Komentáře

I když jsem se jako malý s Crashem nikdy nesetkal a moje první dohraná hra s ním byla průměrná kolekce miniher Crash Bandicoot Fusion loni, N.Sane Trilogy jsem si i bez nostalgie velmi užil.

První díl je z celé trilogie nepřekvapivě ten "nejprimitivnější" a nejvíc soustředěný na čistý platforming bez všemožných gimmicků. Ale i když je nejméně složitý, obtížností zdaleka vede. Částečně si ji přenesl z originálu, částečně ale trochu doplácí na změny v remasteru. I když geometrie levelů zůstala stejná, sám Crash se po vzoru třetího dílu ovládá maličko jinak. Což po většinu času nepoznáte, ale v těch těžších levelech to dokáže zabolet. I když jsem tušil, že jednička můj nejoblíbenější díl trilogie nebude, tak mě nakonec i díky té o něco vyšší obtížnosti (s vrcholem v doslova sadistickém Stormy Ascent) nad očekávání bavila.

Cortex Strikes Back je vzorové pokračování, které navazuje na to, co bylo dobré na prvním dílu a po všech stránkách ho dělá lepším. Vyšší variabilita prostředí, vyváženější obtížnost, Crashovy nové pohyby umožňující stavět hráči do cesty nové překážky, nové mechaniky jako death routes a nitro krabice… zkrátka si není moc na co stěžovat. Snad až na poněkud těžkopádné, i když nepříliš obtížné jetpackové úrovně a chabý poslední bossfight, které bych si klidně odpustil. A ze všech tří dílů mi nejvíce sedla úroveň obtížnosti, která mi přišla přesně tak akorát. Zhruba tohle jsem si od série sliboval.

Warped je za mě poněkud rozporuplný díl, i když vím, že pro řadu hráčů je ten nejlepší. Originál do série přinesl řadu pozitivních změn, jako time trial relikvie, přehled vysbíraných bedniček, zjednodušené ukládání a všeobecně lepší hratelnost a grafiku, ale remake tyhle vylepšení všechny přenesl do ostatních dvou dílů. A když se tedy bavíme čistě o obsahu, trojka u mě jasně prohrává s dvojkou. Tradičních plošinovkových úrovní je míň než polovina a zbytek se většinou točí okolo vozidel, ať už se jedná o motorky, vodní skútry nebo letadla. Což je nepochybně nápadité a variabilní a ve své době to muselo být jako zjevení, ale kvůli arkádovým minihrám jsem se do hraní trilogie rozhodně nepustil.

Plošinovkové úrovně jsou srovnatelně zábavné jako v dvojce, i když mě úplně nepřesvědčila novinka v podobě upgradů Crashových schopností, které mi oproti novinkám z dvojky přišly tak nějak nadbytečné. Double jump je sice vždycky fajn, ale třeba taková bazuka úplně trivializuje nepřátele za cenu zpomalení tempa hry. Skoro všechny úrovně až na bonusovou Future Tense, která vznikla až při tvorbě remaku, navíc jdou dohrát bez jejich využití. Plusem oproti dvojce je ale o něco větší variabilita prostředí.

I přes výše popsané specifika se však všechny díly hrají velmi podobně a velmi dobře. Crash se víc než jiné 3D plošinovky páté konzolové generace podobá svým 2D předchůdcům (paradoxně i víc než takový Super Mario 64) a třetí prostor namísto rozsáhlých otevřených světů využil k tvorbě o něco zajímavějších lineárních úrovní. Což zestárlo líp, než by se mohlo zdát. Úrovně jsou svižné a krátké, dostatečně variabilní, Crash se krásně plynule ovládá a pokud se to nepřehání s počtem neplošinovkových úrovní, tak působí jako příjemné osvěžení. Graficky remake taky vypadá prostě skvěle a pokud máte to štěstí, že se dostanete k PC verzi (která jako jediná běží na 60 FPS), je to zcela bez výhrad.

Kolem a kolem je N.Sane Trilogy povedená kolekce, která neurazí ani v případě, že jste s Crashem zatím neměli tu čest. A jestli měla posloužit jako návnada na velmi slibně vyhlížející “čtyřku”, tak za mě účel rozhodně splnila.