Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Tu a tam se objeví hra, která se do vás po dohrání zaryje opravdu hluboko. A asi si teď po sérii herního zklamání (Andromeda, Inquisition, Fallout 4) vybírám jakési štěstí a pevně doufám, že jen tak brzo nepomine. V gameboocích, které jsem hrával, vždy používání štěstí snižovalo jeho celkovou hodnotu, tak se trochu bojím.

Opravdu však poslední dobou nemám smůlu na horší hry. A NieR Automata byla setsakramentská jízda srovnatelná s loňským Prey. Proto mě to nutí ten komentář napsat, i když se nejedná o výzvu a má lenost častěji vítězí, než se nechává porazit. Ale tuhle hru by si měl vyzkoušet opravdu každý. A nějaký ten chvalozpěv rád napíšu, pokud je šance, že to někoho o koupi třeba přesvědčí.

Na úvod bych začal jednu cennou radou. Hra se skládá ze tří částí a já ji hrál s více než půl roční pauzou, protože druhá část je totožná s tou první, jen hrajete za druhou postavu – která je slabší, nudnější a má minihru, která sice neurazí ale časem je opruz. Jenže…nedělejte to tak jak já. Někdo trefně podotkl, že první dva průchody jsou víceméně jen takový prolog a já musím souhlasit. Emocionálně fackovat vás hra začne až na konci druhého průchodu a v průchodu třetím obrátí vše naruby abyste nakonec nad hrou, kterou jste na půl roku odložili, museli pořád přemýšlet. Takže až to budete chtít taky zapíchnout při druhém průchodu – zkuste vydržet. To hlavní ještě ani nezačalo. A pocity, které ve mně po dohrání zůstaly, jsem naposledy cítil u Silent Hill 2.

Hře bych ve výsledku vytknul jen přehršel lootu. Je zbytečný a v podstatě se jedná o léčiva, věci na crafting a cennosti na prodej, abychom si mohli koupit více léčiv. A zde zrovna nevidím moc význam v tom, zvyšovat obtížnost, protože hra se nijak lepší nestane, jen vám možná začne tikat víčko a dostanete karpály (hlavně při tom druhém průchodu). Daleko lepší by dle mého bylo, kdyby se hra stala o polovinu kratší, a opadl zbytečný loot a hráč se tak mohl plně soustředit na výborný příběh. Systém čipů je ovšem skvělý, kdy si jich do sebe můžete narvat, co to jen sloty dovolí, ale pozor – umřete-li, přijdete o ně. Hra tak připomíná trochu Dark Souls a nutno podotknout, že tohle není jediný prvek, který mi mou oblíbenou hru připomíná. NieR má totiž skvěle udělaný „zpustošený“ svět.

Na začátku vás možná napadne otázka – proč stroje zabíjejí stroje. Proč? Na tomto rozuzlení hra stojí. Když už jsem ale zmínil Dark Souls, tak zde musím pochválit i vedlejší questy, které ač v základu hrozně hloupé, alespoň doprovodnými dialogy rozvíjejí onen svět. Podobně, jako odkrýváte tajemství Lordranu, nenechá vás chladným ani svět NieRu. Ať už se jedná o podivná NPC, podmanivý soundtrack a střípky informací získané hackováním (IT humor zahrnut). Vše doplňuje mozaiku světa, který byl stvořen opravdu s péčí. Nejsem žádný filozof, ale možná jsem zde zastavoval a přemýšlel víc nad svým počínáním, než u onoho Dark Souls.

A zbraně? Celý soubojový systém je perfektní, bojujete vždy s dvojící kousků plus podporou od robůtka. Takže souboj občas vypadá tak, že zatímco na zádech máte meč, tak ocelovými rukavicemi kydlíte roboty, když v tom 2B jednu rukavici vyhodí do vzduchu a odpálí ji mečem jako baseballový míček. Nebo útočíte mečem a 2B najednou bodne kopím do země a zatančí před hráčem efektivní taneček smrti. Jak už možná chápete, celý systém comb se nepřizpůsobuje jednotlivým zbraním, ale v jaké kombinaci je máte nastavené. Jsou zde totiž sloty pro těžký útok a lehký útok a na základě zvolených zbraní do těchto slotů, vykouzlíte specifické kombinace útoků. Připadal jsem si, jako když se mi spolu dvě zbraně v inventáři kamarádí víc než další dvě. Nejvíc však hra naráží na to, že v 99% případů bojujete proti robotovi, který bez legrace vypadá jako popelnice. Je to trochu jako soutěžit v taneční soutěži, zatímco váš oponent je jen zeď. Vy budete vždy vypadat perfektně, ale v kombinaci s tou zdí to působí malinko úsměvně.

A pokud půjdete do PC verze, podívejte se určitě po grafickém modu. S HD texturami je to hned hezčí podívaná a ač svět působí pustě, často na mě dýchal svou nádherou.

