Mr. Delicious
Na začátek bych chtěl moc poděkovat blízkému příteli uživateli SweetL.c. za zapůjčení kopie hry, bez čehož bych si hru nejspíš jen těžko vyzkoušel. Byla by to velká škoda, kdybych hru úplně minul.
Tento komentář v první půlce reflektuje především moje komplikované dohrání, které se rozděluje na takové 4 etapy. V druhé půlce se podívám i na samotnou hru. Předem musím říct, že můj pohled silně ovlivňuje fakt, že jsem doposud byl hráč nepolíbený JRPG, takže pokud nepočítám Kingdom Hearts, které je dost akční, tak je Persona 5 mojí první dohranou ("klasickou") JRPG hrou.
Hru mi trvalo dohrát přes celé 4 roky. Tak dlouho trvalo, než mi konečně cinkla poslední příběhová trofej (a hned na to i ta Platinová). Poprvé jsem si jí vyzkoušel v říjnu 2021, kdy byl zrovna lockdown a vejšku jsem navštěvoval pouze online formou, takže s nadsázkou mohu říct, že mi Persona lehce nahrazovala ten ztracený život školáka ve velkoměstě.
Zpočátku mě hra úplně nechytla, ale dostatečně zaujala moji pozornost natolik, abych v ní pomalým krokem postupoval dále. První akt jsem dohrál na konci října a potom jsem si od hry dal pauzu, protože jsem nebyl zvyklí na tento typ her, tak jsem si to potřeboval dávkovat. Pauza to byla docela dlouhá, do hry jsem naskočil zpátky až na začátku června 2022. Jelikož se jedná o JRPG se spoustou mechanik, tak ten návrat pro mne nebyl úplně nejlehčí a spousty věcí jsem stihl zapomenout, ale myslím že to nebylo až tak tragické a rozkoukal jsem se poměrně brzy. Dohrál jsem druhý akt, u kterého jsem konečně pochopil celé fungování soubojového systému, zejména co se týče doprovodných informací (intelu) a jak s nimi zacházet. Nebyla ani polovina června a hru jsem opět uložil ke spánku, tentokrát to však nemělo být na dlouho.
To samozřejmě nevyšlo a ke hře jsem se vrátil až koncem měsíce března 2023, abych se zase o jeden akt posunul vpřed. Do hry jsem nyní naskočil daleko rychleji, než předtím. Tahle etapa byla nakonec mou nejvíce zlomovou, protože se stalo něco nečekaného...hře jsem naprosto propadnul. Skoro takřka jedním dechem jsem postoupil od třetího aktu až po ten poslední (z původní hry). Trvalo mi to od konce března až do 7. června. Rok 2023 celkově považuji za svůj „japonský“ rok, protože jsem se aktivně začal věnovat japonské produkci. Ať už na poli her nebo filmů. Persona v tom měla velkou zásluhu. Nicméně, jelikož jsem se hrou strávil spoustu času, přejedl jsem se jí a tak jsem si musel dát na cca 2 měsíce pauzu, než jí dojedu až do konce.
Čekal mě závěrečný akt, který do hry přišel s Royal verzí. Kamarád mi poradil, jak si tento obsah aktivovat, takže než jsem k tomuto aktu došel, předem jsem si ho pojistil. Upřímně, nebýt kamaráda, tak si tento „bonusový“ akt nezahraji, jelikož jsem neznal rozdíl mezi obsahem původní hry a upravené Royal verze, tak bych si ničeho nevšiml a s klidem to úplně minul. Původní plán zněl dát si 2 měsíce oddych a pak to dotáhnout do konce...jenže ty 2 měsíce se najednou proměnili ve 2 roky...a tak jsem se vrátil až v půlce srpna 2025 a s malými přestávkami to hrál až do dnešního 5. listopadu. Byla to neskutečná jízda, ale jsem rád že už to mám za sebou.
Teď už o hře samotné. Příběh byl naprosto vynikající a všechny postavy jsem si dokázal zamilovat, i když mi občas lezli na nervy. Rád jsem s nimi trávil čas a proto oceňuji, že si ještě mohu zahrát Strikers a Tactica a strávit s nimi další čas, i když se nedá přehlédnout, že to Atlus (potažmo SEGA) dost ždímá.
Mechanika managementu času, kdy si musíte pečlivě vybrat, jakou aktivitu chcete provést, protože vám následně posune čas je za mě úplně suprová. Člověk tak musí mít celkový přehled o své postavě, aby se správně rozhodoval do čeho vložit úsilí a do čeho ne. Nejdřív jsem tomu nevěnoval tolik pozornost, ale vyplatí se to. Taky mi přišlo, že mě hra někdy až moc zbytečně omezuje. Já si chtěl ještě zajít ven a Morgana už remcala, že jsem utahaný a že musím nabrat síly. Já se znám lépe, než nějaká kočka...ale je to hold tak no. Když jsem na to konečně přistoupil, donutilo mě to vybírat si s rozvahou. Navíc jsem si později mohl odemknout i možnosti, abych danou aktivitu prováděl efektivněji a měl lepší výsledky, nebo si během dne udělal nový prostor pro konání aktivity, nebo dokonce aby tu aktivitu za mě udělal někdo jiný a já si šel po svých.
