Tato povídka byla napsána pro soutěž Zlatý Diego

Daniel a Darx
Jmenuji se Daniel a tohle je příběh o tom, jak jsem potkal Darxe. Náš příběh začíná před deseti lety ve městě Silden. Žili jsme na okraji, protože táta se živil jako lovec a na dvoře visely usně a sušené maso. Ne každý by tu vůni ocenil. Máma zemřela už dávno a otec se o mě staral sám. Byl moc hodnej a dával mi hodně volnosti. Jen jedno mi zakázal, a to chodit do starého hvozdu na severozápadě.
Do školy jsem chodíval rád, ale byl tam jeden spolužák, se kterým to bylo na ostří nože. Jmenoval se Tarak, ale všichni mu říkali Hrouda. Nevím, co proti mně měl. Mnohokrát mi vymáchal hlavu v hajzlu, obral mě o svačinu nebo bezdůvodně zbil. Když mi bylo jedenáct, šli jsme se koupat do řeky na severu. Takový horký den snad ještě nebyl a tekoucí voda příjemně chladila. Když jsem se vysvléknul, Hroudu to zaujalo a rozeběhl se přímo na mě. „Dneska tě stáhnu z kůže, ty slabko“ řval. Nikdy jsem se tak nebál. Hnal mě přímo do starého hvozdu a nevypadal, že zastaví. Běžel jsem bez ohlížení, až dokud mi nedošel dech. V lese byla velká tma, sluneční paprsky sem nedosáhly. Navzdory tomu horkému dni tady bylo docela chladno. Měl jsem jen plavky a udělala se mi zima. Po Hroudovi nebylo nikdy ani stopy, ale raději jsem počkal.
Po asi hodině se z dálky ozývaly zvuky boje. Zvědavost byla silnější než strach, ale přišel jsem pozdě. Před malou jeskyní ležela stínová šelma. Nedýchala a všude měla hluboké rány. Nebylo těžké odhadnout, co je způsobilo. Okolo se válela smečka chňapavců. Stínová šelma sice vyhrála, ale sama podlehla zranění. Ticho náhle přerušilo kňourání. Z jeskyně vyšlo mládě šelmy a přitisklo se k matce. Vypadalo skoro jako dospělý jedinec, jen mu chyběl charakteristický roh na čele. „Přece ho tady nenechám. Určitě přijdou mrchožrouti a dostanou ho taky.“ Jak ho ale donutit opustit matku? I malá stínová šelma dokáže zabít. Běžel jsem domů a přemýšlel. Nenapadlo mě nic lepšího, než vzít velký pytel a spěchal jsem zpět do lesa. Od mého odchodu se nic nezměnilo, šelmička se tiskla k matce a nenechala mě přiblížit. Až po chvíli se mi podařilo připlížit se k ní zezadu a přehodit přes ni pytel. Brzy se mládě uklidnilo a konečně jsme opustili les. Ještě bylo světlo a stínová šelma potřebuje tmu, ale v pytli se můj nový kamarád cílil dobře a cesta proběhla bez problémů. Asi si dokážete přestavit, jak otec vyváděl. Nejenom, že jsem porušil ten jediný zákaz, ale ještě přitáhnout takovou obludu domů… Nikdo nikdy nezkoušel stínovou šelmu ochočit. Když se táta uklidnil, uznal, že jinou možnost jsem neměl a že se o mládě postaráme. Přeci jenom jsme lovci, tak budeme mít dost masa i pro nového člena rodiny. Byl to sameček a pojmenovali jsme ho Darx. Můj děda se jmenoval podobně a já ho měl moc rád.
Bohužel zprávy se rozšířily rychle. Vsadím se, že v tom měl prsty Hrouda. Už jednou jsem ho viděl slídit okolo našeho domu. Otec odešel na radnici všechno urovnat, a protože je zkušený lovec a znalec zvěře, město nám dovolilo si mládě nechat. Až na pár stržených kůží a roztrhaných bot bylo soužití bez potíží. Dokonce se naučil nějaké povely a základy lovu. Uběhl rok a z Darxe vyrostl skoro dospělý samec. Už se mu dokonce začal tvořit roh. Šel jsem do školy, jako každý den a před budovou si vždy přečtu nástěnku, jestli nám něco neodpadlo. Žádná změna se nekonala, ale bylo tam ještě oznámení. „Ztratila se žákyně školy Henaya, pokud máte o ní jakékoli informace, přijďte na radnici.“ Protože to byla moje spolužačka a kamarádka, nešlo se mi do školy zrovna snadno. Bohužel po deseti dnech se ztratila další dívka a znovu moje spolužačka. Podezření padlo na Darxe, ale já vím, že by nikdy lidem neublížil. Dokonce radnice poslala dva strážné, aby prohledali náš dům. Nic nenašli a situace se časem uklidnila.
Brzy nastal ještě teplejší den, než ten, který mi změnil život. Zase jsme šli k řece a já jsem se držel dál od ostatních. Ale to Hroudu nezastavilo. „Ta tvoje bestie už zabila dva lidi, a ty za to neseš odpovědnost.“ Jenže tentokrát držel v ruce nůž a byl pořádně nasranej. Utíkal jsem zase do lesa, když to jednou vyšlo, ale tentokrát za mnou běžel dál. Nechtěl jsem se ukrýt v jeskyni. Určitě se tam zase něco usídlilo, napadlo mě. Ale bylo tam něco mnohem horšího. Ležely tam nezvěstné dívky v pokročilém stádu rozkladu, ale se zřetelnými ranami na krku. Někdo je podříznul. Hrouda přiběhl a nevykazoval známky překvapení. „Nechtěly to, bránily se. Našel jsi je a teď musíš zemřít.“ Všechno se seběhlo tak rychle. Prvním bodům a sekům se mi podařilo uhnout, ale jeden mě zasáhl. V jeskyni bylo těsno a já ztrácel energii. Hrouda se přiblížil a najednou jej obrovská tlapa odmrštila na stěnu doupěte. Čelisti se mu zaryly do krku a prokously krkavici. Darx zřejmě utekl a vycítil, že je jeho pán v nebezpečí. Byl to první a poslední člověk, kterého kdy zabil. Po návratu jsem všechno vysvětlil a vyšetřování prokázalo, že se to odehrálo, tak, jak píšu v tomto příběhu. Od té doby chodíme s Draxem na lov a dokážeme spolu skolit i hodně nebezpečné bestie. Díky jejich trofejím jsme se stali bohatými a slavnými. Beliar ví, co by stalo, kdybych se tehdy při útěku vydal na druhou stranu…

