Alpha polaris na mě už od úvodního menu působila stroze (Jednoduchost ale není to nutně na škodu že?)
I když krásná hudba a polární záře na uvítanou jsou působivá společnost.

Hra vás hned v úvodu seznámí s principy hraní, to je ale spíše pro nováčky. Pokročilý a zkušení adventuristé je potřebovat nebudou, protože ovládání je klasické.

Příběh Alpha Polaris je tajemný a rozkrývá se postupně, což pomáhá budovat napětí. Plus je i komorní prostředí celého děje, kdy se skoro nehnete víc jak na pár metrů od stanice. Snové předěly ala Posel smrti jsou podobně působivé, jako ve hře od Unknown Identity.

Hlavní postavou je výzkumník Rune Knudsen, který tráví čas na stanici, aby zkoumal život ledních medvědů. Rune je hodně průměrný charakter, nemá žádnou zvláštní vlastnost a ani v jiných oblastech není výrazný (no prostě strašná herní postava).

Nacházíte se na výzkumné stanici firmy Euler Petroleum. Expedice na ní má za úkol hledat v Grónsku ropu a vy zase lední medvědy. Rune to sám trefně okomentuje, jako vážný střet zájmů. Výuka o ledních medvědech mě bavila, vždycky jsem rád, když mě hra i trochu vzdělá.
Za chvíli se po záhadném nálezu začnou dít podivné věci a my je budeme vyšetřovat. Lehká inspirace kultovní Carpenterovou Věcí mě napadla jako první.

Vedle Runeho jsou na stanici i další postavy v mnoha ohledech pro potřeby adventur spíše ikonické. Třeba Tully irský kolega, který je tak trochu samorost a za svou pubertálnost skrývá svou nejistotu sám v sebe. Al trochu obtloustlý, připlešatělý, ale zkušený polárník, který je už unaven samotou a věčným chladem. Dále Nova Ananaková zastupující seběvědomé ženy. Je krásná eskymačka, do které je náš hl. hrdina zabouchnutý a dost neohrabaně se snaží „získat její srdce“, ale jak už to při katastrofách bývá. Stačí být morálně silný a čestný a ženy vám padají k nohám. Poslední do party je pak Alister Euler mladší syn majitele stanice a jak už to tak bývá, chová se jako zbohatlický rozmazlený spratek.

Graficky je hra na velmi slušné úrovni a co je nejdůležitější je funkční z hlediska hraní. Jinak takový výhled jako mají postavy ve hře, bych si také chtěl někdy v životě dopřát. Prostředí Grónského ledu je nádherné a hudba ve stylu (jsem sám a opuštěn, vítr a sníh mě šlehají do tváře a zamyšleně pozoruji krajinu) se k němu hodí parádně.
Animace nejsou žádné terno, ale zkažené také nejsou. Když seberete předmět, tak opravdu zmizí a to je potěšitelná maličkost, ale věci, které už k ničemu nejsou, jsou stále aktivní, pro mě osobně stále negativum u adventur.

Nápověda co dál, tady funguje klepnutím myšítka na hlavní postavu. Často se mi stávalo, že jsem na Runeho ťukal omylem, protože mi překážel ve výhledu a nemožnost přeskakovat jeho vlastní komentáře mi hru výrazně prodloužila navíc pokud je v inventáři víc věcí otevírá se rychlostí chromého hlemýždě a jeho používání mi také výrazně prodloužilo dobu hraní, která je mimochodem kolem 3-4 hodin.

Nenadabované vyjadřování hlavní postavy k okolí na mě působilo nezvykle, chvílemi mi to i vadilo. Je přece logické, že bychom měli slyšet své vlastní myšlenky. Možná to mi trochu bránilo se více sžít s hlavní postavou.
Také občasné odpovědi pomocí emočních možností mě příliš nenadchly. No ale Alpha Polaris není herně o rozhovorech, které vás posunou dál.

Hra je povětšinou hodně tichá, kromě kroků hl. postavy není slyšet žádný jiný zvuk okolí, ale co jste v pustině Grónska, nikde nikdo, tak jaký zvuky. Jen občas jsou slyšet jemné tóny v pozadí a atmosféra je hned lepší.
Jinak celková atmosféra se vývojářům povedla, zejména noční stanice stojí za to.

Hádanky jsou pěkné, ale nečekejte žádnou nápovědu. Občas se můj mozek u hry i zapotil. Zákysy, ale většinou způsobovala moje vlastní blbost, třeba u hádanky s nalezením medvěda, jsem měl chuť notebook roztřískat, než jsem zjistil, že krokuju v jiné lokaci....

K řešení postupu budete občas používat mnou nazvanou „Sherlokovskou odpověď“(protože jsem ji viděl poprvé ve hře Sherlock Holmes Awakened. Kdy budete muset na klávesnici napsat správnou odpověď. V Sherlockovi to bylo peklo skoro bez nápovědy, tady alespoň nějakou máte. Tyhle pasáže patří v Alpha polaris k tomu nejobtížnějšímu.

