Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Jak je o mně známo, adventury zrovna nepatří mezi můj oblíbený herní styl a pokud jsem už nějaké zkusil, nedlouho po jejich rozehrání jsem se s nimi rozloučil. Videoukázky titulu L.A. Noire mě však tak nějak začaly utvrzovat v tom, že tahle hra má v sobě něco, co by mě mohlo zcela jistě chytit. A o čem to tedy mluvím? Dobře, tak tedy postupně.

Hra pojednává o jednom obyčejném policejním pochůzkáři Cole Phelpsovi z Los Angeles, který se svojí snahou i určitou horlivostí nováčka dostane i k případům, které se poněkud vymykají jeho typické činnosti. Jeho úspěchy, které se u těchto případů záhy dostavují, zapříčiní jeho postupné povyšování do řad detektivních specialistů, kde svoje schopnosti může ještě více rozvíjet. A tím se tedy dostávám k hlavnímu důvodu, proč jsem odhadoval, že mě hra chytí a skutečně jsem se nemýlil.

Je tím zmíněný detektivní žánr a vše s ním spojené, který mi hru dělal maximálně záživnou. Přijet na místo činu, ohledat ho, po pečlivém prozkoumání přilehlého terénu posbírat stopy a vyloučit, zda s případem souvisí, či jsou zcela bezpředmětné, vyslýchání jak svědků, tak i podezřelých osob, je to, co mě dokázalo připoutat k monitoru a naprosto si libovat nad tím, jak tohle všechno autoři výborně zpracovali a jak vše má nádech filmového zpracování.

I přes kvalitu detektivních pasáží však mohou po určité době začít zavánět určitou nudou, ale jak je vidět, i s těmito chvílemi autoři počítali. Hlavní hrdina totiž má i při svojí hlavní pracovní náplni občas možnost nabídnout spolupráci svým bývalým uniformovaným kolegům na ulici a pomoct jim při eliminaci pouličních delikventů, pro jejichž častou nebezpečnost je nucen vzít do ruky střelnou zbraň, občas si s nimi i změřit síly při automobilových honičkách a vlastně si tak oživit zkušenosti ze samých začátků své policejní praxe.

Pokud jsem zmínil filmové zpracování, pak vězte, že ne náhodou. Dalším faktorem, který hru přibližuje téměř realitě a přidává jí tak na kvalitě, je zpracování mimiky obličejů. Tady se autoři technicky doslova vyřádili a výsledek je revoluční a někdy až ohromující.

Grafické zpracování je trochu rozporuplným tématem. Na jednu stranu je cítit smysl pro detail a vykreslenost objektů všeho druhu, na stranu druhou se nezřídka hráč setkává s neostrými texturami, které tak trochu kazí dojem nejčastěji při jízdě po ulicích L.A. Nemile bohužel překvapí optimalizace hry, která dokáže nejen slabší stroje citelně potrápit a leckdy si i nechat na tento titul zajít chuť.

Co dodat? Dojmy z mojí první dohrané adventury jsou doslova výborné! To, co jsem od hry očekával, jsem opravdu dostal a leckdy až nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak skvěle se hra na můj vkus autorům povedla. Nechci se ohánět dalšími superlativy, ale tím, že L.A. Noire je jedním z nejlepších titulů, které jsem kdy hrál, ani v nejmenším nepřeháním.

Pro: detektivní žánr a vše, co s ním souvisí, příběh, délka hry

Proti: HW náročnost, závěr

+67 +69 −2
  • PC 90
L.A. Noire mě z dostupných informací zcela nezaujalo. Po prvních hodinách od spuštění bylo však jasné, že počin Team Bondi půjde jiným směrem, než by šlo čekat. Není to však bezchybná hra, naopak. Negativních prvků tu ani tolik není, avšak L.A. Noire chybí jakási chemie spojující celek v nezapomenutelné dílo v pravém slova smyslu.

Zprvu to zní nepatřičně, ale titul (v své kompletní verzi) je delší, než by být měl - čtvrtina až polovina z případů jsou jen variací ne jiné, a schématická procedura postupu u skoro každého z nich tak činí z dlouhodobějšího hraní unavující činnost. Po pár týdnech nějakých dvacet jedna případů splynulo do jednoho koloritu detektivní práce, kde vyčnívají jen ty z nejoriginálnějších - tedy, kulisy z Intolerance, rozsáhlé dlc "Nicholson Electroplant" a dva zásadní předěly v příběhu. Děj je zde dávkován v malém objemu, po přibližně hodině trvání detektivní práce (plus novinové články). Tato forma se mi zdá poněkud neštastná... nicméně ničemu nepřekáží, rámcový příběh tu až tak zásadní roli (na druhý pohled) nehraje.

Co naopak je prvkem, kvůli kterému lze L.A. Noire doporučit je míra detailů. Takovýto titul jsem ještě nehrál - interiéry i exteriéry jsou zpracovány v takové kvalitě, že nelze dohledat vhodné videoherní alternativy. Což je i násobeno tím, že v tomto případě jde o konec 40. let a doslova tak muselo jít o mravenčí práci v dohledávání všech těch dobovýh dokumentů, předmětů nebo designu místností. O tom, že L.A. Noire zařadím mezi mé nejoblíbenější tituly například rozhodla taková drobnost, jako krásná, koloniální, dlažba v jednom z hotelů. Tedy, i jen jako "prohlídková" hra Noire plně funguje.

Dlouhá doba na vývoj je zcela opodstatněna, z ekonomického hlediska je však jasné, že hra formátu L.A. Noire může vzniknout jen ve zcela raritních případedach, jako zde, kde její, značně nákladný, vývoj pokryla série GTA. Co mě překvapilo byla až nepatrná míra akce, přestřelek nebo i zdařilé ovládání a chování vozů (kterých je přes 90, tedy více jak v mnoha specializovaných titulech). Po technické stránce vše funguje, mechanismy a esenciální prvek, tedy výslechy, také splňují normy - učitě by však také, je třeba dodat, mohly být lepší, ale to by L.A. Noire nikdy nevyšlo.

Bez nějakého prodlužování mohu označit L.A. Noire za titul zcela zásadní, a pro svůj detail a záběr až v jistých ohledech nadčasové dílo. Tedy, neminutelná hra.

Pro: zpracování, dabing, hudba, vizuální kvality, detaily, délka

Proti: HW nároky, délka

+50
  • PC 90
L.A. Noire je buď tá najoriginálnejšia adventúra akú som kedy hral, alebo len ďalšia variáca GTA with a twist. Ešte som sa tak celkom nerozhodol. Záleží od uhľa pohľadu. Pre adventúristu je L.A. Noire zrejme najambicioznejšia a najdrahšia adventúra s geniálnou high-tech motion-capture mimikou tváre, fenomenálnymi dialógmi a kompletným 3D L.A. mestom s viac než 100 pôvodnými autentickými autami; pre hráča odchovaného na GTA, je L.A. zrejme len ďalšia mutácia GTA / Just Cause / Saints Row s trochu väčším apelom na príbeh a dialógy.

Nikdy som nebol fanúšikom Rockstaru, ale túto hru som si zamiloval takmer ihneď už po prvých hodinách hrania a to napriek otrasnému kĺzavému ovládaniu na myške (ale aj gamepade) a podpriemernej grafike. Pri hre, ktorá kladie dôraz na rozhovory a vyšetrovanie sa to dá odpustiť. Rozhovory sú lepšie napísané než väčšina filmovej produkcie. Toto zrejme nerobil nejaký part-time študent s prázdnym C.V. (ako je to zvykom), ale niekto kto má cit a nadanie pre písanie a hlavne niekto kto sa vyžíva v Noirových detektívkach. Zápletky, rozhovory a mini-príbehy sú autentické a realistické. To všetko podčiarkuje motion-capturing mimika tváre, s akou som sa ešte v hrách nestretol. Tá hraje mimoriadnu úlohu pri výsluchoch a zisťovaní, či vám niekto klame, bez toho, že by bola nejak prehnane zveličená.

Hra mi zabrala slušných 30 hodín aj s postrannými úlohami, pričom som sa nenudil ani chvíľu. Na GTA free-roaming hry mám slabosť a L.A. Noire mi sadol presne do vkusu. Akýsi high-budgetový mix adventúry a GTA sa tak často nevidí, keďže je to značne riskantný projekt. Noire nepatrí medzi najpopulárnejšie témy a celá hra je takmer výlučné navrhnutá pre starších hráčov. Ľutujem, že som na tento zážitok čakal 2 roky kým cena padla pod 10 EUR, a keby som vedel o jej kvalite skôr, tak by som sa ňu vysolil plnú cenu už v 2011.
+42
  • PC 80
L.A. Noire je nejrozporuplnějším titulem, který jsem během posledních několika let hrál a dohrál. V mnoha směrech je ta hra unikátní, jenže ne vždy je to k dobru věci.

Systém výslechu svědků a podezřelých mi těžce nesedl. U strategií třeba moc neřeším, jak jsou pravidla realistická, tam je nějaká abstrakce na místě, ale u detektivní hry je lineární systém, kdy jen jedna možnost je ta správná, zkrátka čirý nesmysl, zejména v těch nejednoznačných situacích, kdy je úspěch skoro otázkou náhody. Krom toho i nebýt volitelného zvuku, který upozorní, zda hráč vybral správnou nebo nesprávnou volbu, je v tom druhém případě reakce hlavního hrdiny Colea Phelpse často tolik přestřelená mimo dosavadní tón konverzace, že to naprosto vytrhne ze hry a zvrátí rozhovor ve frašku. Takže i když už se člověk přenese přes to, že nevybral tu správnou volbu a nedostane nějaké indicie jak dál, hra ho ještě k tomu potrestá tím, že musí sledovat parodii. V mém případě to mělo za následek to, že než jsem nejedno rozhodnutí potvrdil, raději jsem mrknul do návodu.

