navnadí. Atmosféra boje je naprosto špičková a neotřelá díky zasazení do moderního konfliktu. Na řadu přijdou modernější zbraně a vcelku originální mise (jak to tedy v tomto žánru ještě jde). Jako naprostý vrchol hry považuju misi v okolí města Pripjať. Atmosféra je tu vypíchnuta dokonale.

MP považuju za špičku žánru a strávil jsem v něm mnoho hodin. Do hry je přidán systém zkušeností a tzv. levelování, které konkurence začala ve velkém kopírovat.

Zvuková stránka je také skvělá. Jak dabing, tak zvuky. Modern Warfare jsem dohrál asi 5x, a určitě si ho někdy v budoucnu zopakuju. Nejlepší hra? ASI NE. Nejlepší naskriptovaná střílečka? PRO MĚ ANO! 95%

Velice intenzivní hra. Skvělá atmosféra války, která chytne a nepustí do závěrečných titulků. Atmosféře napomáhá pěkná grafika a výborná hudba a ozvučení vůbec. Prostě takto má vypadat naskriptovaná střílečka.

Samozřejmě nesmím zapomenout na multiplayer, který se na mém pomyslném žebříčku ihned vyšplhal na druhé místo (hned po Battlefield 2).

Původně jsem neměl komentář v plánu, ale teď když si olizuju prsty po téhle mňamce, tak sem jen plácnout procenta nepřipadá v úvahu. Poněvadž akce tu není jen slovo za kolonkou žánr, je to hlavní argument, proč si Modern Warfare zahrát. Parádní svižné přestřelky v ještě lepší "potápěčské" atmosféře než u předchozích dílů, kdy se spuštěním nové mise přestanete vnímat realitu a ponoříte se do úžasného světa války po amícku. Na designérsky vyvedených bojištích, ve sprškách kulek, za hřmění granátů a řevu vojáků (často posledního), vám hra nedá vydechnout, dokud zdárně nedokončíte své poslání. A než se rozkoukáte, už plynule přecházíte do další mise a za chvíli konec.

Co mi nesedlo aneb vařím z H2O. Zaprvé, krátkost hry, ovšem to jen minimálně, neboť se mi zdá, že by hra ztratila s dalšími kapitolami na intenzitě. Zadruhé, odevšad čouhající skripty, na druhou stranu jsem si u nich nevšiml žádných výraznějších chyb, to bude pravděpodobně tím, že jsem všude poslušně běhal za týmem jak psisko a nezkoušel přelejzat kdejakej plot (což mám normálně ve zvyku). A nakonec mi zbývá zmínit jediný skutečný zápor, a to že CoD 4 není tak jednoduchý, abych ho mohl hrát jen jednou rukou a tou druhou do sebe ládovat popkorn - neb některé filmové okamžiky bez kukuřice prostě nejsou ono (nechat kolem sebe štrádovat celou nepřátelskou četu nebo si, z vrtulníku na vycházce, vychutnat hříbka satanáše).

První dohrání Modern Warfare bylo na můj vkus až příliš hořké. Vzhledem k hypu, vysokým – až téměř maximálním – hodnocením v recenzích a nadšených slovech fanoušku jsem se do hry pustil s velkým nadšením. Bohužel, celý zážitek mě nějak záhadně minul a v ústech mi zanechal nepříjemnou pachuť. Zarazila mě tehdy neschopnost umělé inteligence, uhozené úseky s časovým limitem, občas špatně rozvržené skripty a s tím související nerovnoměrné zvýšení obtížnosti. Velmi slabá zakončující část s raketovým silem pak byla posledním hřebíčkem do rakve.

Okatý filmový styl je ovšem tajným esem v rukávu, který mě nakonec donutil rozehrát po zakončení celé trilogie (mnou výborně přijatém druhém a třetím pokračování) Modern Warfare opětovně. A já ho, až mě to samotného překvapuje, docenil více, jak při hraní prvním. Všechny přešlapy, kterých se Infinity Ward dopustil, tam uvnitř skutečně dřímou, ovšem i přesto jsem ochoten jim to, kvůli intenzitě a jejímu postupnému stupňování, odpustit. Dějová linka je překvapivě funkční, dobře se rozmotává a v kontextu všech dílů i dokonce dává smysl (ptám se: kdo je je ten první přeškrtlý muž na fotografii se Zakhaevem, jeho synem a Al-Asadem?) Provázanost je, se znalostí třetího dílu, někdy až mrazivá.

Mrzí mě ten výskyt chyb, čímž pro tentokrát nemyslím bugy, ale špatně koncipované pasáže, ty s časovým omezením zejména. Patetický úprk z oblasti Černobylu v tomto ohledu působí až směšně a chvíle, kdy pronášíte svého nadřízeného vysídleným sídlištěm plného nepřátelských hlídek, je i v poměru k mentalitě celé hry až příliš absurdní. O vyčkávání na záchranný vrtulník platí to samé. Následující mise za SAS to samé, jen v bledě modrém. Z vyprázdněnosti a nezajímavosti lokací, pakliže se je rozhodnete prozkoumat, jsem zklamaný nebyl, anžto je to pořád to samé: Call of Duty nikdy nepočítalo s tím, že slevíte z tempa hrou nastaveného a pozvete si na pomoc lupu či mikroskop.

Podruhé jsem si novodobou reinkarnaci staré série užil více než dobře. Touha vypnout mozek, přecházet chyby a stát se součástí příběhu o nukleárních výbušninách, škodlivých a k terorismu inklinujících východních nacionalistech, navíc v doprovodu dalšího následovníka z rodu chrabrých Priců, ve mně nakonec vyhrála. Modern Warfare, potažmo celá Call of Duty série, je „inovující“ stejně jako první Doom: dostalo se jí všeobecné obliby a vznikl nespočet klonů, z nichž, jak překvapivě, zůstává originál nepřekonán. Zážitkem i řemeslným provedením se ovšem tento díl s těmi nadcházejícími i tak nemůže měřit.