K "A Short Hike" jsem se dostal úplnou náhodou díky ArcadeBullovi, který vyhlásil na rok 2022 challenge odehrát alespoň 10 her, které má člověk v knihovně, ale nikdy je nespustil.

Od hry jsem vlastně nic nečekal a její začátek mě nijak nepřesvědčil, že bych tomu mělo být jinak. Pod Vaši kontrolu se dostane ptačí slečna Claire, která jede navštívit svou tetu do národního parku. Sotva však přijede a pozdraví se s tetičkou, ihned se začne shánět po mobilním signálu. Ten však není v celém parku k dispozici, nachází se jen na vrcholu nejvyšší hory, a tak Claire vyráží na cestu. Pointa této krátké tůry tedy nic moc, říkám si, ale dám tomu ještě šanci.

První kladné body hře přičítám sotva Claire roztáhla svá křídla a já s ní plachtil dolů z kopce, kolem majáku a následně jsem se proletěl nad řekou a mod mosty na ní postavenými. Přestože je grafika čistě pixel artová a tedy nepříliš detailní, i tak je létání skvělé a je to zábava.

Stejně tak je tomu ale i během prozkoumávání parku. Hra vás nikam silou netlačí, je čitě na vás kudy půjdete, co budete dělat a předevšim, jaké tempo si zvolíte. Když půjdete přímou cestou k vrcholu, zvládnete hru pokořit klidně do půl hodiny, ale troufám si tvrdit, že přijdete o to nejlepší, tedy exploraci ostrova, na kterém se park nachází. Ten má totiž mimo vás i spoustu dalších obyvatel, které mají své vlastní problémy nebo tužby.
Tu potkáte běžkyni, jež právě trénuje na maraton, ale někde ztratila svou šťastnou čelenku. Pomůžete jí? Další zase potřebuje k něčemu tajnému, o čem nemůže mluvit, 15 škeblí, ale tam kde je jak na potvoru už žádné nejsou. A tak dále a tak dále. Těch úkolů a miniher je spousta a byla by škoda je minout.

Když už budete mít park prozkoumaný, nezbývá než vyrazit k tomu vrcholu, abyste tedy zjistili, proč Claire tak nutně v nádherném parku potřebuje ten mobilní signál a možná zjistíte, že ten důvod této výpravy možná tak hloupý nebyl.

A teď se omlouvám, ale potřebuji si teď vyřídit jeden hovor...

Série AC byla můj velkej rest, a tak ní postupně procházím, a to hezky od začátku.
K třetímu dílu jsem přístupoval trochu s despektem, protože jsem si samozřejmě přečetl všechny ty věci, co jsou tomuto dílu vytýkány od nesympatické hlavní postavy až po změněný soubojový systém.

Hned ze startu - nebylo proč.
Boston a vlastně i celou Ameriku jsme si ihned zamiloval. Subjektivně se mi sice zdálo, že jsem strávil mnohem méně času na střechách, a tedy že došlo k určitému zploštění pohybu, ale to nakonec není vůbec na škodu, protože v ulicích to zkrátka žije - zvláště když přihlednu k době, kdy hra vyšla. Ty tam jsou bezcílně se toualjící postavy z Itálie.

Ani Connor mi vůbec nepřišel tak strašně nesympatickej, jak je často prezentován. Tím netvrdím, že je to ta nejlepší postava herní historie, ale na druhou stranu ten hate si prostě nezaslouží. Mně osobně mnohdy přišel sympatičtější než všemi obdivovaný Ezzio.

Co se týče soubojového systému - tomu je často vytýkáno, že se stačí naučit counter a je vystaráno. No - takhle to ale bylo v podstatě i ve všech předchozích dílech. Tou nejpodstatnější změnou je hlavně to, že není možné jej provést v krytu, tudíž když selže timing, můžete klidně zemřít. Zatímco v Ezzio sáze, když counter nevyšel, útok šel do krytu. Souboje mi tak ve třetím díle přišly o něco složitější, byť jejich zábavnost je na tom v podstatě stejně jako v předchozích dílech série.

Co ale zábavnost zvyšuje a přináší, to jsou lodní souboje. Není jich sice mnoho, zvláště pokud se rozhodnete neplnit side mise, ale je to rozhodně skvělý prvek, který Ubisoft ve třetím díle přinesl. Ovládáná je sice jasně arkádové a tudíž jednoduché, ale přesto máte pocit, že tu loď skutečně ovládáte. A když vydáváte pokyn k palbě, je to skvelej pocit.

