Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

What Remains of Edith Finch


Komentáře

« Předchozí Následující »
  • PC 70
Poslední roky preferuji krátké adventury prosté vyšších interakcí. Jak šlo očekávat, po úspěchu dvou modifikací (Dear Esther a The Stanley Parable) se s tímto odvětvím adventur roztrhl pytel a prakticky jsou na každém kroku. Jak ty lepší, Gone Home nebo Firewatch, tak i ty horší, Virginia a The Park. Nicméně nelze se tomu divit, nejsou příliš náročné na vývoj, a i hráči dnes preferují kratší, ale o to intenzivnější zážitek.

Právě takovým je i výlet do sídla Finchů. Titul What Remains of Edith Finch nabízí návrat do rodinného domu na pobřeží, a podobně jako ve zmíněném Gone Home, i zde odkrýváme skrytá tajemství a události zde proběhlé. A právě retrospektivní návrat do dob jednotlivých z Finchů je tím, co posouvá titul na kvalitativní škále vysoko. Míra nápadů je nezvykle vysoká, a můžeme se setkat s výjevy do jisté míry originálními. Využití média hry je zde nadstandardní, a některé z „flashbacků“ jsou více než zapamatovatelné. Prakticky každá ze scén se snaží přijít s trochu jiným vjemem, a během cca dvou až tří hodinové hrací doby se vystřídá celá řada rozdílných výjevů. Jednou se podíváme do komiksu, podruhé zase do velké podmořské potvory. Vše jednoduše a důmyslně provedené, snadno ovladatelné.

Fragmenty životů (a jejich konců) členů rodiny tvoří nezvyklý, ovšem fungující mix kvalitní zábavy.

Pro: originalita a obsah

Proti: někdy technická stránka a konec

+27 +28 −1
  • PC --
Sleduju scénu z pohledu dítěte. To sedí ve vaně a hraje si s hromadou hraček, mimo jiné i s žabkou, stádem gumových kačenek nebo jednou velrybou. A taxe tak čvachtám, jezdím s žabkou sem a tam a najednou vidím přítelkyni, jak na mě nechápavě civí. "Co to prosimtě hraješ?". "Hm... no to je jako malé dítě a já tam mám s těma hračkama... no to ti nebudu vysvětlovat, je to moc složité" a pokračuju s vážným xichtem v nahánění kachen kolem dokola. No, vysvětlete to...

WRoEF je krásně melancholická hra. Vypráví retrospektivně příběh rodiny Finchů, jejichž členové postupně umírali kvůli nešťastné náhodě nebo jiné záhadné příčiny. Kletba nebo osud? Edith se vrací do rodinného sídla, které opustila jako malá ještě se svou matkou. Dům má na střeše naprosto nereálnou nástavbu, snad aby ho autoři udělali ještě záhadnějším. Bohužel to působí trochu burtonovsky, ale co už...

Oproti jiným "immersive walk" simulátorům obsahuje WRoEF docela dost interakce. Celá se odehrává v jednom domě a malém přilehlém okolí. Autoři kladli důraz na detailní vyobrazení pokojů tak, jako by je někdo opustil a už se do nich nikdy nevrátil. Každý člen rodiny má svůj vlastní originální minipříběh o tom jak zahynul a právě v tom tkví hlavní síla celé hry. Nechci popisovat detaily, to se prostě musí zažít. Vypíchnu snad jen Lewise, protože vyprávění jeho osudu bylo emočně nejsilnější a zároveň nejgeniálnější.

Připomínku bych měl k nasvětlení scén, které mi přišlo dost mizerné. Často jsem viděl úplné kulové, nepomohlo ani zesvětlení a vůbec bych byl raději, kdyby byly barvy sytější a živější. Přijde mi, jako by autoři šli o krok zpět a Unreal4 engine částečně degradovali do jakéhosi pokusu o cell shade.

Jen tak mimochodem, při sklonění pohledu hráč vidí tělo hrdinky a už při prvním pohledu je jasné, že to panděro není tuk... Na můj vkus končí WRoEF možná až příliš smutně, ale o to víc si jej budu pamatovat. Jen si před hraním počkejte na tu správnou nostalgickou notu, protože nebudete chtít být rušeni.

Hodnocení: ✰✰✰
+24
  • PC --
What Remains of Edith Finch je strašně zvláštní hra. Sedím tu ve svém pokoji ve dvě ráno, a přemýšlím co vše můžu říct, aniž bych cokoliv vyspoiloval. Je to walking simulator, ale narozdíl od Gone Home vypráví docela povedený příběh rodiny Finchových. Hra je docela krátká, cca 2 až 3 hodiny. Musím však říct, že je to jeden z mála walking simulátorů, který se mnou opravdu emočně pohnul. Ke dnešnímu datu je hra zdarma na Epic Storu, no neberte to za tu cenu. Každopádně, pokud budete mít šanci, rozhodně si to zahrejte, hra má krásný, melancholický příběh, nádhernou grafiku, a intuitivní hratelnost. Hru si nejspíš nezahrajete dvakrát, celý příběh nejspíš odhalíte najednou, ale o to déle nad ním budete dumat další hodiny po odehrání. Tohle není ani tak moc hra, jako zážitek, proto bych se raději pozdržel hodnocení.