Pro: Soubojový systém, Příběh, OST!!!, Scenérie zničeného světa, Chvíli minihry

Proti: Nepřátelé, Pasáže za 9S, Minihry po delší době

+27
  • PC 80
Předpokládám, že někdo bude číst tento komentář před rozehráním, začnu tedy jednou zásadní věcí, kterou bych před rozehráním býval rád věděl. Vždy jsem nešťastný, když mi hra dává na začátku volbu obtížnosti, jelikož člověk nemůže dopředu vědět, jaká obtížnost je pro něj optimální. U Nier je ale navíc problém umocněn „nekonvenčním“ prologem, který dává možnost uložení hry až po cca 1. hodině. Pokud hrajete na vyšší než normální obtížnost, budete umírat, což je sice fajn, ale ne když to znamená opakovat znovu hodinovou pasáž. Osobně jsem tedy rozehrál na normální obtížnost, za kterou je ovšem bohužel zase hra směšně lehká i po celý její zbytek. Pokud tedy chcete, aby vám hra dala nějakou výzvu, přepněte obtížnost po prologu na hard...

Po dohrání mám tak ze hry rozporuplné pocity, vzhledem k tomu, že souboje jsou podstatnou částí hry a byť jsou velice efektní a bossové vpravdě epičtí, žádného adrenalinu jsem se ve hře nedočkal, naštěstí je ale Yoko Taro sympaticky zvláštní člověk a tak jsem se přesto u hry nenudil. Nechci prozrazovat všechny podivnosti, kterých je hra plná... takže fakt, že se mi hra líbila, byť jsem z ní byl po prvním konci zklamaný, vám musí stačit.
Svět je zajímavý, byť jeho otevřenost je zde spíš jenom tak navíc a opravdu doporučuji plnit vedlejší úkoly, až se vám otevřou „teleporty“. K vedlejším úkolům bych ještě jen poznamenal, že byť se hra snaží být v mnoha ohledech nekonvenční, úkolů typu najdi a přines x kusů toho a toho je zde přespříliš, naneštěstí nečekejte žádné hardcore RPG questy, celkem rychle odsýpají a alespoň jejich zápletky jsou občas zajímavě bizarní (spoiler příklad za všechny, robokluk se zamkne v chýši, vy hackováním musíte zámek otevřít, od matky zjistíte, že kluk je asociál, co se bojí komunikovat, tato minihra se několikrát opakuje vždy s příslibem, že se napraví, konečné ponaučení však je. že se kluk vzdá marné snahy socializovat se, ale najde smysl života ve výrobě těch nejsložitějších zámků). Krom soubojů a vedlejších questů je zde ještě jakási hackovací minihra, což je variace na shoot 'em up jejíž smysl mi celkem unikal, respektive si myslím, že jí ve hře bylo vzhledem k její technické jednoduchosti přespříliš. Co ale bylo skvělé, byl soundtrack a především práce s ním, každá lokace má svou výraznou melodii, která se časem vyvíjí, zpěv a chorály téměř ve všech „backgroundových“ skladbách je něco, co se hned tak neslyší.
Pokud jste již viděli nějaké to anime příběhově vás hra asi zase tak moc neohromí, zejména typické japonské „přehrávání“ postav mi hodně vadilo, ale několika dějových zvratů, kdy jsem musel zavzpomínat na klasiky jako MGS či Xenogears jsem se také dočkal. Bohužel mi ústřední pár nepřirostl k srdci tak, jak jsem doufal a zejména 9S mi časem lezl dost na nervy a trošku mě mrzelo, že A2 poznáte poměrně pozdě (A2>2B).

Pro: Příběh, svět, soundtrack

Proti: Nevyvážená obtížnost

+21 +22 −1
  • PS4 90
Nier: Automata lze definovat jedním slovem: dynamičnost. Už během tutoriálových dvou hodin se hratelnost přepíná mezi shoot-em-up střílečkou, 3D akční rubačkou a 2D plošinovkou. A postupem hrou se objeví ještě další žánry a minihry. A přitom nelze říct, že by jeden převyšoval druhý. Ve všech aspektech je hra, přinejhorším, nadprůměrná.

Přirovnáním bych Automatu přiřadil, trochu nečekaně, k Dark Souls. Jste vrženi to zničeného a polootevřeného světa, kde postupně odhalujete jeho tajemství. Příběh je určitě přístupnější, než ve hrách od FromSoftware, ale přesto je potřeba číst popisky a skládat si mezi nimi spojitosti, chcete-li alespoň tušit, co se na obrazovce odehrává.

