Pikros, co víc dodat?

Vlastně celkem dost věcí.

Vizuální novely jako herní žánr jsem nikdy pořádně nepochopil. Absence pořádných herních mechanik není zrovna něco, co by mě přilákalo si jakoukoliv z nich "zahrát". Když ovšem vývojaři slepí dohromady tenhle kvazi-žánr s poctivým gameplayem, začínám dávat pozor. Když je navíc tou vyvolenou herní mechanikou jednoduchý pikros, nabývá mé očekávání takřka průměrných hodnot.

Pikros totiž neumím. Neuměl jsem. Naposledy jsem na tuhle divnou křížovku narazil ještě za dob Ábíčka. Řekněme, že hlavním tahákem toho časopisu nebyly tutoriály, protože za těch pár let, co jsem pikros semtam vídal jsem nezakreslil ani jedno políčko. Murder By Numbers ovšem tutorial má. A dalo mi pořádně sežrat, že jsem pikros do té doby neměl chuť pochopit.

Jednoduchá logická hádanka s vyplňováním prázdných políček dle číselných vodítek totiž dokáže pořádně zabavit. Od jednodušších po ty komplexnější, každý pikros je jedinečný, ale nabízí tu stejnou zábavu stále dokola. Proto nedoporučuju všechny herní hádanky zbingeovat během jednoho týdne, ale dávkovat hlavolamy opatrně, v průběhu delšího časového období.

Zatímco komplexita hádanek během hry roste, schopnost hráče růst a učit se umírá někde v první polovině hry. Pikrosy jsou ze své podstaty jednoduché a strategie pro jejich vyřešení moc se neměnící. Repetitivnosti se ovšem snad dá vyhnout lepším rozložením herních relací.

Jednotlivé hádanky spojuje do koherentního celku zábavný příběh o hollywoodské televizní herečce Honor a nalezeném robotovi Scoutovi. Ti se potkají náhodou, když se přihodí v televizním studiu vražda. Oba se hned sžijí a začnou vyšetřovat další tři záhadné mordy, ke kterým se úplnou náhodou znovu přichomýtnou.

Scout si nepamatuje nic ze svého předchozího života a Honor mu pomáhá paměť v sekundární lince vyprávění oživit. Spolupráce robota na detektivním vyšetřování propojuje chytře herní mechaniku s příběhem. Scoutovi chybí i databáze na rozeznávání předmětů, musí si je tedy v procesoru sám seskládat z dostupných pixelů - tadá, na světě je pikros.

Během vyšetřovacích pasáží se objevuje i jednoduchá variace na klasickou verzi pikrosu. Hackování do systémů probíhá pomocí zmenšených pikrosových tabulek, kde hráče tíží časový limit a je omezen neschopností použít vodítka k označení políček, které nemohou být vykresleny.

Příběh se odehrává v devadesátých letech v Kalifornii a tomu odpovídá i stylistické zpracování. Hudba se sice stejně jako hádanky začne postupem času opakovat, na grafické zpracování lze ovšem jen pět chválu.

Murder by Numbers není revoluční, ale dokáže člověka donutit přemýšlet o něčem jiném než o současné situaci. Dovede přenést do grungeových devadesátek, kde je váš nejlepší kamarád robot s CRT monitorem místo hlavy. A to se počítá.

Překvapivě hodně dobře vizuálně provedená svébytná adventura inspirovaná seriálem 24 hodin, který se tu spíš zredukoval na nějaký studentský kraťas.

Klasické adventuření je doplněno o zajímavé zpestření formou dvou miniher (pokud se dá nazvat minihrou odšroubování šroubků) a trochu nedotaženou parodizaci slavné předlohy.

Co napsat víc? O téhle hře se stohy papíru opravdu naplnit nedají a tak to uzavřu jen prostým doporučením pro všechny, kteří nepovažují adventury za odpad. Prostě si to zahrajte, sakra!

Hlavní předností Fearu jsou perfektní přestřelky. Schovávání se za rohy a využívání bullet-timu je v některých situacích nezbytné a neobešli by jste se bez nich. A protože tohle není obyčejná střílečka, přihazuje ke skvělé akci něco navíc.

Tou pomyslnou třešinkou na dortu měla být horrorová atmosféra. Píšu měla být, protože za celou hru jsem se jedinkrát pořádně nelekl. Pro mě osobně je tohle velké zklamání, od téhle hry jsem po stránce atmosféry čekal prostě víc.

Vývojáři mohli taky investovat více úsilí do designu interiérů. Prostředí se obměňuje rychlostí handicapovaného šneka. Když trávíte xtou hodinu v těch samých chodbách, dokáže to otrávit.

Vzato kolem a kolem je tahle hra úžasná. Těch pár nedostatků nemůže přebít skvělou hratelnost a ten parádní pocit, který se dostaví po odpravení další jednotky zdaleka ne hloupých vojáků.