Ta hra je příliš dlouhá a taky zdlouhavá. Případů je zbytečně mnoho a herní náplň tak začne být repetetivní. Zásluhu na tom mají i "vedlejší úkoly", tedy žádosti o vaši asistenci při nějaké nečekané události. V praxi si to tvůrci představují třeba tak, že uprostřed řešení důležitého případu opustíte trasu k zatčení hlavního podezřelého, uděláte si desetiminutovou zajížďku přes celé město, abyste vyřídili dva lehce ozbrojené floutky, což vám zabere nejdéle minutu (přestřelky jsou zpravidla hodně krátké a značně neuspokojivé), a pak se budete dalších deset minut vracet zpátky. Díky, nechci.

Délkou trpí i samotný hlavní příběh, který se takhle zbytečně rozmělňuje. Obvzlášť mi pak vadilo, že veškeré informace i události okolo Phelpsova osobního života se dozvídáte tak nějak mimochodem a nejednou jde přitom o zásadní věci. A právě tady se nejvíce projevuje promarněný potenciál L.A. Noire. Hře by totiž mnohem více slušela kratší, ale o to nahuštěnější forma s RPG prvky, kdy by byl hráč přítomen i v osobních situacích hlavního hrdiny a mohl alespoň částečně určovat, nakolik to bude hodný, zlý nebo úplatný polda a na základě toho pak být v příslušných dovednostech a postupech úspěšnější (zkrátka něco jako "Cops of the old Los Angeles: Noire"). Můžu si ale nechat jen zdát.

Ha. Těch 80 %, co jsem hře udělil, teď po těch předchozích odstavcích působí trochu nepatřičně, což? L.A. Noire má totiž své zatracené kouzlo jedinečnosti. Pominu-li smysl pro detail a grafiku (včetně právem chválených obličejových animací), hra má - nebo spíše dokáže mít - naprosto výtečnou atmosféru. A to třeba i v na první pohled obyčejných pasážích, kdy za deštivé noci projíždíte městem v doprovodu výborné dobové hudby. Krom toho, nejen ty hlavní, ale snad většina případů je značně povedená a nejeden z nich skýtá zajímavý (nebo zábavný) zvrat.

Takže, i když se hra vlekla a v jeden moment jsem ji na pár týdnů i odložil, abych si pak při znovurozehrání vzpomněl na všechny věci, co mi na ní vadí a v závěru mě k tomu ještě více zklamala neuspokojivým koncem, jsem stále hodně rád, že jsem si L.A. Noire zahrál. V těch dobrých chvílích (a nebylo jich málo) totiž šlo o značně povedený a ojedinělý počin. Kdyby ale tvůrci dali přednost kvalitě před kvantitou, mohla by to být jedna z nejlepších her vůbec.
+37 +38 −1
  • PC 90
Napodruhé jsem konečně dohrál LA Noire. V prvním případě jsem to dotáhnul zhruba do poloviny a pak, kdoví proč, jsem s hraním přestal. Tentokrát to však už klaplo, a tak můžu shrnout svoje pocity a dojmy z průchodu zločinem prolezlého Los Angeles.

V kůži Cola Phelpse, válečného veterána a hrdiny, se pouštíte do řešení všemožných policejních případů. Hledáte vodítka, důkazy, poté zpovídáte svědky, proháníte podezřelé ať už v autě nebo po svých a praktikujete další policejní hrátky.

Už samo vyšetřování je něco nového a ve hrách neotřelého. Na místech činu musíte sesbírat veškeré střípky, které by vás posunuly v případu dál. Jenže ohledání místa činu je pouze začátkem případu, v němž postupujete dál. Díky některým důkazům, případně výpovědi svědka, získáte kontakt na další místa, kam se přesunout a pomalu si ucelovat celkový obraz zločinu. A samo sebou ne všichni budou sdílní a ochotní vám vše vyklopit. Bude tedy třeba rozeznávat, zda dotyčný mluví pravdu či nikoliv. A pokud ho ze lži obviníte, musíte přirozeně i svoje tvrzení podložit správným důkazem.

Právě vyslýchání je dost nosnou částí, kde LA Noire exceluje. Tak skvělou mimiku postav ve hře jen tak nenajdete, a právě díky ní můžete rozeznávat, zda postava mluví pravdu nebo lže, jak když tiskne. Ne vždy je to sice snadné poznat, na druhou stranu právě od toho sbíráte důkazy.

V průběhu hry řešíte jeden případ za druhým, dostáváte se dále a dále, vyzkoušíte si řešení na dopravním oddělení, oddělení vražd atd. Celé to však není pouze o řešení jednoho případu za druhým. Během zpočátku nijak nesouvisejících případů jste v interakci se svým parťákem, se kterým se bavíte tu o tom, tu o onom. Poznáváte názory a chování hlavního protagonisty a pravdou je, že jsme se už setkali rozhodně i se sympatičtějšími postavami. Jak se s ním více sžijete, přihlásí se o slovo právě i hlavní příběh. A jak se může prve zdát jako podružný, tak hlavně ke konci vás určitě nebude chtít jen tak pustit.

Kromě příběhových případů budete občas voláni k nepovinným side-questům, které jsou jen takovým ozvláštněním. I když občas se při nich setkáte se starými známými z předchozích případů.

V čem LA Noire ještě vyniká, je úžasná atmosféra dobového Los Angeles, kdy si chvílemi budete opravdu připadat jak ve starých filmech. Město je hezky vymodelované a projedete se po něm solidně velkým výběrem aut. I když kdovíjaké realistické řízení nečekejte. To spíš á la GTA.

Po dohrání každopádně už mnoho parády nenaděláte. Můžete dokončit side-questy, dokončit případy na nejvyšší hodnocení a trochu se projet městem, kde vyhledáte veškeré památky, tady ale všechny možnosti končí. A je pravda, že některé aktivity se ve hře postupem času už trochu opakují, a tak začnou mírně otravovat. Vše tohle je však jen malou šmouhou na krásném diamantu, jímž LA Noire bezesporu je.

Pro: atmosféra, mimika postav, výslechy, hledání důkazů, parťáci, příběh

Proti: některé aktivity ke konci repetitivní

+36
  • PC 95
L. A. Noire má za sebou velmi dramatický vývoj, trvající něco přes šest let. Téměř vzápětí po vydání konzolových verzí (hra vyšla nejprve na PS3/X360 a až téměř o rok později na PC, byť jako Complete Edition) oznámilo vývojářské studio bankrot. Na mnoha místech na internetu je možné se dočíst o nevyhovujících pracovních podmínkách vývojářů, o neuvedení některých pracovníků v závěrečných titulcích a podobných záležitostech, které nelehký vývoj provázely. Přes tyto úkazy jsem přesvědčen o tom, že se jedná o bezmála geniální herní milník, špičkovou záležitost, zdařile balancující mezi navýsost logickou detektivní adventurou a interaktivním filmem (ve kterém ovšem neinteraktivní prvky nezatlačují do pozadí samotnou hratelnost, jak tomu bohužel často bývalo).

Hlavní hrdina Cole Phelps je veteránem druhé světové války. Po návratu z Tichomoří se stává v roce 1947 řadovým pochůzkářem v řadách LAPD, díky své tvrdohlavosti je ovšem záhy povýšen na detektiva u dopravní policie. Podobným tempem pokračuje dál a tak se dostane k vraždám, drogovým deliktům a případům žhářství. Postupně se také dovídáme díky flashbackům více o jeho vojenské minulosti (protože souvisí s jeho policejní prací více, než by se zpočátku zdálo) a prostřednictvím novin se seznamujeme s příběhy dalších vedlejších postav. Paralelně tak probíhá několik dějových (a časových) rovin, které se nakonec výborně protnou v dechberoucím finále, výborné odpovědi na nedávné stesky Tlamiczky nad nedostatkem opravdu dopělých her. Inspirace klasikou Chinatown a geniálním retrem L. A. Confidental, případně dalšími detektivkami/thrillery (Black Dahlia, trochu Shutter Island) je naprosto zjevná.

Z herního hlediska stojí L. A. Noire na poctivé detektivní práci. Obhlídkou místa činu zajistí hlavní hrdina několik stop, na základě kterých vyslýchá svědky/podezřelé. S každou položenou otázkou je třeba se rozhodnout, jestli daná osoba mluví pravdu, mlží nebo lže, což je možné poznat jednak díky nalezeným stopám (potvrdí či vyvrátí tvrzení dané osoby) a také díky chování postavy. Pokud mluví postava pravdu, tak se dívá vyšetřovateli zpravidla přímo do očí, při vytáčkách nebo lhaní uhýbá pohledem, kroutí hlavou a podobně. V případě lhaní je nutné toto dokázat poukázáním na příslušnou stopu (zpravidla více různých možností). Celý tento koncept výslechu by ovšem nebyl možný bez maniakálně dokonalého motion capture obličeje, díky kterému jsem měl poprvé v životě u hry pocit, že proti mně sedí živá postava, která právě prožívá nějaké hnutí mysli a to se zrcadlí v její mimice.