Aktivit je zde poměrně dost, ale většina z nich jsou především pasivní, na zvýšení statistik nebo získání předmětů. Odehrajou se formou krátké scény a dialogů. Aktivních aktivit, neboli miniher zde zase tolik není, ale když už tu jsou, tak jsou celkem fajn. Třeba takové baseballové odpalování míčků nebo házení šipek. Bavili mě každopádně obě formy, jen si až teď zpětně uvědomuji, že těch „aktivních“ miniher tady zase tolik nebylo.
K aktivitám patří i trávení času se svými kontakty („důvěrníky“). Dozvíte se více o dané postavě a navíc můžete odemknout další nové mechaniky, které mohou zefektivnit vaše hraní. S některými mě ale bavilo trávit čas méně, než s jinými. Například věčně poslouchat brekot Kasumi mě už potom přestalo bavit, i když je to dobře napsaná postava. Ostatně si myslím, že všechny postavy jsou dobře napsané, ale jejich archetypy už tolik nepřekvapí.
S tím se pojí i fakt, že hra je místy strašně natahovaná, zejména dialogy, které kolikrát nemají konce a už jsem se nemohl dočkat, až skončí. Za tohle z velké části může můj osobní problém. Už nějakou dobu mám problém se čtením, zejména udržením pozornosti. Z toho důvodu jsem třeba schopný 3 minutovou dialogovou scénu natáhnout až na dvakrát tak dlouhou dobu, protože čtu pomalu nebo věčně pročítám registr dialogů, jestli mi náhodou třeba něco neuniklo. Hru jsem oficiálně dohrál za necelých 183 hodin, i když to číslo není vůbec přesné, protože si ji v některých momentech nelze libovolně pauznout a za ty roky se mi několikrát stalo, že jsem musel odejít od hry, zatímco stále běžela (čekalo se třeba na můj tah, nebo přepnutí dialogu), včetně časomíry. Tudíž pravé číslo bude menší, ale furt nadmíru vysoké. Kdyby zde bylo výrazně méně dialogů, vůbec by mi to nevadilo, ale jak říkám, to je můj osobní problém a do hodnocení jsem ho nezakomponoval. Případně to je těch scházejících 5 % do plné palby.
Asi nebude překvapením, že nejzábavnější části pro mě byli tahové souboje, které mají krásnou uměleckou prezentaci, včetně jednotlivých UI na obrazovce. Nejlepší byli náročné souboje s bossy, které jsem musel vícekrát opakovat, ale o to byla větší moje radost, když jsem na ně konečně vyzrál a zaslouženě je porazil. Taky oceňuji volnost s jakou mi tvůrci dovolili si pohrát s tvorbou nových Person, abych si vytvořil ještě silnější. Rád jsem trávil čas nad zkoumáním různých kombinací.
Pochválit musím i hudební doprovod, který je skvělý na poslech i mimo hru. Od poklidného jazzíku, který mám moc rád, až po intenzivní akční skladby, do kterých nádherně zpívá uchu lahodící zpěvačka Lyn.
Se hrou jsem strávil hodně času a zpočátku se mi mnoho věcí nezdálo, nebo mě nebavili, zejména třeba průzkum prostoru Mementos ale ke všemu jsem si postupem času našel cestu. Hra přede mnou zrála jak víno a tudíž jí můžu vytknout maximálně to natahování nebo případnou větší omezenost, než jaká by se mi líbila, ale v rámci hry to má své opodstatnění.
Rád budu vzpomínat i na malé momentky, které mi hodně pomáhali ponořit se do hry, jako třeba když jsem pomáhal svému opatrovníkovi připravovat speciální kávu jako správný barista a dostal k tomu i krátké info o pozadí zmíněné kávičky. Většinou jsem totiž i já sám v reálném světě zrovna popíjel kávu a o to mi potom chutnala ještě více.
Vyloženě asi nezačnu hrát JRPG hry jak na běžícím pásu, ale díky této hře se mi otevřel nový svět her, do kterého budu minimálně odteď pravidelně zavítávat. Hru bych doporučil si vyzkoušet i ostatním nehráčům JRPG, jestli by je to třeba taky nechytlo. Jen brát v potaz, že když už to někoho chytne, je to celkem běh na dlouhou trať.