Pro: Sakra, jsou tohle slzy? Prostředí vám řekne vše co potřebujete vědět, titulky

Proti: Krátká herní doba, ocenil bych kdyby některé animace byly automatické, chvilku jsem jen tak seděl a čekal jestli se ta zatracená knížka zavře sama nebo jestli musím něco zmáčknout

+19
  • PC 85
Zajímavý kontrast dohrát v jeden den Typing of the Dead: Overkill a poté What Remains of Edith Finch. Tyto dva zážitky by od sebe nemohly být vzdálenější, vkutku pravý opak. A Edith je také výborná. Když už walking sim, tak takhle - atmosférický, inventivní a nepředvídatelný. Ty dvě a půl hodiny utekly jak voda. A to jsem si myslel, že si dám po Firewatch od tohoto žánru pauzu, ale Edith za to stála. Nejvíc mi v paměti nejspíš utkví Lewis, Gregory, a samozřejmě samotná Edith.
Kdysi se mi docela líbilo Dear Esther. Stylově asi nejpodobnější hra Edith. Ale tam kde u mě Dear Esther bodovala hlavně audiovizuálem, Edith navrch dává skutečně fungující narativ a místy i překvapivě neotřelý gameplay a nápady. Až mě to překvapilo. A teď si konečně jdu přečíst článeko Edith od Adriana Chmielarze.
+14
  • PC 75
Po zklamání ve formě Dear Esther jsem dal walking simulátorům další šanci s Edith Finch. A tentokrát to byl opravdu pěkný zážitek. Což je asi správné slovo, Edith Finch je interaktivní zážitek, nikoliv hra. Klidně by to mohl být film, ale díky interaktivitě to předpokládám člověk více prožívá, než kdyby se na to jen pasivně díval. Do některých scén se mu vůbec nechce, protože tuší, jak skončí.

Oproti Esther je tu vidět pokrok ve všech směrech. Ve hře nejsou hluchá místa, pořád se něco děje, vypravěč pořád něco komentuje. Chůze je stále velmi pomalá, ale prostory jsou na to uzpůsobené a nepotřebujete držet šipku vpřed několik minut, abyste se někam posunuli. Titulky přímo jako součást scény jsou naprosto skvělé a efektní. Ve hře je mnoho "miniher" (opět se nejedná o hraní, jen o posunutí lineárního děje vpřed), které jsou velmi nápadité (oživlý komiks, prolínání snového světa a reality při práci v továrně, atd). Jazyk i děj je přístupný. Škoda toho smutného, až poněkud morbidního nádechu, uvítal bych něco lehčího. Ale odvyprávěné je to skvěle.

Edith Finch je jednohubka na jeden večer, podruhé to asi spouštět nebudete. Ale emoce vzbudí a dojem zanechá.

Technicky vše šlapalo jak mělo, jen mě přišel dost úzký úhel pohledu, a nastavit nešel.
+13
  • PC 80
První, co na hře upoutá pozornost, je její grafika. Hned na začátku mě nadchlo, jak vše vypadá a také titulky, které se objevují nad konkrétní věcí, o které hlavní hrdinka mluví.
Jedná se o walking simulátor a proto se ve hře chodí. Já bych si párkrát ráda i popoběhla. Když člověk postupuje dopředu, tak to nevadí, ale mě se stalo, že jsem nevěděla jak dál a vracela se, což byla chyba a rychlejší vrácení by bodlo. Pozitivně vnímám to, že jsem neměla pocit, že je potřeba každou místnost prohledávat půl hodiny a pokud to neudělám, tak přijdu o spoustu věcí. Prostě jsem se nechala unášet tím podivným příběhem. Příběh každého člena rodiny je jedinečný. Každý příběh funguje jinak a všechny jsou originální, nápadité a dojemné. Hra je krásná, ale vlastně děsivá. I když je barevná a veselá, z jednotlivých příběhů jsem měla husí kůži.
Je to takový detail, ale přišel mi zvláštní zvuk chůze Edith. Zní to, jakoby podivně cupitala (dělala krátké a rychlé krůčky), tedy pouze při rychlejší chůzi. Jinak je hudební doprovod bez chybičky.
Vím, že české titulky nejsou stále ve hrách něčím běžným, ale určitě by se hodily. I když myslím, že rozumím docela slušně, tak se stalo, že mi sem tam něco uteklo, což je při tak zajímavém příběhu škoda.
Hra není dlouhá, ale to nevadí. Nabízí intenzivní zážitek.

Pro: Jednotlivé příběhy a jejich hraní, audiovizuální stránka hry

+10
  • PC 70
Od prvního předsmrtného příběhu, kdy se malá holka (budťo halucinací z hladu, nebo otravy poté, co dychtivě ďobla na okně pověšený rulík, na který jsem naivně odmítal kliknout) čtyřikrát promění v dravé zvíře, je jasné, že se na melancholické kreativitě nešetřilo. My máme v rodině ve sbírce taky pár originálních smrtí, která tu a tam souvisí například s chlastáním, ale tenhle barák byl ještě horší než Presleyovi. Dobré pro fascinaci je, že smrti nejsou vyloženě nadpřirozené, a přesný výklad je obvykle do jisté míry na člověku (u desáté postavy člověk trochu zcyniční).

Steam mně tvrdí, že jsem hru sejmul za dvě hodiny, což mimochodem považuju za dobře investovaných 200 korun/hod, to pokládám za velmi rozumnou herní dobu, bo nic delšího nejsem skoro schopen dohrát. Jak to může někdo natáhnout na dvojnásobek při tý linearitě a jasně danému postupu nechápu - asi jsem nechtíc nevybarvil všechny příběhy. Taky mně zaujalo, že se v půlce baráku svítilo jak na lesy. Jelikož si nepamatuju, že bych ze začátku nahazoval po pradědovi generátor, mám takovou teorii, že si to ta holka na konci hodila, když uviděla účtenky za elektřinu.
+6 +8 −2