Ve hře se objevuje i tradiční adventurní klišé: Musíme to vyřešit, shodují se svorně všichni = já to mám vyřešit. Potom se jeden dívá na televizi, druhý z okna a já pobíhám okolo a zachraňuju jim zadky. Realističnost chování dostává zase jednou slušně na prdel!

Pokud něco doslova vyniká nad vším ostatním, tak je to dabing. Někdo si v odhlučněných místnostech dal opravdu záležet.

Finále je trochu spíchnuto horkou jehlou a už skoro nic neřešíte, jen se přemisťujete, ale asi to pomáhá ke slušné gradaci děje.

Ačkoli si mě Alpha Polaris získavalo hodně ztuha, nakonec se mu to povedlo. Na to jak málo jsem před hraním od ní čekal, tak pro mě rozhodně je hra příjemné překvapení.

Ještě než se rozepíšu o hře The Abbey, chci předeslat, že Jméno růže jsem nikdy nečetl a film se Seanem Conerym jsem viděl kdysi jako malý s rodiči a můj nedospělý mozeček z něho pochopil prd. Takže můj komentář bude z tohoto pohledu zcela nezaujatý.

Krásné tematické úvodní menu hry vám už tak trochu napoví, kde se bude hra odehrávat. Intro je jako úvod do hry dostačující a jako rozjezd postačí, aby hlavní postavu adekvátně vtáhlo do děje.

Na začátku je vaším a Leonardovým úkolem vyšetřit úmrtí knihovníka opatství. Už od první chvíle vám bude jasné, že vyšetřování nebude tak lehké, jak se vám ho pokouší mniši vnutit a že viník se stále „ukrývá“ někde uvnitř. Začátek byl pro mě osobně velmi nudný a nezajímavý a musel jsem se i chvílemi přemáhat abych hrál dál. Naopak poslední část hry, která je ze všech nejdelší a podle mého příběhově i atmosférou nejlepší.

Dějství je rozděleno na akty celkem čtyři. Akt jedna je jedna velká seznamovací nuda, ale už od Aktu 2 se vše začíná obracet k lepšímu. Intriky, temná tajemství, kacířství, zrada, smrt, čarodějnictví a dokonce i sám Lucifer. Toho všeho se nám ve hře dostane. Hra ovšem dávkuje tyto aspekty dost podivně a ne v zrovna ideálním množství.

Bratr Leonardo, tedy postava, kterou ovládáte a je i hlavním hrdinou celé hry. Není od pohledu zrovna sympaťák, ale inteligenci má na úrovní Sherlocka Holmese. S jeho brilantní dedukcí se budete setkávat po celou dobu vyšetřování. Konečně jsem se taky dostal k adventuře s nesarkastickou hlavní postavou, což bylo osvěžující. Pobočník Bruno je trochu přitroublý pomocníček a Leonardo ho ve svém komentáři celkem trefně popíše jako „svou osobní třísku v patě“... Přesto se Bruno bude několikrát hodit. :)

Charaktery jsou napsané spíše účelně, aby žádný potřebný nechyběl. Ten kdo vám nemá být sympatický, tak opravdu není, ten kdo vám má připadat hloupý vám i hloupý připadá. Postavy také neprocházejí žádným vývojem, tak jak jsme je poznaly na začátku tak se budou chovat i na konci.

Atmosféra samotného vyšetřování je taková jaká má být. Pocit, že před vámi mniši něco schovávají a naštvanost, že nemůžete přijít na to proč a co je to. Hra se neubránila tomu nepoužít humor, ačkoli to nebylo vůbec nutné. Čistě vážnější formu bych si dal radši. Možná bych skousl, kdyby působil inteligentně a ne jako stokrát recyklovaný humor jako v estrádách na Nově.

Opatství je poměrně rozlehlé a hned ze začátku můžete jít až na jedno místo kam chcete. Jeho jednotlivé lokace mě příliš nenadchly, ale je to prosté opatství ve skalách a tak asi nemůžu čekat krásu v podobě Sixtinské kaple. Díky prostředí ve kterém se The Abbey odehrává, mi hodně připomíná druhý díl Still Life.

Ovládání je adventurní, vystačíte si s myší (L tlačítko informace, P tlačítko úkon). Ve hře je taky mapa, díky které budete rychle překonávat vzdálenosti po opatství. V Aktu 3 se ale bez ní budete muset záhadně obejít, nechápu doteď proč?

Něco k inventáři. Jeho ovládání mě na začátku trochu pozlobilo, ale později jsem si zvykl na to, že abych ho zapnul, musím najet myší nahoru a vypnul myší dolů. Inventář si můžete natrvalo prásknout na obrazovku vpravo, ale kvůli jeho velikosti vypadá pak celý obraz nepřirozeně.

Ke konci hry mě zaskočila první mini hra. Byla to příšerná posunovačka (příšerná, protože mi nikdy nešli a nemám je rád) u ní jsem se dost natrápil.