Styl příběhu je silně japonský a "metalgearovský", takže je geniální/pošahaný/debilní (nehodící se si škrtněte sami). Velké množství různých konců ještě přidává na chaotičnosti. Z postav mi k srdci přirostl jen 9S, hlavně protože se z androidů nejvíce podobal člověku a jeho chování jde po většinu hry chápat. Pravý opak je 2B, která je chvílemi chladná jak sibiřská noc a jindy zase přímo přetéká empatií.

Všechno ale zastiňuje jednoznačně nejlepší složka Nieru. Hudba. Právě díky ozvučení zůstane v mé paměti ještě dlouho. První návštěva zábavního parku se s pomocí doprovodné melodie změní v jedinečný zážitek. Zásluhu na celkové atmosféře má i povedený anglický dabing ústřední trojice.

V každém případě si Nier: Automata zaslouží pozornost všech hráčů akčních her. Nestává se často, abych mohl jednoznačně říct, že jsem v nějaké hře neviděl chyby. U téhle to ale s klidným svědomím říct můžu.
+21
  • PC 80
Ta osmička je samozřejmě trochu alibistická. Nier: Automata je unikátní dílo, které jsem si při hraní střídavě užíval a nenáviděl, ale u něhož jsem strávil 46 hodin, dokud jsem neviděl všechny hlavní konce a nesplnil (téměř - 95%) všechny sidequesty. Nemůžu jít níže, protože jsem se většinu času bavil a byl to zážitek, jenž je v rámci média dost neotřelý a z hlavy ho jen tak nedostanu. A nejen proto,že ten geniální soundtrack budu ještě dlouho poslouchat.
Ale výše s hodnocením jít také nemohu, protože nedostatky tu jsou, a výrazné. Ten hlavní je jakási rozředěnost - Automata je zbytečně dlouhá a hráče nutí ji hrát v podstatě dvakrát, pokud chce vidět celý příběh. A ačkoliv je Route B (ono druhé hraní) hrané za jinou (a ve výsledku hlavní) postavu s vlastní novou schopností, a vidíme některé události z jiného úhlu, stále je to prostě z velké většiny opakování něčeho již zažitého. A ať se na mě Platiňáci nezlobí, ale jejich environmental design ani combat design zde není na takové úrovni, aby si to dokázali ospravedlnit. Zejména ten zdejší vybudovaný svět je technicko/umělecky opravdu ošklivý (ač výjimky se místy najdou) a atmosféru drží na výši zejména ten opravdu fantasticky melancholický soundtrack. Druhý aspekt oné rozředěnosti jsou sidequesty, kterých je kolem šedesáti, ale těch narativně/mechanicky zajímavých je méně než prstů na rukou. Jenže samozřejmě nikdy nevím, který zrovna bude skvělý, takže jsem je dělal všechny. Připravte se na hodně poslíčkování.
Po tolika negativech, proč ta osmička? Protože je Automata i přesto zábavná a přitom velmi nepředvítatelná. Plno zajímavých nápadů, i z hlediska takových povrchností jako je např. interface. Děj který mě nejdřív jen "vcelku bavil", ale později strhnul a nemohl jsem přestat hrát, dokud jsem neviděl finální rozřešení, které stálo za to.
Doporučuji všem fanouškům japonských podivností, fetchquestů a možnosti pokecat si s padesátimetrovým robotem co se jmenuje Engels o podstatě existence.
+21 +22 −1
  • PC 90
Automata je můj vstup do světa Drakengard a z hodnocení je jasné, že jsem nadšený. Hra nabídne docela velkou porci obsahu, který je z velké části opravdu povedený. Jen upozorním, že jsem se spoilery snažil skrývat, ale některé drobnosti zůstaly, takže opatrně. Nejsilnější stránkou je příběh a celková atmosféra světa. Neříkám, že je nějak originální, ale je krásně zpracovaný. Odkrývání detailů je postupné a každý kousek pomůže složit střípky celkového obrazu. Hru je třeba pro kompletní pochopení projít několikrát, ale vždy je dostatek nového obsahu. Toto rozdělení do více konců, dokonce vždy s titulky, je častým předmětem výtek. Ano hra mohla mít prostě více kapitol a jeden konec, ale tím by se vytratilo jedno z jejích poselství. Dle mě to tedy má své opodstatnění, hráč je na to po prvním dohrání upozorněn, takže nějaké zmatení nehrozí. Pokud někoho hra baví, tak nevidím důvod nepokračovat a nedokončit ji. Titulky je nutné brát prostě jako součást hry. Pro lepší pochopení se vyplatí také hledat záznamy a dokonce získat všechny zbraně. Jejich popisy mohou doplnit, sice vedlejší, ale zajímavé informace. Navíc takovéto detaily pomáhají atmosféře. 