Každý případ se zpravidla odehrává na více různých místech, občas je nutné se vrátit na již prošlá místa (například kvůli konfrontaci podezřelého s nově zjištěnými skutečnostmi). Hráči pomáhá velmi povedený "notýsek" se zápisem možných míst k cestování, seznamem osob, které v případu figurují, seznamem stop nebo seznamem úkolů v rámci daného případu. Někteří podezřelí se mohou dát na útěk (pak je třeba je zastavit použitím varovného výstřelu nebo dohonit a strhnout na zem), pustit se do hrdiny a jeho parťáka pěstmi nebo se pokusit ujet v automobilu. Dojde i na použití střelných zbraní. Všechny tyto akční vložky jsou opět velmi podařené (u automobilových honiček mám drobnou výhradu k tomu, že počítač lehce podvádí bezchybnou jízdou mezi chodci a občasnou nemožností jet rychleji než stíhané NPC, ale jedná se o detail), nicméně hra na nich nestojí a nepadá a je možné je v menu kompletně vypnout (stejně jako je možné se nechat na další místa vozit automaticky parťákem, čímž odpadají stížnosti na dopravní model).

Kromě hlavních případů je možné na mapě města pomáhat kolegům s naháněním drobných zlodějů, účastnit se přestřelek, objevovat pamětihodnosti města nebo se projíždět v 95 různých modelech automobilů. Hra disponuje velmi obsáhlou statistikou, která všechny tyto akce započítává, nicméně vystačil jsem si s hlavním příběhem, který spolu s pěti DLC případy (do PC verze Complete Edition byly zařazeny automaticky a nijak rušivě) zabral devatenáct hodin herního času (čistého samozřejmě výrazně více).

L. A. Noire samozřejmě není bez chyb. Jízdní model má k dokonalosti daleko, grafika ve městě je v kontrastu s maniakálně propracovanými postavami slabší, optimalizace není úplně ideální. Některé animace nejdou přeskočit (hrajete-li hru tak, abyste se trefili u každé odpovědi vyslýchaného, což není zdaleka nutné, tak holt občas uvidíte animaci třeba třikrát), občas není jasné ani zpětně, proč zrovna dané hodnocení odpovědi dotyčného bylo správné (většinou je to nicméně při nalezení všech stop poměrně jasné, pokud proti Vám nestojí úlisný "přehrávající" majitel autobazaru, vždy je také možnost použít návod a užívat si výborné herní výkony virtuálních herců). Někteří hráči si stěžovali na zatýkání osob, u kterých nebylo příliš jasné, že daný čin spáchali, jenomže si nedělám iluze, že se v reálu něco podobného neděje (aby byla veřejnost uklidněna, a při "nejbližší příležitosti" se za třicet let díky DNA testům stane, že se překvapivě odhalí nevina dotyčného), takže to osobně nepovažuju za chybu.

Být L. A. Noire jiný žánr, byl bych při hodnocení přísnější, nicméně z hlediska kombinace adventury a interaktivního filmu se jedná o naprostou špičku.

Pro: příběh, variabilita, poctivá detektivní práce, na poměry žánru slušné a navíc přeskočitelné akční vložky

Proti: drobnosti

+32
  • PC 100
Jak jsem psal u komentáře k Mafii, jsou hry jejichž první dohrání si budete pamatovat navždy. V drtivé většině případů je to proto že vás hra z nějakého důvodu abnormálně uchvátila. U mě a L.A. Noire to není výjimka i když si budu tento počin pamatovat i z jiného výjimečného důvodů a to proto že jsem hraní musel přibližně ve dvou třetinách cca na měsíc přerušit kvůli onemocnění Covidem.

Je páteční odpoledne a přesto že je konec února venku svítí slunce a je celkem příjemně. Já ale jako správný asociální pařan :) sedím za notebookem a hltám právě rozehranou detektivku ze 40. let minulého století. První mise je klasická „seznamovačka“ s mechanikami hry a netrvá dlouho a první důkazy jsou na světě. Cole Phelps vypadá na správného poldu a tak napjatě čekám co bude dál. Přichází i první akce a je to velmi zajímavé zpestření k průzkumnické práci na místě činu.

V akci bych vyzdvihl hlavně střelbu a s ní spojený systém krytí, za který by se nemusela stydět žádná vyloženě akční hra a v titulu který se považuje spíše za adventuru jde skutečně o nadstandardně zpracovaný prvek. U další akčnější složky hry, tedy automobilových honiček, to mám trochu složitější protože mi trvá docela dlouho než se sžiju s citlivostí řízení a zvyknu si na chování ostatních aut ve městě. Ale i to se mi po čase daří a i když bych mohl častokrát nechat řídit parťáka užívám si jízdu po krásném městě andělů sám. I když v pozdější fázi si kolegové přece jen zašoférují když se mi nechce jezdit za side questy z Hollywoodu až do centra :)

Grafická stránka je vůbec další super věc která mě nejednou posadila na zadek. Co mě nejvíc uhranulo bylo právě impozantně a mimořádně detailně zpracované město. Když si k tomu pak připočtete jeho rozlohu máme před sebou málem ne jen nějaký herní prostor ale rovnou simulaci. Tak rozsáhlá věc se asi ale téměř zákonitě nemohla obejít bez chyb a tak se sice jen zřídka ale přeci jen občas vytratí silnice nebo se pozdě načtou textury okolí.

Už teď to vypadá že výlet do policejního sboru je na vysoké herní úrovni ale věřte že ten největší triumf L.A. Noire se skrývá až v příběhu. Tak jak by to nakonec ve správné adventuře mělo být. Vše začíná u postav a to ať už příběhem provází či jen proplují a které jsou bez přehánění mistrovsky napsané a snad za celou hru jsem se nesetkal se slabým „hereckým“ výkonem. Nerudní ale poctivý parťáci na které budu dlouho vzpomínat, šéfové co musí bilancovat mezi spravedlností a politikou i hnusáci, zločinci a falešní přátelé ti všichni skládají dohromady úžasnou lidskou mozaiku se stylovou třešničkou na dortu ve formě až fanaticky propracované mimiky.

Dny se hrou mi plynou jako voda a každou volnou chvíli se snažím ponořit do tajů velkoměsta a všech jeho obyvatel prostřednictvím Colea Phelpse. Hrdiny jakého jsem ve hře ještě neviděl. Válkou zoceleného ale za jakýchkoliv okolností spravedlivého. Vždy v perfektně padnoucím obleku ale zároveň připraveného skočit za podezřelými i do městských kanálů. Uznávám že Cole během první poloviny hry působí trošku moc jako Mirek Dušín ale další čas ukáže že i on je nakonec jenom člověk a ne vždy se dobře rozhodne nebo udělá správnou věc. Zároveň ale předvede že i přes různá klopýtnutí nikdy není pozdě svoje chyby napravit a poučit se z nich. A to je odkaz který se ve hrách málokdy vidí za který tvůrcům upřímně tleskám. Válečný hrdina se postupně z pochůzkáře stává dopravákem pak detektivem atd. a s tím také stoupá i obtížnost výslechů a vůbec úspěšné uzavírání případů. Hollywoodská herečka totiž bude lhát mnohem přesvědčivěji než drážní dělník a najít dostatečně přesvědčivé důkazy proti organizovanému drogovému kartelu je těžší než proti chlapovi co chtěl utéct za milenkou a nafingoval tak svou vraždu za pomoci prasečí krve. Párkrát tak moje vyšetřování skončí i neúspěchem což ale aspoň vede k větší snaze příště získat víc důkazů, vést lépe výslechy a myslím že si tak postup nakonec i víc užít.

Přibližně po dvou třetinách hry ale přichází již zmíněná nucená pauza kvůli Covidu a starosti o spravedlnost v Los Angeles jsou tak to poslední co musím řešit a ke hře se vracím až po více než měsíční pauze. Dost jsem se obával že jsem z ní úplně vypadl a že bude těžké se vrátit do rozjetého vlaku protože právě v poslední třetině hry story nejvíc graduje a to i na osobní úrovni hlavní postavy. Už po pár desítkách minut se mi ale jak ovládání tak příběh vrací do mysli a musím tak opět pochválit vývojáře za to že udělali po všech stránkách tak silnou hru že vám ani tak nepříjemná věc, jakou Covid byl, nedokáže zkazit herní zážitek.

V poslední třetině jsou případy stále propojenější a zločin prostupuje už i samotné policejní řady a vysokou politiku. Na scénu nečekaně přichází i hra za další postavu což je vítané zpestření a vše nakonec vrcholí v úchvatném finále jak po příběhové tak po herní stránce. Sice ne vše nakonec dopadne dobře ale tak už to prostě v životě chodí. Když se nakonec ohlédnu zpět za celou herní dobou je příběh hrdiny Phelpse jednou úžasnou jízdou s fascinující cílovou rovinkou se kterou se může měřit jen málokterá jiná hra.

Je víkend a přesto že je květen venku je zima jako v únoru. Sedím u wordu, stále dokola poslouchám Menu Theme a psaním komentáře se s výjimečným titulem loučím. V duchu už se ale těším až si L.A. Noire zase někdy dám znova až se mi trochu vytratí z paměti. Vzhledem k tomu jakou silnou stopu ve mně ale hra zanechala to bude možná tak někdy v důchodu :) L.A. Noire je velmi komplexní hra která v sobě skrývá výzvu ve formě adventurního řešení případů tak akorát prošpikovanou skvělou akcí a vyprávěnou v krásných kulisách pamětihodnými postavami. S Colem Phelpsem, jedním z nejlepších videoherních frajerů vůbec, v jejich čele. Titul který by si měl zahrát doslova každý.

