A Plague Tale: Innocence rozhodně patří mezi nejlepší singleplayerovky, které jsem v posledních letech hrál. I proto jsem se na pokračování fakt těšil. Zklamaný rozhodně nejsem - byť kdovíjak potěšený také ne.

Amicia i Hugo pokračují ve svém příběhu tentokráte v jižní části Francie. A vy se můžete těšit nejen na další porci puzzleů a stealthu, ale tentokrát i na mnohem přímočařejší akci (Amicia má po ruce i kuši - a k dispozici budou i přímočařejší postavy) - a především prohlubování celé mytologie kolem Hugovy záhadné "nemoci". Což se asi bude hodit tvůrcům seriálové adaptace, na které se ve Francii horečně pracuje.

Kdybych měl hru shrnout jediným slovem, jediným osamoceným adjektivem, bylo by to: KRÁSNÁ. Vizuál patří mezi ty nejpůvabnější, jaké jsem ve hrách doposud viděl. A k tomu soundtrack, který skvěle funguje i sám o sobě. Ohromně mě potěšilo také množství herních mechanik, které se v průběhu hry vystřídají. Kreativitě tvůrců v tomhle směru patří veliký hold.

Přišlo mi však, že je pokračování tak nějak jednodušší, než úvodní díl - puzzlů je méně, připadaly mi i trochu lehčí (což může být tím, že už jsem si navykl na uvažování jejich tvůrců), chybělo mi více nutnosti kooperace Amicia-Hugo. A především jsem o ně neměl tak moc strach, jako v Innocence - což byl jeden z největších pilířů úžasné atmosféry hry. Také atmosféra mi přišla lehce slabší - morové rány přeci jen lépe vypadají v temné chladné severní Francii, než v prosluněném Provence.

Z toho důvodu při hraní převládalo lehké zklamání.

No a pak přišel konec. Který to všechno zase srovnal.

Iris.Fall je vizuálně okouzlující indie adventurka, kterou bych popsal jako "Gotický potomek Alenky v Říši divů a IQ testů". S feelingem Gaimanovy Koralíny navrch. Dívenka Iris má noční můry, probouzí se a vidí tajemnou kočku, kterou se rozhodne následovat - a zjistí, že noční můry dost možná ještě neřekly poslední slovo: starý, rozbořený dům, svět, který je svou černobílostí v kontrastu s dívčiným jménem (Iris je řecká bohyně duhy), tajemný, postupně se rozplétající příběh a schopnost, díky níž se Iris umí přeměnit v pouhý stín.

Díky tomu mechaniky jednotlivých puzzle nejčastěji stojí na principech světla, stínů a často tak i prostorové orientaci (jako část zmiňovaných IQ testů). V celkem osmi kapitolách jich je však jen málo, takže máte hru za sebou za přibližně 4 hodinky. Což je možná dobře - skončí dřív, než by stihla začít jakkoliv nudit.

Ve výsledku mě tak rozčilovalo asi jen ovládání na pomezí 2D a 3D.

Mám rád komiksy. Mám rád DC. Mám rád svět Batmana a jeho netopýří rodinky. Gotham Knights mě proto zaujalo na první pohled, hra, ve které se první tři Robinové a Batgirl musejí vyrovnat se ztrátou svého mistra, dál chránit Gotham před pádem do chaosu, a zároveň vyšetřovat, kdo že to za zabití Batmana může. To znělo super.

A stejně super to i začalo.

Hratelnost dobrá, soubojový systém možná ještě zábavnější než v Arkham Trilogii, díky rozličným speciálním útokům, možnost přepínat mezi jednotlivými postavami dokonce výborná (byť jsem ve výsledku používal jen svoje oblíbence Nightwinga a Red Hooda).