K Dark Sector jsem přistupoval obezřetně. Znáte to, jsou takové hry u kterých čekáte, že vám urvou hlavu a ony vám jí nakonec jen tak nervózně ožužlají. No a pak je tu jejich protipól, vyrvávajicí vám vnitřnosti ještě dlouho potom, co jste se pokusily pohladit jejich roztomilý čumáček.

Ač se to z mého hodnocení nemusí jevit příliš jasné, Dark Sector patří do druhé kategorie. Moc jsem toho od něj nečekal, ale oslnil mě skvělou, jednoduchou hratelností. I když se jedná o hru z pohledu třetí osoby, hraje se spíš jako poctivá FPS. Paradoxně si střílení si moc neužijete.

Přestože střelné zbraně můžete vlastnit v jednu chvíli dvě (pistoli a těžší kalibr v podobě samopalu, brokovnice, sniperky nebo bazuky), vaším hlavním parťákem v posílání zlounů na pitevní stůl bude glaive, zvláštní kotouč se třemi ostřími, který je součástí vašeho těla. Jste totiž postiženi divnou chorobou, která z vás udělala to, co jste, supervoják, ze snů o takovém se budí v mokrých trenkách nejeden armádní generál.

Jak jste se nakazili není důležité, dozvíte se to v úvodní části hry. Důležíte je že spolu s glaive dostáváte postupně do vínku schopnosti jako řízení letu disku, generování štítu nebo neviditelnost. Díky tomu, že tyto ability nemáte od začátku se hratelnost osvěžuje v průběhu hry. Samotný příběh hry je úděsný, strašně klišoidní a plýtvat na něj slovy nebudu.

Celá hra obsahuje velké množství chyb a nedodělků, zabraňujicích v jejím plném užívání si. Jsou tu klasické bugy jako zasekávání nepřátel či procházení předmětů skrz zdi. Vývojáři navíc vymodelovali stereotypní prostředí a nijak originální nepřátele, k tomu si přihoďte nevyváženou obtížnost (závěrečný boss je lehčí než leckterá přestřelka) a těch třicet procent muselo jít dolů.

Každý určitě někdy toužil po něčem, co nemohl získat. Většina sní o novém autě či získání dívky svých snů. Pak jsou tu ještě megalomani snící o vládě nad svou monarchií a následným ovládnutím Evropy nebo celého světa, a pro ty je tahle hra jako dělaná.
Vládnout můžete nespočtu národů, od těch typických evropských až po indiánské kmeny. Protože každý správný panovník je člověk mnoha řemesel, budete obchodovat, vysílat špehy, dělat diplomacii, přesunovat armády a následně válčit. Právě války jsou nejzábavnější částí hry.
Válčení vyžaduje taktické přemýšlení, rozdělování armád, rekrutování nových vojáků a obléhání měst je po nijak moc záživné diplomatické části vítanou zábavou. Animace boje jsou hodně jednoduchoučké, ale v takto konzervativní hře by nikdo bitvy ala Total War nečekal.
I když zrovna neválčíte, můžete své podmanitelské choutky ukojit při kolonizování světa. Na to potřebuje objevitele a conquistadory, kteří se zpřístupní při osvojení jedné z národních ideí.
Národní ideie posunují vaše impérium tam, kde ho chcete mít. Chcete být kolonizační mocností? Žádný problém. Chcete se stát ochráncem víry? Směle do toho. Chcete sedět a znuděně klikat? Tomu se nevyhnete...
Právě pasáže, kdy nemáte, co dělat a jen vysílate obchodníky do center obchodu jsou hlavní slabinou celé hry. Tyto části jsou příšerně monotónní a já se někdy modlil ke svatému Napoleonovi, ať mi už někdo sakra vyhlásí válku.
Jediným plusem klidných měsiců a roků je pěkná relaxační hudba u které můžete prostě vypnout a sobecky se rozhlížet po svém impériu.
Paradox zvládli udělat nadprůměrnou, místy stereotypní historickou hru, kterou můžete zapnout, když nemáte co dělat a strávit pár let ve svém vlastním světě.

Před dávnými časy v jedné předaleké galaxii...

Kdo by dnes neznal typický začátek každého filmu ze série Star Wars? V Bioware si v době, kdy se netrpělivě čekalo na završujicí díl filmové ságy, řekli, že toho umaštěnce Skywalkera už mají po krk a že oni přece dokážou vymyslet daleko lepší příběh než pohádku o dvou stranách mince a zlém čarodějovi...