Budu vám vyprávět příběh o jednom nepravděpodobném hrdinovi. Jmenoval se Ocelbral a byl to černý elf. Žil se svými rodiči v Bravilu - malém rybářském městečku na břehu řeky v provincii Cyrodiil, která byla součástí říše zvané Tamriel. Jeho otec byl uznávaným členem místního cechu bojovníků a matka pracovala ve stájích. Přestože byl Bravil chudá obec, netrpěli chudobou. Měli se tak dobře, že se malý Ocelbral doma nudil a tak chodil k sousedovi domů, když byl tu dobu v práci. Začalo to malými krádežemi a končilo krádeží velkého obrazu nad krbem. Soused samozřejmě Ocelbrala podezříval, ale všechny kradené věci už dávno našly nového majitele. Když se jednou soused vrátil z práce, nestačil se divit. Na posteli měl hovno. To už bylo moc, a tak najal služebnou, aby na dům dohlížela. Naší rodince se stále dařilo, až jednou otec podlehl zdejší návykové látce - skoomě. Skooma měla halucinogenní účinky a uživatel věřil, že umí běžet jako vítr. Otec si šel zaběhat za město a běžel a běžel, až zjistil, že nemá pevnou půdu pod nohama a spadl ze skály. Po manželově smrti se Ocelbralova matka uzavřela do sebe a nechodila do práce. Malý Ocelbral už nemohl chodit škodit a aby se nenudil, koupil si od mistra střelce luk a chodil pytlačit do okolních lesů.

Když trochu povyrostl, rozhodl se náš černý elf, že se přestěhuje do většího města. Dál na sever ležel Cheydinhal. Toto malebné město se s rybářskou dírou nedalo vůbec srovnávat. Velké domy, bohatí kupci a spousta pracovních příležitostí. Po vzoru otce se přihlásil do cechu bojovníků, ale hluboko uvnitř cítil, že tohle nebude práce pro něho. Jednoho večera zaslechl dva žebráky, jak se baví o tajné organizaci, která vás navštíví, pokud jste zabili nevinného člověka. „Ty vole, to je vono“, zaradoval se v duchu Ocelbral, „tohle chci v životě dělat“ . Až se více setmělo, vyhlédl si nejstaršího a nejvíc chatrného žebráka a zezadu ho střelil lukem. Vetchý stařec ale ránu přežil a začal volat o pomoc. Druhý šíp jeho křik utišil, ale už bylo pozdě. Přiběhnuvší stráže neměly problém poznat viníka. Ne proto, že byl černý, ale protože měl v ruce luk. Za vraždu dostal trest smrti a před popravou měl strávit několik týdnů v cele v hlavním městě Cyrodiilu nazvaném Imperial City. Vězeň naproti si nebral servítky a zasypal Ocelbrala nadávkami, a ještě se vychloubal, že mu za pár týdnů vyprší trest. První noc ale nebyla pro Ocelbrala nešťastná. Šel spát s blaženým úsměvem a těšil se, že ho navštíví temné síly. Skoro nemohl usnout, cílil se jako noc před Štědrým dnem, až konečně zabral. Ze spánku ho probudil klidný hlas. Postava v kápi se představila jako Lucien, člen Temného bratrstva. Vysvětlil Ocelbralovi pravidla cechu a zadal mu úkol, který ho měl zasvětit do bratrstva. Úkolem bylo zavraždit jednoho postaršího muže, přebývajícího v nedaleké hospůdce. „Ale jak ten úkol splním, když jsem v lochu“ pomyslel si Ocelbral. Seděl v cele smrti a čekal na soudný den. Osud pro něj ale přichystal jinou budoucnost...

Dva týdny po návštěvě tajemného cizince se před celou našeho hrdiny zastavil sám císař Uriel Septim. Přikázal žalářníkovi otevřít dveře cely a přistoupil k Ocelbralovi. „To jsi ty, hrdina z mých snů“ řekl překvapenému elfovi. Císař mu ještě vysvětlil, jak je důležitý, a že zachrání svět. „Já že mám být vyvolený?“ nechápavě se tázal císaře. „vždyť vůbec nevíš, za co tady jsem“. Císař ho jen odbyl a rozkázal otevřít tajný průchod přímo v Ocelbralově cele. Černý elf se až zastyděl, že si toho nevšiml dříve. Chvíli unikali spletitým systémem městských stok až došli na rozcestí. Ze všech stran na ně zaútočili zabijáci s červenou kápí. Členové císařské ochranky se postavili kolem Uriely Septima a bránili se dotírající přesile. Ocelbral stál vedle císaře, protože neměl zbraň. Brzy začali císařovi vojáci umírat a hrdina si vzal jeden luk a meč z jednoho padlého vojáka. Konečně se zapojil do boje ale bylo pozdě. Zezadu přiskočila rudá kápě a probodla císaře dýkou. Před smrtí císař Ocelbralovi předal amulet, aby jej donesl Jauffremu do Weynonského opatství. Ten bude vědět, co dělat dál. Císař ještě stihl říci, ať vyhledá jeho utajeného syna - dědice císařství a vydechl naposledy.

Když se hrdina vymotal ze stok, a dostal se ven, mísily se v něm pocity. Pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Stál na břehu jezera a přemýšlel, co dál. Jeho pozornost upoutala polorozpadlá pevnost stojící kousek na sever. Při průzkumu narazil na skupinu banditů a díky zkušenostem z lovu, se mu podařilo všechny zabít. To, co našel, ho mile překvapilo. Bandité měli truhlu plnou zlata a jiných cenností. Zapomněl na všechny povinnosti a naplnil si kapsy k prasknutí. Vrátil se do Cheydinhalu a koupil si velký dům na náměstí. Řekl si, že záchrana světa počká, nejprve chtěl začít kariéru v Temném bratrstvu. Došel do hospody, kde byla ubytována jeho oběť a zamluvil si pokoj. V hluboké noci se proplížil do sousedního pokoje a poučen z předchozího nezdaru, zabil spícího starce deseti ranami dýkou ho hrudi. Jako člen bratrstva se Ocelbral cítil mezi svými. Rychle stoupal v hodnostech a dostával lepší vybavení. Jednou dostal za úkol zabít jakéhosi vězně z Imperial City. Nechtělo se mu vrátit do míst, kde ho chtěli popravit, přestože dostal od císaře milost. Po strastiplné cestě skrz stoky se konečně dostal před celu oběti. Už uměl velmi dobře páčit zámky, takže otevřít celu mu nedělalo žádný problém. A kdo byl tou obětí? Ten sprostý vězeň odnaproti. „Tolik jsme toho prožili“, prosil o milost, „přece bych mě nechtěl zabít“. Ale Ocelbral nezapomněl a s drzounem neměl žádné smilování.