Osobně jsem nadšen i z vedlejších úkolů. Splnil jsem naprosto všechny a i když některé nemají zrovna skvělou náplň, poodhalují více o fungování světa a pomohou lépe pochopit motivace některých postav. Navíc jich není přehnané množství jak dnes bývá zvykem. Nové vedlejší úkoly se odemykají i při dalších průchodech, a i když jsem splnil většinu dostupných už při prvním, měl jsem spoustu zajímavých činností dostupných později. Za nejvíce problematický bývá označován druhý průchod. S tím nemohu nesouhlasit, ale není to tak hrozné. Nové vedlejší úkoly zabaví a opakované části jsou buď odlišné nebo výrazně zkrácené. Třetí průchod je již naprosto svébytný a rozhodně nemohu doporučit skončit s hraním před jeho projitím. I když jsem to neplánoval, dosáhl jsem všech konců včetně těch špatných, to přidávání písmen k uložené pozici je hra sama o sobě. Bez mučení se přiznám, že na odhalení asi čtyř jsem se musel podívat na postup. Dosažení 100% u ostatních položek, včetně achievementů, už tak nějak vyplynulo. 

Hratelnost tentokrát nejvíce popisuje slovo zajímavá. Automata často mění nejen perspektivu, ale v podstatě i žánr. Nejvíce času jde o akční RPG z pohledu třetí osoby, ale občas jde spíše o plošinovku nebo shoot'em up. Přechody jsou plynulé a příjemně oživují hraní delší dobu. Přítomná je hackovací minihra, která není špatná. Místy jí je ovšem moc a nakonec šlo o nejotravnější část hry. Nejčastěji je nutná při hraní za nejméně sympatickou postavu, což také nepomáhá. Naštěstí je většinou dost jednoduchá. Obtížnost hry je spíše nižší, mimo prvních asi 5 hodin na normální jsem hrál na hard. Přituhne jen u několika konkrétních soubojů a hodně na úplném konci. Finále je opravdu extrémně náročné a šlo o jedinou část, kterou jsem opakoval nesčetněkrát. Od začátku hraní jsem vše pečlivě plnil a prozkoumával, takže je můj pohled na obtížnost založen na vyšším levelu postavy se slušným vybavením. Level 90 jsem měl chvilku po konci C. Teleportování jsem více využíval až po 60 hodinách při dohledávání chybějících věcí. Jinak jsem většinu hry běhal po vlastních, už jen kvůli potřebnému materiálu se to vyplatí a i tak jsem k posledním upgradům musel něco dokupovat nebo dohledávat. Navíc jsem každou chvíli narazil na nějakou zbraň nebo záznam archivu, kterého jsem si dříve nevšiml.

Hodně musím pochválit i zvuk. Dostatek času jsem strávil s japonským i anglickým dabingem a oba jsou povedené. Nakonec jsem zůstal po většinu hraní u anglického. Excelentní je ale především soundtrack. Jednotlivé skladby jsou opravdu povedené a poslouchám je i mimo hraní, dokonce jsem si dohledal i koncert. Hudba navíc pěkně reaguje na dění ve hře, každá lokace má jedinečnou atmosféru a i díky hudbě si příchod do každé budete dlouho pamatovat. Často bývá kritizována i grafika. S tím musím souhlasit tak napůl. Prostředí a textury jsou strohé a mají mizerné rozlišení. Proti tomu postavy a jejich animace jsou skvělé. Tento kontrast je autorským záměrem a sám Yoko Taro v jednom rozhovoru mluvil o emocionálních scénách bez množství rozptylujících detailů. To je podle mého přesně to, čeho se snažil docílit i v grafice a proto je většina prostředí tak strohá. Přesto mohly mít i jednoduché textury lepší rozlišení. 

Samotný design prostředí je slušný. Lokace jsou dostatečně odlišné, každá má svoji atmosféru a odpovídají dějovému zasazení. Celý svět je dle očekávání spíše ponurý a o to více vystoupne těch několik barevnějších míst. Design nepřátel je také monotónní a není jich moc druhů, ale co také čekat od strojů. Boje nejsou nijak zdlouhavé a každý výjimečnější stroj tak krásně vynikne. O to více mě udivovala setkání s robotickými sestrami nebo matkou neposlušného robůtka. O to více si člověk cení specifického názoru v mase oveček :-) Velmi efektní je i soubojový systém. Není nijak složitý, ale funkční a celkově dění na obrazovce působí prostě efektně. Zde je znát rukopis PlatinumGames. Možná mohlo být více rozdílů ve zbraních na prvních úrovních, než jen v pohybech postavy při jejich používání. 

Jako jejich fanouška mě potěšila přítomnost skrytých questů a bossů. Celkově je Nier: Automata skvělou hrou, která sice má pár chybek, ale přinese skvělý herní zážitek. Především příběh, atmosféra a hudba stojí za to a na některé prvky budu myslet ještě dlouho. O tom co se s hrou stane po úplném dokončení raději ani nemluvě. Když se začali všechny mé pečlivě získané věci mazat, bylo to brutální. Hru tak musím doporučit a sám si píši předchozí díly série na seznam.
+20
  • PC --
Přestože jsem hru dohrál, tak budu rebel a odmítnu hodnotit. Ihned vám napíšu, proč to tak je...

