Kombinace RPG a tahové strategie z období první světové války, kde se (o)kultisté za pomocí německé armády snaží vyvolat Toho, který čeká a spí. Přičemž je tedy na první pohled patrné, že hra původně nevznikla pro PC, ale pro tablety. Tomu odpovídá úsporný styl vyprávění bez cutscén, bez dabingu, ne zrovna rozsáhlé bojiště, 3D grafika jak z roku 2001 a skutečnost, že na nejtěžší obtížnost lze hru dokončit do 8 hodin.

Příběh nepatří k těm, na které by člověk dlouze vzpomínal, ale ani k těm, které by ho vyloženě urážely. Také postavy nepatří k těm, které by si člověk vyloženě zamiloval, ale ani nemá nutkání je zaškrtit. Atmosféra děl Lovecrafta z toho až tak moc cítit nejde. Pocit blízkého a těžce uchopitelného zla navozuje jen poměrně vhodně zvolená hudba.

Boje samotné jsou však zábavné. Prostředí se často střídá, mapy jsou dobře navržené. Různých druhů nepřátel, na něž platí jiná strategie je také více než dost. Zajímavým zpestřením je pak především ukazatel příčetnosti vojáků, který se snižuje s každou potyčkou s nelidským protivníkem a nutností mít v týmu psychologa, který je případně duševně spraví.

Mit vársz az elején ezt a megjegyzést?

Od Sine Mora jsem mnoho nečekal, přeci jen shoot 'em up nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry. O to více však hra dokázala překvapit, na mnoha frontách. Začneme hned tím nejpřekvapivějším, tedy kvalitně podaným příběhem. Ten se odehrává ve dvou souběžných liniích, které spojuje pomsta. Motiv pomsty sám o sobě ničím překvapivým není. Na jedné straně se snaží Ronotra Koss pomstít svého syna Arguse Pytela, který měl být zabit poté, co odmítl poslechnout rozkaz a vypustit bombu, která by ze země / vzduchu navždy vymazala rasu Enkiů. Na straně druhé zbytky Enkiů snažící se o pomstu na Impériu, které tedy většinu národa vyhubilo a ten nechtěně zanechaný zbytek zotročilo. S každým postupujícím úspěchem však se však zároveň prohlubuje deprese a vědomí, že vše skončí tak či onak tragédií. Závěr pak jistě potěší srdéčko každého pravého cynika. Podrobnosti však neprozradím, neboť bych spoileroval :)

Vizuální stránka hry je jedním slovem nádherná a dvěma slovy neuvěřitelně nápaditá. Diesel-punková stylizace plná roztodivných do nejmenších detailů propracovaných vraždících strojů, neopakující se prostředí, živoucí města, kladení neustále nových překážek, vhodně zvolená hudba a... maďarština. Jelikož s ní nemám moc zkušeností, tak na mě působila pouze jako jisté podtržení celkově exotického vizuálu hry. Cestou k cíli budete pilotovat stroje vícero postav, které se neliší jen vzhledem, ale i zbraněmi, což jsem chtěl zmínit... z nějakého zapomenutého důvodu.

Jestli si Sine Mora zaslouží za něco pohanit, tak za systém ukládání. Každá kapitola v sobě skrývá třeba až tři mise. Budete-li muset hru vypnout během třetí mise, příště budete muset opakovat celou kapitolu od začátku. Je to značně otravné a ukládání po každé misi by celkový dojem ze hry jistě vylepšilo.

Čiré potěšení z násilí. Ve hře sice nenajdete ani kapku krve, nezanecháte po sobě stovky mrtvol (jelikož se poražení hned rozplynou), ale to ani potřeba není. Stačí, že vaše chvaty vypadají efektně, jedním můžete vyřídit třeba až třicet nepřátel najednou a že jich je hodně. Podle jednoho ze steam achievmentů je možné provést až tisíc různých komb. A nesmím zapomenout zmínit se, že v druhé polovině je hra až neuvěřitelně rychlá.

Pochvalu si zaslouží také zdejší RPG systém, byť se na první pohled nezdá příliš složitým... ani na druhý, třetí, čtvrtý, pátý... Nicméně umožňuje z hlavní postavy udělat všelicos, jelikož nabídka různých vylepšení a chvatů je více než dostačující.