Netrvalo to dlouho a z našeho hrdiny se stal uznávaný člen bratrstva. Na svých cestách ho doprovázel kolega ozbrojený krátkým mečem a velmi si spolu rozuměli. Jednoho dne na svých toulkách narazili na rozbořené město. Od přeživších obyvatel se dozvěděli, že se město jmenuje Kwatch a otevřela se tu brána do Oblivionu. Aby bránu zavřeli, museli by sebrat pečetní kámen z velké věže. Pro dva zkušené bojovníky se to zdálo být snadný úkol, a vidina odměny je motivovala. Oblivion byl nehostinné místo. Všude tekla láva, šlehaly plameny, všechno se je snažilo sežrat, dokonce i rostliny. Oblivion obývaly ohnivé bytosti šlehající ohnivé koule a rohatí skřeti, všude byli velcí plazi chodící po dvou. Nebyli to obtížní protivníci a hrdinové postupovali rychle. Došli ke kamennému mostu, ale než stihli přejít na druhou stranu, zhmotnila se před nimi hromada kamení. Tvor brzy nabyl podoby obra tvořeného balvany spojenými neviditelnou silou. Po povrhu příšery běhaly blesky a ty se hned chystala použít k útoku. Ocelbral včas uhnul a vystřelil předem nabitý šíp do netvorovy hrudi, dá-li se to tak nazvat. Jenže šíp se od kamene jen odrazil a tvora ani nezpomalil. Bojovník bratrstva zaútočil mečem z boku, ale také bez úspěchu. Ocelbral vytáhl z brašny magické svitek ledového kouzla, který si šetřil na nejhorší chvíle a použil jej. Netvor dostal plnou dávku a zpomalil. Pomalu umrzal až zastavil úplně. Ocelbral nemeškal a nabil výbušný šíp. Zamířil přímo do místa, kde svitek napáchal největší škodu a vystřelil. Netvor se roztříštil na menší kusy a neviditelná síla spojující kameny povolila. Dva hrdinové rychle postupovali dál až dorazili na konec ostrova, kde stála vysoká věž. Po cestě kromě monster uviděli podivné tvory v brnění. Chvíli je pozorovali a zjistili, že se nazývají dremory a žijí v Chodbách temného spasení. „Temného zprasení“ pomyslel si v duchu Ocelbral a usmál se. Dremory se ukázaly být slabým soupeřem. Brzy naši dva zabijáci došli až na vrchol věže. Ocelbral vzal kámen do rukou a okamžitě se teleportoval pryč z Oblivionu. Ocitl se na mostě vedoucím do Kwatche a brána do Oblivionu byla zavřená. Ale nikde neviděl svého druha. „Vypadá, to, že se teleportuje jen ten, kdo drží kámen“, uvědomil si. Zamračený si šel pro svou odměnu. Obyvatelé Kwatche byli nadšení a nosili Ocelbrala na rukou. Za pomoc městu dostal štědrou peněžitou odměnu.

Při svých toulkách světem narazil na velkou bílou sochu a u ní pochybné existence modlící se k ní. Zeptal se, co to všechno znamená a jeden vysoký elf ho zasvětil. Socha je symbol deadrického prince a pokud splní jeho úkol, dostane hodnotnou odměnu. Ocelbral dostal za úkol zabít jednorožce - posledního svého druhu. Zvíře se páslo v nedalekém hájku a spokojeně odfrkovalo, jeho bílá srst se leskla na slunci. Ocelbral nikdy nic takového neviděl a najednou dostal skvělý nápad: „Co kdybych se na něm projel?“. Jednorožec nebyl na lidi zvyklý a na rozdíl od běžných koní se jich nebál. Ocelbral se vyšvihl na jednorožce a zkušeně ho ovládal. Zvíře bylo nečekaně krotké a poslušné. Jezdili spolu půl dne. Ocelbralovi bylo toho krásného a vzácného zvířete líto a nechtěl ho zabít. Za nedlouho došli k velké jeskyni. Elf uvázal jednorožce k nedalekému stromu a opatrně vstoupil dovnitř. V jeskyni byla tma a musel našlapovat opatrně. Nevěděl, co tady žije, a tak si nerozsvítil pochodeň. Najednou uslyšel hlasité dýchání Tvor byl určitě vyšší než Ocelbral a silně zapáchal. Černý elf se dal na pomalý ústup, když tu náhle šlápl na něco křehkého. Tvor se otočil a tichý ústup vzal za své. Ocelbral utíkal, co mu síly stačily ke vstupu do jeskyně, zatočil doprava a schoval se za velkým kmenem. Z jeskyně vyrazil třímetrový minotaur s obrovskou palicí. Jeho krví podlité oči uviděly prvního tvora, který mu stál v cestě. Bohužel to byl ten uvázaný jednorožec. Ocelbral naštvaně usekl mrtvému jednorožci roh a vrátil se pro odměnu. Deadrický princ byl potěšen a hrdinovi daroval lehké brnění.

Ocelbral - nyní již zkušený bojovník oděný v lehké zbroji, vybavený elfským lukem a více magickými svitky, se naučil vyrábět si jedy a potíral jimi své šípy. Teď už se nestávalo, že by lidského protivníka nezabil na jednu ránu. Mezitím se stal vůdcem Temného bratrstva a najmul novou kolegyni. Štíhlá blondýna se nejprve tvářila nedůvěřivě, napadlo jí, co se asi stalo tomu předchozímu společníkovi, ale nakonec souhlasila. Další zakázkou bylo zavřít bránu do Oblivionu, které se nacházela na jih od hlavního města. Poučen z předchozích chyb, nechal blondýnu hlídkovat nedaleko brány a sám šel pro kámen do věže. Při návratu se rozhlédl po okolí, ale do kolegyni nebylo nikde ani stopy. Zato viděl obrovského minotaura jak vítězoslavně máchá perlíkem. Při bližším pohledu viděl pod ním blondýnu s rozdrcenou lebkou. Ocelbral hlasitě zaklel a rychlým pohybem poslal obrovi šíp přímo mezi oči. Po tomto incidentu se do základny temného bratrstva raději nevrátil. Vrátil se do Cheydinhalu a pověsil si minotauří trofej nad krb. Zapřísáhl se, že tuto škodnou přivede na pokraj vyhubení.