Upozornění: abych mohl obhájit mé pohnutky, tak se samozřejmě nevyhneme spoilerům.

Tak fajn. Jak to jen uchopit? V prvé řadě se nejedná tak úplně přímo o hru jako takovou. Ona je vlastně filozofický soubor zajímavých otázek okolo bytí, které může běžný hráč (včetně mě) snadno přehlédnout. Naštěstí se od vás očekává, že budete hru hrát několikrát.
Jak už bylo uvedeno. K vytvoření celistvýho příběhovýho obrazu potřebujete hru dohrát víckrát. Přesněji řečeno minimálně třikrát a i tak stále nebudete chápat určitý věci.
Po druhém průchodu mi došla velmi podstatná věc. Autor hry s vámi nekomunikuje v klasickým stylu přímo ze hry. Nevypráví ani tak vlastní příběh jako spíš globální filozofii, která se dá použít na většinu situací z našeho světa. Máte v tom bordel? To se nedivím. Já totiž popravdě taky. Stále si utřiďuji myšlenky a horko těžko dokážu myslet mimo zaběhnutý koleje. Hry totiž hraji už nějakej ten pátek, ale tenhle styl vyprávění je pro mne naprostá novinka.

První průchod je takovým nastíněním dějový linky. Brzy vytušíte, čím se hra bude zabývat, ale pořád vám něco nebude dávat smysl. Převážně tím, že s vámi nekomunikuje standardně. Nastane zlom. Buď tento fakt přijmete a po dohrání si hru dáte znovu nebo ji hodíte po 8 hodinách do vámi libovolný kategorie na Steamu se zklamaným výrazem kvůli nedostatku obsahu. On totiž konec prvního průchodu je nic moc. Spousta věcí vám nebude jasný. Proč 2B říká, že to vždy skončí takhle? A co je vlastně přímo Yorha? A proč se vůbec bojuje? A s kým to bojujeme? Čím víc otázek, tím ve vás bude víc hlodat červík zvědavosti (trademark). No nic, skočíme na druhý průchod.

Druhý průchod se zdá býti totožný. On vlastně i totožný je a to může poněkud nasrat. Pohybujete se totiž ve stejný lokacích a bojujete se stejnými nepřáteli. A co víc. Budete absolvovat naprosto dementní hackovací minihru. Možná i v řádech stovek stejných miniher. Sem tam se vám něco z děje odkryje. Už začnete trochu chápat, co se děje, ale pořád budete tápat. Skočíte tedy na průchod třetí, protože když jste se dostali tak daleko, tak chcete znát celou pravdu.

A tady začnou pršet hovna. Stanete se svědky zamotaných filozofických témat a začnete si spojovat své předchozí průchody. Ono totiž to opakování má svůj účel. Jistá stereotypnost má s herní tématikou hodně společnýho a autoři to dobře vědí. Vše vygraduje finálem, které je...Ale ne. Nepřipravím vás o všechno :).

A právě proto, hru odmítám hodnotit. Nejedná se totiž tak úplně o hru jako takovou a jak jsme zvyklí. Skrz vlastní styl vyprávění totiž překrucuje svá negativa v pozitiva. Je to stejný, jakoby jste byli třeba v galerii a řekli, že na obraze jsou jen barevný fleky. To samozřejmě možná jsou, ale co když je za tím něco víc?

To však nemění nic na tom, abych si trochu nezadržkoval. Jak jsem zmínil. Ta hackovací minihra je naprosto dementní a srala mě každou vteřinu. Právě proto se mi otvírala kudla v kapse, kdykoliv jsem hrál za 9S. Jelikož sem dočte málokdo, tak vyloženě zmíním, že mi ke konci třetího průchodu z toho už praskal šulc. Souboje jsou tradičně Platinum games. Cool rubačka, kterou stále studio zvládá perfektně. Soundtrack se nestane protivný ani po tak dlouhý době pohybování se ve stejných lokacích.
Ať už si to obhájí autor jakkoliv, tak lokací, nepřátel a bossů je hrozně málo. Kreativní bossové nejsou žádní (alespoň si nevzpomenu, což už samo o sobě vypovídá). Je to stereotypní? Rozhodně je. Stojí fishing ve hře za prasklej párek? Ano, stojí. Tak co mě u hry vlastně udrželo? Klidně mě mučte, ale sám si nejsem jistý.

Snad jsem svým komentářovým vysrání se trochu obhájil, proč nehodnotím. Pokud jste dočetli až sem, tak jste super! :)
Glory to mankind!