A čím víc jsem postupoval hrou, plnil hlavní i vedlejší mise, sbíral batarangy a artefakty z historie města, závodil s časem, odhaloval hnízda pařátů, vylepšoval schopnosti a zbraně v jednoduchém RPG systému, zkusil multiplayer a tak dál a podobně... tím víc jsem si uvědomoval, že ji hraju doopravdy jen proto, mno, jak jsem psal: že mám rád DC, svět Batmana a jeho netopýří rodinky.

Jde o to vyprávění. Hlavní příběh poměrně plyne, cestou odhalíte tajemství, o kterých nevěděl ani Batman, ale její finále působí jak fanfikce žáka páté třídy. Z trojice vetších vedlejších případů z hlediska narativu baví jenom jeden (Harley Quinn). To správné emoční naladění vytváří tak třetina z cutscén v Belfry.

A aby toho nebylo málo, to všechno je ponořeno do neuvěřitelné míry generického balastu, kterým si mnohdy dokonce musíte procházet, abyste se mohli dostat dál. Padouši padouchujou každou noc stejně, jen se vyvíjí spolu s vámi. Z hlediska scénáristiky vedlejších linií tak strašně odfláklá práce, proti které jsou poslední díly Assassins Creedů mistrovskými díly.

Ale, jak jsem psal, mám rád DC, svět Batmana...

Moc příjemný překvapní od Ubisoftu.

Fenyx je mladá řecká štítonoška, jejíž loďstvo ztroskotá a ona najde své spolubojovníky zkameněné. Zároveň se ale dostala do světa řeckých mýtů - a jelikož je sama takovej nerd řeckýho pantheonu, snaží se najít cestu, jak je zase probrat zpátky.

Čekat můžete řecké bohy, titány a monstra, obalené je to kolem padoucha Týfóna (v řecké mytologii syn Gaii, po němž jsou pojmenovány Tajfuny), který chce smést bohy a nastolit svůj řád a celé je to vlastně vyprávěnka, kterou předává přikovaný Prometheus Diovi - a tihle dva jsou poměrně zábavná dvojka, především Zeus nemálo hláškuje, přičemž znalost mytologie, na jejíž kořeněné detaily se nezřídka naráží (můj oblíbenej vtip: Cháron si sbírá mince, aby si za ně mohl postavit most... nebo Diovo "převypravování" legendy o zrození Afrodity, protože originál je moc citlivej pro boha, jehož hlavní pýcha je ta, mno, mužská, žejo).

Hlavní hrdinka Fenyx je stejně sympatická, jako hra sama. Pobíhá a poletuje po poměrě rozsáhlém světě, vylepšuje svoje schopnosti za odměny, které získává převážně řešením tasků a vedlejších puzzlů, postupně se musí postavit silnějším a silnějším protivníkům, přičemž soubojový systém patří mezi ty lepší, navíc dovoluje si vybírat ze strategií, jak protivníky porážet (já třeba hodně sázel na luk a ostřelování z dálky). Mnohdy je k řešení nějaké výzvy potřeba chytře nakombinovat svoje schopnosti, takže dochází i na vztekání, že jsem zase něco nezmáčkl na vteřinu přesně, já idiot.

Vizuál je roztomile pohádkovej, připomíná mi anime.

A tak k tomu dokonalosti chybí snad jen ještě víc vtipů, v závěru přichází jistá (ale jen malinká) repetitivnost, a možná fakt, že jsem mizernej hráč, tak jsem se u toho až moc vztekal.

Poměrně záhy po vypuštění se Maneater ocitl i v rámci Microsoftího Gamepassu, takže jsem se pustil do žraní lidí, ryb, tuleňů, želv, aligátorů, barakud, žraloků, kladivounů, mečounů, kosatek, velryb a hlavně lidí, zatímco mi v hlavě duněl slavný motiv Johna Williamse z Čelistí.

Overthetop akční řezanice s RPG prvky vám dává jedno z nejjednodušších dějových schémat - čistá pomsta. Jako mladý žralok chcete sejmout lovce, co se "postaral" o vaši mamku. A cesta potravinovým řetězem k němu je dlouhá a stojí na ní mnoho "apex predátorů".