Několik dní se jen tak poflakoval, nechtělo se mu nic dělat. Po čase ho začalo žrát svědomí. „Oni mě potřebují, mám zodpovědnosti a já tady marním čas“, řekl si v duchu. Vydal se tedy na cestu do Weynonského opatství. Zdejší představený jménem Jauffre se ukázal jako vůdce císařovy ochranky takzvaných Čepelí. Ocelbral všechno vyklopil a zeptal se, jaký je plán a kdo je ten tajemný dědic trůnu. „Jmenuje se Martin a je to bratr tady v opatství. Jeho totožnost jsme zatím tajili a ukryli ho zde na příkaz císaře, dej mu Devítka věčnou slávu.“ Ocelbral se podíval z okna a viděl skupinu červených kapucí, jak se plíží ke dveřím opatství. „Sakra, sledovali mě“. Otevřel okna o začal po nepřátelích střílet. Dva zasáhl, ale třem dalším se podařilo dostat dovnitř. Ocelbralovi se naskytl podivný výjev. Prostí kajícníci vytáhli dýky a s útočníky udělali krátký proces. „Martin tady není v bezpečí. Musíš ho dovést do Chrámu Vládce oblak, jen tam bude v bezpečí“. Pevnost se vypínala na severu kousek o Brumy. Byla tady připravená početná posádka ozbrojenců a naši dva hrdinové si mohli trochu oddychnout. Martin zaujal své místo jako velitel a první věc, kterou udělal, bylo jmenování Ocelbrala čestným členem Čepelí. Brzy přišli s plánem, jak uzavřít brány Oblivionu navždy. Ve starém proroctví se psalo, že přijde konec světa. Země shoří na popel a řeky se zbarví krví a jen pravý císař tomu může zabránit za pomoci Amuletu králů. Proroctví se mělo brzy vyplnit. Po celém Cyrodiilu se začaly ve velkém otevírat brány do Oblivionu a bylo jisté, že se chystá něco velkého. Deadrický král Mehrunes Dagon se chystal vstoupit do Cyrodiilu a podmanit do ho. Aby toho dosáhl, musel otevřít megabránu, která vznikne ze tří menších bran. Vypadalo to, že se tak stane poblíž Brumy. Na obranu města požádal Martin hraběnku a ta poslala všechny své muže, ale to nemohlo stačit. Ocelbralovým úkolem bylo sehnat pomoc pro Brumu v ostatních městech provincie. Pokaždé se setkal se stejnou odpovědí: „Nemůžeme postrádat ani jednoho vojáka, dokud máme před městem Oblivionskou bránu“. Ocelbralovy zkušenosti s uzavíráním bran mu pomohly rychle plnit vůli hrabat a hraběnek. Po páté bráně už mu to připadalo jako rutina. Brzy měl hotovo a u Brumy se shromáždila slušná armáda. A právě včas. Invaze začala první bránou, ze které se řinuly hordy nestvůr. Spojené vojsko jim dobře vzdorovalo a Ocelbral všechno odstřeloval z dálky. Po chvíli se otevřely další dvě a nakonec i velká brána, z ní vyšel Mehrunes Dagon. Na výšku měl dobrých patnáct metrů, měl červeně zbarvené těla a ve čtyřech rukách obří sekeru. Martin přistoupil k Ocelbralovi. „Tady se naše cesty rozejdou. Abych mohl porazit Mehruna budu muset použít Amulet a to vyžaduje všechnu mou životní sílu“. Než stačil Ocelbral zasáhnout, Martin si nasadil Amulet a aktivoval ho. Ihned se přeměnil v ohnivého draka a zaútočil na Mehruna. Boj to byl dlouhý a těžký, drak kousal a škrábal, Mehrunes neměl dost prostoru, aby máchal sekerou ale jeho pěsti měly také ničivou sílu. Po vyčerpávajícím souboji padl Mehrunes k zemi a vedle něho ležel Martin opět v lidské podobě. Oba byli mrtví. Brány do Oblivionu se uzavřely a s nimi i všechny další v Cyrodiilu. Ocelbral se procházel po bojišti. Všude se válela mrtvá těla. Po chvíli narazil i na Jauffreho. Ležel v tratolišti krve vedle dvou příšer. Ocelbral začal nadávat. Zlobil se na celý svět, na minotaury, na Oblivion, na bohy i na sebe. Najednou k němu přišel jeden z přeživších vojáků. „Víš, moje matka pochází se Skyrimu. Tam žádný minotauři ani brány do Oblivionu nejsou.“ Ocebralovi se líbila vyhlídka na lepší život. „Tady je to stejně samej zoufalec. Zcela jistě to bude jinde lepší“, pomyslel si. Neměl tušení, jak moc se mýlil.

I need to use the bathroom

Koncem devadesátých let světu stále kralovaly doomovky, i když notně vylepšené. A přesto se někteří vývojáři chtěli lišit a pracovali na stealth hrách. Studio Looking Glass vytvořilo Thiefa a ukázali světu, že FPS může být i nenásilná a tichošlápkovská. Hrát za zloděje mělo své kouzlo. A jeden vývojářský tým napadlo, že hrát za nájemného zabijáka by mohlo být také atraktivní. A tak se zrodil Agent 47 a jeho hra Hitman.

Na začátku se protagonista probouzí v nemocničním pokoji jakéhosi ústavu v Rumunsku. Jako hráč nevíte vůbec nic a když se ozve hlas a říká vám, co máte dělat, prostě poslechnete. Následuje nenásilný tutoriál, při němž se naučíte základy pohybu a střelby a také tichého odstranění cíle. Hitman se hraje z třetí osoby, máte přehled o celém okolí. Ovládání není složité ale trochu kostrbaté. Chvíli potrvá, než si přivyknete. Vedle vás leží oblek a musíte se převléct. To je důležité herní mechanika a mnohdy je převlek nejlepší způsob, jak misi dokončit. Dozvídáte se, že jste geneticky upravený zabiják stvořený z DNA vrahů a žoldáků. Na zátylku máte čárový kód s číslem 47 na konci. Znamená to 47. chromozom (o jeden víc, než zdravý člověk). Z ústavu se vám podaří utéci a najme si vás ICA - mezinárodní kontraktová agentura, jejímž smyslem je odstraňování nebezpečných lidí. Ale nejde o žádné obyčejné kriminálníky. Vaším cílem budou v proběhu celé série teroristé, šílení vědci, náboženští fanatici nebo neodsouzení vrazi. Na konci první hry se do ústavu vrátíte a budete čelit rozhřešení.

Několik prvních misí máte za úkol zabít nějaké snadné cíle a mise jsou krátké a mapy malé. Potom přijde mise Lee Hong Assassination a sračky spadnou do větráku. Ta mise je peklo! A hodně se v ní ukazují nedostatky hry. Za prvé a to je největší problém, hra nemá žádné ukládání. A jmenovaná mise je opravdu dlouhá. A během hraní se může leccos posrat. Někdo vidí, jak jste někoho odpravili, ale v místnosti nikdo další není. Stráže spustí alarm, když máte v ruce pušku, ale jste také převlečeni za stráž. Nebo se alarm spustí z ničeho nic a váš plán se zhroutí jako jenga v posledním tahu. Tvůrci mají ale připravenou „pomoc“. Po smrti se jednou objevíte v rozehraní misi. Všechno zůstalo, tak jak jste to nechali včetně spuštěného poplachu. Už se nic nedá zachránit a musíte hrát misi stejně od znova. Když si vzpomenu na výše jmenovaného Thiefa, který měl neomezené ukládání, mám taky chuť si najmout hitmana. Některé mise nedávají vůbec smysl. Jako příklad dám misi v přístavu. Na začátku se převlečete za vojáka, kterých tady patroluje aspoň 30 a chcete projít první bránou. jenže se spustí poplach. Řešením je počkat, až projde někdo další a přidat se k němu. Nevím, jestli je to úmysl nebo bug, ale rozhodně je to průser a takových nesmyslů je bohužel víc. Když se tak zamyslím, většina misí nejde dělat stealth. Hodnocení Silent assassin tady ani není. Ale jsou tu i skvělé a nápadité mise. Vypíchnul bych třeba hotel nebo džungli. V jedné misi v pralese musíte projít přes jaguára. Nenapadne vás, jen pokud mu něco obětujete. Kolem pobíhají prasata nebo domorodci. Výběr je na vás.