Hudba čistě kostelní prošpikovaná chorály a varhanami. Skvěle pomáhá dotvářet potřebnou atmosféru a sílu okamžiku. Taková hudba se do Abbey víc než hodí a autorům za ní patří pochvala. Hudba mi postupem času doslova učarovala. Je z ní cítit přirozený klid, jaký by na svaté půdě měl být, ale i svatá půda nemá vždy svaté obyvatele a proto hudba i občas přitemní. Ozvučení je už horší, zvuky často znějí podivně a ploše.

Dabing není zrovna šťastný a zní povětšinou dost amatérsky. Třeba dabing Bruna je přímo otřesný. A i ostatní karikaturní hlasy mnichů mi k srdci nepřirostly.

Rozhovory jsou vedeny tak, jak je běžná praxe, prostě přes pár nabídnutých možností konverzace. Postavy při nich používají jen jedno gesto, ať říkají cokoliv, snad jen kromě Leonarda, který občas gesta okoření i mimikou obličeje. Vyčerpaná témata ovšem z rozhovorů nemizí, u novějších adventur by to ale měla být samozřejmost.

Grafika ujde, chápu, že někomu se tento druh kreslené animovanosti nemusí líbit, ale mně to osobně nevadilo.

Herní doba se pohybuje okolo 10 hodin.

The Abbey se mi nakonec docela líbilo hrát a nudil jsem se jen občas. Ovšem jak ve mně vzbudil Indiana Jones and the Fate of Atlantis zájem o archeologii, nebo Machinarium o tom jak lidstvo pokročilo v robotice. The Abbey ve mě zájem o víru v boha nevzbudilo.

The Lost Chronicles of Zerzura je, jak se dočtete v popisku zde, od tvůrců, kteří mají na svědomí dvě pokračování českého adventurního klenotu Posel smrti. Když si odmyslím silnou národnostní zaujatost k těmto hrám (kvůli místu vzniku prvního dílu), tak je musím zhodnotit jako více než slušné. Díky tomu jsem se na Lost chronicles dost těšil a doufal, když ne v úžasnou adventuru tak alespoň ve slušně odvedenou práci na oblíbeném žánru. A to jsem se určitě dočkal, ale ne tak rychle.

K této hře jsem se dostal spíš náhodou. Díky tomu, že uživatel Ivan vložil na server abcgames svoji češtinu k této hře. A díky němu jsem si mohl, tento pro mě nově objevený, adventurní rest z minulého roku odškrtnout.

Hlavní hrdina Feodor je vynálezce a se svým bratrem vlastní vylepšovací firmu. Feodor je představitelem hlavní postavy, ze začátku nevinné a přímo předurčené k vývoji v hrdinu. Takový mladý vyvolený.
Bratr hl. hrdiny vypadá tak na 70 let a ne na 25 a na 70 se i chová.
Jamila je typická představitelka drsňačky navenek, ukrývající uvnitř silné city. To jsou ty nejhlavnější postavy, které budete vídat nejčastěji.

Osoby, které se k vám během cesty připojí, jsou trapně předvídatelné a ikonicky napsané tak, že nechybí ani jeden obvyklý charakter. Postavy procházejí během dobrodružství i nějakým tím vývojem (některé znatelněji jiné méně), ale charakterové rysy jim zůstávají.

Děj je dobrodružná cesta se vším co k tomu patří: Láska, boj, přátelství, piráti, z nuly hrdinou, velké tajemství,.... Hlavní dějová linka se občas schová za ty vedlejší, ale právě teď důležitější, linky. Vytváří to dojem jisté rozvětvenosti příběhu. Silně vnucená je třeba i hollywoodská romantická linka kdy nesmělý mladík okouzlí drsnou dračici. Scénáristé si samozřejmě nemohli odpustit narážky na Piráty z Karibiku nebo Ostrov pokladů.

Hra je opravdu výpravná a procestujete téměř vše, co stálo ve středověku za vidění. Obsahuje i skrytou výuku dějepisu tou nejzábavnější dnes dostupnou formou a to formou videohry.

Na příběhu je vidět snaha autorů za každou cenu překvapit hráče a to i za cenu jistých nelogičností, hra proto obsahuje také spoustu očekávaných odhalení, které jsou jasné i bez silnějšího zaměstnání synapsí v mozku. Hra dost často mění své tempo a to podlé mého dost narušuje herní zážitek z vyprávění příběhu. Taky se nejde na autory zlobit za popcornový konec, k takovému příběhu prostě patřil.

Hra obsahu spoustu slepých uliček v řešení problémů. Nějaký předmět se má zcela jasně použít na jiný, ale Feodor musí nejdřív vědět proč a pak na to přijít sám. Vše co máte udělat, potřebuje důvod. Na nic nemůžete přijít náhodně a i kdyby ano tak vás hra nepustí, dokud neodpovíte na otázku Proč?