[létajicí žlutá písménka]4000 let před tím než se narodil největší hrdina galaxie (a tím nemyslím Jar-Jar Binkse...) se Stará Republika zmítala ve válce. Jak už to tak bývá, Sithové si řekli, že chtějí moc. Darth Revan a jeho učedník Darth Malak začali hledat tajemnou Star Forge s jejíž pomocí by snadno zdecimovali celou republikovou flotilu. Darth Revan si ale nedal pozor a byl zabit na velícím můstku neškodnou blasterovou střelou (Nebo nebyl?). Malak si přivlastnil jeho místo a pokračoval ve zesměšňování stavitelů republikových lodí. Ještě že se objevil hrdina...[/létajicí žlutá písmenka]
Ano, objevil se hrdina. Protože se jedná o RPG, na začátku si stvoříte hrdinu k obrazu svému a za chvíli se probudíte se ztrátou paměti.
Soubojový systém je inspirován předešlými hrami od Bioware, tj. máte družinu, v tomto případě tříčlennou, když narazíte na nepřítele čas se zastaví a vy můžete svým gerojům zadat rozkazy. Cestou nabere 8 spolubojovníků, nepočítejte ale s tím, že s vámi všichni vydrží až do konce.
Pocit z boje je skvělý, ať už mácháte mečem či střílíte po nepřatelech z blasteru. Postavy, využívajicí Sílu (SW ekvivalent many) mohou používat zvláštní schopnosti jako léčení či blesk Síly.
Ve hře navštívíte docela dost různých planet, takže stereotyp nehrozí.
I tato hra má pár ale. Jedno velké, co mi vadilo celou hru, je bohužel kamera, kterou nelze ovládat myší, ale pouze tlačítky A a D. Druhou muškou je konzolový inventář.

Zvířata jsou mnohdy geniální, opice si umí udělat nástroj, pes si otevře dveře, papoušek vám vynadá, že jste nevynesli koš... PopCap si zřejmě myslí, že toho zvířata nemají na práci dost a tak je postavili proti vám, aby s vámi soutěžili ve střílení kuliček na barevné kolíky...

PopCap jsou mistři ve vytváření oddechových her, jejich hry jsou pohlazením po duši po bezmyšlenkovitém kosení skopčáků či drcení soupeřových aut... Peggle spočívá ve střílení kuliček do pole různobarevných kolíků, v každé úrovni musíte trefit všechny červené, přičemž vám v tom nikterak nepomáhají modré, které pouze přidají pár bodů... Výrazně vám pomůžou zelené, které jsou takový power-up, ten se liší v závislosti na tom, za koho hrajete. Poslední typ kolíků jsou kolíky fialové, které opět znamenají pouze přísun nových bodů, ale tentokrát opravdu masivního množství, jenž potěší každého soutěživějšího hráče.

Kampaň tvoří 66 úrovní, které se stále ztěžují. Po jejím dohrání se vám zpřístupní různé výzvy a takové ty další zbytečnosti kolem...

Grafika je 2.5D, ale že by to nějak vadilo, to se říci nedá. Výborně se hodí k takhle jednoduchému konceptu, jakým Peggle je. Hru můžu doporučit všem a i když jí dohrajete za cca 3 hodiny, zábava to bude královská... A to platí dvojnásob pro jednorožce...

Hra, kde jsou v hlavní roli dva portály neonových barev a úhlavní nepřítel je ďábelská počítačová entita se smyslem pro humor? Nuže, proč ne?

Portal se mi dostal do pracek relativně nedávno, na hru jsem se těšil a má očekávání beze zbytku naplnila. Ve hře je hlavním úkolem dostat se z bodu A do bodu B. V cestě vám stojí různé překážky, spínače, vypínače i droidí střílny a je jen na vás, aby jste odhalili způsob jejich překonání.

Zatímco první úrovně (zde zvané místnosti) jsou až dětinsky lehké, v pozdějších začne výrazněji přituhovat. Přibudou agresivní, i když milí, droidi a zapeklitější překážky. A jaké má tohle celé snažení smysl. No přece dort! Kdo by ho neměl rád?

Na grafice je poznat, že pochází, na počítačové poměry, z dávné minulosti, Crysis konkurovat nemůže, ale i tak je svěží a čistá. Překvapila mě zejména vynikajicí optimalizace díky které hru spustíte i na mikrovlnce. Zvuky většinou vyluzuje pouze umělá inteligence GlaDOS. Zvuky ovšem nevypínejte, připravili by jste se o mnoho skvělého humoru.

Na závěr bych chtěl ještě říci, že hrou určitě nebudou ohromeni zavislí hráči CoD nebo CS. Akci nečekejte, zato ti, kdo si rádi vyluští sudoku či nurikabe (kdo to zná, má u mě kousek dortu), ti jsou pro ztuhle hru stvoření. Ale k čerrtu, zahrajte si to všichni, nebudete litovat.

