Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS4 75
Diablo II je v kombinaci s datadiskem Lord of Destruction mou vůbec nejoblíbenější hrou. Na trojku jsem se po ohlášení hrozně těšil, ale pak se ke mně doneslo pár zvěstí, které mi moc nevoněly. Jako by to bylo dnes, kdy jsme se s Dannym na prvním DH srazu bavili o nutnosti neustálého připojení k internetu, což byla tenkrát celkem novinka. Od té doby však uplynulo již deset let, Diablo III mezitím dávno vyšlo, včetně rozšíření Reaper of Souls a Rise of the Necromancer, byla dokonce ohlášena čtyřka a já dokončil inženýra a založil rodinu.

Budu upřímný, po vydání se mi do Diabla III moc nechtělo. Prvky, jako jsou výbušná kouzla, která odhazují nepřátele nebo různé předměty do nebeských výšin, a především pak barevná grafika á la Torchlight, mě od hraní hodně odrazovaly. Když však mezi hratelné postavy přibyl nekromant, můj zájem značně narostl a začal jsem uvažovat o zahrání. Nechtělo se mi však platit za jednu postavu více, jak půlku ceny základní hry s Reaper of Souls dohromady, a tak jsem už počítal s tím, že Diablo III vynechám. Co čert nechtěl, od švagrové a jejího manžela jsme s Romčou po Wiičku dostali PS4, na kterou vyšla krabicová verze Eternal Collection i s nekromantem a bylo vymalováno.

Z počátku jsem se ohromě bavil, přece jen jsem diablovku nehrál čtyři roky a v coopu je to kosení (měl jsem kosu takže doslova) neskutečného množství nepřátel opravdu parádní. Navíc jsem narážel na spoustu odkazů na předešlé díly, jako je Butcher, mrtvý Warriv, nebo má nejoblíbenější nehratelná postava Deckard Cain, kterou vývojáři bohužel nechali zemřít, čímž mě opravdu nepotěšili. Rozbitelnost všeho možného také přidávalo na zábavnosti, a když jsem přišel na to, že za určitý počet rozbitých předmětů v rychlém sledu vyskočí trofej, musel jsem ji mít co nejdříve.

Bohužel počáteční nadšení vydrželo asi dva akty, a pak začaly na povrch vylézat neduhy. Už nahánění Maghdy bylo vcelku otravné, ale tím největším problémem bylo to, že hra je až extrémně lehká. S Romčou jsme si museli dát obtížnost expert a i ta nebyla moc velkou výzvou. Master se však odemkne až po zabití Diabla nebo získání 60. levelu a Torment obtížnosti se také zpřístupní až po kopě úrovní. Akty mi celkem splývaly a vůbec se mi nezdály tak jedinečné, jako ve dvojce (lesy, poušť, džungle, peklo a hory), i když nějaké rozdíly mezi nimi byly. Tomuto faktu nepřispívalo ani opakování některých částí jednotlivých lokací (především v interiérech) a nebylo výjimkou, že jedna část byla v jednom patře krypty k vidění třeba i pětkrát.

Určitě musím pochválit zpracování nekromanta a jeho schopností. Jelikož je zde po dosažení maximálního levelu přístupné naprosto vše, tak jsem toho spoustu vyzkoušel a nakonec zůstal u Grim Scythe, Death Nova, Corpse Explosion, Command Golem, Frailty a Blood Rush. Výbuch mrtvoly jsem ve dvojce skoro nepožíval, abych si neničil mrtvá těla na vyvolávání kostlivců, a stejně tak kletby jsem neměl příliš v oblibě. Tady však je exploze padlých nepřátel asi nejsilnějším kouzlem této postavy a kletba Frailty má jednu runu, která vytvoří jakousi permanentní auru a o její sesílání jsem se tak nemusel vůbec starat.

Je to Diablo a zároveň není. Jsou tu parádní Blizzardí filmečky, boss na konci každého aktu, likvidace spousty potvor a hledání unikátních předmětů, ale zároveň tu v podstatě není téměř žádná tvorba postavy, protože kouzla jsou dostupná všechna, bodíky se rozdělují až na Paragon levelech a působené zranění je téměř úplně závislé na vybavení. Věřím, že čtyřka na tom bude o poznání lépe, z dostupných videí to tak alespoň vypadá. A moc si přeji, aby pátou hratelnou postavou byl právě nekromant a nemusel jsem na něj zase čekat řadu let.