Ovládaní a interface je prostě čisté „adventuření“. Ve hře nechybí nic, co dělá adventuru adventurou. Na ovládaní vám bude stačit jen levé myšítko, pravé využijete pouze v inventáři pro více informací o předmětech. Nepotřebné aktivní body v lokacích mizí a to je super.

Mini hry jsou příjemným zpestřením. Nejsou nijak složité spíš naopak a tak se u nich moc nezapotíte. Jinak je můžete přeskočit téměř ihned, pokud je nechcete plnit. Většina hádanek je zajímavých a jejich vyřešení vás zahřeje u srdce (jde přece o hledání pokladu, sen každého dítěte). Hra v kostky mě bavila a stejně jako podobná mini-hra v Zaklínači bych je obě bral jako Flash hry pro ukrácení dlouhé chvíle v práci.

Ve hře si hrdina píše i deník, ten funguje jako příjemné zpestření a můžete si v něm počíst o vaší cestě a co máte udělat a pro koho.

Překvapivě můžete ve hře zemřít, ale hra vám hned nabídne repete a můžete pokračovat.

Grafika je nádherná. Lokace do posledního detailu propracované, tu se ze země zdvihne písek poháněný větrem, tu padá listí a tu létají ptáčci nebo vlna naráží na skalisko. Kreslená videa překlenující jednotlivé kapitoly jsou velice pěkné. Možnost přeskočit jak videa, tak i animace do kterých už nezasáhnete, mi v adventuře přijde zbytečná (kvůli ztrátě kontextu příběhu). Animace pohybu jsou perfektní. Předmět, který postava používá, se jí skutečně zobrazí v rukou a manipuluje s ním velmi realisticky (ne žádné kroucení prázdnýma rukama jako v jiných hrách) Je hned vidět, že si na tom vývojáři daly záležet. Na stejné úrovni je i gestikulace při rozhovorech.

Hudba rozhodně stojí za to, není rušivá a krásně doplňuje vizuál každé lokace. To samé platí i o zvucích. Dabing hry je spíše průměrný a mě osobně moc nezaujal.

Lost Chronicles není takovým filmovým zážitkem jako Lost Horizon. V tomto ohledu se snaží být spíš střídmější.

Lost Chronicles mě i přes výše zmíněné nedostatky bavila každou minutu hraní (přibližně 11 hodin) a získala si mě svou poctivostí. Nemá sice nic navíc, ale zase jí nic nechybí.

Na tuto adventuru jsem se hodně těšil, protože jsem velkým fanouškem noir a jak název, tak i trailery napovídaly, že svou zálibu plně uspokojím…. Skutečně?

Abych hře nekřivdil tak touha po noir byla skutečně uspokojena. FN doprovází krásně depresivní jazzová hudba. I když je hudba pěkná tak nekonečná smyčka, kterou nás autoři při hraní obdaří, mě po asi hodině hraní začala dost sr*t a navíc i silně kazila atmosféru, když hrála vesele ve smutném rozhovoru….

Příběh je příjemný propletenec, který ale vysvětluje vše do puntíku a nenutí vás používat představivost a fantasii. Celou hru vlastně směřujeme ke konci, co už známe. I když konec není tím koncem, za který se vydává. Špatné dialogy hravě převálcují naopak skvělé monology. Ale alespoň není hlavní postava Jake del Nero v dialozích mlčenlivý pokladač otázek jako v jiných hrách a často mluví víc než osoba, které se na něco ptá.

Nejvíc jsem si užil pasáž v muzeu, krása jak graficky tak atmosféricky.

Hlavní roli ve Face Noir hraje detektiv Jack del Nero, další cynický hláškař, kterých je ve hrách plno. Ve hře si zahrajete i za jinou postavu než del Nera a to jeho bývalého partnera Seana. Ten je mnohem sympatičtější a uvěřitelnější než Jack. Části hry kdy hrajete za Seana, jsou velmi krátké a prakticky bez obtížnosti. (Pro úplnost příběhu by bohatě stačila normální video sekvence, i když musím uznat, že takto je prožitek silnější a dává větší možnost vžít se do příběhu). Sean je výborně nadabován a druhá část za něj už je zajímavější i hudba se úlevně změní v krásně mrazivou. Dále taxikář Chon (alias Barry Kripke z TBBT), i když vypadá jen, jako herní pomůcka na přepravu po lokacích si v příběhu nakonec střihne i pidi roličku. Ve hře je ještě důležitá sympatická rusovláska Gretha, ale ta bude asi důležitější až v dalších dílech.

Pohyby a gestikulace postav jsou hodně prkenné (asi jako Harrison Ford ve čtvrtém Indianu Jonesovi). Čekal bych, že alespoň hlavní postava na tom s pohybem bude líp, ale ta je na tom paradoxně nejhůř. Některé lokace jsou zobrazeny izometricky a to způsobí, že detektiv není vůbec vidět. Noir znamená francouzsky černá a tato barva hraje ve hře prim, bohužel i v detektivově oblečení a proto s okolím často splývá.