Hitman vyšel v roce 2000 a tehdy to byl grafický skvost. Detailní textury, dokonalé funkční odrazy v zrcadle. A nesmím zapomenout na fyziku. Ragdoll umí s těly dělat úplné zázraky. Odklízení těl je skvěle uděláno a působí realisticky. Červená kravata krásně vlaje při pohybu. Co se mi líbilo méně, je uživatelské rozhraní. I v nižších rozlišeních je všechno směšně malé a písmo umístěné v rohu skoro nečitelné. Ten, kdo udělal mapu by měl být zavřen někam hodně hluboko. Hudbu k prvním čtyřem hrám složil Jesper Kyd, kterého můžete znát z prvních Assassins Creedů. Některé skladby jsou hodně zajímavé a tvoří unikátní atmosféru. Na svou dobu měl první Hitman i profesionální dabing. Agenta 47 namluvil David Bateson a zůstal s ním dodnes. To se moc často nestává, viz Kratos, Solid Snake nebo Lara Croft. Upřímně a bez nostalgie nemůžu říct, že by dabing první hry byl skvělý. Působí dost amatérsky a nechtěně vtipné. Hlavně hláška z perexu se stala memem.

Tvůrci měli skvělou myšlenku, ale nedokázali ji dobře prodat. Měli skvělou technologii ale špatný level design. Naštěstí se to v dalších dílech zlepší a ten další je lepší než předchozí. Pro fanoušky série je Hitman: Codename 47 povinnost. Bohužel ne až tak moc zábava. A teď mě omluvte, musím si odskočit na toaletu.

Recenze dabingů české a anglické verze

150 recenzí za Mafii. To je na Databázi zdaleka nejvíc a nikdo se nepokusil načít druhou stopadesátku. Přemýšlel jsem, jak napsat něco, co ještě nebylo napsáno a zkusím zhodnotit kvalitu českého dabingu a anglického voice actingu.

Mafia se v Česku právem stala hitem i kvůli českému dabingu. Je plný vulgarismů, zapamatovatelných hlášek, humoru, ale i smutku, agrese nebo lidskosti. A nic z toho anglická verze nemá. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale v EN nejsou žádné vulgarismy. maximálně nějaké slabší pro PG 13. Jenže i v zahraničí má Mafia Rkový rating. Je to ostudné a zbytečné. Ale co čekat od Ameriky. Druhá věc v mém seznamu jsou zapamatovatelné hlášky. Zatímco české verze má barvitý jazyk, ta anglická je psaná obyčejným až tupým způsobem. Například hláška:  „Co koukáš, jako by ti spadly hračky do kanálu“, je tam něco jako: „Co čumíš tak blbě“. Frankova dcerka namísto „Ahoj strejdo“ zahlásí jen: „Bye mister“.

Humor a smutek samozřejmě nechybí ale herci v anglické verzi oboje nedokáží správně podat. Spíše to zní, jako by svoje repliky jen četli bez emocí. Spíš než dabéři tak působí jako vypravěči a není to vůbec dobré. U mnoha vypjatých částí se tím ztrácí napětí. A přitom nejde o žádné amatéry. Jsou to převážně herci z mafiánských filmů a seriálů. Agresivní scény někdy postrádají tu surovost, jakou by měly mít.

Celkově vzato je anglická verze opravdu špatná a byla by, i kdyby neexistovala česká. Hodně věcí dělá špatně a v porovnání s CZ selhává ve všech ohledech. Pochybuju, že by měl lepší voice acting nějaký vliv třeba na prodeje a úspěch v zahraničí. A možná se mýlím a špatný přišel i anglofonním hráčům. To už se nikdy nedozvíme. Mimochodem Definitivní Edice je v tomto ohledu mnohem lepší.

Poslední recenzované DLC z Goat Simu se odehrává během zombie apokalypsy. Je rozděleno na dvě části - před nákazou a po nákaze. Hrajete za nakaženou kozu, která rozpoutá peklo v zábavním parku. Opět je tady mnoho referencí na všemožné zombie filmy a seriály, ale i na relativně nesouvisející díla. Velkou část parku zabírá překážková dráha parodující Wipeout nebo Ninja Warrior. Zkuste se dostat na druhou stranu, aniž byste se dotkli vody. Až nákaza propukne, můžete začít craftit. Kombinací naprosto nepasujících předmětů získáte zbraně, potraviny nebo dopravní prostředky. Druhů zombíků je naštěstí dost a někteří dokážou zatopit. Bohužel i zde je cenzura, Jeden druh umrlce má na sobě kostičky a nad hlavou symbol hlasitosti. Má ruský přízvuk a říká nenávistné komentáře. Nevím, co je to za referenci. Jako v každém správném survivalu musíte jít a bránit se. Poprvé v Goat Simulátoru můžete zemřít. Herní doba není moc dlouhá, Všechno se dá splnit bez problémů. Jen u toho craftingu někdy nevíte, co je to za předmět na obrázku. Přibyly nové mutátory. Některé pomáhají přežít a v podstatě nahrazují cheaty.

Tohle je moje poslední recenze na Goat Simulátor, ještě zkusím Goat of Duty, pokud to někdo ještě hraje. Opravdu jsem si hru i s DLC užil. Achievementy mám 123/127 a některé asi nikdy nezvládnu. Jeden je dokonce 100% buglý - skákat po trampolínách a dopadnout na každou jednou. Udělal jsem to asi 20x a nic jsem nedostal. Další průser je uhrát deset bodů ve Flappy Goat. Zdejší verze Flappy Birdu je opravdu těžká a nepřesné hitboxy dokážou nasrat. Hodně lidí GS hejtuje. Spíš mi přijde, že jej nechápou a neumí docenit. Není to silná příběhová hra ani náročný simulátor. Nechce konkurovat AAA titulům, ale hlavně pobavit. není to hra na dlouhé pařby. Klidně tu může strávit čtvrt hodiny a jít dělat něco „smysluplnějšího“. Za zmínku stojí spousta letsplayů z doby po vydání. Hlavně youtubeři udělali z GS legendu, kterou se mnozí snažili napodobit. Vznikly simulátory chleby, kamene, ryby, Jen málo jich bylo povedených. Dejte tomuto králi šílených simulátorů šanci a nasedněte na jeho vlnu. Prostě se bavte.

Ve vesmíru vás nikdo neuslyší mečet

Kdysi nedávno v ne až tak dalekém vesmíru žila jedna koza. Její loď sestřelili piráti a ona ztroskotala na měsíci zvaném Měsíc poblíž planety Země. Na tom měsíci byla spousta lidí a tak se nenudila. Brzy zjistila, že lidé mají peníze a že se dají utratit za vylepšení jejího pobytu. A tak je trkala tak dlouho, až z nich ty peníze vymlátila. Brzy si našetřila na novou loď, ale na měsíci se jí tak zalíbilo, že tam zůstala.