[Hráno na PS2]
Za oceánem temným jako baloňák poručíka Columba a za nápadem tak strašlivým, že by se ho bál zrealizovat i Áida Hitlerů, byla velká opice...a velcí krabi...a velcí megasauři... Sakra, proč si připadám jako v zelvech ninja? Příběh je přesnou kopií velkofilmu Petera Jacksona. Skupinka dobrodruhů se vydává na ostrov, kde chtějí natočit film v hlavní roli s půvabnou Kate.

Hra je mixem first person střílečky z pohledu Jacka a third person hopsačky v roli Konga. Jackova část je holý boj o přežití, takřka všechny potvory na ostrově vás chtějí mít mezi dvěma plátky bílého chleba. Jdou po vás kraby, netopýři, stonožky, ale i dinosauří fauna v čele s T-Rexy a raptory. Od zbraňového arzenálu nečekejte zázraky, letadlo vám bude pravidelně shazovat na ostrov zbraně i s náboji. Pistole, brokovnice a ve finále i kulomety. Na cestě po ostrově navíc naleznete šikovně zapomenuté oštěpy, které se dají kombinovat s ohněm pro vypalování trávy nebo obtížného hmyzu. Nikde nevydíte HUD, vždy když máte na kahánku, Jack se prudce rozdýchá a obrazovka se zbarví krví.

Hra za Konga je diametrálně rozlišná. Najednou se z vás stává král džungle, skáčete po stěnách skal, zabíjíte netopýry jakoby nic a trháte čelisti T-rexů jako housky. Z hry se stává prostá mlátička, tato část mě moc neohromila, atmosféra je ta tam a Kong není tak příjemně vystrašený jako Jack.

V obou částech vás čekají boss fighty. Pravda, jsou trochu netradiční a dost krátké, ale hratelnost to příjemně oživuje a dává jí to nový nádech.

Technická stránka hry je takřka brilantní. Grafika je řádně ponurá a potvory jsou děsivé. Zvuk dokresluj Jackovu beznaděj a bezvadně se hodí k některým lekavým momentům.
Celkově je hra určitě jednou z nejlepších her od Ubisoftu a nebál bych se říct, že je to nejlepší hra podle filmu. Howgh!

LEGO vždycky bylo mojí oblíbenou hračkou, proto jsem s radostí přivítal vydání této hry v roce 2005, zahrál jsem si demoverzi na PS2 a na hru jsem nějak pozapomněl.
Asi před 2 měsíci jsem v supermarketu narazik na akční hry za 48 kč. A mezi nimi jsem nalezl právě tuhle hru. Hned po prvním spuštění vás přivítá, pro mě nostalgická, úvodní melodie star wars. Vytvoříte profil a můžete hrát.
Hra je rozdělena do tří epizod dle nové trilogie, ty jsou rozděleny do misí. Každá mise je docela krátká a hlavně dost jednoduchá, tady se to cílení na děti neskryje. V každé běhaté s plastovým mečíkem, kosíte droidy a sbíráte barely a kostičky. Za kostičky su můžete kupovat bonusy a nové postavy, kterých je tu opravdu nepočítaně. Aby se nedostavil po určité době hraní stereotyp, tvůrci přidali do epizod pár přikořenění jako je vesmírná bitva z epizody 3 nebo moje oblíbené závody kluzáků ze Skryté hrozby. Vše navíc doprovází skvělý typický LEGO humor, který opravdu je mým šálkem kávy. Jednou se z téhle hry stane kult...

Klasika všech klasik... Být mafiánem, to není zas až takový sen jak by si mohl kdekdo myslet... Tahle sandboxová akční adventura původem z Česka je mojí nejoblíbenější hrou, z mého pohledu je daleko lepší než GTA, které nemá tak silný příběh. Přestřelky jsou zábavné, závody nervydrásajicí a všechno mezi tím skvělé. Měl bych ovšem 2 menší výtky, první jsou pěstní souboje, kde buď stojíte na místě a dostanete nakládačku nebo prostě zmlátíte zlouny tak, že okolo nich budete běhat a mlátit... Druhá výtka směřuje k občasným bugům, které mi párkrát zamezily v pokračování mise. Herní doba je poměrně krátká, i na vyšší obtížnost se dá zvládnout za deset až dvanáct hodin. Naštěstí lze po dokončení příběhu vyrazit na extrémní jízdu a plnit šílené úkoly. Skvělá hra, dle mého názoru nejlepší sandbox historie...

Super oddechová hra na kterou jsem si vypěstoval návyk do doby jejího dohrání... Úkoly nejsou kdovíjak rozmanité a zřejmě by začaly po pár opakováních nudit, ještěže Zulu's Zoo nabízí pár miniher na odreagování od odreagovávací hry...

Moje první adventura a hned omyl, a to velký... Naprosto odporná rádoby cool grafika, příběh nad kterým zůstává mozek stát a hlavně příšerná nuda, za zmínku snad stojí jen začátek, kdy vše bylo ještě normální... Nehrajte to...