Příběh nenadchne, ale ani neurazí (přeci jen je to bojovka). Délka hry pouze nenadchne, s průměrnými hráčskými dovednostmi vám postačí přibližně dvě a půl hodiny. Krom příběhového módu však je k dispozici ještě tzv. mód strážce, k jehož dokončení vás však, krom možného sbírání achievmentů, nic nemotivuje.

Naše cestovní kancelář nabízí jedinečné zájezdy do jižních teplých krajin. Letovisko Peklo, last minute, cena věru lidová, stačí nám váš život. S odvozem se obtěžovat nemusíte, stačí vyjít před dům, nechat se zastřelit a během několika vteřin jste tam. Samozřejmostí jsou bezplatné služby našeho školeného průvodce Vergilia, vlastně několika Vergiliů. Tak proč váháte, spousta vašich známých už tam je a ti kteří tam zatím nejsou, jistě se zanedlouho také dostaví.

Podrobnosti zájezdu: Pláže z plastelíny, personál z plastelíny, cestující z plastelíny a plastu. Apartmá není třeba, vlastní ubytování poskytováno jen polským katolickým kněžím a vrchním představitelům pekla. Pobyt v rozsahu cca třiceti minut ve formě nikterak náročné adventury.

Garantujeme vám zážitek, na který klidně zapomenout můžete, nám je to jedno, my jsme tento zájezd zcela očividně uspořádali jen pro vlastní potěšení. Ano, poskytneme vám humor a snad se vám i bude líbit, neboť není úplně hloupý a… co si budeme povídat, tento zájezd vlastně není ničím více než pouhým vtipem.

„Ocitl jsem se ve špatně osvětlené místnosti s nízkým kulatým stolem uprostřed. Kolem stolu bylo usazeno několik starých Číňanů, neustále si něco šeptali. Když jsem se ke stolu přiblížil, jeden po druhém začali hořet. Šeptat si přitom nepřestali. Až z nich nezbylo nic, než hromádka popela, začal jsem se zajímat o předmět uprostřed stolu. Bylo to velké zelené vejce, dotkl jsem se ho a… změnil se v semafor.“

Umístíte-li děj hry do snového světa, můžete si dovolit mnohé. Čím více se budete držet své bdělé logiky, tím méně atraktivní snový svět stvoříte. Tvůrce Yume Nikki se jí naštěstí příliš nedržel a vytvořil hru, která si získala přízeň tolika hráčů, že se to až zdá neuvěřitelné. Přitom má Yume Nikki skutečně smrtelně pomalé tempo, neposkytne skoro žádné instrukce, má těžce čitelný či žádný příběh,… Jenže právě ten snový svět je vykreslen výborně, je až příšerně rozlehlý a nalezení všech tzv. efektů představuje skutečnou výzvu.

Tajemné proroctví, invaze Bolganů, vznášející se město, nová monstra, nový národ, tuna nových úkolů, tuna nových předmětů,… Dává tušit velmi příjemné rozšíření. Byla ovšem naše tušení správná? Do jisté míry ano, avšak je zde několik háčků, s nimiž by si ani Óm nadsamec guru Jára sebezběsilejšími pánevními pohyby neporadil.

Začneme příběhem, ten zjevně nepočítá, že se k němu někdo dostane až po dokončení základní hry, což zjistíte už v samotném intru. Tomuto předpokladu podléhá nejenom příběh, ale i obtížnost. Nové území se nachází v jihozápadní části mapy, kam se hráč s velkou pravděpodobností podívá už v první čtvrtině základní hry a ano, monstra nejsou o mnoho silnější než ty v sousedních oblastech.

Jednou z předností Teeth of Naros by měla být i jeho délka, zvláště při plnění všech vedlejších úkolů, kterých je zde požehnaně a některé z nich jsou skutečně nápadité. Ovšem s postavou na konečné úrovni se jen těžko hledá motivace, aby si je člověk vyzkoušel všechny. Hlavní dějová linka zabere silnější postavě cca 4,5 hodiny. Je možné se dočíst, že vývojáři předpokládali, samozřejmě i s plněním všech vedlejších úkolů, herní dobu okolo 20 hodin.

Z velké časti má hra trochu odlišné výtvarné pojetí, než původní hra, což je vcelku osvěžující. Inspirace byla zřejmě čerpána ve výtvarném umění starého Řecka. Třeba onen nový národ, kterého se týká příběhová linie, vypadá jako rozpohybované antické sochy s modrými plamínky v očích. Avšak ty části rozšíření, které tomuto novému pojetí nepodléhají, jsou… nudné, nenápadité, vyloženě vatové.