Tohle DLC je pěkně rozsáhlé. Když jsem si dřív stěžoval, že mají ostatní málo obsahu, tady je ho až moc. Svět nabízí spoustu možností, jak se zabavit. Kousek od začátku jsou testovací místnosti parodující Portal. Opodál stojí prodejna světelných mečů. Nedaleko leží muzeum a uprostřed se nachází akademie. Všude je plno odkazů na sci-fi díla. S tím souvisí nové mutátory a questy. Tentokrát si tvůrci dali práci a některé mutátory mají vlastní hlas. Darth Goat nebo vetřelčí královna se povedli asi nejvíc. Na pozadí hraje pěkná hudba. DLC dělá prostě hodně věcí moc dobře. Bohužel některé věci jsou zase moc špatné. Optimalizace často selhává. Snímky za sekundu místy klesají k nehratelné hodnotě. Dřív to bylo mnohem horší, ale i tak to zamrzí. Jeden quest nejde dohrát a zjistil jsem, že většině hráčů nikdy nešel. Častěji než v ostatních DLC nebo hlavní hře jsem se propadal do textury. Ve hře je dokonce cenzura, Někdy jde o žert, ale jindy by to opravdu mohlo být úmyslně. Tohle všechno jsou malé výtky oproti leteckému modelu vesmírného plavidla. Ovládání je peklo a tomu, kdo to vymyslel, bych naordinoval deset minut BK. Nedá se to popsat, to se musí zažít. Něco zaměřit trvá dlouho a často se budete točit kolem své osy při snaze se vyhýbat nepřátelům a překážkám. Celkově Waste of Space stojí za zahrání. Herní doba je slušná i na DLCčko. Spousta narážek a vtipů pobaví. Těch pár velkých chyb bohužel zážitek hodně kazí.

Wanted Dead or alive
Reward: 69 000 $

Je vypsána odměna za dopadení nebezpečného gangu recidivistů, kteří provedli už několik aprílových vtípků v našem ospalém městečku. Vůdcem zločinců je kozel Don Pastrami. Dále si dávejte pozor na plameňáka Valentina Salamiho - je schopný létat a unášet nevinné občany. Třetím lotrem je delfín Dolph Spaghetti, který umí slaňovat po stěnách bez jištění a jezdí na kolečkovém křesle s hydraulikou. Posledním neméně nebezpečným zločincem je dromedár Humphrey Ciabatta. Obzvlášť velký pozor si dávejte na jeho tlamu. Plive proud slin pod velkým tlakem. Prosíme všechny občany, aby jakékoliv známky výskytu této čtveřice okamžitě hlásili příslušným orgánům.

Payday je samostatná hra o vloupačkách od studia Overkill Software. Tvůrci vytvořili s Coffee Stain Studios spolupráci a prolnuli svá díly do sebe. V Payday je na oplátku kozí heist. V Goat Simu namísto vloupaček děláte pranky. V automatu si vyberete zadání a po splnění úkolu dostanete peníze. Za ně můžete koupit masky inspirované původní hrou. Jako obvykle se na mapě nachází mnoho secretů a colectiblů. Na rozdíl od MMO tu alespoň není žádný grindovací quest. Nově přibyla řiditelná vozidla. Největší výtku mám k tomu, že pranky můžete plnit s jakýmkoli členem gangu. Ačkoli mají unikátní schopnosti, nelze je kombinovat pro splnění úkolu. Jak cool by bylo pomocí kozla vyrazit dveře, pomocí delfína vyzvednout lup, velbloud by mezitím odrážel dotírající policisty a plameňák by s lupem odletěl do úkrytu. Bohužel DLC je jednoduché a krátké.

Kozel se nikdy nefláká, Fritole Šourku

Tak jsme se vyblbli v Goat Simulatoru a ještě by to chtělo nášup. Tvůrci nás nenechali dlouho čekat a vytvořili něco úplně neočekávaného - kozí MMORPG. Dostanete šest tříd - každou s unikátní schopností a jdete objevovat obrovský svět plný dobrodružství. Hra si dělá prdel úplně ze všeho, co je spojené s fantasy. Jsou tady NPC s vykřičníkem nad hlavou, levely a dokonce falešný chat s uvěřitelnými zprávami. Jedna z prvních postav, kterou potkáte, krásně laguje. Zase dostanete spoustu šílených mutátorů a achievů. On ten svět vlastně není tak obrovský a questů je málo. Menší počet vynahrazuje u jednoho questu grind. Je potřeba olíznout 10 000 věcí. Jako by nestačilo, že to je utrpení, stalo se mi, že se ten quest nesplnil. Po splnění by měla postava stoupnout na 101. level a hráč má dostat achievement. Bohužel nic jsem nedostal. Jinak jsem se bavil skvěle, ale mohlo to být mnohem lepší.

Muži, kteří hrají za kozy

Chcete si jen tak zablbnout po náročném dni v práci nebo škole? Už vás nudí otevřené světy plné otazníčků a outpostů? Nezajímá vás ve hrách příběh? Tak v tom případě zbystřete. Kozí simulátor je hra pro všechny, kdo se jen chtějí bavit a nechtějí u hry trávit hodiny denně. V názvu je sice simulátor, ale ta hra se vůbec nebere vážně. Nebudete muset shánět potravu, vyhýbat se predátorům, starat se o potomstvo. Spíš budete ničit okolí, obětovávat lidi satanovi, jezdit na bicyklu (ano s kozou), kazit ostatním zábavu a šířit teror. Všechno je tady šílené a to včetně fyziky. Ragdoll funguje podivně nebo spíše nefunguje. A kupodivu to není špatně. Pokud děláte berany duc do obyčejných lidí, odlétnou desítky metrů daleko. Na trampolíně skáčete do nebes. Výbuchy vás jen odmrští a zase se po chvilce postavíte na nohy. Nejde zemřít, když už se náhodou stane, že se někde zaseknete, můžete se respawnovat a hrát dál. Koza má mnoho pohybů. Může olizovat a přichytávat se objektů, kopat, trkat, házet přemety, zpomalovat čas a chodit po předních končetinách. Naučit se ovládání je klíčové.

