Komentáře
Při prvním průchodu jsem se nechal unášet atmosférou podobně jako hadroví draci poletující ve větru. Symboly zde jsou, stejně tak jisté paralely s duchovním i reálným světem. Jejich důkladnější interpretaci si však nechám až na další hraní. Journey si opakování zaslouží a díky krátké herní době o stopáži průměrného celovečeráku od znovurozehrání nikterak neodrazuje.
Jedná se tak o ideální hru pro nedělní kocovinu (vyzkoušeno za vás), ale i k zenovému rozjímání nad otřepaným, ale pravdivým citátem, že i cesta může být cíl.
Pro: Audiovizuální zážitek na úrovni uměleckého díla
Proti: Někomu může vadit nejasnost sdělení
Ticho a relativní osamělost postavičky na mě dýchla i tady. Srovnání Death Stranding asi není moc přesné. V Journey hraje spíš instrumentální hudba a pořád. Podobné prvky v hratelnosti se ale přeci jen najdou. Journey je ale mnohem jednodušší a hlavně je to totálně pohodová a mírumilovná hra. Nic vás netlačí dopředu. Nic na vás nespěchá. Nic vám neusiluje o život. Chce po vás jen, abyste si užili jeho obrazotvornost a třeba si u toho i trochu odpočinuli.
Hra umí vykouzlit některé pěkné a povznášející scenérie. Neklade vám do cesty vůbec žádné překážky. Občasné hádanky jsou tak triviální, že jsou tam snad jen od toho, aby člověk neusnul. Naštěstí umí změnit tempo. V jednu chvíli pomalým tempem šplháte na horu, aby jste se z ní akčně sklouzli. Pěkné změny nálad hra obsahuje. To bylo fajn. Stejně jako uspokojující zakončení.
Journey je krátký, že ani neobsahuje tolik trofejí. Dá se tedy, podle mě, jeho vícero dohráním snadno docílit platinové trofeje. Možná si to někdy dám ještě jednou. Je to přeci jenom nenáročné a nežere to moc čas.
Herní výzva: "Pacifista"
Pro: zenová hra se vším všudy, pěkné zakončení
Proti: hudba by mohla být rozmanitější
Ano, hry mají i tuto moc. Hry můžou být i takto krásné. Tohle jsou hry pro mě. A teď nemluvím o uměleckých menších hrách bez komplikovanějšího gameplaye. Žánr tady nehraje roli. Jen mi dejte hru, která mi ukáže ten pocit, ten prožitek. Jako Journey.
Internetové spojení tady taky zafungovalo a potkáš i jiné hráče. Jenomže tady si s nimi netvoříš týmy nebo něco takového. Jsou to poutníci, jako ty, se stejnou cestou, potkáš je, pak je ztratíš. Tancujete spolu, zpíváte si, povzbuzujete se. Můžete spolu i meditovat.
Krásná hra.
Herně je to velice jednoduché, takže si to může zahrát prakticky kdokoliv bez ohledu na herní dovednosti a zkušenosti. Journey může fungovat i jako terapie. Hra to není náročná, nehrozí zde nějaké záseky, ani nějaké velké nebezpečí. Hudba s krajinou uklidňují a celý setting světa odnese skoro mimo prostor a čas. Hraní se sluchátky lze jenom doporučit.
No už se tu moc pouštím do filozofování. Journey je krásná/ý hra/zážitek, který by si měl každý zkusit. Je to krátké, ale znovuhratelné a dokáže si to podmanit každého. Alespoň já si to tedy myslím. Už jenom kvůli oné jedinečnosti v rámci herního média si to zaslouží pozornost.
Hru jsem znala jen podle obrázku. A vlastně i dle soundtracku, což se váže už k roku 2014. Už jen na základě toho jsem měla jakýsi první, poměrně nejasný, názor na hru, ačkoli jsem ji nehrála. A jak vypadal? Říkávala jsem, že jde o hratelné umění, nyní konečně vím, že jsem se nemýlila.
Opět jsem padla do hry, bez vysvětlování, ale tady jsem to čekala, počítala jsem s tím. Co mě ovšem potěšilo nejvíce, a tak jsem si mohla celou pouť skutečně vychutnat? Příjemné intuitivní ovládání s pěknou kamerou, to je u takových her, jež se snaží vyprávět příběh pouze obrazem, pochopitelně velice důležité, jelikož na tom stojí celé vyznění a poselství. Interakcí vlastně není mnoho – skok, let, pískání – ale ono to s tímto zpracováním bohatě stačí. Tohle je vše, co naše tajemná postavička s kouzelným šálem potřebuje, aby došla na konec své cesty.