Pro: extrémně komplexní příběh, zábavné souboje, sexy postavy (a kdo říká ne, tak lže), soundtrack, odlišný styl vyprávění

Proti: stereotypnost, odlišný styl vyprávění, extrémně komplexní příběh, nutnost dohrát hru víckrát

+14 +15 −1
  • PC 85
Robotí láska je všude. Nebo aspoň láska je všude. Třeba v robotech. A v NieR: Automata je hodně robotů, takže i hodně lásky.

Tohle je další hra z ranku těch, co mě na první trailer vůbec nezaujaly, aneb sexistická mlátička s ošklivýma robotama, myslel jsem si. Když ale vyšli první recenze a já se do nich začetl, velmi rychle se hra přetavila v něco, co mě zaujalo.

A tak jsem se vydal na pouť sestávající z více průchodů, které ale dohromady tvoří jeden příběh a vůbec tak konec A (protože hra má konců jako písmen abecedy) neberu za konec. Během těch několika průchodů ovládáte postupně více postav, ať už bojovější modely androidů nebo hackovací (ale i ti zvládají boj docela dobře) a klestíte si cestu přes zástupy robotů, kteří ale možná nejsou zas tak špatní, jak na první pohled stejně nevypadají.

Příběh a postavy v něm mě bavily hodně a stejně tak i bojové, potažmo hackovací mechaniky. Trochu otravné jsou vedlejší úkoly, kde je potřeba neustále běhat do již prošlých lokací, ať už něco donést, nebo něco rozbít. Animace jsou ale krásné a on i ten svět je docela dost hezký.

Většinu času jsem měl navíc radost z pouhého pohybu hlavní postavy, který mi nějakým způsobem přišel o řád dynamičtější, než by člověk čekal. Hra navíc sama v určitých místech přepíná pohled ze třetí osoby na fixní kameru (ať už ze shora nebo z profilu) a k tomu má ještě pasáže, kde člověk (nebo android, ehm) lítá s letadýlkem a střílí na všechno, co se na obrazovce pohne (ve stylu shmup her).

Příběh na(ne)štěstí není nijak jednoduchý a jeho linky se mezi sebou proplétají, což nádherně vrcholí během skutečného konce hry. Všechno to navíc podkresluje a někdy i zcela překresluje nádherná hudba s řadou silných motivů, která se dá velmi dobře poslouchat jen tak (pokud člověka tyhle japonský epický soundtracky berou jako mě).

Pro: dynamické souboje, příběh, hudba, animace a vizuál

Proti: otravné vedlejší úkoly, zbytečné rozkouskování na konce, co mohly být prostě kapitoly

+13 +14 −1
  • PC 60
U NieR nemám jasno. Atraktivní postapo svět doplněný úžasným soundtrackem nejde jen tak ignorovat. Zamlouvá se mi i nápad střídat herní žánry. Souboják, ve které člověk stráví většinu hry, mě bavil i přes skromnější pestrost nepřátel. Hlavně graficky a pohybově mají postavy co nabídnout; komba, chladné zbraně s palebnou podporou robůtka, co hrdlo ráčí.

Jenže problém nastává, že jakkoliv se hra snaží chovat akčně a plynule přecházet z jednoho stylu do druhého, trpí ovládání a kamera. Často jsem skončil dezorientován, mrtev či se dokonce snažil ovládat parťáka. Ovládání pro samotné herní styly je na mě až moc gaučofilní a s K+M jsem měl problém snad ve všech fázích.

Od špatného menu, kam člověk musí kolikrát zbytečně, například kvůli mapě, až po aktivování/mluvení stejnou klávesou, kdy samozřejmě parťák brání každou bedýnku nebo NPC vlastním tělem a chce, vtěrka, měnit bojové nastavení. Každá bedýnka se měnila na taneční lekce a bylo potřeba vytěsnit parťáka sumo stylem. V shmup sekcích jsem měl problém s myší zaměřovat a v plošinovkových zase skákat. V soubojích holčina hopká jako kamzík, jenže když má vyskočit dva metry na plošinku, tak jí ani doubleskok nestačí. Kolik nadávek padlo, než jsem přišel, že pro klid musím ve skákacích pasážích používat útoky během skoků...

Příběh mě popravdě nezaujal. Začátek vypadá nadějně, ale rychle se změní do klišárny. V hlavní roli chladná "gaťky sem, gaťky tam, gaťky kam se podívám" 2B s otravným parťákem 9S, co mě štval celou hru a když jsem zjistil, že druhý průchod hraju za něj, zbytek příběhu jsem vzdal. Do plusů počítám pár bizarních jap-momentů, které člověk očekává a přesto ho překvapí a často zpochybní koupi/hraní celé hry.

