Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 75
Castlevania mě mile překvapila. Trochu jsem čekal ultra těžkou, neférovou a stresující plošinovku s lehce zestárlými mechanikami. Místo toho jsem dostal středně těžkou, neférovou a stresující plošinovku s lehce zestárlými mechanikami, která má ale skvělou atmosféru, slušně se hraje a překvapivě stále dost solidně vypadá.

Ano, Castlevania je těžká. Je těžká, ale ne nonstop. Větší pasáže z levelů lze projít celkem bez výraznějších problémů, najdeme zde ale místa, které jsou totálně na nervy. Pro mě byla nejtěžší část hry chodba ke Grim Reaperovi a následný souboj s ním. Přiznám se, že tady jsem vytekl a hru si pustil až za týden :) Bičem jde mrsknout jen před sebe, což se tady moc nehodí, protože Grim Reaper sesílá srpy (nebo co to je), a jeden se vždy objeví nad hráčem. Nakonec jsem tu mrchu sejmul sesíláním kříže, který jsem nejdřív minul a našel až při dalším průchodu levelem. Samotný Drakula byl pak o trošku lehčí (čti: težký jak cyp), a to díky svěcené vodě a dostačujícím množství srdíček, které k sesílání speciálních zbraní potřebujete. Tím vším chci říct, že bossové zde jsou těžcí a zároveň zábavní, až na tu mrchu Grim Reapera. 

Design levelů je velmi dobrý a jde vidět, že si autoři dali tu práci rozmístit enemáky a propasti tak, aby to bylo pro hráče co nejtěžší. Dobré načasování a rychlé rozhodování je klíč, a to spolu s dobrým naučením se úrovně. Anniversary Collection pak nabízí možnost ukládat, což pomůže s frustrací, případně při těžkých pasážích.

Za mě je Castlevania stále dost dobrá plošinovka a právem se řadí mezi klasiky.
+30
  • PC 75
  • NES 75
První díl slavné Castlevanie je sice počátkem série, ale s budoucím žánrem metroidvania ještě moc společného nemá. Hra je totiž klasickou plošinovkou rozdělenou do šesti oblastí vždy zakončených bossem. Nečekejte žádné prozkoumávání mapy, žádné vracení se s novými schopnostmi. Prostě jdete stále vpřed a maximálně naleznete trochu lepší zbraň. Tím je především tradiční bič, který lze nalézt ve dvou silnějších variantách. Proti některým nepřátelům se mohou hodit vrhací zbraně, které se navzájem nahrazují a čerpají energii v podobě nalezených srdíček.

Už této první hře nelze upřít slušnou atmosféru a to i s omezenými technickými možnostmi. Grafika je sice jednoduchá, ale tajemno navodí dobře a především první scéna před samotným hradem je i dnes celkem působivá. To samé platí o hudbě, některé skladby se sérií pojí dodnes. Samotné úrovně jsou celkem fajn a s trochou cviku je není problém projít, ale párkrát se objevuje zásekový úsek. Boje s bossy jsou dost nevyrovnané, třeba hned první netopýr byl dost problém a časový limit zrovna nepomáhá. Samotný závěr je také náročnější a porážka Drákuly vyžadovala dost pokusů. Hru jsem kdysi hrál na PC, ale dohrál až před několika lety v emulátoru. Tentokrát jsem zvolil verzi z Anniversary Collection, která vychází z NESu. Vše funguje skvěle, potěší bonusová digitální knížka a možnost ukládání výrazně pomáhá s frustrací. Celkově jde o dobrou hru, která stojí za zahrání nejen kvůli svému významu. Snad si jednou příběh rodiny Belmontů zkompletuji.
+28
  • PC 70
Nebýt Retro klubu, tak si na tuto sérii nejspíš asi ani už nevzpomenu. Vždyť proč se vracet v dnešní době k plošinovkám, které jsem hrál v raném dětství? To samé jsem si ale říkal i v loňském roce, když Herní výzva začala a nakonec z toho byly fajn relaxační až pasivně agresivní hodiny u Kačeřích příběhů a jejich hopsacích taškařic. Rozhodl jsem se to tedy pojmout podobně a docela jsem se na Castlevanii těšil.  