Grouch je hra matoucí. Intro dává hráči tušit, že se bude jednat o jednoduchou dětskou akci s připitomělým smyslem pro humor. Poté ho vpustí do malebného světa s dobrácky (a hloupě) vypadající postavou a tam… ho čeká pravá řezničina. Z každého nepřítele stříká krve jako ve filmech od Tarantina, usekané končetiny létají vzduchem, domy hoří, mosty se hroutí, atp.

Grouch je hra přetěžká. Ano, skutečně se jedná o jednu z nejtěžších her, co jsem kdy hrál. Vaše postava není příliš odolná, ne v porovnání s většinou nepřátel, těch je navíc mnoho. Ke všemu mají nepřátelé jednoho neocenitelného pomocníka, špatnou kameru.

Grouch je hra vábivá, ne však dobrá. Onen zvláštní vizuální nesoulad je však něčím kouzelným, neustále překvapujícím, prostředí dostatečně rozmanité, ne však vždy zrovna líbivé. Pro svou přílišnou obtížnost je hra skutečnou výzvou, mnoho hráčů však spíše odradí. Nejvíce hru sráží nemalé množství chyb, už zmíněná špatná kamera a občas problematické ovládání. Může se vám například stát, že vás zabíjí neviditelný nepřítel, který se náhle zjeví až po vaší smrti a v té době z něho samotného začne crčet krev a mrtvý se zhroutí pod viditelnou zem.

Nízká cena a znuděné dítě procházející se mezi regály způsobili, že hezká krabička s nápisem Karate 3D opustila své vězení s názvem Lídl/Penny. Dítě bylo tehdy ještě velmi naivní a nedokázalo si ani představit, že by na světě mohl existovat někdo tak troufalý, aby si dovolil vydat něco tak strašného jako právě Karate 3D.

Abych nebyl nespravedlivý, tak musím přiznat, že Karate 3D není nehratelné. Ono je spíše… velmi jednoduché. Jak už je zmíněno v popisu, něco jako výběr bojovníků zde neexistuje, ti bojovníci jsou nejspíš dvojčata, grafika je dost strohá, v aréně se mění pouze barva koberce, obtížnost se s příchodem zkušenějších protivníků snad ani nemění,… Počet úkonů, které můžete své postavě zadat, je skutečně jen ten nejzákladnější. V manuálu je dokonce jako velká přednost hry zmíněna nabídka nastavení.

Fantasy příběh sepsaný někým, kdo zřejmě příliš fantazie nemá, by člověk ještě dokázal hodit za hlavu, jenže příběh není jediná věc, která ve hře nefunguje. Těch věcí, které nefungují je zde až příliš mnoho, příliš mnoho,.. Začátek se přitom zdál být poměrně slibným.

V základu se jedná klasickou realtime strategii s RPG prvky, grafická stránka odpovídá době svého vzniku, hudba je naštěstí nevtíravá. Vy hrajete za elfy (dobro), kteří jsou napadeni hordou nemrtvých (zlo), po celou dobu vás bude doprovázet udatný hraničář se sklony k cholerismu, jinak ovšem postava více než kladná. U něho a později ještě u jedné sličné elfí princezny je možné uplatnit ony RPG prvky, které si zaslouží spíše pochvalu. Celá hra je protkaná naskriptovanými událostmi, při kterých uslyšíte zdejší opravdu příšerný dabing (hlavně u lesních víl). O výtvarné stránce hry lze prohlásit to samé, co o příběhu, je to kýč.

Hlavním kamenem úrazu jsou ovšem bugy, kterých je zde opravdu hodně a některé z nich jsou dost závažné. Sám jsem došel až do osmé mise, kde jsem si hru uložil a později se k ní vrátil, tedy ne tak docela… Vrátil jsem se pouze k modré obrazovce, navíc jsem jakýmsi podivným způsobem zbohatl o 50 000 zlaťáků. Modrá obrazovka se poté objevila pokaždé, když jsem chtěl načíst jakoukoliv uloženou hru.

Vývojáři z Tale of Tales se snaží budovat svou pověst na tom, že jejich hry jsou jiné, že jsou uměním. Taková umělecká hra může vcelku kašlat zaběhnuté herní principy, ale i na hezkou grafiku, na slušnou herní dobu, motivaci pokračovat… jenom když hráč uzná, že pro něj měla nějaký větší přínos, než ono prosté odreagování se. Hraní hry s nálepkou UMĚNÍ zkrátka nemusí hráče bavit. Tedy alespoň podle Tale of Tales.