P.S.: Já si teď v sobě nechám ještě zážitek „doznít“ s filmy L.A.: Přísně tajné, Gangster Squad: Lovci Mafie nebo Černá Dahlia. A sorry že je to zas takový elaborát ale tenhle šperk si to beze zbytku zaslouží ;)

Pro: Příběh, postavy, grafika, akce

Proti: Nic, nothing, nada, nichts

+31
  • PC 85
Pomalu se vstřebávající zážitek, se kterým jsem si pohrál týdny, než byl konečně pokořen. A byla to nevšední cesta...Cesta plná svěžích nápadů, skvělé atmosféry a revoluční technologie. Team Bondi odvedli skvělou práci. Na pozadí retro atmosféry LA 40. let, kdy městu vládly filmy, noční kluby a kriminální činnost, vypráví příběh Colea Phelpse - detektiva poznamenaného druhou světovou válkou. Cole není zrovna dvakrát nejsympatičtějším hrdinou (jeho robotické chování do 2/3 hry je až rakovinotvorné), ale soudružka z NDR mu pak párkrát podrží a hned je z něho člověk. Příběh má své momenty, ale nešťastnou strukturu, když je fragmentován do pěti oddělení. Vyprávění pak ztrácí šmrnc, tok děje se ztrácí a občas jen strojeně plníte jeden případ za druhým. Chtělo by to příběh trošku zkondenzovat a soustředit se pouze na jedno oddělení (řešení případů u vražd mě osobně bavilo nejvíc). Naopak scénář zaslouží absolutorium. Tolik sepsaných dialogů, nemluvě o různých účetních knihách, dopisech, denících a nevím čeho všeho ještě, zaslouží pochvalu. Atmosféra taktéž na jedničku. Pocta noir žánru na nás vykřikuje ze všech stran (mezititulky, hra světel a stínů, korupční odér) a kdo viděl LA Confidential, tomu srdíčko určitě zaplesá. Možnost přepnout hru na černobílou jsem sice nevyužil, ale jako nápad proč ne.

Peckou je samotné řešení případů. Prohledávání místa činu, poznámkový bloček, vyslýchání svědků/podezřelých...to všechno je zřetelné, plynulé a přesto je potřeba zapnout selský rozum. Jádro gameplaye je vyřešeno skvěle. I když je to možná nefér, na LA Noire se bude vzpomínat především díky revoluční mimice postav. Ta je až děsivě realistická a napomáhá vám jako vyšetřovateli odhalit případnou lež u výslechů. Doteď by to šlo. Škoda, že je to AAA titul, který leze do zadku všem. Jízdní model je jalový, někdy vadí přehnaná akčnost a přidaná hodnota v podobě nalezení pár aut a památek je spíš k smíchu. Kolem a kolem výborná zábava, která z poslední doby spolu s Deus Ex jasně dominovala co se době hraní týče. Bohužel hru zařezávají mainstreamové manýry, domrvená konverze a rozplzlý příběh.

Pro: Mimika a gestikulace postav, řešení případů, obsáhlý scénář, retro atmosféra, dabing

Proti: HW průser, jízdní model, přehnané akční pasáže

+30
  • PC 85
Kdybych psala komentář na začátku hraní, napálím 100% a budu psát jen opěvné chorály. Jenže zhruba tak od půlky to už udělat nemůžu.

Začněme ale pozitivy: Tak především hra nabízí skvělou, originální hratelnost. L.A. Noire je snad nejpřesvědčivější, nerealističtější detektivní hra. Vyšetřování je propracované do nejmenších detailů, ať už je to při prohledávání místa činu či při zapeklitém vyslýchání svědků. Jediná chyba vás v několika případech dokonce může stát celý případ. Taky se mi moc líbila grafika, především mimika obličejů postav. No a třešničkou na dortu je dokonalý soundtrack, na kterém je založená celá hutná atmosféra hry.

Problém je ale v monotónnosti. Jakmile si uvědomíte, že vlastně pořád děláte to samé dokola, může se vám hraní až zprotivit. Přijet na místo činu, prohledat, pokecat si, přejet na jiné místo, prohledat, pokecat si, přejet na další místo ... Ať už je to u dopravy, vražd nebo u drog. Je sice pravda, že si to můžete proložit řadou "minipřípadů", ale i ty se po čase začnou opakovat. Příjemná změna přijde prakticky až u žhářství a tam si mě hra opět získala zpátky a tentokrát si mě udržela až do konce. Nepotěšily mě ani v drtivě většině strašně nesympatické postavy (s hlavním hrdinou Mirkem Dušínem v čele).

Pro: hratelnost, atmosféra, soundtrack, grafika, detailní detektivní práce

Proti: monotónnost, nesympatické postavy

+30
  • PC 90
Tato hra byla vlastně první, kterou jsem si na Steam koupil, bylo to v dubnu 2013. Ihned jsem jí rozehrál, ale můj tehdejší notebook nebyl schopen hru nějak plynule utáhnout, takže jsem udělal asi 2 úvodní, spíše tutoriálové případy, a hru odložil na neurčito. Vrátil jsem se k ní v roce 2018 a vesele si hrál zhruba někam do poloviny (skoro na konec vražd) a pak jsem z nějakého důvodu hru nepustil týden, dva týdny a možná to taky znáte, jak se ta doba prodlužovala, tak jsem měl stále menší touhu jí hrát, až jsem jí opět odložil k ledu. Letos v lednu jsem jí rozehrál znovu a dostal se zhruba do stejného místa jako minule a co se nestalo, zase jsem jí odložil a pokračoval až na konci října a tentokrát, tentokrát se mi ji konečně podařilo dokončit, ba co víc, je to určitě nejlepší hra, co jsem letos hrál. To se jednoduše pozná tak, že jsem na ni myslel i během dne při běžných činnostech a to se mi opravdu stává tak maximálně jednou ročně. Proč jsem jí ale třikrát odkládal? Sám jsem si tu otázku několikrát položil a stále nemám uspokojivou odpověď, ale zkusím jí najít třeba v tomhle komentáři.

Hra mě dostala hned svým vizuálem, takové ty vybledlé barvy a ponurá nálada města, občas prostoupená neonovou reklamou, a všudypřítomnou městskou dopravou mě chytla za mé nostalgické srdce. Nikdy jsem žánr noir nějak nevyhledával, viděl jsem jen pár filmů, ale i tak si dovolím tvrdit, že tento kousek je svým pojetím určitě jedním z nejvýznamnějších děl tohoto uměleckého směru. Hra by se dala rozdělit na 2 poloviny (jak jsem to ostatně udělal i já hned dvakrát svým nedohráním). Ta první je o seznámení s Colem Phelpsem, bývalým vojákem a poté schopným policistou a hlavně s detektivní prací a jednotlivými často velmi nápaditými případy. Příběh je tu spíše jen naznačován. V druhé polovině se stane řešení případů často jen rutinou (ale i tady je několik případů, které jsou opravdu pamětihodné) a roztáčí se příběh Phelpse, lidí kolem něj, ale i světa velkého zločinu v celém Los Angeles.

Příběh je ostatně pro mě tím největším tahákem. Ano, hra je proslulá svou prací s lidskými obličeji, mimikou a gesty, za které sbírala zasloužená uznání, ale bez kvalitního příběhu by tento zázrak moderní techniky byl jen pěknou hříčkou. Ano, jsou tam hluchá místa, ale i běžný rozhovor v autě s kolegou morousem měl hlavu a patu a krásně dokresloval jejich vztah, ale i dobu ve které žili. A ano, pro mě nejslabší místo v té několikrát zmiňované půlce hry, kdy vlastně veškerý herní obsah přešlapuje na místě. Zde bych se přimlouval za nějaký scénáristický zásah, ale kdo tento krizový bod překoná, tak bude opravdu odměněn.

Hra má slabší jízdní model, auta se snad kromě maximální rychlosti neliší, jsou to rychlé plechové krabice, které jen čekají až se střetnou s nějakým nebojácným vozem v protisměru a pak je k vidění tupý náraz, kdy aspoň může odlétnout kapota, nebo kolo. Okolní řidiči také moc inteligence nepobrali, zatáčí a pořádně se nerozhlídnou a když si náhodou všimnou blížícího nebezpečí, tak prostě vprostřed křižovatky zastaví a nehoda je nevyhnutelná. Je ale skvělé, že hra obsahuje skoro stovku různých aut, některé jsou si tedy velmi podobná, ale několik z nich, především sporťáků, je pastvou pro oči. S ježděním se mi pojí ještě jedna věc. Snad poprvé jsem nebyl v nějaké městské akci schopen se naučit herní mapu nazpaměť, celé L.A. je spletí pravoúhlých ulic a navzájem si podobných domů kolem a nějaké význačné body, aby člověk pohledal. Je mi sympatické, že je mapa vlastně reálnou podobou dobového Los Angeles, což samozřejmě oceňuji, ale hratelnostně to pro mě bylo trochu limitující. Další důležitý aspekt, střelba, je na můj vkus taky hodně arkádová, neměl jsem z ní dobrý pocit, jako v jiných hrách (první dvě Mafie jsou na tom v tomhle ohledu daleko lépe, ale to v rámci těch aut taky).