Hra samotná není moc dlouhá, i takovej nemotornej jantar jako já ji dal za cca 30h i se všemi vedlejšáky. A i když je časem poměrně monotónní, baví především svým metatextem a hláškami a ekologicky laděnými kritickými komentáři. Každá objevená značka/landmark, sežraná truhla "mutagenního" matroše nebo boss doprovází popkulturní narážka hlasem "vypravěče dokumentu" Chrise Pernella, kterého můžete znát třeba jako Jerryho z Ricka & Mortyho.

Ve výsledku jednoduchá oddychovka, která pobaví. Taková ta ideální "pošichtová odreagovávačka".

Milá kratší (což rozhodně není na škodu) adventura s lovecraftovskou tématikou a pohádkově-surrealistickou atmosférou. Většina puzzles jsou v pohodě, zhruba u dvou jsem si ale hlavu polámat musel. Ve výsledku jejich mechanismus nejvíc připomíná únikové hry, oblíbenou činnost predcovidovských generací... příběh mohl mít silnější finále (a to že oba závěry), ale vesměs spokojenost.

Taková chlastací local co-op hra, která je zábavnější, čím víc vol máte za sebou. Teda do určité hranice, po jejímž přeskočení byste nepřestěhovali ani ťuk. Možná použitelné i pro pařanskou interakci s ratolestmi.

Dohráno. A je to ohromná pecka.

Dlouho jsem nebyl takhle vtaženej do hry, která mě zároveň děsí i dojímá, která funguje moc dobře nápaditými herními mechanismy, příběhem, zpracováním, hudbou, temnou atmosférou... a hlavně myšlenkou.

Hlavní hrdinka, mladá piktská válečnice Senua, se vydává do vikinského pekla. A jelikož sama trpí mentálními poruchami, je to peklo dvojnásobný.

Na vývoji téhle akční adventury spolupracovali lidé s psychózami i psychiatři, aby bylo zachycení jednotlivých příznaků (od hlasů - zábavný je, že vás hra na začátku přivítá jako nový hlas v hrdinčině hlavě -, přes halucinace, po hledání vzorů v okolí, které tady představuje časté řešení "puzzlů") co nejvěrohodnější.

Hellblade tak dokazuje, jak velkým vypravěčským médiem mohou videohry být - mohou vám dát prožít i stavy, o kterých se vám snad ani nezdálo (tedy, doufám v to, i za vás).

Jako pozitiva to má, o tom žádná - hrátky s časem a z nich vyplývající schopnosti hlavního hrdiny jsou cool (občas trochu Max Payne, jindy zase tušíte, jak se asi cítí komiksový Flash). Ten filmový narativ a vůbec snaha o propojení dvou médií (nejen s podle herců animovanými postavami, což už se ve hrách tu a tam děje, ale i návaznost na ryze hrané epizody, které jsou ovlivňované vašimi rozhodnutími ve hře) mi zní jako zajímavý experiment a do budoucna bych uvítal více podobných.

Co se však hratelnosti týče, je to mnohdy, mno... méně dotažené. U těžších fightů, kde jsem občas vytuhl, mě vyloženě rozčilovalo, že poslední autosafe je ještě před videosekvenční pasáží, takže se hra musela loadovat dvakrát (podruhé při skipování pasáže). Detail, ale málem bych si z toho sežral ovladač. Fakt, že hrdina se svými schopnostmi zvládá často superhrdinské věci, ale pak není schopný si otevřít dveře nebo se pootevřenou branou vrátit o lokaci zpět, to už je jen taková hořká třešeň na nedobrém dortu.

V součtu tak nadprůměr, hra potěší, zabaví (naštěstí není moc dlouhá) a posléze na ni můžete v poklidu zapomenout.