Až vás přestane bavit blbnout, můžete plnit šílené výzvy nebo neméně šílené achievementy, hledat tajné sošky nebo závodit. Na některých místech můžete pozvat kamaráda na multiplayerové klání, ale to jsem zatím nezkoušel. Nemám kamarády, sadge. Na něco ale základní koza nestačí, a tak můžete použít mutátory. Co takhle změnit si kozu na pštrosa, velblouda, plameňáka nebo dokonce tyrannosaura? Každé zvíře se pohybuje jinak a má jinou schopnost. A u živočichů to nekončí. Časem si odemknete třeba chleba. K vaší bohulibé činnosti hraje libozvučná hudba a všechno se plynule hýbe. Ale tady je čas na nějakou negativní kritiku. Grafika není žádný zázrak. Objekty doskakují v docela blízkém okolí a barvy mají vyblitý odstín. Jinak nelze prakticky nic kritizovat. Hru si užije ten, kdo si chce jen tak zapařit na pět minut i ten, kdo touží po vysbírání všech collectiblů, nalezení secretů a easter eggů a splnění všech achievementů Je toho tady fakt hodně a nápaditost tvůrcům při jejich tvorbě nechyběla..

Rok 2007 - nejlepší rok v historii videoher. Přinesl začátky legendárních sérií: Bioshock, Zaklínač, Assassin's Creed nebo opomíjený Overlord a také přinesl hru, která byla tak next gen, že ještě pět let po vydání neměla konkurenci a dokonce někomu nešla na ultra detaily. Tou hrou je Crysis - dílo německé preciznosti a indikátor silných PC sestav. Ale ta hra je mnohem víc.

Už v menu vás přivítá pěkný sci-fi interface. Nastavení jsou bohatá a dnes už ty ultra detaily v pohodě utáhnete. nastavíte si obtížnost a pak to zapnete. Po krátkém intru jste hned v akci a padáte z letadla. padák se poškodí a spadnete do moře. Ale nic hrozného se nestane, protože máte nanosuit. Navzdory názvu není maličký, ale vytvořený z nanovláken a váš pád utlumí. Po chvíli vylezete z vody. Oblek se resetuje a vy ho můžete začít používat. Jste na ostrově a je brzké ráno a slunce ještě nevyšlo. Rozhlédnete se kolem a vidíte pláž. Je plná života. Běhají tu krabi, ptáci bahňáci a opodál se pomalu sune želva. Pokud jste objevitelský typ, zjistíte, že tato zvířata můžete chytit a dokonce hodit. Naštěstí je můžete pustit zpět do přírody, kdyby se vám jich zželelo. A nebo je můžete mrsknout o skálu. Hravosti se meze nekladou.

Tak už jste si pohráli, prozkoumali okolí a jdete dál. rychlý a nezdržující tutoriál ukáže, jak se pohybovat a používat nanosuit. Má pět funkcí, mezi kterými lze rychle přepínat:
1. rychlost - na krátkou vzdálenost zrychlí běh, také doskočíte dál a nabíjení zbraní je rychlejší
2. síla - hodí se na pěstní souboje a hodí se s ní dále předmět držený v roce, také skoky jsou vyšší
3. neviditelnost - pomáhá při stealth způsobu hraní ale není příliš efektivní, dlouho nevydrží a nejste úplně skryti
4. obrana - vytvoří štít proti kulkám nebo nárazům také zvyšuje regeneraci
5. úprava zbraní - na samopaly a útočné pušky namontujete zaměřovače nebo tlumiče, na jakoukoli střelnou zbraň můžete dát puškohled, některé pušky mají granátomet

Po chvíli vás najde parťák a jdete dál společně. Po cestě zjišťujete, že je na ostrově něco zlého, pár kolegů to zabilo nehezkým způsobem. Ještě ale nevidíte, co to je. Rozednívá se a vidíte zátoku. Konečně se Crysis ukáže v celé jeho kráse. Ale nemáte klid na kochání, dole mají základnu Korejci, po zátoce se plaví čluny a ti parchanti nám ještě ruší signál. Teď si vyberete, jak se s protivníky vypořádáte. Zapnete neviditelnost a vojáky odpravíte jednoho po druhém, aniž by si toho někdo všiml, nebo prostě na ně vlítnete a rozstřílíte je jako v devadesátkách. A co tahle vzít sud a hodit ho po někom, nebo kus zdi, bednu nebo třeba větev. Z aktivovanou silou je to účinnější zbraň než kulomet. A co tahle použít kolem pobíhající slepici? Topper Harvey doporučuje. Můžete si pěstmi naštípat celou palmu a ta polena házet po nepříteli, nebo rozbít chatrnou dřevěnou chaloupku, shodit jí někomu někomu na hlavu. Zničitelnost prostředí je ohromující a dodnes nemá konkurenci. A napadlo vás vzít Korejce a jebnout s ním o jeho kamaráda?

Pokračovat můžete džípem nebo lodí, klidně běžte pěšky, bude to tišší. Někdy vede k cíli víc cest. Lokace jsou docela otevřené. Tvůrci předtím udělali skvělý Far Cry, při jehož vývoji nabrali zkušenosti. Nejsou tu žádné secrety, collectibly, hádanky ani složitý příběh. Prostě si užíváte čistou hratelnost a hrajete svým tempem. nyní se nacházíme na konci první mise a teď spadnou sračky do větráku. Setkáváte se s tou hrozbou, co vám zabila kolegy. Jsou to mimozemšťané, ale nejen tak ledajací. k životu potřebují chlad a vy jste na tropickém ostrově. Jak tohle dopadne? To už bych vyzradil moc. Tahle hra je prostě legenda. Rozhodně neplatí, že by měla jenom skvělou technickou stránku. Všechno je tady skvěle udělané, najít chyby ani nedokážu. Sice už má 15 let, avšak dodnes vypadá naprosto fantasticky, má nepřekonatelnou fyziku a zničitelnost a hlavě se výborně hraje. Plné hodnocení si naprosto zaslouží

Je dobré být zlý

Vítejte ve fantasy světě, kde dobro zvítězilo. Hrdinové porazili padouchy, démony a nestvůry a teď si užívají odměn, které takový heroický skutek přináší. Ale ouha, něco je špatně. Ti hrdinové začali dělat špatné věci. Zabíjí nevinné, kradou zlato a drahokamy nebo berou chudým lidem jídlo a přežírají se. Proti dobru musí nastoupit zlo, a tak jste se probudili vy - temný pán se žhnoucíma očima a masivní sekerou.

A abyste na tu dřinu nebyli sami, dostanete bandu zlomyslných vzteklounů. Viděli jste filmovou sérii Gremlins? Tak tady můžete takové tvory ovládat. Dělí se na čtyři rasy - hnědí, modří, zelení a červení. Každý typ má unikátní vlastnosti a co je nejlepší, umí si sebrat vlastní brnění a zbraně. Seberou všechno, co se jim zlíbí a některé trofeje jim hrozně sluší. Když si služebník vezme na hlavu dýni, hmyzí tykadla nebo kuchařskou čepici a do ruky žezlo, roh jednorožce či pracku zombíka, neubráníte se smíchu. Z bossů padají unikátní atributy a byla by škoda je nedarovat svému elitnímu bojovníkovi.