Přibyla tu také divočina v okolí měst, kde se můžete vydat na lov jelenů, bobrů, lišek, a nebo i větších zvířat jako vlci, pumy či medvědi. Tady je však ale třeba být na pozoru, abyste tou lovnou kořistí nakonec nebyli vy. Lov mi ale nijak skvělý nepřišel, protož není vůbec motivační. Kožešiny a maso se dá sice slušně prodat, ale k čemu to, když ekonomika ve hře prostě nefunguje. Za celou hru se mi nestalo, že bych měl nedostatek peněz, a to jsem se je ani nesnažil nějak cíleně sbírat. Zatímco v předchozích dílech jste utráceli zejména za nový převlek, abyste měli více životů, ve trojce nastal systém automatické obnovy zdraví, tudíž jde už čistě o kosmetické doplňky a peníze tak není moc za co utrácet.

Mohl bych tu ještě psát například o tom, jak je skvělé, že si budujete vlastní vesnici, a jak pomocí úkolů si s obyvateli budujete vztah, že u některých máte skutečně pocit, že je znáte nebo o spoust dalších věcí, ale to bysme tu byli dlouho a většina z vás má už hru dávno dohranou.

Zkrátka - nebýt už trochu repetetivních soubojů, dlouhatanánského úvodu do hry - snad nejdelší, jaký jsem kdy zažil a pár dalších drobností, jako lezení na stromy a pod., tak byl třetí dál v podstatě dokonalou hrou. Takhle je jen hrou výbornou, ale ani to není málo.

Sérii FIFA pravidelně hraju už od ročníku 98 a dokud byly mým zdrojem her zejména warez fóra, nevynechal jsem jediný ročník. První ročník, který jsem si koupil byla až FIFA 12, pak 14 a v plánu byla i 16, ale na tu jsem tehdy neměl potřebné železo a vlastně ani moc času, takže 14 se stala mým společníkem na tři dlouhé roky.

U kamaráda jsem ale pak na PS4 hrál FIFU 17 a už nešlo jinak, následovala koupě konzole od SONY, přičemž jsem měl v plánu vrátit se k dvouletému cyklu a rozhodně nekupovat každý nový ročník. Ovšem jeden herní mód to změnil - The Jorney. Právě Cesta Alexe Huntera, toho sedmnácti letého kluka, kterému jste pomohli stát se profesionálem a zažít s ním jeho první úžasnou sezonu v Premier League, byla tím hlavním důvodem, proč jsem zainvestoval i do aktuálního ročníku a logicky tedy byla tím prvním, co jsem po instalaci spustil.

Reklamní sdělení před vydáním byla plná superlativ ve stylu - "Ještě epičtější příběh Alexe Huntera! Více známých tváří včetně CR7! Větší možnosti volby a ovlivnění příběhu i osudu postav!" apod. Dokonce i recenze novou epizodu Cesty víceméně chválily, což moji natěšenost jen umocňovalo. A jak to dopadlo? Narozdíli od recenzentů nadšený nejsem. Nechci tady házet spoilery, takže jen obecně. Známých tváří z fotbalového prostředí je rozhodně více, dokonce i ten Ronaldo se tu mihne, byť o nijak zásadní roli nejde. Co se samotného příběhu týče, tak je znát, že si na něm dali v EA záležet a chtěli ho posunout o level výš, než v předchozí části, ale mě zkrátka nebavil. Co na tom, že opravdu máte možnost ovlivnit osud, pokud se nepletu, tak tří osob, když je Vám to vcelku jedno, jak to dopadne. Byť jsem se těšil hlavně na Alexe, tak paradoxně nejzájímavější částí Cesty pro mě byla možnost hrát za jiné charaktery, ale to už bych příliš spoiloval, tak pryč od toho...