Kromě oceňovaných rozhovorů a výslechů je nejdůležitější částí hry vyšetřování zločinů a to je prostě skvělé. Prvotní ohledání místa činu je pokaždé plné očekávání a mírného napětí a to paradoxně k tomu, že je to nejklidnější část hry, kdy člověka nikam nic netlačí. Některé případy, ač třeba v kontextu celé hry nepatřily k těm nejdůležitějším, jsou vtipně a chytře vystavěné např. prasečí krev, falešné espézetky, nebo továrna na polévku, a budu na ně dlouho vzpomínat. Ona vlastně celá hra funguje jako takový retro seriál, jeden hodinový případ denně před spaním je ideální dávkování.

No a celé vyznění hry? Je to počin, který přesahuje hranice oboru, není to jen hra, je to do velké míry i umělecké dílo a kulturní reflexe doby relativně nedávné a zároveň ohromně vzdálené. Je to výlučný kousek, který se rodí tak jednou za 10 let, vlastně se ani nedivím, že vývojáři z Team Bondi po vydání vyhlásili krach, protože za hrou je vidět plno "krve, potu a slz" a za mě i lásky a nadšení. Ten konec je správně hrdinský a vlastně úplně obyčejný a to je na tom to nádherné.

Pro: dobová atmosféra konce 40. let se vším všudy, zajímavé případy, mimika postav, bohatý vrstevnatý příběh

Proti: špatný jízdní model, obyčejná střelba, táhlý a nemastný prostředek hry

+30
  • PC 90
K této hře se musím přiznat, že mne v době vydání naprosto minula. První zmínku o ní jsem objevil až tak před dvěma lety, kdy byla v žebříčku top nejdražších her světa. Tam mne poměrně zaujala, nicméně jsem na ní opět zapomněl. Zlom nastal až s předobjednávkou RDR2 na PC, kde v rámci Rockstar Launcheru byly jako bonus dvě hry z výběru zdarma – a tam se objevilo L.A.Noire, a tady jsem již neváhal.

Každopádně musím upřímně říct, že jsem tuto hru míjel zcela nezaslouženě. Detektivní adventury mne baví (mám odehrán téměř komplet všechny díly Sherlocka Holmese), a tady je adventurní styl ještě doplněn volným pohybem v rámci města, využíváním vozidel a střelbou – co by člověk řekl, zkrátka téměř ideál na příjemnou akční adventuru.

Co člověk musí uznat, ta hra je graficky stále skvělá – prostředí, auta – no člověk by tomu snad netipoval devět let. Propracovaná mimika obličejů je zajímavá, a je to jeden z nejzajímavějších prvků hry. Bohužel na ní je stáří hry vidět nejvíce, nicméně ve své době to musela být naprostá anomálie. Vzhled města a období je zpracováno úžasně, zcela odpovídá mým představám Ameriky té doby. A mapa je opravdu velmi rozsáhlá.

K ozvučení, hudbě a dabingu se nedá říct slovo – hraje to a zní dobově a skvěle.

A co hraní samotné? Celá hra je koncipována trochu jako retro „seriál“, takže hráč hraje jednotlivé epizody uvedené jako starý film/seriál, které jsou více či méně provázané mezi sebou. Adventurní stránka hry je zastoupena vyšetřováním jednotlivých případů, hledáním důkazů a vyslýcháním svědků/podezřelých. Výslech je velmi zajímavý prvek (byť už pak začne být poněkud monotónní), jelikož hra využívá mimiky obličejů, dle kterých máte určit, zda osoba mluví pravdu, mlží, či lže (a v tomto případě jim hodit do obličeje správný z nalezených důkazů). Hra vás nevede za ručičku, úspěšnost případu závisí, zda byly nalezeny všechny důkazy, zda byly správně provedeny výslechy a v některých případech na správně určeném pachateli. Mezi místy činu se hráč pohybuje přímo ovládáním postavy a vozidel. Hlavní linka je doplněna vedlejšími případy (loupež, napadení), které jsou pojaty akčněji – střelba, honička ve vozidlech, které dávají hře akční ráz. Po městě se může hráč pohybovat volně, způsobené vedlejší škody dostane vyúčtované v závěru každého případu.

Příběh a případy jsou zajímavé, zábavné ke zkoumání a vyšetřování.

Celkově mohu říct, že tuto hru jsem měl objevit už dříve. Výborná akční detektivní adventura s dobrým příběhem, velmi dobrou grafikou a neobvyklými prvky.

Pro: Pěkná grafika, pokročilá animace obličejů, zpracování města, vyšetřování případů, akční prvky

Proti: Že jsem si ji blb nezahrál už dřív

+29
  • PC --
V poslední době sice nemám moc nakomentáře čas, ani chuť, ale k L.A. Noire už jsem chvíli chtěl něco napsat.

Na jednu stranu se totiž sice jendá o hru, která přináší do adventurního žánru zajímavé, originální prvky, na druhou stranu je LA noire v mnoha směrech domrvené.

Už v úvodu mě zaujal systém hledání stop: Nejen místo činu ručně prohledáváte, hledáte podezřeé předměty a jiné stopy. Některé důležité stopy můžete přehlédnout, řada předmětů na místě činu nemá hlubší význam. Zvídavější jedinci můžou najít kritický důkazní materiál třeba návštěvou nedaleké postranní uličky. Awesome.

Jenže. Všechny případy se odehrávají stejně: Přijeď na místo činu, najdi stopy, prokecni zainteresované osoby. Přejeď na další relevantní místo, opakuj. Sem tam honička s podezřelým. Až dojdou osoby a relevantní místa, někoho zabásni. Ta-dá, případ splněn, jde se na další.

Výslech osob má svou vlastní katastrofu ála Alpha Protocol- totiž nikdy nevíte, co se pod volbou truth/doubt/lie skrývá. Vidím mezeru ve výpovědi a chci ji doplnit. Zvolím "doubt", v očekávání něčeho ve stylu "a jste si jistá, že blablabla protože mi tu nesedí blabla...". Namísto toho hlavní hrdina začne na dotyčnou slečnu řvát, obviňovat ji ze lži, ona se rozbřečí, nasere a přestane se se mnou bavit. Tohle se děje celkem běžně.

U možnosti "lie" pro změnu člověk potřebuje nějaký důkaz, kterým svoje obvinění ze lži podpoří. Zde se projevuje žánr definující adventurní neduh - autor to zamýšlel jinak, takže tvůj důkaz ve skutečnosti důkaz není. Na rozdíl od klasických point-n-click adventur, kde se prostě jen nedostanete dál a zkusíte něco jiného, tady se hra dál posune, jen si tím zkurvíte postup.

Na hru, která se snaží tvářit docela realisticky a seriózně, se věci dost často podřizují hernímu gameplayi a tak tu chodíte bludištěm částěčně neviditelných plošinek, onde sledujete naprosto absurdní stopu z krve, onde dostanete jen tak pro prdel do ruky plamenomet, protože asi proč ne. "A Cole Phelbsi, sestavte nám správně tady ty tři trubičky, ať víte, jak došlo k požáru. Já už to sice vím, mohl bych vám to hned těď říct, ale stejně chci, abyste si na to přišel sám. Ale pospěště si, tam venku běhá žhář a vy si tady hrajete s trubičkama."

Postavy na jednu stranu mají velmi přirozenou mimiku, na stranu druhou jak je přirozená, tak ji ani nevnímám. Co taky nevnímám, jsou rozdíly mezi většinou postav, protože s každým případem na vás hra vyplivne tak 3-9 panáků, kteří vám jednoduše budou splývat a jména nebudou nic znamenat. Mezi hlavníma psotavama je pak sakra problém najít sympaťáka - většina, včetně hlavního hrdiny Colea je badnou samolibých kreténů ála Rath a v rámci příběhu tak nějak nebylo s kým se sžívat, snad kolega od požárů byl celkem symaptický loser.

Příběh vůbec stojí za starou belu, i když věřím, že na papíře vypadal dobře a nejspíš by z toho byl slušný film nebo knížka. Pravdou ale je, že linka, která se táhne celou hrou od začátku do konce, je většinu času zatlačená do pozadí jinýma (třebáže vzdáleně souvisejícíma) událostma a když sem tam někde vykoukne, tak jen proto, aby vám mohla až téměř do konce motat hlavu, protože v momentě, kdy se objeví, se ji nikdo věnovat nebude.

Nejvíc mě ale na příběhu a vůbec gameplayi nasral fakt, že hra vás celkem dlouho nechává zatýkat za vraždy lidi, kteří je nespáchali. A pokaždé vás za to šéf oddělení chválí, i když často nemáte jediný přímý důkaz a u soudu by z toho musela dotyčné vysekat i moje mrtvá babička. Po nějaké době, když už je tohle zatýkání vyloženě trapné, vám konečně hra natvrdo odhalí, jak to doopravdy bylo. Hra z Vás jednoduše udělá vola. Jenže jste nikdy ani neměli příležitost příležitost jím nebýt - Epic Fail Colea Phelbse je natvrdo zapuštěný do příběhu a je jedno, jak moc se budete snažit mu předejít. Kdyby alespoň nebyl už předem tak očividný - že se děje výše zmíněné musí být každému předem dávno jasné, ale hra Vás tím prostě bude odhodlaně vláčet dál, dokud ve scénáři nedojde čas na Odhalení. Tenhle přístup "teď budeš dělat tohle svinstvo, ale budeš se tvářit, že o tom jako nevíš, protože jinak tě nepustíme dál" mě na celé hře vadil s přehledem nejvíc.