Pro: coop, odkazy na předchozí díly série, Deckard Cain, zničitelné prvky, nekromantské rozšíření, filmečky

Proti: příliš barevné, nízká obtížnost při prvním hraní, opakování částí lokací

+30
  • PS4 75
Předchůdce třetího Diabla jsem se něco nahrála. Zvláště u datadisku dvojky jsem strávila mnoho hodin. Tehdy jsem vždy hrála za čarodějku, a proto jsem si ji vybrala i zde. Na začátku jsem se moc těšila na celé prostředí hry a na to, jak budu kosit nepřátele. To se mi splnilo velmi brzy. Nicméně u dvojky jsem byla zvyklá, že postava čarodějky je na začátku hodně slabá a umírá téměř při každém setkání s větší hordou nepřátel. Tady tomu tak nebylo. Říkala jsem si, že je to tím, že hraji v coopu s Jumasem, takže jsme prostě ve dvou silnější a jde nám zabíjení lépe. Čas ukázal, že tahle hra je prostě nastavena jinak a na obtížnost Normal mě nikdo nezabil ani když jsem jen tak stála a nic nedělala. Ze začátku se to zdálo být výhodou, ale pravda je, že jsem se ve hře začala trochu nudit (obtížnost Torment IV už je o něčem jiném).

Tomuto faktu nepřidala ani skutečnost, že patra vnitřních lokací se šíleně opakovala. Mapy se měnily minimálně a člověk chodil prakticky po těch samých místech v rámci jedné budovy. Nevěřila bych, že to řeknu po dohraní Torchlightu, ale Diablo III je prostě na Diablo moc barevné. Jako čarodějka jsem používala nejčastěji jedno mocné kouzlo, jakýsi plamenný laser, který se podobal zraku Kyklopa z X-manů, když si sundal brýle. Trochu se mi stýskalo po jednoduchém řetězovém blesku. Ten tady byl taky, ale bohužel byl oproti laseru málo účinný.

Na druhou stranu se mi mnohem více líbilo řešení inventáře. Neustále přesouvání věcí ve dvojce tak, aby se mi tam vše vešlo, mě štvalo. Tady to bylo mnohem snazší a mnohem logičtější. Také předměty a jejich vlastnosti mi přišli uživatelsky přehlednější. Nemusela jsem stokrát zkoušet x předmětů a sledovat v profilu postavy, co přesně mi to vezme a co přidá, protože v inventáři se mi rovnou načetly předměty od nejlepšího po nejhorší a ještě se mi pomocí šipek (buď zelených nebo červených) ukázalo, jestli je daný předmět lepší, než ten co mám na sobě.

Příběh jako takový hodnotit nebudu, s mojí špatnou angličtinou jsem z něj moc neměla, ale úkoly i videa mě bavily. To podstatné jsem pochopila ;o) V coopu je skvěle vyřešené sbírání věcí a peněz. U ostatních her, kde lze něco sbírat, se věčně s Jumasem dohadujeme, čí to bylo a kdo to víc potřebuje. Tady to hra sama od sebe rozdělí, nejspíš dle zásluh za zabití a je jedno, kdo to sebere. Ovšem zjistili jsme, že to má i svá úskalí. Když jsme se chtěli dostat do tajného levelu, kdy je třeba nasbírat určité předměty a musel je všechny mít alespoň jeden z nás, tak několikrát po sobě jsem je sebrala jen já, což bylo dost frustrující.

Diablo III by si měl zahrát každý milovník dvojky, aby sám zhodnotil v čem je lepší a co se tak úplně nepovedlo. Nyní netrpělivě čekám na Diablo II: Resurrected a ráda bych si ho zahrála ještě letos, když mám čerstvé zážitky z trojky.

Pro: inventář, vlastnosti předmětů, úkoly, videa, coop

Proti: opakující se lokace, začáteční obtížnosti

+20