Zejména se ale prodloužila doba loadingu, za což možná může moje PS4, která rozhodně nejmodernějším HW neoplývá, ale vypadá to zkrátka nějak takhle - Dohrajete zápas - několika vteřinový loading - nepříliš zajímavá cutscéna - loading - minutovej otravnej trénink - loading - další zápas. A to jsem ještě ani nezahrnul loadingy samotných tréninků a zápasů. Je jich zkrátka opravdu hodně. A když se na to podívám zpětně, tak i v 17 mě bavily především zápasy, kdy jsem ovládal jen jednoho hráče z jedenácti a částečně jsem tak byl závislí i na tom, co předvede AI kolem mě. Ale to už tady moc neplatí, protože FIFA 18 přichází jako už tradičně s novým herním modelem a vylepšenou fyzikou. A tím se dostáváme k tomu podstatnějšímu.

FIFA - to už dávno nejsou jen aktualizované soupisky. Opravdu každý ročník přichází s úplně jiným herním modelem, který zásadně mění dynamiku hry a tady pro mě osobně 18 s o rok starším bratříčkem prohrává na plné čáře. Je znát, že pohybová fyzika hráčů doznala velkých změn. Hráči jsou pomalejší, svým způsobem neohrabanější - zasekávačky v plném sprintu - moje oblíbená činnost v 17, tady absolutně nefunguje, protože hráč nechá míč metr až dva od sebe, což končí v 99% případů ztrátou míče. A podobných prvků, které se snaží více přiblížit realitě, je ve hře více a nic proti tomu. Jen kdyby zbytek nebyl tak moc arkádový. Tentýž hráč, který není schopný zaseknout míč Vám pak pošle milimetrový pas přes celé hřiště, a to v 99,9% případů. Chybovost je v podstatě nulová.

Takřka zmizely strkanice nebo popotahování za dres. Projít celé hřiště s jedním hráčem nebylo nikdy lehčí, protože záloha zde v podstatě neexistuje a hra se tak odehrává v podstatě jen kolem vápna na obou stranách hřiště. Na jednu stranu chápu snahu EA hru zatraktivnit, protože AI v 17 byla až příliš defenzivně laděná a často si posílala spoustu přihrávek na své vlastní polovině, ale vzhledem k ustavičným řečem o snaze přiblížit se reálnému fotbalu, je tohle zkrátka mimo.

Co se týče dalších módů, tak drobných změn doznala kariéra, kde se nyní můžete zúčastnit přímo vyjednávání s hráčem, ale jelikož se pořád dokola opakují tytéž situace, začnete tuto část po několika přestupech přeskakovat. Zajímavější už jsou Squad Battles ve FIFA Ultimate, kdy můžete každý týden měřit síly s novými týmy, které sestavily jiní hráči, byť ovládanými umělou inteligencí a jejich poražením sbírat body do žebříčku, za které na Vás čekají zajímavé odměny. Jinak toho ve FUT příliš nového není, snad jen nové ICONy, byť pokud do hry nechcete investovat další peníze, tak jsou pro Vás v podstatě nedosažitelné.

Jsem se nějak rozepsal, tak už to utnu. FIFA 18 není v zásadě špatnou hrou, je to pořád zábava, zejména v co-opu s kámošem na gauči u televize, ale změny herního modelu jsou od minula poměrně značné a rozhodně ne všechny jdou správným směrem. Snad FIFA v dalším pokračování přijde s nějakým rozumným kompromisem. A co se týče Cesty, kterou jsem poměrně zkritizoval, takže to možná vyznělo, že jsem se u ní vůbec nebavil, ale to není tak úplně pravda. Jen jsem měl možná až příliš velká očekávání a ta se bohužel pro mě nenaplnila, a tak bylo jednodušší všímat si chyb. Nicméně konec zůstal znovu otevřený, takže jo - koupím i další díl, protože mě to přeci jen zajímá, jak to s tím Hunterem a celou jejich rodinou dopadne. Byť věřím a doufám, že herním modelem se pokusí znovu přiblížit spíše 17 ...

Second Son je pro mě první seznámení se s herní sérií inFAMOUS a vlastně když jsem hru zapínal, tak jsem vůbec nevěděl, co od ní mám čekat. Nemůžu zde tedy rozebírat, jak moc příběhově navazuje na předchozí části, ale za to vím, že za celou dobu hraní jsem tuto skutečnost ani jednou nepocítil. Buď tam žádná návaznost není, a nebo je zkrátka příběh vyprávěn tak dobře, že mi žádné důležité informace nechyběly.