Tento komentář v první půlce reflektuje především moje komplikované dohrání, které se rozděluje na takové 4 etapy. V druhé půlce se podívám i na samotnou hru. Předem musím říct, že můj pohled silně ovlivňuje fakt, že jsem doposud byl hráč nepolíbený JRPG, takže pokud nepočítám Kingdom Hearts, které je dost akční, tak je Persona 5 mojí první dohranou ("klasickou") JRPG hrou.
Hru mi trvalo dohrát přes celé 4 roky. Tak dlouho trvalo, než mi konečně cinkla poslední příběhová trofej (a hned na to i ta Platinová). Poprvé jsem si jí vyzkoušel v říjnu 2021, kdy byl zrovna lockdown a vejšku jsem navštěvoval pouze online formou, takže s nadsázkou mohu říct, že mi Persona lehce nahrazovala ten ztracený život školáka ve velkoměstě.
Zpočátku mě hra úplně nechytla, ale dostatečně zaujala moji pozornost natolik, abych v ní pomalým krokem postupoval dále. První akt jsem dohrál na konci října a potom jsem si od hry dal pauzu, protože jsem nebyl zvyklí na tento typ her, tak jsem si to potřeboval dávkovat. Pauza to byla docela dlouhá, do hry jsem naskočil zpátky až na začátku června 2022. Jelikož se jedná o JRPG se spoustou mechanik, tak ten návrat pro mne nebyl úplně nejlehčí a spousty věcí jsem stihl zapomenout, ale myslím že to nebylo až tak tragické a rozkoukal jsem se poměrně brzy. Dohrál jsem druhý akt, u kterého jsem konečně pochopil celé fungování soubojového systému, zejména co se týče doprovodných informací (intelu) a jak s nimi zacházet. Nebyla ani polovina června a hru jsem opět uložil ke spánku, tentokrát to však nemělo být na dlouho.
To samozřejmě nevyšlo a ke hře jsem se vrátil až koncem měsíce března 2023, abych se zase o jeden akt posunul vpřed. Do hry jsem nyní naskočil daleko rychleji, než předtím. Tahle etapa byla nakonec mou nejvíce zlomovou, protože se stalo něco nečekaného...hře jsem naprosto propadnul. Skoro takřka jedním dechem jsem postoupil od třetího aktu až po ten poslední (z původní hry). Trvalo mi to od konce března až do 7. června. Rok 2023 celkově považuji za svůj „japonský“ rok, protože jsem se aktivně začal věnovat japonské produkci. Ať už na poli her nebo filmů. Persona v tom měla velkou zásluhu. Nicméně, jelikož jsem se hrou strávil spoustu času, přejedl jsem se jí a tak jsem si musel dát na cca 2 měsíce pauzu, než jí dojedu až do konce.
Čekal mě závěrečný akt, který do hry přišel s Royal verzí. Kamarád mi poradil, jak si tento obsah aktivovat, takže než jsem k tomuto aktu došel, předem jsem si ho pojistil. Upřímně, nebýt kamaráda, tak si tento „bonusový“ akt nezahraji, jelikož jsem neznal rozdíl mezi obsahem původní hry a upravené Royal verze, tak bych si ničeho nevšiml a s klidem to úplně minul. Původní plán zněl dát si 2 měsíce oddych a pak to dotáhnout do konce...jenže ty 2 měsíce se najednou proměnili ve 2 roky...a tak jsem se vrátil až v půlce srpna 2025 a s malými přestávkami to hrál až do dnešního 5. listopadu. Byla to neskutečná jízda, ale jsem rád že už to mám za sebou.
Teď už o hře samotné. Příběh byl naprosto vynikající a všechny postavy jsem si dokázal zamilovat, i když mi občas lezli na nervy. Rád jsem s nimi trávil čas a proto oceňuji, že si ještě mohu zahrát Strikers a Tactica a strávit s nimi další čas, i když se nedá přehlédnout, že to Atlus (potažmo SEGA) dost ždímá.
Mechanika managementu času, kdy si musíte pečlivě vybrat, jakou aktivitu chcete provést, protože vám následně posune čas je za mě úplně suprová. Člověk tak musí mít celkový přehled o své postavě, aby se správně rozhodoval do čeho vložit úsilí a do čeho ne. Nejdřív jsem tomu nevěnoval tolik pozornost, ale vyplatí se to. Taky mi přišlo, že mě hra někdy až moc zbytečně omezuje. Já si chtěl ještě zajít ven a Morgana už remcala, že jsem utahaný a že musím nabrat síly. Já se znám lépe, než nějaká kočka...ale je to hold tak no. Když jsem na to konečně přistoupil, donutilo mě to vybírat si s rozvahou. Navíc jsem si později mohl odemknout i možnosti, abych danou aktivitu prováděl efektivněji a měl lepší výsledky, nebo si během dne udělal nový prostor pro konání aktivity, nebo dokonce aby tu aktivitu za mě udělal někdo jiný a já si šel po svých.