Nicméně i jinak je příběh celkem zmatený, nesouvislý, žalostně nezajímavý a osud zúčastněných postav mi byl během hraní i v závěru těžce u řiti.

L.A. Noire stojí za to si zahrát pro jeho originální přístup k adventurnímu žánru a ten je také tím, co tuhle hru drží většinu času vysoko nad průměrem. Jinak je to ale (ani ne tak blbá, jako) žalostně hloupá hra a pokud bude mít nějaké následovníky, doufám, že odvedou mnohem lepší práci. Ostatně obří L.A. tu v podstatě ani meuselo být.
+28 +31 −3
  • PC --
Na první pohled působí celkem odpudivě díky nevábné grafice, naprosto hovadskému jízdnímu a fyzikálnímu modelu a dosti rozsekanému gameplayi, kdy je hráč neustále nucen ke krátké interakci a následně umlčen video-animací. Nechybělo málo a tuhle, jinak skvělou, hru jsem jednoduše odinstaloval.

Jenže jaxe začne rozjíždět vyšetřování a příběh, LA Noire chytne a nepustí. Traffic obsahuje originální případy, které mi jako jediné utkvěly v paměti jako ty nejzajímavější. Poté přecházím na Homicide, který se s přívalem dalších a dalších vražd stává poněkud stereotypním, než nedojde na skvělé zakončení ukazující na prohnilost celého systému. Protidrogové Vice si drží vysokou laťku až do zvratu v životě hlavního hrdiny a jeho následné degradaci na další oddělení. Arsen, jako finální „kampaň“ zase poněkud ubere na otáčkách, přidá novou hratelnou postavu a pohled z jiného úhlu a tlačí hráče do pomalu vypointovaného rozuzlení.

Příběh plyne velmi pomalu, je dospělý, jednotlivé případy se vzájemně proplétají nebo se k nim postavy vrací v rozhovorech v průběhu hry a nechybí překvapivé zvraty. Vyžaduje ale hráčovu plnou pozornost a rozhodně si celou hru střelím znova, protože mi spousta detailů a spojitostí utekla.

Naprosto brilantní jsou charaktery postav, které mě nepřestaly až do konce hry překvapovat. Hlavní hrdina, Cole Phelps, nepatří mezi nejsympatičtější. Díky svému topornému, bezchybnému chování, chladnému přístupu a neotřesitelné touze být za každých okolností spravedlivým. Postupem času se hráč dozvídá jeho rozhodnutí jako velitele ve válce, s Phelpse se stává chybující člověk s city a jeho celkový vývoj patří k tomu nejlepšímu, co mi hra nabídla. V jedné scéně mi vyskočila husí kůže takovým způsobem, že jsem měl chuť vyskočit a zařvat prostě jen: „Yeah!“. Jeho finální pohled je pak velmi dojemnou tečkou za celým jeho životem. Ostatní postavy jsou také velice povedené a rádoby klaďasové se stávají sviněmi a naopak na první pohled pokřivené charaktery se vybarvují opačným směrem, než by člověk čekal.

L.A. let čtyřicátých v podání Noire je velice detailně a poctivě vymodelováno (za výlohami lze dokonce rozpoznat konkrétní zboží), jen je celé město poněkud nudné. Samá rovinka, jedna ulice jako druhá... to ale nepovažuji za příliš velký zápor, vzhledem k určité autenticitě tehdejší doby.

Doprava docela pokulhává a občané se chovají často dost nelogicky. Při odbočování doleva nedávají přednost, pokud vidí, že se na ně ženu v obrovské rychlosti z boku, nenapadne je nic lepšího než zabrzdit a nechat mě se o ně rozflákat a často se mi taky stalo, že jsem přijel na křižovatku a nevěděl jsem, podle čeho se tam pravila provozu vlastně řídí.

Herní doba přesahuje neskutečných 30 hodin. Nutno dodat, že je to hlavně díky několika DLC přidaných od počátku do PC verze hry, obsahující hned několik nových případů vsazených do hlavního příběhu.

Hlavním tahákem by měla být revoluční facial-animace a neskutečně bohaté herecké obsazení (ve finálních titulcích měla každá postava svého herce!). To jsou ale malé věci doplňující celkový dojem z profesionálně odvedené práce autorů.

Rozhodně se jedná o jednu z must-have her za tento rok.

Herní doba: 33hod 17min
*****/5
+27 +28 −1
  • PC 95
L.A. Noire patří mezi mé oblíbené hry. Vyniká svou hratelností, příběhem a hlavně atmosférou.
Celkový děj i jednotlivé případy jsou dobře promyšlené a napínavé. Na začátku se mi vůbec nepodařil první výslech a opravdu mě pobavila forma „prohry“. Nadřízený mě seřval a poslal zpět a výslech probíhal znovu. Je fakt, že jsem během hraní měla pochybnost, zda lze vůbec obvinit špatnou osobu. Trochu škoda je, že při obvinění v určitých částech hry člověk tak nějak tuší, že to ty osoby neudělali, ale byl to sériový vrah. Stejně se někoho obvinit musí. Já ještě k tomu měla volbu vždy jen u jednoho, protože jsem většinou výslechy pokazila. Teda pokud to bylo tím a ne tím, že je tam vždy možnost obvinit jen jednoho konkrétního podezřelého. To by pak bylo docela škoda. Měla jsem pocit, že po části s vraždami to už nemůže být tak napínavé. Sériový vrah žen je přece vrchol, ne? Ale rozvoj příběhu Cola byl taky hodně zajímavý a konec až šokující. Já tedy v šoku byla. Fakt super.
Líbilo se mi označení místa vyšetřování hudbou. Pokud vyjdete ze zóny, kde jsou důkazy, hudba utichne a vy víte, že se musíte vrátit. Dobrou pomůckou je i log, ve kterém se zaznamenávají veškeré dialogy, ke kterým se můžete vrátit. Já to často používala i k tomu, abych věděla, s kým to vlastně právě mluvím. Musím říct, že body intuice mi většinou až tak nepomohly. Pokud jsem je použila při výslechu a jednalo se o lež, stejně jsem pak vybrala špatný důkaz. Několikrát jsem je zbytečně vyčerpala na místě činu při hledání důkazů. Jednou jsem omylem opustila místo vyšetřování a lupa označující nenalezený důkaz mi zmizela. Podruhé mi lupa označovala místo, kde byla mrtvola, kterou ale už odnesli a já tam nemohla nic dělat.
Co se týká ovládání pohybu, tak při chůzi mě zaujalo rozbíhání se. Postava se nerozběhne hned, ale je tam sekunda prodleva, kdy se rozbíhá, což působí mile realisticky.
Ovládání vozu je ale děs. Reakce vozu a otáčení kamery při couvání mě tedy vůbec nepotěšilo. Bohužel se ve hře jezdí hodně, což způsobilo velkou řadu rozmlácených (až hořících) vozů. Jediné pozitivní na jízdě autem je rádio. Pořady i hudba jsou super. Doplňují skvěle atmosféru a díky nim je cestování autem tak nějak snesitelné. Dobrou pomůckou při řízení jsou rady od kolegy, kudy jet k vyznačenému cíli. Díky tomu není třeba pořád otvírat mapu a zkoumat, jaká je nejvýhodnější cesta. Ne, že by tedy kolega vždy vybíral tu nejlepší cestu, ale do cíle dovede. Až při hraní za Jacka Kelsa (které mě mimochodem hodně bavilo) jsem objevila kouzlo dlouhého podržení klávesy E, díky kterému se přemístíte přímo na cílové místo. To mě velice zaujalo. Nejen, že to ušetří spoustu času, ale také se při tom zničí mnohem míň aut. Pokud se ale hraje za Cola Phelpse, přeskočením cesty by se přišlo o rozhovory, které často se spolujezdcem vede a to nemůžu doporučit. Nejlepší varianta je asi tedy kousek jet a cesto přeskočit teprve až si dopovídají.
Protože mi ovládání vozu fakt nešlo, často jsem nezvládla honičky a musela je opakovat. S tím souvisí moje další výtka k této hře a to je nemožnost přeskočit cutscény. Když už je vidíte počtvrté, zábavné fakt nejsou. Hra také poměrně rychle (po pár pokusech) nabízí přeskočení části hry, která vám nejde. Mě přišlo, že skoro až navádí k tomu, abych to vzdala. Ale já se přeci nevzdávám a nic přeskakovat nechci (kromě těch cutscén :)).
Vzato kolem a kolem je to bezva hra a není moc her, které by se jí podobaly. Napadají mě jen ty se Sherlockem. Tak stojí za to si jí zahrát.