O příběhu jen krátce, však si to projděte sami. V hlavní roli je tu "rebel" Delsin, který se snaží bojovat proti systému všemi možnými prostředky. Rozuměj - jeho hlavní zbraní je sprej, kterým taguje všechno, co potká. Vzhledem k tomu, že jeho brácha pracuje u policie, jejich vztah zpočátku trochu skřípe. Jejich poklidný život ale naruší, když se stanou svědky bouračky dodávky, která zrovna převážela partu Conduitů, které státní systém zve Bio-teroristy. Všechno to nabere ještě zběsilejších otáček, když se jeden z Conduitů dotkne Delsina, čímž v něm probudí jeho supergen a Delsin získá jeho schopnosti kouře. Delsin je totiž také Conduit, jehož schopností, je možnost učit se od ostatních a věřte, že kouř není tou jedinou schopností, kterou si ve hře vyzkoušíte.

Tohle všechno slouží spíše jen jako úvod, hlavní hra se odehrává v podstatě až v Seattlu, kam se chvíli po začátku přesunete. A tím se dostávám k tomu, jak se to vlastně hraje. Seattle je otevřené město a vy tak můžete hned od začátku v podstatě kamkoli, kam se vám zamane. Výhodou je, že Delsin není jen sprejer, ale rovněž schopný parkourista. V podstatě po všem dokáže vylézt, přeskočit, což ve spolupráci s jeho schopnostmi dělá z tohoto města jedno velké hřiště a minimálně zpočátku mě bavilo jen tak běhat, skákat, a nebo dokonce létat po městě. Bohužel po chvíli zjistíte, že město toho až na pár vedlejších úkolů, které se navíc repetetivně opakují, příliš nenabízí, a tak skluznete ke slepému následování hlavní příběhové linky a na volnost pohybu po městě tak nějak zapomenete.

Abych to ale neoodbyl tak rychle - Seattle je rozdělen do sektorů, přičemž do Vašeho vstupu do města nad ním drží plnou moc státní jednotky D.U.P. V každém sektoru ale jejich vliv můžete snížovat, a to rozbíjením bezpečnostních kamer, hledáním tajných agentů, rozbíjením jejich bází, tagováním stěn apod. Jak už jsme ale říkal, tyhle úkoly jsou bohužel v každém sektoru úplně stejné. Přičemž pokud se Vám podaří snížit kontrolu v daném úseku pod 30%, můžete si zde vytvořit point, mezi kterými pak můžete rychle cestovat z jednoho sektoru do druhého, aniž byste museli volit pomalý a zdlouhavý přesun běžným způsobem.

Nyní se dostávám možná k tomu nejdůležitějšímu, a to je strom schopností. Jak už jsem říkal, Delsin během hry získá hned několik schopností, přičemž v každé z nich na něj čeká hned několik technik, které si můžete koupit a vylepšovat. Aby k tomu ale mohlo dojít, je nutné dostat se na určitý level. Teď ale nemluvím o úrovni Delsina, ale jeho karmy. Ve hře totiž nemusíte být jen hodný. Můžete být i zlý, a to tak že hodně. Popravdě - občas jsem si i říkal, že za zlého Delsina by snad ta hra byla i snadnější :) Techniky na temné straně karmy mi totiž přišly nejen efektnější, ale i efektivnější. Navíc - jednou za čas můžete použít i superschopnost, jejíž použití se Vám ale vždy otevře až v momentě, kdy například za hodného Delsina, uděláte několik dobrých skutků jako je uzdravení civilisty, omráčení nepřítele namísto jeho zabití apod. No a představte si situaci, kdy si takhle budujete karmu, chybí Vám už kousíček k možnosti použití superschopnosti a najednou se na scéně objeví vrtulník. Ten umí být hlavně zpočátku docela nebezpečný, tak ho co nejdřív sestřelíte dolů, jenže co čert nechtěl, vrtulník se po výbuchu zřítí rovnou na zalidněnou ulici Seattlu a vy jen s otevřenou pusou koukáte na stoupající počet civilních obětí a s tím ruku v ruce klesající karmu. Pravdou tak je, že pokud budete hrát zlého, zachránit někoho omylem, to se Vám příliš často nestane, ale těch nechtěných zabití, těch se mi podařilo nasbírat spoustu ...