Ze začátku nečekejte nijak zvlášť záživné úkoly (přines to nebo udělej to a můžeš si vzít to). Hra je strašně jednoduchá možná nejjednodušší adventura co jsem kdy hrál. Poté co na něco přijdete, vás hra nasměruje okamžitě do lokace, kam byste měli zamířit.

Možnost přepínání inventáře ze 2D na 3D je sice zajímavé, ale jinak úplně k ničemu. 2D klasika je uživatelsky mnohem příjemnější.

Face Noir obsahuje zajímavou minihru, kdy si Jack musí spojit souvislosti s buď předmětem nebo osobou či s tím jak se dostat dále ve hře. Mini hra s paklíčem spíš obtěžuje a naštěstí jde po nepovedeném prvním pokusu přeskočit. Puzzly jsou na slušné úrovni a patří k tomu lepšímu co FN nabízí.

Nevím, jestli to bylo nastavením, ale díky této hře jsem zažil nejpomalejší sidescroll všech dob. Dooobaaa. Jack se nerozeběhne, jak je lokace dlouhá….

FN obsahuje možná až příliš interakčních míst, to potěší především hráče průzkumníky. V pozdější fázi hry tyto místa značně prořídnou (že by autorům došly nápady, nebo je kvůli rychlejšímu spádu konce hry ubraly). No každopádně hru to urychlí.

Ve hře se budete i několikrát plížit kolem stráží, tato část je tu vyloženě navíc a vzhledem k ovládání, kdy Jack reaguje trochu opožděně (což je ale pochopitelné, když celou hru chlastá whisky :) ), i otravná.

Detektiv po celé noci na dešti je vždy suchý… a schůzka na mostě kde se sejde s člověkem v košili s vyhrnutými rukávy WTF.

Témata, která jste v rozhovorech už vyčerpala, nemizí a ani nejsou nijak označena. Takže je vše na vaší paměti.

U mě osobně vítězí ve všech směrech lepší Cognition ať už jde o hl. hrdinu, dialogy, příběh,….

První díl nabízí slušný rozjezd vícedílné adventury a Face Noir předvádí i ukázkový otevřený konec.

The Book Of Unwritten Tales je tak trochu mimo zájem hráčů jestli si to zaslouží, anebo ne, to se pokusím vyjádřit v této recenzi.

TBoUT rozhodně neoplývá originalitou a ani se o ni v nejmenším nesnaží. Hra obsahuje spoustu narážek na známé filmy a seriály, ale nebojí si uzmout i z vlastních řad a často si vypůjčuje vtipy od ostatních adventur. Některé vtipy jsou určeny jen pro zasvěcené, kteří si hned trefnou narážku správně vysvětlí.

I hudba se opírá a inspiruje filmovou hudbou a trefně ilustruje jednotlivé lokace.

Příběh je doslova prošpikován různými klišé Outsider co touží po dobrodružství, které mít nikdy nebude a bác najednou mu doslova spadne do klína. Hru hrajete za celkem čtyři různě kvalitně zpracované charaktery a NPC jim v tomto ohledu nejsou nic dlužni. Každý hráč si najde svého oblíbence, autoři se zřejmě chtěli zavděčit všem.
Chytrá scénáristická klička ulevila vývojářům, aby se nemuseli „dřít“ s neaktivními NPC. (viz město) Zaujala mě i časová linka (ala Harry Potter).

První je mladá a krásná elfka Ivo. Elfka je trochu pubertální, ale sympatická. Její herní pasáže jsou krátké a mají spád, na rozdíl od ostatních. Doprovází ji roztomilý ptáček Tschiep – Tschiep, který má funkci spíše předmětu.

Další je gnóm jménem Wilbur (alias Frodo), který je nadšenec do různých pověstí o slavných čarodějích a válečnících. Za něj si zahrajete v adventurách již otřepanou pasáž s bleskovou infiltrací na jinak nepřístupné místo. Až s těmito postavami musíte soucítit, jak jim osud a všichni okolo neustále hází klacky pod nohy.

Předposlední postavou je kapitán Nate Bonnet (alias Han Solo), který je typický cynický hláškař, jakého má skoro každá hra.

Poslední hratelnou postavou je Nathanův spojenec – chlupatá příšerka Critter, který se dostane ke „slovu“ až ke konci. Hraní za něj byla pro mě nejotravnější část hry kvůli tomu, že nemluví, jen vydává nesrozumitelné cosi ? takže klikáním na ostatní předměty se jen zdržujete, protože to nemá smysl, aby je Critter komentoval). Přesto ani v této části hra neztrácí svůj humor (jak se zbavit hlídkujícího Trolla, no přece zapálit mu kalhoty).

Postavy se při rozhovorech snaží gestikulovat, ale taková symfonie realističnosti jako třeba v Kyrandii to není.