Aktivit je zde poměrně dost, ale většina z nich jsou především pasivní, na zvýšení statistik nebo získání předmětů. Odehrajou se formou krátké scény a dialogů. Aktivních aktivit, neboli miniher zde zase tolik není, ale když už tu jsou, tak jsou celkem fajn. Třeba takové baseballové odpalování míčků nebo házení šipek. Bavili mě každopádně obě formy, jen si až teď zpětně uvědomuji, že těch „aktivních“ miniher tady zase tolik nebylo.
K aktivitám patří i trávení času se svými kontakty („důvěrníky“). Dozvíte se více o dané postavě a navíc můžete odemknout další nové mechaniky, které mohou zefektivnit vaše hraní. S některými mě ale bavilo trávit čas méně, než s jinými. Například věčně poslouchat brekot Kasumi mě už potom přestalo bavit, i když je to dobře napsaná postava. Ostatně si myslím, že všechny postavy jsou dobře napsané, ale jejich archetypy už tolik nepřekvapí.
S tím se pojí i fakt, že hra je místy strašně natahovaná, zejména dialogy, které kolikrát nemají konce a už jsem se nemohl dočkat, až skončí. Za tohle z velké části může můj osobní problém. Už nějakou dobu mám problém se čtením, zejména udržením pozornosti. Z toho důvodu jsem třeba schopný 3 minutovou dialogovou scénu natáhnout až na dvakrát tak dlouhou dobu, protože čtu pomalu nebo věčně pročítám registr dialogů, jestli mi náhodou třeba něco neuniklo. Hru jsem oficiálně dohrál za necelých 183 hodin, i když to číslo není vůbec přesné, protože si ji v některých momentech nelze libovolně pauznout a za ty roky se mi několikrát stalo, že jsem musel odejít od hry, zatímco stále běžela (čekalo se třeba na můj tah, nebo přepnutí dialogu), včetně časomíry. Tudíž pravé číslo bude menší, ale furt nadmíru vysoké. Kdyby zde bylo výrazně méně dialogů, vůbec by mi to nevadilo, ale jak říkám, to je můj osobní problém a do hodnocení jsem ho nezakomponoval. Případně to je těch scházejících 5 % do plné palby.
Asi nebude překvapením, že nejzábavnější části pro mě byli tahové souboje, které mají krásnou uměleckou prezentaci, včetně jednotlivých UI na obrazovce. Nejlepší byli náročné souboje s bossy, které jsem musel vícekrát opakovat, ale o to byla větší moje radost, když jsem na ně konečně vyzrál a zaslouženě je porazil. Taky oceňuji volnost s jakou mi tvůrci dovolili si pohrát s tvorbou nových Person, abych si vytvořil ještě silnější. Rád jsem trávil čas nad zkoumáním různých kombinací.
Pochválit musím i hudební doprovod, který je skvělý na poslech i mimo hru. Od poklidného jazzíku, který mám moc rád, až po intenzivní akční skladby, do kterých nádherně zpívá uchu lahodící zpěvačka Lyn.
Se hrou jsem strávil hodně času a zpočátku se mi mnoho věcí nezdálo, nebo mě nebavili, zejména třeba průzkum prostoru Mementos ale ke všemu jsem si postupem času našel cestu. Hra přede mnou zrála jak víno a tudíž jí můžu vytknout maximálně to natahování nebo případnou větší omezenost, než jaká by se mi líbila, ale v rámci hry to má své opodstatnění.
Rád budu vzpomínat i na malé momentky, které mi hodně pomáhali ponořit se do hry, jako třeba když jsem pomáhal svému opatrovníkovi připravovat speciální kávu jako správný barista a dostal k tomu i krátké info o pozadí zmíněné kávičky. Většinou jsem totiž i já sám v reálném světě zrovna popíjel kávu a o to mi potom chutnala ještě více.
Vyloženě asi nezačnu hrát JRPG hry jak na běžícím pásu, ale díky této hře se mi otevřel nový svět her, do kterého budu minimálně odteď pravidelně zavítávat. Hru bych doporučil si vyzkoušet i ostatním nehráčům JRPG, jestli by je to třeba taky nechytlo. Jen brát v potaz, že když už to někoho chytne, je to celkem běh na dlouhou trať.
Drolin
raisen
kristmeister
HolyMeatball
Solidor
SilentWolf
Kubino
HEX
Redfield
Pro: vyladěná formule, atmosféra, stylizace, rozsah, hratelnost, ryze "japonské", dabing, taktické souboje
Proti: středoškolský pohled na některá témata a občasné momenty