Už jsem toho napsal dost a dost, tak to pojďmě uzavřít. Second Son je skvělá hra v otevřeném světě, kde si můžete vybrat, zda budete hodný nebo zlý, a tím si tak budovat svůj vlastní strom schopností. Pravdou však je, že mimo hlavní příběhovou linku, kterou zvládnete za nějakých 10-12h, možná i dřív, když budete hodně spěchat, tak toho nemá moc co nabídnout. Plnit vedlejší úkoly totiž po chvíli omrzí, neboť se stále jedná o jedno a totéž. Ale zejména teď, když se prodává za pár stovek, by byla škoda nedát tomuto titulu šanci.

Uncharted 2 je velice podobný dílu prvnímu. Nakonec proč měnit něco, co skvěle funguje. Opět se jedná zejména o akční hru, občas proloženou nějakým tím skákáním po římsách, či řešením nějakého toho puzzle. Akční pasáže ale opět dominují, a to výrazně. Nepřátelé stále chodí ve vlnách, levely jsou stále plné spousty zídek, kamenů, kmenů ... zkrátka všeho, za co se můžete schovat. Rozhodně ale nemůžu říct, že by druhý díl byl stejný jako ten první.

Už od první scény všechno působí epičtěji, pompézněji a megalomanštěji. Ve druhém díle zavítáte do mnohem různorodějších prostředí, přibylo výbuchů, záchran na poslední chvíli... mnohdy si tak připadáte skoro jako v hollywoodském blockbusteru. Změnila se částečně i hratelnost. Stealth přístup byl sice možný už prvním díle, ale nepatuju si, že bych ho někdy využíval. Plně jsem si tehdy vystačil s Rambo stylem. Ve druhém díle už je level design stealthu nakloněn více, byť Splinter Cell nečekejte. V jedné z úrovní ani jinou možnost než tichý postup mít nebudete, byť pro mě se stala s přehledem nejhorším zážitkem celé hry a klidně bych se bez ní obešel.

AI stále pokulhává, a to jak nepřátel, tak i Vašich spolubojovníků, kteří se občas také mihnou na scéně a pomáhají Vám. Co kvituji, tak fakt že jsou nesmrtelní, protože mnohdy si stopnou do té největší palby a bez krytu tam stojí a představa, že budu úrovně opakovat stále dokola kvůli jejich blbosti a z ní vedoucí náchylnosti k umírání, je děsivá. Občas také pobaví, kdy jste v křížové palbě, nevíte koho zabít dřív, ale oni už chtějí dál a čekají na Vás u dveří, což samozřejmě komentují slovy jako "Nate, pojď to otevřít. Nemáme na to celej den.". Tady rozhodně mezery jsou a dalo by se na tom zapracovat.

Moc jsem v tomto komentáři nechválil, ale to jsem zvládl už u prvního dílu a to dobré z něj zůstalo a troufám si tvrdit, že je to zase i o chloupek lepší. Potěšila lepší možnost využití tichého přístupu, což přeci jen trochu mění dynamiku hry.
Co budu dál říkat - je to jak jízda vlakem. Má to možná trochu pomalejší rozjezd, ale jamile se dostane do otáček, je těžké to zastavit a vyskočit z něj dřív, než budete v cíli. Úžasný zážitek.

Když si člověk přečtě Garretův komentář, popřípadě nahledne do diskuze, až by ho napadlo, že všechny ty původní recenze byly zaplacené a nedá se jim vůbec věřit :) Nicméně já jsem z tohoto prvního Nathonova dobrodružství nadšený.
S původní PS3 verzí bohužel nemám srovnání, ale myslím, že tento remaster se povedl. Grafika sice standardům dnešní doby neodpovídá (vždyť původně hra vyšla před deseti lety), ale pořád se jedná jenom o remaster. To ale neznamená, že by se na to ve výsledku nekoukalo hezky.

Příběh je jednoduchý a nikterak originální. Máme tu hlavního hrdinu v honbě za pokladem, holku, která mu občas vypomůže, když je to třeba, a hlavně záporáka, kterej jako na potvoru touží po stejném pokladu jako Nathan. Zkrátka nic složitého ani originálního, ale stejně jsem se těšil na každou další cutscénu, která ho popostrčí o další kousek dopředu a bavilo mě ho sledovat. Přece jen jsem vyrostl na filmech Indiana Jonese a Nathonovo dobrodružství má právě s tímto chlápkem v klobouku mnoho společného. Byť Nathan nemá bič, ani ten klobouk.