Pro: svět, grafika, OST, mísení žánrů, souboják

Proti: ovládání (na K+M), slabší nerubačkové části, save systém

+12
  • PC 75
Na anime nekoukám, JRPG hry moc nemusím, 2D plošinovky mě nebaví, takže NieR: Automata šlo úplně mimo mě. Díky Game Passu na PC jsem se k tomu ale nedávno dostal a můžu říct, že rozhodně nelituji.

Už na začátku mě hra učarovala svým soundtrackem, který je o hodně jiný, než na který jsem zvyklý z jiných her. V Nieru se mi několikrát stalo, že jsem se zastavil a prostě jen poslouchal ten geniální soundtrack, který je tak nepopsatelně dobrý, že už jen kvůli tomu se hru vyplatí zahrát.

Hack&Slash combat hře opravdu prospívá. Po chvíli by se combat mohl začít zdát repetetivní, ale tvůrci vždycky vytasí nějaký epický boss fight, který to napraví.

Ikdyž jsem tady zatím jen vychvaloval, tak na Nieru mně docela dost věcí vadí. Třeba že máme na začátku možnost ukládat až po cca hodině, což je dost nepříjemný. Taky je dost škoda, že většina questů jsou fetch questy, takže to je pořád na jedno brdo. Nebo mě taky dost zklamala část, kdy 2B umírala na nákazu a její "smrtelný pochod" byl snad nejvíc frustrující část hry, takže se neprojevily téměř žádné emoce krom frustrace. 

Abych tady ale nevyjmenovával jen takový maličkosti, tak vůbec nechápu, koho napadlo, že pro odemčení nejlepších X hodin hry je nutné projít přes prvních zhruba 15 hodin znova (ano, některé události, co se stanou za 9S, jsou pak důležité, ale stejně by se to mohlo klasicky odehrávat už od začátku za dvě postavy, aby si příběh držel napětí. Takhle mě ten druhý průchod už trošku nudil) Kdyby nebylo téhle divné pasáže, tak bych klidně hodnocení zvýšil o těch několik stupňů nahoru.

Celkově jsem rád, že jsem se do Nieru pustil, a i přes hodně nedokonalostí jsem si dokázal hru náležitě užít.

Pro: Soundtrack!!!, příběh, epické boss fighty, zábavný combat (i u řadových nepřátel)

Proti: Hodně fetch questů, pro odemčení nejlepší časti hry je nutno hrát cca 15 hodin znova

+12
  • PS4 100
Není to pro každého. I když se oproti předchozímu dílu podařilo výrazně zlepšit bojový systém, stejně se ve zběsilé nekončící akci nenajdou všichni. Košatý, mnoha symbolickými vrstvami protkaný příběh spoustu lidí zmate a odradí (tak jako mě napoprvé). Je to hrozná škoda, ale musí to být. Nier Automata je totiž především hra s jedinečným autorským otiskem - a je připravena za to zaplatit jakoukoliv cenu.

Prvním a asi i největším definujícím prvkem je prakticky stoprocentní soulad narativu a game designu. Ovládáte robotku 2B a všechno, co ve hře vidíte, slyšíte nebo děláte, je vysvětleno skrz její technické parametry. Uložená pozice? Záloha vašeho vědomí. Schopnosti a dovednosti? Různé programy, které zabírají paměť a musíte tedy optimalizovat systémové prostředky. Rychlé cestování? Prostě vaši mysl překopírují do nově vyrobeného robotického těla, které už je připraveno na místě. Jste v místě, kde zálohu vědomí nelze provést? Můžete si tak maximálně držet palce, ať náhodou neumřete, protože hru si zkrátka neuložíte. Zní to náročně a otravně? Není tomu tak. Hra obsahuje neskutečně robustní a přizpůsobitelný systém obtížnosti, který pokrývá celou škálu mezi "hra se prakticky hraje sama" a "uděláš jednu chybu a končíš". Vybere si každý.

Ohledně zpracování není hře co vytknout. Vizuální prezentace je sice poněkud jednodušší, ale tím skvěle přispívá k atmosféře vyprázdněného postapokalyptického světa (jen vizuálně, ne obsahem). Rozpadající se domy, kterými prorůstají masivní kmeny tisíciletých stromů vypoví o úpadku lidstva ještě poutavěji, než bohaté písemné prameny, které lze po světě porůznu najít. Hudba si zaslouží ještě speciálnější zmínku než obvykle. Není totiž jen zdobným šperkem, ale dynamickou součástí herního zážitku. Atmosferické skladby jsou nahrány v různě intenzivních verzích a hra mezi nimi dle potřeby plynule přepíná. Při průzkumu opuštěných ruin hraje jemná ambientní hudba, ale ve chvíli, kdy narazíte na nepřítele, přepne se hudba velmi přirozeně na bojovou verzi téže skladby. To pak dohromady tvoří tolik kombinací, že se vám hudba prostě nestihne omrzet.