Hnědí jsou hlavní bojovou jednotkou vaší armády. Vydrží nejvíc, mají nejúčinnější útok a jsou rychlí. Druhý typ služebníků jsou červení. Nejvhodnějším využitím je pro ně odstřelování. Také jsou odolní vůči ohni a umí jej hasit. Stejně jako hnědí se vybavují zbraněmi a zbrojí, ale nejsou na nich vidět. Totéž platí i pro ostatní druhy. Toto je jedna z věcí, které mi vadily. Třetí typ jsou zelení. Jejich silnou stránkou je útok zezadu. Jejich dlouhé drápy si poradí i nejtvrdším pancířem. Jako bonus umí čistit cesty od jedovatých rostlin a sami jsou proti jedu imunní. Poslední a velmi důležitou složkou vaší armády jsou modří služebníci. Umí plavat a oživovat padlé spolubojovníky. To je hodně důležité, protože umělá inteligence je docela špatná. Mnohdy vám zemře silný minion jen proto, že skočí do vody, i když jste ho poslali po břehu.

Dva odstavce zabralo povídání o vašich podřízených, ale co vy? Ve skutečnosti je hlavní postava spíše hybatelem dění a do samotných bojů se zapojuje jen v nutnosti. Temný pán může sekat sekerou nebo jinou obouruční zbraní a kouzlit. Zbraně si můžete vylepšovat nebo vytvářet nové ve vaší věži. Kovář si ale za výrobu řekne pořádný balík peněz a k lepším vlastnostem potřebuje ještě služebníky. Ne aby mu pomohli s výrobou, ale aby naskákali do výhně a posílili výrobek. Bohužel těch životů budete potřebovat sakra moc a tak přichází grind.

Naštěstí máte další sekci věže zvanou aréna. zde si můžete dát pár soubojů s nepřáteli, se kterými už jste se dřív setkali. v nejvyšším patře věže máte ještě ložnici, pokladnici a místnost na úpravu zdobných prvků. Úpravy nejsou moc poznat, protože vnějšek věže skoro nevidíte. Zprvu je věž rozbořená a musíte najít prostředky pro její obnovu. Ty se nacházejí všude po světě a musíte je pracně dopravit domů. Kromě toho ještě nacházíte vylepšení života a many, nová kouzla a totemy, které navyšují počet služebníků v armádě.

Svět Overlorda je plný různých potvor a zvířat. Mnohdy jsou vašimi nepřáteli i jinde nevinní živočichové. Jednorožci - symbol čistoty a krásy jsou tady lidožravé bestie, hobiti jsou tlustí sráči a Tolkien by je asi neschválil. Celkově se nepřátelé povedli na jedničku a budete z nich mít úsměv na tváři i respekt. Po čase potkáte i dámy, které touží po životě po vašem boku. Jsou dvě a na rozdíl od Dr. Disrespecta nemůžete mít obě najednou. Záleží na vašem způsobu hraní, protože jedna vylepšuje dva typy minionů a druhá jiné.

Grafická stránka je krásně pohádková. Minioni jsou úžasně animovaní a když se rozhodnete pro frontální útok, lítá všechno kolem. Většina beden a nádob je zničitelná a schovávají se v nich poklady, zmíněné zbraně a brnění.
K tomu se všechno skvěle hýbe a nikdy se mi nestalo, že by klesly snímky za sekundu, nebo hra zamrzla. Asi nejhorší, co se může stát je, že ztratíte progress kvůli divnému ukládání. Hra má systém checkpointů a ty nejsou zrovna časté. Můžete přijít i o půl hodiny, jen proto, že vám umřel vás nejlepší bojovník s unikátní výbavou. Z předešlého textu vyplývá, že Overlord je hra vtipná. Postavy jsou skvěle nadabované a to včetně vašich služebníků (mimochodem mluví je jeden člověk). 2007 byl revoluční rok a možná proto Overlord zapadl. Byla by škoda ho minout. Královsky se pobavíte, zasmějete a prožijete jednu z nejoriginálnějších her.

„Peklo se mě neleklo“

Je rok 1994 a před zhruba rokem vyšel Doom. Způsobil poprask a od té doby se množí jeho klony jako krysy a další se chystají vyjít brzy. Některé si s radostí pohladíte, jiné si zaslouží deratizaci. Teď vychází Doom 2. Je to další příživník na slavném jméně nebo spasitel žánru?

Nebudu chodit kolem horkého magmatu a smutně přiznám, že druhý Doom není žádná nová hra, ale jen trochu upravená jednička. Což není úplně špatná zpráva. Všechno dobré zůstalo – skvělá grafika, svižná akce, temná atmosféra nebo povedené zvuky. Bohužel zůstalo i to špatné. Umělá inteligence je pořád stejně blbá. Mnohokrát se stane, že zombík svého kolegu napálí do zad. Hledání secretů opět znamená olizovat stěny a zběsile mačkat akční tlačítko. A stejně se vám na konci tabulka vysměje, že jste na něco zapomněli. A co je nového? V podstatě nic moc: jedna zbraň a několik nepřátel. Nová dvouhlavňová brokovnice je však až příliš silná. Budete ji používat většinu času a ostatní bouchačky přijdou na řadu teprve, až do ní dojdou náboje. Z nových protivníků se mi vryl pod kůži mocný Arch-vile - bledá a tuhá bestie vrhající plamenné vlny. Za zmínku stojí i Revenant. Tento vysoký kostlivec vyzbrojený raketomety je charakteristický zvukem, který vydává. Příběh raději nebudu zmiňovat. Je tady vůbec někdo, koho zajímá? Tak jen krátce. Jde o to, že jste se jako bezejmenný mariňák vrátili na Zemi a ta je zpustošená po blitzkriegu monster. Musíte vytáhnout do boje a zachránit, co ještě zbylo. Prostředí levelů působí občas lehce odporně. Všude se válí lidské ostatky, stěny jsou vytapetovány krví. Pro někoho to může být až příliš. Doom umí občas i vystrašit. Zmáčknete tlačítko a najednou zhasnou světla a ozve se řev a chrapot monster. Tahle hra není pro slečinky. Úrovně jsou opět členité a rozlehlé. To ztěžuje hledání skrytých míst, musíte prošmejdit každý kout mapy a občas je to neskutečná nuda. Nuda v souvislosti s Doomem? Ano, klidně mě nazývejte heretikem (nebo Hereticem), ale občas mě to přestalo bavit a šel jsem dělat něco užitečnějšího. Po zemi se válí všemožné druhy nábojů, brnění a dočasných vylepšení. Na některých místech si můžete obléci ochrannou kombinézu a šlapat po horkém magmatu nebo kyselině. Na skrytých místech lze najít mocné artefakty, které vám zvýší životy nebo vás zneviditelní.

Do pokračování takové pecky jsem vkládal velké naděje a musím napsat, že mě Doom 2 zklamal. Změn je málo a některé nejsou ku prospěchu věci. Pro potenciální třetí díl bych prosil více změn, lepší grafiku, jinak řešené hledáni pokladů a klidně i úpravu umělé inteligence. Příval pekelníků neustává, někdo musí chvilku tahat pilku.