Hru ale nedělají cutscény, ale to co je mezi nimi. Což se skládá povětšinou s četných přestřelek s jednotkami nepřátel, kteří se na Vás valí ve vlnách. Zkrátka dokud nezabijete jednu vlnu nepřátel, jejich kámoši budou čekat schovaní za stromem, abych jich náhodou na scéně nebylo moc najednou. Přičemž když už se na bojišti objeví, o jejich inteligenci by se také mohly vést diskuze. Není výjimkou, že například při pokusu hodit po Vás granát, skončí pod nohama jim nebo jejich kolegů.

Právě ta lineárnost a naskriptovanost s ne zrovna dokonalým AI jsou největší neduhy hry. Ale víte co? Mně to ve výsledku vůbec nevadilo, protože jsem si tu hru užil a neustále jsem se těšil na to, co bude dál, a to je pro mě pořád to nejdůležitější. Nevěřím tomu, že kdyby hra nebyla takto naskriptovaná, že by se tvůrcům podařilo vybudovat tak skvělou atmosféru. Mnohdy jsem si připadal opravdu jako v nějakém dobrodružném filmu.

Druhou složkou hry jsou puzzle, kterých bych ve hře uvítal mnohem víc, protože zde zkrátka hrají druhé housle, a to poměrně výrazně. Odhadem bych řekl, že tak 85% času strávíte v soubojích a 15% při řešení hádanek. Ty jsou navíc totiž poměrně zajímavé, byť nikterak těžké. A když už si člověk náhodou neví rady, po chvíli se objeví nápověda, která ho nakopne ke správnému řešení. Tohle je totiž jedna velká jízda, kde na prostoje zkrátka není čas, a jak se jednou nastartuje, není čas zpomalit, natož zastavit.

Už jsem toho napsal dost, tak to nějak uzavřu - hra má svoje chyby a chápu, že pro spoustu lidí mohou být zejména souboje poměrně iritující, ale pro mě je zkrátka pořád důležitější ten pocit radosti a euforie, které jsem během hry zažil. Radši budu hrát hru s chybama u které se budu královsky bavit než technicky dokonalou hru bez duše.

Psát nějaký komentář ke hře jako je Alternativa je poměrně těžké. Zpočátku vše vypadá více než dobře. Absenci jakéhokoli intra, která je vytýkána snad ve všech recenzích, já osobně hodnotím pozitivně. Zpočátku víte jen to, že jste byli vyhozeni z práce, z pro vás neznámého důvodu, a že vám byla odebrána vaše osobní karta, bez které jste Nic. Postupem času zjišťujete, že svět je trvale poznamenán 3. světovou válkou, která je dnes nazývána Velkou válkou, a je v podstatě pod kontrolou dvou nadnárodních společností Endora a Theolex. Vedle těchto dvou společností je samotný Stát. Vaší jedinou nadějí je připojit se k Odboji, který se snaží alespoň nějakým způsobem bojovat proti těmto kolosům. Zpočátku má hra opravdu úžasnou atmosféru, kterou ještě umocňují určité momenty, jako když si pročítáte deník jedné mladé dívky, která prodávala své tělo jednomu váženému pánovi z vládní čtvrti, výměnou za jídlo a vodu, což ji trvale psychicky poznamenalo.

Později si ale začínáte uvědomovat, že lokace jsou až nepřirozeně mrtvé. Pokud potkáte za celou hru možná i necelou desítku postav k nějakému dialogu, tak je zřejmě něco špatně. Podobný problém je i s aktivními místy na obrazovce. Není jich moc a z toho asi jen půlka je k něčemu použitelná. Upřímně nevím, k čemu jsou ty šipky v inventáři, protože k jeho zaplnění jsem se za celou hru ani jednou zdaleka nepřiblížil. Další věc je, že pokud už něco seberete, tak si můžete být jisti, že nejpozději na další obrazovce to použijete. Z výše uvedeného plyne, že obtížnost rozhodně není vysoká a hra poměrně slušně odsýpá.

Během hry začíná upadat i celková atmosféra hry. Dostal mě například jeden úkol, kdy jsem měl v hlavní databázi Theolexu vymazat data o jedné osobě. Koho by napadlo, že se stačí dostat přes jedny dveře a hned za nimi mám nachystaný počítač s přihlašovací obrazovkou. Zabezpečení jedné z největších firem si představuji trochu jinak.