Od půlky hry, kdy se všechny hratelné charaktery sejdou je hra o něco víc zábavnější. Zejména pak jejich interakce. Od této chvíle můžete (vlastně musíte) mezi postavami přepínat. To samozřejmě rozšiřuje možnosti hratelnosti. V jedné části si dokonce budete moci vybrat, za jakou postavu budete následující problém řešit. Podle toho, kterou vyberete, se liší i postup dosažení cíle (ten je však vždy stejný).
Postavy jsou, podle očekávání, slušně nadabovány.

TBoUT opravdu těží hlavně ze svého humoru, i když jsem spoustu vtipů už slyšel, tak nějakým zázrakem si zde udržují svou vtipnost. Může se pochlubit krásnými lokacemi, které jsou správně různorodé a graficky příjemně zpracované do pohádkova.

Hra je co do obtížnosti velmi jednoduchá, asi vás nečeká žádný zákys. Z důvodu, že možností co dělat je tak málo, že se není kam ztratit. Obsahuje klasický inventář, (který se zobrazí najetím kurzoru do spodu obrazovky) a i vedení rozhovorů.

Objevují se tu i mini hry. První až po dlouhé době je o přípravě elixíru, která je celkem zábavná. Další je cestování prstem po mapě a poslední taneční mini hra. Podle počtu s nimi autoři počítali spíš jen jako s menším spestřením.

Hratelnost je normální point and click. Místa k interakci, která jsme použily, mizí což je super. Ve hře neuvidíte žádné skládačky, posunovačky ani puzzly, jen poctivou základní adventurní práci. Když postavě nějakou akci zadáte, už nejde přerušit. To mi dost vadilo, (protože každý se může ukliknout). Když s postavou delší dobu nic neděláte, začne se na vás v pravidelných intervalech otáčet a civět na vás. (Což mě upřímně trochu děsilo)

Herní doba se pohybuje okolo 12 - ti hodin, což je na novější adventuru výborná doba.

Konečná animace je stejně jako celá The Book Of Unwritten Tales humorně epická a dělá tak správnou tečku za tímto interaktivním dobrodružstvím.

Na Prey jsem se těšil hodně dlouho a když byl konečně dostupný k prodeji tak jsem neváhal. Teď je na čase zjistit, jestli jsem neměl své peníze radši nechat v peněžence.

Prey má skvělý začátek, posléze slábne, aby mocně vyvrcholil v závěru. Děj má ale i své zvraty a kudrlinky, které mu přidávají na atraktivitě. Celou cestu vás pronásleduje tajemný hlas a dává tušit v závěrečnou konfrontaci s jeho majitelem. U stříleček jde, ale v zásadě pořád o to samé. Z bodu A do bodu B. Příběh je prostý – záchrana a pomsta + pocta původním obyvatelům Ameriky konkrétně kmenu Cherokee. Na několika místech je Prey silný i emočně.

Obtížnost se přizpůsobuje hráči, takže se nemusíte zabývat zvolení počáteční obtížnosti. Je pouze jedna (po dohrání se zpřístupní druhá). Systém léčení je v podobě kanálků s růžovým kouřem, který můžou užívat i nepřátelé, i když jen omylem. Hra se poměrně často auto-ukládá, takže manuální save není skoro potřeba. Ve hře nemůžete zemřít (dost diskutabilní schopnost), mě to osobně příliš nevadí. Po smrti následuje minihra s lukem a střílením duchů (červených a modrých podle své barvy vám doplní buď životy nebo duchovní sílu) a návrat na místo smrti. Možnost vystoupit ze svého těla dává nové možnosti hratelnosti. Mozek musíte občas i zapnout při řešení některých obtížnějších puzzlů. Vyučovací jeskyně je pak už jen příjemným zpestřením.

Tomy mladý indián vystupuje jako nesympatický hrdina, který je zaměřen vždy a pouze na jednu věc nejprve na záchranu a potom na pomstu. Děda Enisi plní úlohu duchovního průvodce (mimochodem je skvěle nadabován) a Tomyho holka Jen plní úlohu důvodovou. Dědečkovým předobrazem je tak trochu Yoda. Jeho mazlíček z dětství jestřáb Talon, který je teď Tomyho duchovní průvodce, je pro příběh důležitý až později. Nepříjemná je jeho úloha v hratelnosti, kdy vám celou dobu ve střílečce ukazuje, kam máte jít. WTF. Talon vám dokonce pomůže i v boji – zaměstná Emzáky, abyste je mohly snáze odpravit. Další zjednodušení je v podobě značek, kdy má Tomy oddělit ducha od těla.Další postavy jsou vyloženě ploché, bez osobnosti, kromě hlasatele Arta.

Filmovost vyprávění dodává poutavost. Rozhovory s ostatními přeživšími vás vrací ve sci-fi prostředí zpět na Zem. Hru doprovází i velká brutalita, všude je spousta krve a setkáte se zde i s mrtvými dětmi. Radiové vysílání, které vede hlasatel Art Bell je výborná a vtipná vložka a dává hře jistou míru realističnosti. A že i dokonce druhý hlavní boss Keeper volá do rádia a upozorňuje na blížící se zkázu lidstva anebo slečna jasnovidka, která přesně popíše vaši cestu vesmírnou lodí….