Co tedy povyšuje tuto hru na umělecké dílo? Už od prvního pohledu je jasné, že je to grafické zpracování, lépe řečeno výtvarná stylizace. Téměř každý záběr stojí za zvěčnění, uchování a vystavení. Hra barev v každém prostředí čaruje a vytváří nádherné scenérie a dílčí světy, jimiž je zkrátka radost putovat. Úrovně jsou skutečně působivé a stojí za to je poctivě prozkoumávat, všechny se vyznačují originálními prvky, které každé zastavení ozvláštní, ať už kráčíme po písečným nebo sněžných svazích (či je sjíždíme), hopsáme do výšin, poletujeme vzduchem nebo se noříme do hlubin. Výtvarno nicméně potřebuje i atmosféru, jež zde nezůstala pozadu, právě naopak. Ozvučení je vyvedeno s největší pečlivostí, a to teď nemluvím přímo o soundtracku. Jak už bylo zmíněno, na cestě projdeme hned několik různých oblastí, dá se tedy předpokládat, že nabídnou ruchy dle jejich umístění a zasazení – je však nutno zmínit, že tak činí výborně – ale o něco zajímavější je samotná "píšťala" (nebo alespoň její zvuk), jejíž tóny se postupně proměňují a fantasticky rozehrávají atmosféru, zvláště pokud ji hráč využívá nad nutnou potřebu. A ona hudba? To je kapitola sama o sobě, bravurní kousek z pera Austina Wintoryho skvěle funguje i sám, ale ve spojení s ostatními složkami pozvedává hru i sám sebe.
Co tohle vše tedy hráči nabízí a předává? To kdybych vám tak mohla říct... Už jen z podstaty této nádhery je jasné, že každý si z toho odnese něco jiného, pokud se podvolí této netradiční naraci. A já to mohu všem jedině doporučit, jak říkám – zážitek.
Pro: výtvarno, ruchy a hudba, atmosféra, poselství, nenáročné hádanky, které umožňují si zážitek vychutnat plnými doušky
Proti: jednou ta pouť musí skončit...
Kdyby byla v herní výzvě kategorie 'Umělecké dílo', Journey by byla jasnou volbou. Tato hra se dá nazvat moderním uměním, a narozdíl od jiného moderního umění je tento počin vskutku působící.
Hru jsem zapnul ze zvědavosti a prvních pár minut jsem přemýšlel, že jí zase vypnu a půjdu se věnovat něčemu jinému. První lokalita je opravdu tou nejméně zajímavou. Naštěstí jsem ale vydržel a pak hru zvládnul na jeden zátah (jak ostatně byla í míněná).
Poté už následují krásné scnérie, které jsou sice jako celá hra minimalistické, ale velmi působivé. Herní mechanismy jsou velmi jednoduché, stačí dvě akční tlačítka. A hra je tak dobře udělaná, že nepotřebuje ani dialogy. Zde totiž žádná slova nejsou potřeba.
A tak jsem mlčky došel do vydřeného cíle cesty za doprovodu skvělé a gradující hudby. A navzdory prvním pochybnostem jsem došel jistému vnitřnímu uspokojení a klidu, což je kombinace, se kterou se u her příliš často nesetkávám.
Pro: Minimalistické, krásná grafika, hudba, podzemní lokace
Proti: Poušť, nejspíše nezaujme každého
Pro: Úžasná hudba, hezká grafika, přímo relaksační hratelnost
Proti: trochu krátké
Pro: Tak především hudba, vizuál a finální vyvrcholení které je opravdu unikátní.
Proti: Nenašel jsem snad žádnou chybu, až na jednu je příliš krátká. Hru dohrajete cca. za 2 hoďky.
Journey je spíše umělecké dílo než hra. Všechny lokace jsou nádherné, mají úžasnou atmosféru, které také hodně napomáhá neméně dokonalá hudba. Příběh je vyprávěn pouze obrazem, tedy vy si musíte domyslet, co se vlastně stalo a děje, avšak ne všechno vám hra prozradí. Kouzlo Journey tkví v neznámu, a hlavně v jednoduchosti.
Journey je poetická odysea, která je jednoduchá, řekl bych až prostá, ale přitom je v nitru opravdu silná a krásná hra, která byla dělána s láskou. Více takových prosím!