S příběhem pracuje Nier: Automata více do hloubky než jen obvyklými dialogy a cutscénami - občas se narativ posouvá způsoby, které vám jiné médium než videohra nemůže nabídnout. Téma věčné a marné války se zrcadlí v neustávajících vlnách respawnujících se nepřátel, na které si lze zvláštním způsobem zvyknout. Téměř všechny vedlejší úkoly se nějak vztahují k tématu lidství a k různým projevům podobnosti mezi androidy a lidmi. A málokterý z nich přitom končí jasným vyústěním - tuto interpretační nálož hra nechá na vás. Velmi často tu najdete příběhovou složitost u postav, které byste jinde jen využívali coby obchodníky nebo zadavatele úkolů.

A pak tu je posledních třicet minut hry, které vám samozřejmě neprozradím, ale za sebe říkám, že šlo o jeden z nejsilnějších momentů ve hrách vůbec, v němž se poskládalo všechno, co mi předtím hra přednesla a poslední kolečko příběhového soukolí zapadlo do složitého celku s tichým, ale přesto tak nějak ohlušujícím cvaknutím.

Nier Automata je bez jakékoliv nadsázky mistrovské umělecké dílo, které má potenciál svého hráče přimět k zamyšlení, zaplavit skutečnými emocemi a možná i trošičku změnit. Protože to ve skutečnosti vůbec není o robotech a androidech.

Je to o nás.

Pro: bohatý soubojový systém, atmosferická grafika a hudba, dokonalý příběh s precizním podáním

+11
  • PC 90
Herní výzva 2020 - 3. "♫♫♫" (Dohraj hru, ke které byl oficiálně vydán samostatný soundtrack.)

V daleké budoucnosti na Zemi zuří válka mezi hypersexualizovanými androidy s dokonale lidskými těly a umělou inteligencí s nepříliš humanoidními roboty složenými z narezlých plechů ohnutých do jednoduchých tvarů, kteří vlastního uvažování schopni nejsou. Androidi bojují za lidstvo, jehož zbytky přežívají na Měsíci a roboti za mimozemšťany, kteří na Zemi provedli invazi. Lidi ani mimozemšťany však už dlouho nikdo neviděl, takže pro robotické obyvatele Země jsou to spíše mýtičtí bohové...

Nějak takhle uvádí do děje Nier: Automata, za níž stojí známí japonští mistři na bojovky Platinum Games (Bayonetta, Vanquish, Astral Chain...), tentokrát vedení poněkud výstředním umělcem Yoko Taroem...A výsledkem je hra, která určitě není dokonalá, ale je v mnoha ohledech neobyčejná až unikátní. Například:

- Nier: Automata využívá specifických vlastností videoher a některé prvky a motivy vyprávění jsou pevně provázané s herními mechanikami

- výše řečené se projevuje mimo jiné tak, že když poprvé hru zdánlivě dohrajete a normálně proběhnou závěrečné titulky, vyprávění (ani zdaleka) nekončí a musíte začít hrát znovu (což nejprve vypadá jako klasické New Game+, ale není tomu tak - hru je nutné začít minimálně třikrát, jinak přijdete o většinu obsahu)

- hratelnost se pohybuje mezi akční adventurou, RPG, hack'n'slah, vertical / horizontal shooterem, 2,5D skákačkou, twin stick shooterem a textovkou

- většina postav je pojmenovaná po všemožných západních myslitelích od Blaise Pascala po Simone de Beauvoir, přičemž toto nemá jen ornamentální funkci, ale myšlenky těchto osobností mají svou roli v příběhu a jsou různě komentovány

- hra je střídavě dramatická, dojemná, naivně roztomilá i sexy (zvlášť pro osoby s pantsu fetišem)

- celý tento postmoderní guláš je přitom emocionálně i intelektuální stimulující a obsahuje řadu nezapomenutelných prvků a momentů; zároveň je bohatou studnicí pro fanouškovskou tvorbu (často NSFW)

- výtvarné zpracování a hudba jsou geniální

Co zamrzí: Sidequesty jsou založeny na "přines" (sedni, lehni...) základě, v soubojích člověk občas nevidí, kde je jeho postava / co se to sakra děje a technické zpracování PC verze dosahuje velmi pochybných kvalit, což je v zásadě nutné částečně kompenzovat fanouškovskými patchi (původní hra třeba nedokáže běžet v nativním rozlišení monitoru a obsahuje textury v tak nízkém rozlišení, že to vypadá jako bug).

Každopádně už jsem dlouho neviděl hru, která by mě tolika způsoby překvapovala a v níž bych spatřoval tolik námětů na zajímavé diplomky v oboru kulturálních studií :)

Pro: výtvarné zpracování, hudba, specificky herní vyprávění příběhu, 'Become as gods!'

Proti: technické nedostatky PC verze, občasný chaos v soubojích, nezáživné sidequesty

+9 +10 −1