Turok: Dinosaur Hunter

Na tu dobu je to skutečně grafická revoluce. Ale jen v určitém směru, a sice v enginu hry. Textury jsou krásně vyhlazené, všechno působí plastickým dojmem (v pozitivním i negativním slova smyslu). Oproti 3D akčním souputníkům typu Blood, Shadow Warrior nebo Redneck Rampage je to zkrátka někde jinde, zároveň však ta grafika působí tak nějak odcizeně a nesympaticky.

Na začátku mi přišlo, že půjde o bezmyšlenkovitou rubačku a prostě jsem jen kosil, na co jsem přišel, nedávaje pozor, kam to vlastně jdu. To jsem se ovšem přepočítal, protože jsem se domníval, že půjde o lineární nesmysl. Chyba lávky. V každém kole je třeba najít (povětšinou) trojici klíčů a případně i kus božské zbraně chronospecter, což je někdy úkol obzvláště obtížný, jelikož je v Turoku celá řada velmi nezjevných schovek a odboček a často se tam tyto klíčové předměty nacházejí.

Celou věc znesnadňuje všudypřítomná mlha. Těžko říct, zda nejde o znouzectnost, aby hra na tehdejších počítačích běžela, ale díky ní je člověk velmi často dokonale dezorientován. O rozlehlé plochy zde není nouze, a tak se často stává, že kolem vás nevidíte žádné záchytné body, protože nejdál dohlédnete jen na samou mlhu. Je to velmi stísňující.

Prostředí je často rutinní, většinou je to taková vysekaná džungle, sem tam voda a sem tam chatrč a hodně různých plošinek na skákání. To však napravují závěrečné dva levely. Celá hra se postupně dostává od přírody k vyspělé technice. Jak co se týče zbraní, tak co se týče prostředí a závěr celé hry je už vlastně takovou předzvěstí Unrealu s Quakem III Arenou dohromady (dokonce i ty zvukové efekty jsou jak z Quakea).

Musím pochválit i arzenál zbraní. Zbraní je hodně, jsou velmi zajímavé a využíval jsem všechny, což bylo dáno i tím, že munice je kvůli nízkému omezení maximálního ammo většinou pomálu. Má to i další důvod; neustálý respawn nepřátel, který byl velmi otravný. Respawn je výběrový, asi tak půlka příšerek se vždycky vrátí, půlka zhyne natrvalo.

Jediná zbraň mě zklamala, a to byl onen božský chronospecter, o který se hráč snaží celou hru. Musí najít sedm jeho součástek, každou v jednom kole a v tom posledním osmém najde poslední. Ale až úplně na konci před závěrečným bossem. Dostane do něj tři náboje, což při 100% úspěšnosti srazí závěrečnému parchantovi asi 1/3 health. Čekal jsem trochu víc, když mě to stálo tolik problémů, protože se bez toho dá naprosto v klidu obejít.

Povedla se i hudba, která mi sice nefungovala, ale vyřešil jsem to tak, že jsem si pustil mp3 ve Windows a poslouchal to k tomu. Myslím, že u tohoto typu her, kdy hraje prostě jeden song dokola na jeden level a v dalším zase další song, to vůbec ničemu neubírá.

Moc se povedl i systém levelů, kdy se hráč vždy vrací do základního místa, kde má různé portály, které musí klíči odemknout.

Velmi zajímavý a v té době hodně netradiční je systém uložení hry, kdy se nachází savepoint jen asi ve třech místech na celém jednom dlouhém levelu, zbytek jsou checkpointy. Když Turok zemře, zjevíte se v něm, ale ubyde vám život. Pokud jste jen trochu nešikovní, nedokážete přeskočit nějakou plošinku (a zároveň se vám nechce opakovat celý level znova), můžete hru snadno nedohrát.

Celkově jsem nadočekávání spokojen. Turok je hra v netradičním prostředí, na tu dobu výborné grafice a poměrně nezvyklým gameplayem. Stojí na takovém pomezí mezi Doomem a Unrealem a je důležitou součástí historie žánru FPS.