Fatale hráče skutečně bavit nebude, za tímto účelem stvořena nebyla. Hra je rozdělena na tři části, tedy alespoň tak je to psané v instrukcích v menu hry. V první části, která trvá cca 3 minuty, se ocitáte v kůži Jana křtitele. Jste v malé temné cele, kde se vám občas ve vzduchu nabídnou úryvky z divadelní hry Salome od Oscara Wildea. Zde, podle instrukcí máte pouze čekat na kata, který vám usekne hlavu. Nutno říct, že se zřejmě jedná o nejzábavnější část hry, někomu možná bude (velmi) vzdáleně připomínat novější Dear Esther. Ve druhé části sice také hrajete za Jana Křtitele, nedá se ovšem říct, že byste se ocitli v jeho kůži. Ve druhé části poletujete po malém nádvoří, kde hledáte a zhasínáte svíčky (jednou vypnete mp3 přehrávač), jedná se nejdelší část hry, která vám může zabrat 15 až 20 minut. Třetí částí má být (jak naivní očekávání) pozorování tance Salome. Tato část vám může zabrat od 0,5 do ∞ minut.

Ach ano, I. světová válka... ta hrozná doba, kdy proti sobě stálo Německo a Jurský park. 1916: Der Unbekannte Krieg (neznámá válka) je ve skutečnosti vcelku povedeným hororem, inspirovaným třeba známou sérií Penumbra. Vy jakožto hrač jste pasován do role pouhé kořisti, která splašeně pobíhá v zákopech a hledá spásu (nazývejme ji třeba žebřík).
Obtížnost hry je velmi vysoká, délka by naopak měla být velmi krátká. Strach po krátké chvíli vystřídá pouhá frustrace, původně snově strašidelné prostředí začnete vnímat jako cestu do školy / práce.
Počáteční výběr jazyk mezi angličtinou a dánštinou je vcelku k ničemu, jelikož ve hře samé narazíte pouze na němčinu.

The House of the Dead je hrou s velmi slabým příběhem, neuvěřitelně krátkou herní dobou a vyloženě odpudivým výtvarným zpracováním. To samé se dá ostatně říct i o dvou pokračováních. Jenže je také hrou u níž nikdo nic podobného nehledá. The House of the Dead je typickým představitelem jistého podžánru akčních her, takzvaných on-rail shooters, kde hráč neovládá ani pohyb své postavy, pouze zaměřovač její pistole. Hra hráči poskytuje přibližně douhodinový únik z děsivého skutečného světa nakaženého myšlením, do utopického ráje plného rozličných krvežíznivých zombií, kde se od něj požaduje pouze zuřivé mačkání tlačítek myši.

V létě roku 2008 (předpokládám) se objevila první reklama na tuto hru, byla to výborná reklama, možná nejlepší reklama na hru, kterou jsem kdy viděl. Člověk chtěl se po ní hned chtěl ponořit králičího šílenství, které slibovala, chtěl unášet policejní auta, stahovat oblečení z amerických prezidentů (jsem si vědom toho, jak to zní),... Zklamání, které přišlo s oznámením, že hra se na PC nedostane, způsobilo u mnoha hráčů truchlivé bwaah. Jenže před svátky pravděpodobného narození jednoho nejmenovaného Žida, se hra najedna ocitla na českém trhu, v české lokalizaci a za směšný peníz. To u mnoha hráčů způsobilo naopak nadšené bwaaaaah, aby následně zjistil, že ona výše zmíněná reklama byla nakonec o něco zábavnější než samotná hra. Poté už ono Bwaaah přenechal pouze králíkům. Takže tedy hra není sice zábavná neustále, ale pouze velmi často. Jednotlivé mise jsou poměrně nápadité a tvůrcům se do nich podařilo vecpat mnoho různých vtípků, které málokdy působí trapně. Náročnost nijak zvlášť vysoká není, přesto se najde několik misí, které můžou dost pocuchat nervy. Grafika je zastaralá, komiksově stylizovaná. O hudbu se postarali Fanfare Ciocărlia, což se sem skutečně velmi hodí. Hra pro více hráčů zde není, ale vzhledem k ohlasům, které vzbudila u konzolistů, to asi na škodu není. Nejvíce zamrzí tedy skutečnost, že chybí propojení jednotlivých misí v jeden ucelený příběh.