Pro: Atmosféra, hudba, příběh, zločiny

Proti: Jízda autem, nemožnost přeskočit cutscény

+27
  • PC 90
Příběh bez výrazné narace, přesto dějem pohlcující víc, než jiné freeformové hry od True Crime až po Mafii 2. Povídková knížka jak od Raymonda Chandlera, ze které nesmrdí střelný prach, nýbrž atmosféra. Takovýto odvážný pokus uchopit žánr za opačný konec, kašlat na obrovité akční přestřelky a zalíbit se příznivcům adventur se jen tak nevidí. Viva Team Bondi!
+25
  • PC 85
Herní výzva 2019 - Barevný svět

L.A.Noir jsem svého času nedohrál, protože ke konci hra upadal do mírného stereotypu. Rozhodl jsem se to po letech napravit. A musím říct, že v některých aspektech hra nezestárla nejlépe. Nemluvím teď o technické stránce; poválečné L.A. je zpracováno pořád moc pěkně, vizuálně hra sice zestárla, ale není to nekoukatelná záležitost. A zpracování mimiky je svým způsobem pořád unikátní. Samotná detektivní práce mi však nepřišla tak dobře zpracovaná, jako když jsem hrál L.A.Noir poprvé. Hře by slušely rozhodně další prvky detektivní činnosti, třeba práce s hypotézami ve stylu Sherlock Holmes: Crimes & Punishments. Hlavně ale samotné výslechy nejsou zpracovány úplně nejšťastněji. Zavádějící je už samotný true/doubt/lie systém, protože doubt znamená v zásadě obvinění ze lži, ale bez důkazu (bad cop). Některé výslechy také Cole vede takovým způsobem, že nemáte možnost s jistotou dovodit, zda zvolit doubt nebo lie, protože nemáte tušení, kam vlastně Cole směřuje, dokud nezvolíte správnou či špatnou možnost.
Osobně si také myslím, že by hře prospěly i nedetektivní části v průběhu celé hry. Myslím, že by se tak zabránilo postupnému stereotypu (každý další případ vedete v zásadě stejným způsobem jako ty předchozí), a zároveň by finální osobní část nepůsobila jako pěst na oko. Také by se tímto způsobem dalo lépe využít město, které jinak působí jako kulisa. Hledání skrytých vozů a nahánění pouličních zločinců není až taková motivace k průzkumu.
Kromě občasné frustrace z vývoje výslechu a mírného steretypu v druhé polovině se nicméně stále jedná o zábavnou hru, která by si zasloužila plnohodnotného následovníka.

Pro: Příběh; zpracování některých případů; audiovizuální zpracování; svým způsobem hlavní hrdina; finále

Proti: True/doubt/lie systém má své nedostatky a umí frustrovat; detektivní práce by zasloužila více propracovat; absence nedetektivních misí

+25
  • PC 100
Cole Phelps Odznak - dvanáct čtyřice sedm. Je hlavní hrdina a i postava za kterou hrajete. Je navrátilec s války se stříbrnou hvězdou. Hrdina jak se patří. Proto nastupuje k LAPD (polici) v božském městě L.A. Než Cola poznáte bude to chvíli trvat, na začátku je Vám ukazován jako dokonalý a příkladný voják a po té policista až tak, že jsem měl obavy jestli si s Phelpsem budeme rozumět. Po delší době hraní se však ukáže Cole není pán dokonalý, jak je nám to předhazováno, má své chyby a není jich málo. Za to jsem moc rád, nemám rád příkladný hrdiny.

Hrou se prodíráte od policejní pochůzkáře až po detektiva. Projdete několika odděleními jako dopravní, vraždy, žhářství atd. Hlavní náplní hry je hledání důkazu a výslechy. O výsleších by se dalo napsat moc. Je krása pozorovat postavy jak reaguji na otázky které jim položíte. Z mimiky obličejů se dá vyčíst snad vše, zda Vám lžou či jen něco nechtějí prozradit nebo mluví pravdu. K tomu všemu skvělý dabing, hlasy mění intonaci tak aby jste si mysleli, že mluví pravdu. Několikrát jsem si jen otevřel zápisník a zvedl kameru a pozoroval co po odpovědi vyslýchaný dělá.

Prostředí L.A Noire je opravdu něco výjimečného. Celé město na Vás dýchne 40léta takovým stylem, že jsem byl paf. Město je neskuteční obrovské, řekl bych i moc ale autoři se asi nechtěli spokojit s maličkostí. A to je dobře! Další krásou L.A. Noire jsou auta, nevím v jaké hře s otevřený světem jsou takhle krásné auta. Asi nikde, nebo o tom nevím. Tohle vše Vás tak v táhne dohry, že budete hltat jednotlivá slova pachatelů, zkoumat důkazy, přemítat jestli máte poslat do vězení manžela oběti nebo zvrhlíka na kterého nemáte přímé důkazy. Ano, hra mě pohltila, některé případy jsem hrál opravdu dlooouho. Za zmínění stojí říct, že celý děj hry je úžasný s vyvrcholením na konci.

Ve hře jsou i vedlejší úkoly, které jsou jen malou odbočkou. Většinou se jedná o zastavení krádeže, přepadení banky, přestřelka atd. Je pravda, že když jsem se chtěl úplně soustředit na případ, tak jsem vedlejší úkoly nedělal.

Ještě pár neduh hry. První asi bude, že hra se mi sekala ale nejsem jediný. Dál například v jednom případu, pokud uděláte špatný výslech, tak Vám na vysílačku nezavolají výsledky laboratoře. Jako proč? Nelogičností je tam víc. Když je mimika obličejů je tak parádní, proč vlasy vypadají trochu líp, je to až moc bijící do očí. A poslední řadě pokud případ zvoráte, nic se Vám nestane a pokračujete dál...

Verdikt: Musím říct, že Rockstar se nebál jít ve hrách zase o krok dál. Nebojí se zkusit něco nové co tady není. Nejedou pořád tu stejnou notu jako Call of Duty díl 99, Assassin's Creed pirát z Karibiku 6. A za to Rockstar obdivuji. I když hra má své chyby, které ostatní hráči neodpustí, tak já je odpouštím. Dávám 100%!!! Hra mě chytla a nepustila a hlavně okouzlila dobou 40tých let. Tenhle počin od Rockstar si to zaslouží.

Pro: Mimika obličeju, město, auta, příkladný děj, atmosféra, hudba, je to ho moc.

Proti: Občas nelogičnost v případech, o trochu lepší vlasy.

+24
  • PC 100
Fandové MAFIE 1 i 2 zpozorněte! Pokud existuje nějaká hra, která je těmto dvěma předchozím velmi podobná a vy byste někdy v životě chtěli dát šanci o něco více příběhu, a popřemýšleli o ADVENTUŘE, vyzkoušejte TUTO hru! Tahle adventura vás totiž nezklame:-) V prvních chvílích jsem jen nemohla uvěřit, jaká úžasná grafika to je a jak se neuvěřitelně podobá Mafii! Kéž by se vydávalo víc takovýchto inteligentních, krásných her, ve kterých máte pocit, že se díváte, či prožíváte nekonečný detektivní a zároveň akční film a zároveň ho sami řídíte. Je tu obrovské město (větší než mafie!!!), nechybí střílečky, hra na babu (v autech:-D) a pozor, to především, vyšetřování!

Vaší postavou se stává Cole Phelps, který pracuje u dopravní policie. Cole je však velmi bystrý a postupně se (díky vám) vypracuje na pozici detektiva, kdy začnete řešit opravdové případy. Nejprve řešíte v celku prkotiny, později však vyloženě vraždy, kde se neštítíte si zavražděné důkladněji prohlédnout, zkontrolovat okolí, hledat důkazy a v neposlední řadě vyslechnout svědky či podezřelé osoby. Pokud jste vždy přemýšleli, jaké to je být hlavní vyšetřovatel a přijet na místo činu mezi prvními, tady máte možnost se opravdu vyřádit:-). Máte u sebe po celou dobu samozřejmě zápisníček, ve kterém se vám ukládá, co jste všechno zjistili a kam se můžete obrátit, když si nevíte rady. Celý příběh se vlastně odvíjí díky vašim schopnostem či zásluhám. Proklepnete si vrahy, zlodějíčky, pedofily, narkomany i žháře.. Postupně při tom odhalujete minulost vašeho detektiva a střídáte parťáky se kterými pracujete kvůli změně pozice. Všichni tito parťáci (včetně Cola) jsou graficky zpracováni podle skutečných žijících osob :-) (Ten hezký zrzek z dopravního skutečně existuje!:-D)

Kromě hlavního děje je zde i jisté "rozptýlení" tzv. pouliční zločiny, které když splníte, zvýší se vaše intuice, kterou později můžete uplatnit při výslechu. Když po nějakém zatoužíte, musíte jezdit v policejním autě, kde vám dispečink oznámí, kde je potřeba zasáhnout. Tam si pak dostatečně zastřílíte či si dáte malý závod, nebo dokonce někoho sledujete. Každé nové auto, které si "zapůjčíte" se vám ukládá a vy si je pak můžete později prohlédnout včetně skrytých vozů.

Na konci celé hry se pak můžete kdykoli vrátit do ulic a pomáhat městu. Můžete se vrátit v jakékoli kapitole svého povýšení, kde máte možnost dělat si co chcetenapř. sesbírat odznaky, zlaté kotouče apod..

Co naplat, Cole je prostě sympaťák, i když zprvu spíš působí jako jeden z těch moulů, které jste kosili v Mafii :-D Ale nakonec se vypracuje poměrně dobře. A jak to všechno skončí? Řekla bych, že VELMI nečekaně ;-)

Pro: Naprosto odzbrojující grafika! Podobnost Mafie, vyšetřování vražd, příběh, obrovská lokace..