Nebudu první ani poslední, kdo řekne, že více než o příběh jde o duševní cestu za - něčím. Každý si asi najdeme v Journey to svoje, protože bezeslovné vyprávění nám dá jenom vodítka, pár nenápadných indicií, občas na zlatých obrazech, občas při scénách s bílou postavou. Já v něm celkem neomylně vidím cestu ke smíření se smrtí, ale stejně jako můžu být blízko, jsem zároveň možná i vedle jak ta jedle.
Ve hrách se příliš nevyžívám ve zdlouhavém hledání dalšího postupu, proto mě zdejší mechanismy, kdy se stačí inspirovat připojeným spoluhráčem nebo se metodou pokus-omyl dříve či později (ale v drtivé většině případů dříve, možností nikdy není přespříliš) dostanu dál, výš a či hlouběji.
Navíc na to, jak kratičká hra je (zvládnuto za dvě hodinky i s občasným kocháním) nabízí spoustu nezapomenutelných momentů v čele s pravidelným "plachtěním" v písku z kopce, změny klimatu (zrůžovění písku mi přivodilo slušný mráz po zádech plný očekávání) nebo povznesených dojmů (finále). Body dolů tak má na svědomí možná až příliš abstraktní pojetí, kdy jsem na konci jen o chlup moudřejší než na začátku, a také několikanásobný konec. Pro lidi, kteří neradi ani hry akční, ani sportovní, ani s otevřeným světem, je ale Journey trefa do černého. Možná ještě lépe do zlatého.
Pro: Neopakovatelný vizuál, povznesená nálada, uklidňující soundtrack, terapeutické účinky
Proti: Kolem a kolem místy snad až příliš vzletný způsob vyprávění
Za velmi příjemné hudby jsem se začala procházet vizuálně krásným herním světem, sjížděla písečné duny, s radostí sledovala, jak můj "šál" postupně rostl a potkávala malé, poletující "mini šály", které mi dodávaly cosi jako energii. Překvapením pro mě bylo, když jsem potkala druhého cestovatele, který se pro mě místy divně choval (o tom později).
Hra občas změnila prostředí, což bylo příjemné, a co se mi líbilo, a co také dodalo hře zvláštní atmosféru, že jsem potkala při svém putování "draky" (později zjištěný název automatons), kteří zrovna přátelští nebyli a hra tak nabídla stealth pasáže.
Příběh tu není vyprávěn formou textů, rozhovorů, ale jen pomocí fresek, či starých maleb, a to dodává hře zvláštní kouzlo, kdy si hráč samotný domýšlí, co se asi kdysi mohlo v tomhle opuštěném světě odehrát. Pro mě bylo hraní Journey krásným a moji duši obohacujícím zážitkem, na který budu s příjemným pocitem vzpomínat.
K tomu druhému cestovateli. Nic jsem o hře nevěděla a předpokládala jsem, že se jedná o čistě singleplayerový zážitek, a tak bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistila, že onen druhý cestovatel není AI (divně se chovající), ale že to byl vlastně anonymní hráč, který se mnou sdílel moji cestu. Kouzelné zjištění.
Pro: atmosféra, prostředí, hudba, příběh zahalen tajemstvím
Proti: nic mě nenapadá
Předně, tohle není hra se spoustou mechanik a složitým gameplayem. Na to tady není místo.
Tahle hra je o CESTĚ. Nevíte, kde jste se tu vzali, jaký je Váš úděl. Jediné jisté je, že se musíte dostat na horu viditelnou v dálce. Proč, a co tam na Vás čeká, to už záleží jen na hráči jak si to bude interpretovat.
Jak řekl kdysi T. S. Eliot: "The journey, Not the destination matters".
Lépe by se tato hra nedala vystihnout. Cestou budete zažívat všemožné emoce, od uvolnění a užívání nádherných okolních scén po smutek v zamrzlé divočině. K tomu dopomáhá perfektní soundtrack (jakýkoliv AAA titul by mohl závidět).
Těžce dále popisovat tuhle hru. Zkuste si touhle cestou taky projít.
Takový malinký bratříček The Last Guardian.
Pro: originální; audiovizuálně nádherné; emotivní
Proti: multiplayerový aspekt může být pro první průchod rušivý (kazit zážitek); krátká herní doba, absence reálnější hratelnosti/výzvy
Pro: Vizuálně překrásné, emoční, soundtrack, nápadité, odpočinkové
Proti: Hrací doba 2- 3 hodiny je pro někoho přeci jen málo