V době, kdy Castlevania přišla na světový trh, to muselo pro mnohé hráče být příjemné zjevení, další povedená plošinovka na hraní, to přece každej chtěl…Pravda. Příběh hrdiny, který pase po samotném Drákulovi je totiž něco, co rádi nezapomenete. Ta úvodní scéna s pohledem na Drákulův hrad je vpravdě opravdu nezapomenutelná. Po chvíli se ale rozjíždí už standardní hopsací proces spojený s útokem bičem, popřípadě mojí oblíbenou házecí bombou, a vy prostupujete jednotlivými úrovněmi, kterých je dohromady 18 a v každé třetí pak na konci čeká boss. A začíná přituhovat…Naštěstí jsou tu různé obtížnosti a některé úrovně sfouknete za minutu. Jinde se ale můžete poměrně intenzivně škubnout…  

Když se nepřátelé pohybují v pravých uhlech, tak se to ještě dá. Jenže po každé tříepizodě se mění prostředí a mění se tak i nepřátelé. Najednou na Vás útočí ze všech možných úhlů a uhýbat už taková sranda není. Naopak je to mnohdy dost frustrující a musíte se jednotlivými úrovněmi doslova prohrát, abyste se dostali k vytouženému finále, které je teda doslova mazec. Co Vám budu povídat, každý špatný pohyb protivníka jsem sklízel s absolutním povděkem. Takže trpělivost, trpělivost, trpělivost. Ta jediná totiž růže přináší a ta jediná dnešním mladým tak moc chybí. I když, pravda, po těch letech si myslím, že jsem o ní s hraním této hry, přišel taky. Takže teď nějakou chvíli žádnou plošinovku vidět nechci. Byť to byl obohacující zážitek po těch letech :-)
+19
  • PC 70
Retro klub nás tentokrát provedl další herní klasikou v podobě série her Castlevania. O těchto hrách jsem již něco slyšel, ale možnost si je zahrát jsem zatím neměl, teda s výjimkou jednoho klonu jménem Haunted Castle. Sérii jsem si zahrál v rámci kolekce Castlevania Anniversary Collection na Steamu a začal jsem právě tímto prvním dílem.

V prvních okamžicích jsem si musel především zvyknout na mírně těžkopádné ovládání, dokázal bych si představit svižnější reakce. Ale to není nic, na co bych si nedokázal za pár chvil zvyknout. Pak jsem se divil, proč mi srdíčka nepřidávají životy, ale po několika úrovních jsem pochopil, že kromě skóre také reprezentují počet použití sekundární zbraně.

Z těch jsem si nejvíce oblíbil házecí sekeru, protože umožňuje útok i na nepřítele nade mnou, ale chce to dobře mířit. Ve výsledku jsem ale stejně používal především jen bič a srdíčka si šetřil na bosse. Co kdyby mi pak náhodou chyběly? No a samozřejmě že nechyběly.

Level design úrovní je fajn. Prakticky pořád je jasné, co dělat a kam je třeba jít. Občas jsem ale nadával při skákání na plošinkách nebo při nemožnosti skoku na schodech. Nepřátel je vzhledem k délce relativně dost, chce to si ale zvyknout na tu správnou taktiku. Nejvíc mě ale štvaly netopýři a taky létající hlavy. Aspoň teď vím, kde se možná autoři druhého Prince of Persia inspirovali. Souboje s bossy byly fajn, asi nejvíc mně dala zabrat předposlední smrtka a finální souboj s Drákulou.

Vizuálně hra vypadá s ohledem na svou dobu dobře. Vše vypadá přehledně a současně trochu ponuře, což dobře utváří atmosféru. I hudební doprovod se dobře poslouchá.

Hra musela být ve své době skvělá a i z dnešního pohledu můžu potvrdit, že jsem se při hraní rozhodně nenudil.
+16
  • NES 65
  • Switch 60
Anniversary Collection mi na Switchi ležela dlouho – rok, spíš dva.  Dokonce jsem první díl zvažoval do loňské Herní výzvy. Nakonec však dostal přednost první Metroid. Že šlo o šťastnou volbu se ukázalo, když pánové oznámil námět prvního letošního Retro Klubu.  A že šlo o volbu šťastnou dvojnásob bylo jasné brzy po rozehrání téhle hry. Ač hry vyšly v rozestupu necelých 2 měsíců, nechápu rozdílnost ovládání. Tam kde u Metroidu mám pocit, že jsem pánem situace a pohyb, či náročnější akrobacie byla výzvou ale ne překážkou, tam mi výlet na hrad páně Drákulův připadá jako tahovka. Jakékoliv stisknutí klávesy tu totiž znamená, že s dalším rozhodnutím si můžu dát na čas, zatímco budete sledovat dokončení animace. Stejně tak hitboxy nejsou úplně jasné a některé skoky jsou díky tomu opravdu výzvou. Jak ale ukazuje Metroid, nebo třeba Mario, nejde o dobové/hardwarové omezení ale o neochotu (nebo neschopnost?) vývojářů se s tímhle problémem popasovat. A o fungování, reps. nefungování, schodišť ani nemluvě. Když jsem hru zkusil po dohrání projít na MiniNES – dál než do 7 levelu jsem se i se znalostí hry nedostal.