Proti: Nic mě nenapadá :-)

+23
  • PC 85
Tento monstrózní, ambiciózní projekt vyvíjený pod hlavičkou Rockstaru na sebe připoutal nejedno oko příznivců herní série GTA, adventur i her jakkoli se otírajících o filmové prostředí. Ačkoliv na první i poslední pohled jde hra nejvíce pod ruku první zmiňované skupině, budou to právě GTAčkaři, kteří si zde najdou nejvíce výhrad.

Základem L.A. Noire je příběh, nejedná se o masivní jednolitý děj, ale spousta, méně, či více, souvisejících epizodek, střípků, zkrátka případů – každý se svou vlastní mini-zápletkou, postavami a rozuzlením, které se může lišit podle toho, jak zvládáte výslechy a ohledání místa činu. Případy jsou vskutku bravurní, zvládají evokovat jak atmosféru všední, šedivé a „nudně“ triviální policejní práce, tak se občas blýsknou nějakou zajímavou kauzou, třeba navrch i s odkazy na určitý film-noir ze 40.-50. let.

Samotné hraní bych rozdělil na tři složky:
1) Přesun po městě – ano najezdíte se hodně, ze stanice na místo činu, na příbuzné lokace, do domu podezřelých osob, přes márnici a někdy zase zpět. Vracet se na stejně místo po druhé jsem se musel jen párkrát, ohledat znovu již ohledanou lokaci pouze jednou za celou hru, to jde. Město vypadá pěkně, není sice tak lákavé na průzkum jako města GTA, tudíž jsem neměl sebemenší motivaci si někam jen tak zajet mimo rámec mise, nicméně tvrdím, že vypadá velmi dobře, věrně své době a příjemně mě na něm překvapila obrovská rozlehlost. Jízdní model představuje oproti GTA 4 krok zpět, ne však natolik, aby ovlivnil hráče a ježdění znechutil.
2) Výslechy jsou jedním slovem wow, opěvovaná facial motion capture skutečně nezná konkurenci, úšklebky, pohledy stranou, drobné uhnutí očí při lži, nejistota, nebo naopak mrazivá přesvědčivost arogantního lháře, či upřímný pohled při snaze pomoct a říct pravdu, to všechno zde máme v celé své kráse. Navíc mezi postavami, včetně té vaší, rozpoznáte spoustu TV herců, což je sympatické. Samotná „mechanika“ výslechů je o poznání jednodušší, máte vždy na výběr jednu ze tří možností, intuicí si můžete jednu ubrat, což je k ničemu, protože vám většinou zmizí ta nejméně pravděpodobná, a tak hodněkrát musíte tipovat. Pokud před výslechem řádně prozkoumáte místo činu, či prostor ve kterém se nacházíte a projdete si všechny důkazy, TEORETICKY byste měli vždy vědět, zda vám vyslýchaná osoba lže, či nikoliv, ovšem problém je, že někdy si důkazy a události nespojíte, popř. něco omylem vynecháte a neuvědomíte si to, dokud výslech, vlivem nedostatku této informace, nezkazíte. Takový výslech už nelze napravit a hodnocení celé mise se ubírá směrem záchod (hra vás však vždy pustí dál, nehledě na to, jak moc výslechy kazíte).
3) Ohledání místa činu a dalších prostor je největší slabinou hry a důvodem, proč spousta „akčnějších“ hráčů může později nadávat. Zatímco první ohledávačky jsou vzrušující, baví vás koukat okolo, zkoumat keříky, prohlížet si mrtvoly, nebo se doma lidem hrabat v policích, později se ta samá činnost stane otravná. Za úctyhodnou herní dobu cca 30 hodin se ohledávání od první do poslední mise nikam neposune. Přijdete na místo, musíte ho celé projít a klikat po každé, když se změní hudba – tohle je přesně ten důvod, proč se L.A. Noire nedá hrát příliš dlouho vkuse. Osobně mě sice nenapadá, jak ohledávání vylepšit, aby byl zachován silný opar realističnosti, ale bohužel to nemění nic na tom, že mě to nudí a obtěžuje.

Celkově má hra své mouchy, paradoxně „hratelnost“ ve smyslu intenzita, zábava, chytlavost, schopnost vás přikovat k PC, popř. se o hře bavit s dalšími lidmi je právě největší slabinou hry, L.A. Noire je noblesní, propracovaný epos, chovám k němu velký respekt, který mám potřebu patřičně ocenit v hodnocení, ale rozhodně to není čirá, hravá zábava, jenž mě nutila jezdit si ve světě GTA jen tak pro radost, popř. splnit hru na 100%.
+21
  • PC 95
Nemám rád škatulkování, ale dnes si to neodpustím. Dle nahlížení na výsledné dílo lze hráče L. A. Noire rozdělit do tří skupin. První chápe L. A. Noire jen na zcela základní rovině – na poli kvalitních 20 hodin se rýsuje příběh boje dobra se zlem ve slušivých Los Angeles 40. let. Tato logika každého dobrého hráče předurčuje chopit se detektivova těla, pohybovat se mezi texturami a překonávat překážky, zejména v podobě ukončování lidských životů. Druhá skupina odlupuje povrchovou vrstvu a nalézá lahůdkové narativní a atmosférické detaily, zatímco ustálené „jdi a jednej“ ustupuje do pozadí. Třetí, domnívám se, že správná cesta, spočívá v hledání spojitostí mezi těmito fragmenty, a stejně jako náš Cole, si je skládá do mozaiky, na jejímž konci je komplexní, uvědomělý a přesný autorský záměr.

L. A. Noire nebere místo a čas jen jako kulisu pro vizuální potěšení hráčova oka. Jakkoliv je Los Angeles úchvatné, zajisté nedostálo všem těm přáním o živém světě. Příklad: Kulisy Griffithovy Intolerance byly zbourány v roce 1919. Palmy na ulicích Los Angeles ve 40. letech velikostí nepřerostly člověka. Spousta písní se pro potřeby vrátila zpátky v čase.
Nejtvrději to odnesla doprava, auta se pohybují jako by byla ze sirek, zato plechy mají z nezničitelného titánu. Před sirénami se uhýbá zásadně do pomalejšího pruhu, třebaže byste do sebe měli stokilometrovou rychlostí narazit (zpětná zrcátka tu nebyla v ceně). Mimo fenomenální mimiky nepřekvapí ani neohromí z grafického hlediska zhola nic. A není to vůbec rušivé či nepříjemné. Dokáži si L. A. Noire představit ve vývoji v prvních letech třetího tisíciletí. Bylo by nutno překopat celý systém výslechů, ale s obdobným nasazením by tenhle materiál těžko utrpěl. Snažím se vyjádřit, že tvůrci evidentně chápou dobu 40. let na mnohem rafinovanější úrovni, než jak nám je ukazují klasické noirovky, zejména ty „originální“ a (podřadná) vizualita by to nemohla změnit.

Máme tu poválečné trauma ničící celé generace. Ženy jsou po třech letech bez manželů pro dosud maskulinní Spojené státy nová společensky nebezpečná hrozba. Obojí se pojí v postavě femme fatale Elsy – atraktivní barové zpěvačky, přistěhovalkyně ze zaniklého nacistického Německa. Nelze jí nenařknout z toho, že stojí na počátku všech Coleových osobních i pracovních potíží. Můžeme dát k dobru její obětavost a smysl pro spravedlnost, ale jak všichni víme, byla to Eva, co utrhla jablko a je to i Elsa, co v titulcích zpívá výmluvné „Baby, you know i am guilty.“ + je to jemná neohrabaná žena, co jako jediná dokáže poranit jinak neprůstřelného Jacka Kelsa ++ Mé tvrzení také podpírá přítomnost citátu z Nového zákonu Efezským 5, který si vrah nechal jako suvenýr – „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým pánům, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“ V ženě žije ďáblův odkaz.
Poválečná nedůvěra ve stát a vládní moc se promítá do L. A. Noire hned v několika případech. Za dohledu Hooverovy FBI, pár let před vypuknutím Mccarthismu, tráví Cole Phelps své nejkomplikovanější případy po knihovnách, na úřadech a v kancelářích papalášů s politickými konexemi. Největší výzvu pak připravuje záporák, který jakoby z oka vypadl Noahu Crossovi z nesmrtelné klasiky Chinatown, navíc s ním sdílí i ideály a náturu.
Přítomnost dětí a přece jejich absolutní nedostatek v žánrově spřízněných filmech hra kompenzuje zvláštním způsobem – objevují se pouze ve znepokojujících momentech, nejčastěji jsou do zločinu zapleteni nebo je na nich rovnou páchán (dvanáctileté a patnáctileté dívky jsou zneužívány, jsou tu svraštělá spálená dětská těla a Coleovy děti nejsou pro jistotu vidět vůbec).

Ale L. A. Noire není jen kouzlení nad zašlou dobou. L. A. Noire je především příběh o odpuštění a ztracených duších v Městě andělů. Všechny cesty nakonec vedou k typicky cynickému, ale pro rozdrásaná srdce postav uspokojivému konci (evidentní inspirace „kanálovou honičkou“ z Třetího muže). A jenom díky společnému motivu odpuštění a působivým válečným flashbackům drží ty jednotlivosti pohromadě (schématické rozdělení na pět oddělení bez výraznějšího pojítka řadím k těm málu slabin).

Veledílo a stohy noirových hollywoodských pouček dohromady, které, bohužel, zůstanou bez znalosti jistých pravidel nepochopeny.
+20 +21 −1