Druhů nepřátel je skutečně dost a jsou velice hezky fyziologicky řešení a někdo se na nich skutečně vyřádil. AI nepřátel je na vysoké úrovní mimozemšťani jsou neustále v pohybu, snaží se krýt nebo využívat svých silných stránek. Bossové jsou cool, i když se z bossů postupem času stanou řadoví nepřátelé, což jim podle mého ubírá na zajímavosti.

Na výběr k eliminaci ufonů máte pěkné, organické zbraně, které se i sami hýbou. Třeba granáty v podobě roztomilých, světélkujících broučků. Zbraně nemusíte nabíjet, což může někomu vadit.

Když sem hrál Prey poprvé před lety, tak mě létací vsuvky hodně otravovaly, ale teď jsem si je vyloženě užíval a litoval, že jich není víc. Stejně jako v Dukovi jsou i zde po cestě k cíli poházeny hrací automaty, ale celkem zbytečně a neprůstřelné zábradlí dokáže někdy pořádně na***t!

Zajímavý multiplayer, který se liší od ostatní stříleček portály a gravitací a hráči se v něm dostatečně vyblbnou.

Herní doba se pohybuje okolo 13-ti hodin a to je slušné. Vizuál je skvělý. Výtečná hudba, už je jen pomyslnou třešničkou.

A vtipná věta na konci závěrečných titulek „PREY BUDE POKRAČOVAT“ ….

Chronicles of Mystery: The Tree of Life je novodobá adventura a trpí všemi neduhy tohoto žánru to jest (novovdobých adventur).
U adventur na grafice tolik nezáleží, ale záleží na detailech (pokud tedy nehledáte nějaký pidi předmět schovaný v překrývajících se pixelech :) , což zde naštěstí nehrozí) . Hl. Postavu Silvia Leroux, když necháte jen tak stát, tak se motá jak po deseti pivech a flašce vodky k tomu. Nebp třeba padouch, který používá foukačku se šátkem přes pusu WTF, jo a pak ti obří ptáci velcí jak popelnice střední velikosti a vaším úkolem je odehnat je pryč, no kdyby to bylo na mě tak bych na ně házel z bezpečné vzdálenosti kameny a nemáchal kolem nich klackem. Videosekvence svou kvalitou neurazí, ale jejich přítomnost není důležitá.
Děj obsahuje tradiční zvraty, nic nového co nebylo ještě nikdy ke hraní. Není to klasické co se může podělat, tak se podělá. Navíc je do děje nenásilně vklíněna lehká výuka dějepisu, která nikdy neuškodí.
Dialogy jsou slušné stejně tak hádanky, ve formě těch nejznámějších (posouvačky, puzzly, ...) A pak časové úkoly, které se objeví někdy až v půlce hry, jako by si autoři všimli, že na ně zapomněli a hned se s nimi roztrhne pytel. Ve hře nemůžete nic pokazit a ni zemřít, jako třeba v jiných adventurách. Všechno je ovšem jednoduché a zádrhely na několik hodin nečekejte. Hra vám vždy napoví.
Celou hru jsem se nemohl sžít s hlavní postavou archeoložky, která ve emočně plochá a nevýrazná osobnost. Stejný problém až na výjimky (Vtipná zrzka Sarah nebo malý indický chlapec) mám se všemi ostatními postavami, které jsou nezapamatovatelné a překrývají se v paměti s postavami z jiných adventur. Třeba jako hrabě, který se neustále dušuje, že mi pomůže, ale má důležitější věci na práci (jako postávání v kajutě nebo posedávání na lavičce) takže nakonec jako vždy vše odedřete vy.
Ve hře procestujete skoro celý svět a podíváte se do lokací jako je Egypt, Británie, Středozemní moře, Itálie, ... . A všechny jsou dobře vytvořeny tedy nepředstavuji si karneval v Benátkách tak, že všude bouchají rachejtle a na náměstí stojí 2 opilci ve škraboškách.
TToL trpí syndromem "To je ale náhoda, že?" kdy vždy najdete to co potřebujete v koši popelnicích nebo v bordelu v rohu ulice. Silvie je asi zarputilou zastánkyní recyklace.
Hratelnost je běžná i s tradičním ukazováním předmětů v lokaci, což považuji stále za rakovinu dnešních adventur. Rozhovory nemůžete ovlivnit, prostě jen nadhodíte téma.
Příběhově se TToL snaží jít do hloubky a probírá otázku věčného mládí - Ano budete žít věčně, ale uvidíte umírat své drahé (člověk je společenský tvor)
Hudba je dobrá upřímně jsem ještě nehrál hru, kde by hudba kazila.
Konec všichni tuší už od půlky a taky nastane.
I když se TToL snaží, tak se nemůžu ubránit pocitu, že jsem to už někdy před tím hrál a tuhle hádanku už řešil atd. Není zde žádná zvláštnost a adventury tohoto typu mi hodně splývají dohromady.