Hra celkově na mě celou dobu působila, že původní plán byl úplně jiný. Tomu by odpovídal i začátek, ale postupem času jakoby docházel buďto elán, čas a nebo peníze. Možná všechno dohromady. Kapitolou samou o sobě je konec, po kterém máte snad ještě víc otázek než na začátku, protože jste vlastně nevyřešili vůbec nic. Těžko říct, zda to byl konec vynucený na základě výše uvedených důvodů, či to byl záměr a v plánu je již druhý díl, který už tak nějak naznačuje i web výrobce.

I když jsem ke konci víc kritizoval, než chválil, tak Alternativa rozhodně není špatnou hrou. Stačilo možná jen dotáhnout pár nedodělků a mohla být hrou dokonce výbornou. Takhle je to jen lepší průměr.

Ohlášení Posla smrti 2 ve mně, zřejmě narozdíl od ostatních, vyvolávalo spíše obavy. Příběh jsem považoval prakticky za uzavřený a nedokázal jsem si nikterak představit, jak by se na něj dalo nějak smysluplně navázat a navíc ani fakt, že se vývoje ujalo naprosto neznámé studio mi příliš optimismu nedodával.

Začátek hry mě v tom spíše jen utvrzoval. Příběh naprosto o ničem, žádný hnací motor posunout se kupředu. Nic. Proto, když jsem zničeho nic přišel o harddisk i se savem někde ke konci druhé kapitoly a já měl hrát od začátku, tak jsem hru raději odložil. Až nyní po půl roce jsem se k ní vrátil a musím říct, že rozhodně nelituji.

Většinu věcí jsem měl ještě pořád v hlavě, a tak jsem ty první dvě kapitoly proletěl jako nic. I když nebudem si nic nalhávat, PS2 není nikterak těžkou hrou a nebýt občasného pixel huntu (nemám rád zvýraznění všech předmětů na obrazovce), tak míst k zákysu moc není. Od třetí kapitoly, ve které se konečně přesouváme do starých známých míst, příběh konečně nabírá obrátky a já začínal nabývat dojmu, že to přece jen tak špatné asi nebude.

Nevím sice, co by ve Future Games řekli některým faktům, například současná podoba Willow Creek, či to, že Samuel měl dvě děti a tolikrát oplakávaná Catherine je stále na živu a navíc byla pocelou dobu i na zámku. A to ani nemluvím o tom, že všichni, včetně lady victorie, jsou členy Řádu. Pokud si vzpomenu na lady Victorii z prvního dílu, tak si to moc dobře představit nedovedu, ale budiž.

Grafické zpracování je na adventuru myslím si hodně slušné, hudební doprovod se také myslím povedl. Samotnou kapitolou je dabing. U pár postav mi přišlo, že jsou nadabovány vcelku slušně a to hlavně zpočátku hry. Jak se začali objevovat staré známé tváře, tak už to bylo horší. Například lady Victorie je hotový výsměch a je snad nejhůře nadabovanou postavou celé hry. To ale může být jen subjektivní dojem. Sám Darren, kvůli kterému byly všechny ty odklady střídá výborné pasáže s naprosto příšernými, takže hodnotit zde dabing je věc velmi složitá.

Konec mohl být vyřešen možná o něco lépe, protože ani pořádně nevím, co si pod tou závěrečnou animačkou pořádně představit. Snad mi to objasní již ohlášený třetí díl, na který se na rozdíl od toho druhého vyloženě těším.

Na konec můžu ještě říct, že předat sérii do jiného studia byl krok velmi šťastný, protože těžko říct, jak by to celé bylo v rukou Future Games, jejichž hry jsou titul od titulu horší.

Moje hodnocení je možná oproti jiným trochu přehnané, ale zkrátka si nemohu pomoct. Cesta do Indie totiž byla vůbec první adventurou, která mi ukázala závěrečné titulky a dá se říct, že byla v podstatě i první adventurou vůbec. Tehdy mě upoutala zejména kouzelná grafika dalekého orientu a poměrně zajímavý příběh, který se naprosto odlišoval od všeho, co jsem tehdy měl možnost hrát. Jako naprostému zelenáči mi nevadila jednoduchost, kdy hrou proplouváte zcela plynule a bez záseků. Pokud mne paměť neklame (přece jen už je to nějakých 8 let), tak se zde nevyskytuje ani tolik oblíbený pixel-hunting. Hru sráží jen až neuvěřitelně krátká herní doba a těžko říct, jestli jsem vůbec někdy hrál kratší hru.

