Wizardry III: Legacy of Llylgamyn

Třetí scénář nabízí opět stejnou hratelnost jako ty předcházející. Asi nic překvapivého, když vezmeme v potaz, že engine doznal od prvního dílu jen několika kosmetických změn. Bylo vůbec možné „vyždímat“ z toho pravěkého enginu něco nového, čímž by hra překvapila ostříleného hráče (ten, kdo hraje třetí díl musí být ostřílený hráč, předtím je nutné dohrát oba díly)? Na jeden takový šok upozorňuje již manuál – v této hře hraje klíčovou roli přesvědčení postav. Do 4 ze 6 pater je totiž možné vstoupit pouze s postavami, které jsou buď evil/neutral anebo good/neutral. Při importu postav, kdy dochází k reinkarnaci hrdinů z předchozího dílů do těl jejich potomků, je sice možné nastavit jejich přesvědčení, ovšem pokud není k dispozici dostatečný počet postav, je potřeba vhodné postavy ke změně přesvědčení donutit docela zdlouhavým způsobem. Jde o to, že některé souboje ve hře nejsou nutné a hráč se může rozhodnout, zda skupinu nepřátel nechá projít nebo půjde do souboje. A podle toho rozhodnutí se po nějaké době může změnit přesvědčení (good -> evil, resp. evil -> good).

V závěrečném díle se konečně do hry dostávají „questové“ předměty. Ovšem tady číhá na hráče asi největší výzva. Předměty je totiž nutno použít správnou postavou (přesněji se správným přesvědčením), přičemž ale jakou, to není vůbec jasné. Po nesprávném použití předmět zmizí. Tím sice hra nekončí, ale je nutno předmět znovu získat, což znamená projít znovu celé jedno patro (a někdy i dvě). Je to škoda, protože jinak se mi větší zapojení předmětů hodně líbilo.

Obtížnost v tomto díle začala na té nejvyšší úrovní. Přežít první souboje je naprosto zásadní. I tak se někdy nelze smrti vyhnout a pak je nutno se spolehnout na oživení mrtvého hrdiny v chrámu za peníze, kterých je nedostatek. Řekl bych, že jsem dosud nehrál těžší cRPG. Pokud později klesla obtížnost v soubojích, zvýšily se nároky na prostorové vnímání – spousta jednosměrných průchodů, iluzí, propadlišť, teleportů a temných oblastí bez magie. Paradoxně nejtěžší série soubojů, naprosto přestřelená, čeká na hráče v předposlední patře. Když už jsem touto mučivou kaskádou prošel, mohl jsem si koupit zbraň, kterou jsem pak ani nepoužil.

A nakonec finále…

Finální patro bylo opravdu fešné. Nemožnost seslat kouzlo pro získání souřadnice je už v této sérii standardem. Ale nabudit hráče představou, že už vyhrál, aby po návratu hráč zjistil, že to nejenže není konec hry, ale že je nutno znovu projít 4. a 5. patro…To je prostě pocit k nezaplacení! Během dobrodružství přežilo z 11 postav jen 9. Triumfální návrat do města pak zvládla pouze domlácená skupinka 3 postav (zbylé 3 se naštěstí pak podařilo v chrámu oživit).

STRUČNÉ ZHODNOCENÍ TRILOGIE
Počátek slavné značky nabízí v prvním díle velice propracované souboje a hratelnost, která staví především na tuhé obtížnosti, hádankách a která uspokojí každého kartografa, jenž hru dohraje a podívá se zpětně na své mapy a poznámky. Bohužel v následujících scénářích nedochází k žádné progresi, změny jsou často nepostřehnutelné. I když se některé z nich povedly, je to málo. Naštěstí autoři se rozhodli snížit počet pater, a tak dohrání není otázkou desítek hodin. Bohužel z komerčního hlediska nepochopitelná nutnost dohrání předchozích dílů asi odradí drtivou většinu zájemců. Za sebe bych těm, kteří chtějí okusit nejstarší díly, doporučil zahrát si pouze první díl.