K The Dig jsem se dostal pozdě a hned po první hodině hraní jsem musel konstatovat, že jsem o dost přišel. Základní herní koncept LucasArts adventur zde zůstává beze změny, stehně tak grafika, která spíše než dokonalostí útočí svým nostalgickým kouzlem.
Na scénáři se podílel Steven Spilberg, a je to znát, hned úvod na tiskové konferenci působil dost filmově a líbivě. The Dig začíná zlehka, aby pak mocně gradovalo. Děj je zajímavý natolik, aby vás donutil zkusit hru dohrát na jeden zátah.
Animace postav je na uvěřitelné úrovni a z gestikulace při rozhovorech by si měly některé dnešní adventury vzít příklad.
Atmosféra hry přesně vystihuje styl vesmírné sci-fi a vyzdvihuje beznaděj a bezradnost hlavních hrdinů.
Co by byla ale atmosféra bez hudby, která chytře hraje na strunu toho, že ve vesmíru není nic slyšet.
Hra má i slušný dabing a interakce mezi postavami je proto posunuta na další level. Obzvlášť Lowe je výborně nadabován. Ve hře je možné i jen tak tlachat což potěší a dává postavám lidskost. A ne že jsou jenom strojem na úkoly.
Velitel akce Lowe, který má za úkol prozkoumat asteroid Attila má k ruce ještě další dvě postavy. Brink je archeolog, který ví všechno nejlípa časem začne hodně prudit a novinářka Robbinsová, která vyplňuje ženský prvek ve skupině.
Příběh se sice z počátku dost vleče, ale díky tomu dostaneme prostor k poznávání postav, které se během hry vyvíjejí.
Úkoly se drží v rámci nastavené logičnosti světa a selským rozumem jsou řešitelné, myslím ,že žádný zásek nehrozí.
Optimalizace je také na úrovni hra nepadá a jde bez problému dohrát.
Ale ten konec K takovému příběhu se prostě Happy end nehodí.

Simon the Sorcerer je dnes již klasikou 2D adventur a jeho pokračování nezůstává jeho pověsti nic dlužné. Hned ze začátku na vás vyskočí tradičně dlouhé intro, které nastíní kam se děj hry bude ubírat. Následné titulky s vtipnou vsuvkou v podobě oživlého košťátka vám představí vývojáře, aby jste se s nimi nemuseli vidět na konci. No než se dostanete k hraní tak to chvíli trvá(Pokud úvod nepřeskočíte).
Určitě si všimnete vizuálních změn oproti jedničce. Příkazy již nejsou znázorněny slovně, ale obrázkem. Grafika zůstala beze změny a rozdíl dvou let ve vydání s prvním dílem není okem poznat. Postavy jsou opět slušně nadabovány včetně floutkovitého hlavního hrdiny.
Hra funguje bez problému, žádné bugy ani padání jsem nikdy nezažil. Zato jsem se zde poprvé v adventurách setkal s pomocnou klávesou na označení použitelných předmětů k interakci na obrazovceImplicitně F10.
Autoři hry předpokládají, že jste hráli první díl a proto se nezdržují s nějakou připomínkou děje předchozího, ani s představením ústředních postav. Můžete se těšit na spoustu narážek na známé filmy a hry. Navštívíte různorodé a zajímavé lokace, které jsou krásně malované a každá se snaží navodit adekvátní atmosféru. Simon neztratil nic ze svého humoru a opět sází jednu sarkastickou hlášku za druhou. Potkáte také staré známé z jedničky a společně si s nimi zavzpomínáte.
Hádanky jsou vcelku lehké, ale musíte u nich přemýšlet. Ne tolik, aby se vám zavařil mozek , ale ne zase tak málo, aby jste je zvládly s prstem v nose. Jsou zde samozřejmě výjimky, někdy se do hry při řešení úkolu vmísí nelogičnost a nakonec nezbude nic jiného než zkoušet všechno na vše. Není to ovšem nic častého. Většinou tak nějak víte co dělat a kam jít.
Předměty z inventáře vám nemizí a tak v půlce hry ho máte narvaný k prasknutí a vaší nápovědou je si pamatovat co jste již použili a co ne. Hra si ovšem elegantní příběhovou situací :) pomůže a inventář kompletně vyprázdní.
Herní doba se pohybuje okolo sedmi hodin. Soundtrack je krásně hravý a když potřebuje tak i temný.
Konečný Cliffhanger mě potěšil s vidinou dalšího dílu, ale že jsem si na něj musel počkat sedm let a ještě jsem dostal hru pochybných kvalit, tak bych byl raději, aby děj regulérně skončil.
Simon the Sorcerer II: The Lion, the Wizard and the Wardrobe je krásná, pohádková a vtipná 2D adventura, která i po letech stojí za zahrání, jak pamětníka tak i hráče dnešních adventur.