Kde hra naopak exceluje je vizuál. Prostředí i nepřátelé jsou nápadití a některé scenérie jsou dechberoucí! Totéž by se snad dalo říci i o hudební složce, jakkoliv jsem dalek posuzovat část her, která mě naprosto míjí. Pro mě je zásadní hratelnost, a tady bohužel první Castlevania pokulhává. Nemůžu ji tedy doporučit, a pokud přece jen chcete vyzkoušet některou z Classicvanií, skočte rovnou na čtyřku. O příběh ochuzeni nebudete a dostanete navíc i túru k hradu ;)

Pro: začátek legendární serie, krásný vizuál

Proti: v hratelnosti to prvnímu dílu natře i kid ...Kid Dracula

+12
  • PC 70
Čortův hrád. Tam strašá, jajajaj, tam strašá. A tak Simon Belmont vzal kouzelný bič svých předků a vyrazil poslat strašidla z hradu zpět do horoucích pekel.

Castlevania je klasická plošinovka z poloviny 80. let, která původně vyšla pro japonský Famicom a NES. Z dnešního pohledu v ní nenajdete nic pro žánr neobvyklého, ale v době vzniku to určitě byla pecka. Musíte projít několika patry hradu plného nepřátel, cesta je plná tajných skrýší s bonusy a na konci každého třetího patra vás čeka boss. K dispozici máte bič, který se pomocí bonusů dá vylepšit na řemdih, a několik vedlejších zbraní, pro které musíte sbírat munici překvapivě v podobě srdíček.

Každé patro je trochu jiné, takže navštívíte všechna možná hradní prostředí od zaplavených sklepů přes polorozpadlé hradby až po věž s obřím hodinovým strojem. Mezi nepřáteli je zastoupená snad veškerá havěť, jakou můžete na strašidelném hradě teoreticky potkat, od netopýrů a zombie po hrbáče a kostěné draky. Taktéž bossové jsou směs z různých hororových filmů. V plošinovkách a arkádách mají bossové tradičně nějakou pevně danou sekvenci útoků a pohybu, kterou opakují stále dokola, a vy se ji pro dokonalé načasování můžete naučit. Tady ale hraje až nepříjemně velkou roli náhoda. Místo dokonale vypilované taktiky tak často potřebujete jednu nebo dvě správné vedlejší zbraně, proti kterým je daný boss prakticky bezbranný. Jinak ke konci hry máte pramalou šanci vyhrát.

Největší problém hry je příšerné ovládání. A teď doufám, že to není problém jen NES emulátoru z Konami Collector's Series, abych nekřivdil originálu. Belmont se hradními chodbami plouží vycházkovým tempem, zatímco nepřátelé kolem něj hopsají jako když bičem mrská. Pomalý pohyb tak dost omezuje možnost uhýbat nepřátelským útokům. Při útoku a během pohybu je velmi nepříjemná prodleva po stisku klávesy, než Belmont požadovanou akci udělá. Pokud pak máte bonus, který umožňuje používat vedlejší zbraně několikrát za sebou, hra při rychlejším bušení do klávesy pro útok často nezaregistruje, že jste pustili šipku nahoru, a místo šlehnutí bičem pokračuje v házení vedlejší zbraně.

Castlevania klade větší důraz na stylové prostředí než dokonale vyváženou hratelnost. Pokud máte rádi klasické plošinovky, kde při souboji s finálním bossem rozmlátíte vzteky klávesnici, určitě si ji nenechte ujít. Ale není to hra pro každého.

Pro: Stylové prostředí, rozmanitost nepřátel a zbraní

Proti: Ovládání, příliš náhodné chování bossů

+10
  • NES 60
Castlevania, další ze známých devadesátkových plošinovek, odehrávající se v roce 1691, kdy hráčěm ovládaný hrdina Simona Belmont má za úkol porazit hrabětě Draculu, objevující ho se na svém hradě každých 100 let. Vampire slayer bojuje v celkem šesti hlavních úrovní s přidruženými levely z nichž každá z nich je zakončena bossem od Frankensteina, Igora, Mumie Mana, Phantom Bata, Queen Medusy, Grim Reapera az po samotného hraběte Drákulu, kterého je potřeba porazit ve dvou podobenstvích.

Co se týče arzenálu, má milý Simon k dispozici především kouzelný bič ( jehož dosah se dá prodloužit ) na úpíry a několik dalších volitelných předmětů jako je nůž, rotující sekerea, kříž a svatá voda. Tyto vyfikundace se dají získat zabitím nepřátelských entit nebo rozbitím všudypřítomných svící.  Použít se dá v jednom okamžiku jen jeden předmět, hráče to stojí jedno ze srdcí a se životy se to má tak, že pokud se jeho metr vyčerpá nebo se Simonem havarujete do jámy, začnete od začátku sekce, podobně jako v některých jiných adventurkách ( Ninja Gaiden třebas ). Za mě slušná záležtost v lepším průměru – 60 %
+7