Tohle se mi líbilo. Tohle se mi hodně líbilo.
Vypravěčsky víceméně lineární, krásná hra z prostředí jihozápadní Francie v době nejtemnějších dní středověku, přesněji 14. století - takže mor, inkvizice, mrtvoly, hnus v lidech i kolem nich, krysy, smrt a zoufalství. Lidský život nemá pražádnou hodnotu. A uprostřed toho chaosu dospívající dívenka, která se snaží zachránit před krysami a inkvizicí sebe a svého malého bratra se záhadnou nemocí, poslední zbytky rodiny. Dospívající dívenka a její prak, nutno dodat.

A taky nějaký ten fantasy prvek, mno.

A Plague Tale kombinuje prvky stealth akce, adventury, tu a tam je potřeba poměrně rychlá akce, drobné RPG prvky, to všechno v poměrně zábavném, vyváženém mixu. Herní mechanismy jsou ale v tomhle případě sekundární - primární roli hraje příběh a emoce z něj plynoucí (notně nabuzované skutečně nádherným soundtrackem). Díky tomu je atmosféra hry silně vtahující - přiznám se, já se o ty děti fakt bál, doopravdy jsem se fest snažil, aby se jim nic nestalo... Postavy a jejich vztahy se přitom náramně vyvíjejí, k čemuž pomáhají i fajn herecké výkony (jelikož jde o francouzskou hru odehrávající se ve Francii, hráno s původním francouzským dabingem).
A málokdy vás potěšil kámen v něčím ksichtě tak, jako v Plague Tale.

Spokojenost.

Rychloobrátková dynamická multiplayer řežba se zábavnými "punk" hrdiny, zběsilým tempem a bohužel jen omezeným množstvím lokací, díky čemuž je mnohem víc monotónní, než by bývalo záhodno. Na rychlý mikro-relax po práci ale dobrý.

Zábavný jako kráva.

FPS, ve které běží čas (a tedy i vaši protivníci) podle toho, jak moc se hýbáte. Skvělej, originální nápad. A i když to zpočátku vypadá jako jednoduchá arkádička, některý levely vás pořádně vyškolí.

A když se nad to nalepí povedená cyberpunková povídka, nejde to nemít rád. Tvůrci měli i dost rozumu hru utnout včas, takže sice je jen na pár hodinek, nikdy nenudí.

Ale jo...

Jo, je to repetitivní. Ne, nemá to kdovíjak originální herní mechaniky. Ne, není to vizuálně nejhezčí hra, co jste kdy viděli. Ale ta dynamika, punkovost, Madmaxovské kulisy, adrenalin i docela slušná otevřenost tomu dodávají punc nemalé zábavy. A to někdy docela stačí.

Jednoduchá adventurka se sympatickou herní mechanikou (ze které je znát její prvotní zaměření na dotykové obrazovky), silným příběhem o vykoupení jednoho starého muže, který v životě udělal - tak jako všichni - chyby. Půvabná animace a nádherný soundtrack ze hry přitom dělají moc příjemný zážitek.

Zdařilá oddychovka.

Zaujalo hned zkraje, katanové kydlení, cákance krve a cynické hláškování hlavního hrdiny jsou jako herní kříženeček Deadpoola a Tarantinových filmů. A v tom se v podstatě pokračuje, byť místo lidských nepřátel se potýkate spíše s tím, jak je nejlepší naporcovat x variant démonů.

Kapitoly jsou sice poměrně repetitivní, ale jak Shadow Warrior slušně odbíhá, hlášek a narážek je dost a dost (pobavily "retro místnosti" nebo metal králík jak z Monty Pythonů), navíc hlavní dvojice hrdinů jsou fakt sympoši, takže nakonec to zase tolik nevadilo.

Svět je snad opakem té magické formulky, kterou se dneska každý zaklíná - není ani trochu otevřený. Ale je nápaditý, s hezkou mytologií a obstojnou příběhovou linkou. A některé lokace, obzvlášť v závěru, dají docela zabrat.

Ve výsledku nejvíc mrzelo to, že hlavní bossové mohli být vyrešeni kreativněji. Souboje s nimi jsou náročné spíše svojí délkou, než náročností samou.