Komentáře

Tuhle hru jsem si chtěl zahrát dobrých patnáct let, ale nikdy jsem ji nemoh sehnat (plnou hru v časopise jsem minul), zvlášť v dobách neinternetu, pak mi nefungovala a pak jsem na ni zapomněl, a asi jsem dobře udělal. Chtěl jsem tuhle hru hlavně kvůli hudbě, neboť počiny Roba Kinga a spol. miluji a toužil jsem si poslechnout zapadlé kousky z Crusadera. Jaké však bylo mé (již před lety získané) poznání, že jsou tady akorát tu více, tu méně, tu vůbec předělané kousky z her Might and Magic 7 a Heroes of Might and Magic 2 a 3. Jediný song, který jsem vypozoroval jako originální, je Cave Path, který je hodně do stylu Might and Magic IX.

Taky jsem se těšil na hru ze světa Might and Magic, jenže tohle nemá s Might and Magic společného vůbec nic. Nevypozoroval jsem jedinou souvislost, či hratelnostní spřízněnost s MaM (či snad dokonce HoMaM). Snad jen podobně zastaralá grafika je tmelícím prvkem.

Grafika se vytáhne jen v případě města Corantha a závěrečné lokace. I zvuky mě iritovaly. Je jich fakt zoufale málo. Už jenom třeba zvuk chůze. Ty jsou tu jen dva, podle toho jestli šlapete na pevný nebo měkký povrch. A jelikož se v téhle hře hodně běhá, hráč si je užije ažaž.

O příběhu se nedá mluvit. Svět je zoufale neinteraktivní a koridor se směje od ucha k uchu. Backtraking je totál opruz. Jednou jako jo. Návrat do Citadely jsem ještě zkousnul. Ale čtyřikrát nebo pětkrát jsem ten pseudoles jménem Duskwood opravdu čistit snad nemusel.

Souboje umí být frustrující, pokud člověk při nákupu lekvtarů nemyslí hodně dopředu. Avšak souboje jsou jediná věc, která nabízí nějakou tu možnost k hraní a vymýšlení strategie. Díky kombinaci zbraní a magie se dá využívat značné množství variant, jak na nepřítele. Škoda je, že první polovinu hry je kouzel zoufale málo a hráč je odkázán především na hrubou sílu a při první návštěvě Katakomb jsem musel před každým nepřítelem loadovat asi desetkrát, protože jsem měl health v jednociferných číslech a nebylo jak jinak situaci řešit. Psychicky velmi náročné.

Crusaders of Might and Magic je v jádru odpudivě primitivní hrou, která je však paradoxně poměrně dost obtížná (ke konci pak zase skoro vůbec). Ve výsledku se tak jedná o frustrující, nevyvážěnou a nezábavnou záležitost, na kterou se po právu víceméně zapomnělo.