Pokud bych měl hodnotit z dnešního pohledu, tak grafika už rozhodně není tak kouzelná, jako kdysi a příběh, který mě tehdy pohltil, je z dnešního pohledu naprosto obyčejný a ničím nezajímavý. Přeci jen zápletka typu "Ahoj miláčku, bohužel se musíme rozejít. Nehledej mě. Ahoj." působí jako z nějaké béčkové telenovely, ale naštěstí to není až tak zlé.

Nicméně hru hodnotím tak, jak na mě zapůsobila tehdy a za tím si stojím ...

Letošní rok nám příliš kvalitních adventur nepřinesl. Alespoň mně osobně by k tomu stačily prsty jedné ruky. O to větší je ale nadšení, když se konečně nějaká objeví. Nový Sherlock sice někoho může hned na první pohled odradit v pravdě kýčovitým názvem a v této kategorii zřejmě letos nemá konkurenci, ale naštěstí triumfuje i na jiných pozicích. Grafiku rozebírat nebudu, protože ta zkrátka v tomto žánru prim nehraje, i když na to, jak starý engine je použitý, tak nevypadá vůbec špatně. Obtížnost také není niketrak velká a to hlavně v adventurní části. Puzzle jsou na tom naštěstí o mnoho lépe a to především díky své originalitě. Kdy jste například ve hře naposledy řezali do vepřových hlav za účelem zjištění vražedné zbraně? Najdou se samozřejmě i výjimky, a také jedna drobná komplikace při řešení jedné hádanky z důvodu špatného překladu do češtiny, který je ale jinak na výborné úrovni.

Tohle všechno je sice fajn, ale to nejdůležítější je příběh, který je tak výborně napsán, že se budete těšit na každý sebemenší posun v ději. Název skutečně v tomto ohledu příliš důvěry nevzbuzuje, ale je to tak. Do poslední chvíle nevíte, kdo by mohl být tím tajemným Jackem Rozparovačem, a i když závěr mohl být podán o něco lépe, tak příběhu jako takovému není co vytknout. Věrnost realitě však zůstala zachována, když sice zjistíte, kdo byl skutečným vrahem, ale veřejnost a policie nikoli. Dokonce i proč není o tomhle příběhu žádná zmínka v některém z Sherlockových knih. Suma sumárum, hra od které jsem před jejím zapnutím nic nečekal, se pro mě stala adventurou roku.

Posel smrti mě ve své době zaujmul zejména svým celkovým pojetím. Tehdy byla doba rádoby vtipného, či trapného humoru ve hrách jako Polda, Ve stínu havrana a spoustě dalších a vypadalo to, česká adventura snad ani nemůže vypadat jinak. Naštěstí právě tehdy vyšel Posel smrti a ukázal, že i u nás dokážeme napsat propracovaný a hlavně kvalitní poutavý příběh a právem je nyní Posel smrti pasován na post nejlepší české adventury. Letos si na jeho místo brousilo zuby Memento Mori, ale to se, jak už všichni dobře víme, příliš nepovedlo.

Pro mě osobně se jedná o zklamání roku. Dle mého hra obstojí právě a díky jen grafice, která je na adventuru opravdu nádherná, a to i přesto, že jsem zastáncem klasických, ručně kreslených adventur. Příběh mě zklamal snad nejvíc. Dvě třetiny příběhu jsou jen hloupé žvatlání o ničem a za něco stojí až část, kdy se přesunete do kláštera uprostřed finských lesů. Pokud navrch přihodíte i tu trapnou obtížnost, kdy můj největší zákys trval 10 minut a to jen kvůli tomu, že odmítám takové vymoženosti, jako je zobrazení všech předmětů na obrazovce, tak to je určitě hodno zamyšlení. Nebýt toho opravdu podařeného vyvrcholení příběhu a povedené grafiky, kterou bych ale beze zbytku vyměnil za lepší hratelnost, tak bych nedal ani těch 50%.