Nebýt Retro klubu, tak si na tuto sérii nejspíš asi ani už nevzpomenu. Vždyť proč se vracet v dnešní době k plošinovkám, které jsem hrál v raném dětství? To samé jsem si ale říkal i v loňském roce, když Herní výzva začala a nakonec z toho byly fajn relaxační až pasivně agresivní hodiny u Kačeřích příběhů a jejich hopsacích taškařic. Rozhodl jsem se to tedy pojmout podobně a docela jsem se na Castlevanii těšil.  

V době, kdy Castlevania přišla na světový trh, to muselo pro mnohé hráče být příjemné zjevení, další povedená plošinovka na hraní, to přece každej chtěl…Pravda. Příběh hrdiny, který pase po samotném Drákulovi je totiž něco, co rádi nezapomenete. Ta úvodní scéna s pohledem na Drákulův hrad je vpravdě opravdu nezapomenutelná. Po chvíli se ale rozjíždí už standardní hopsací proces spojený s útokem bičem, popřípadě mojí oblíbenou házecí bombou, a vy prostupujete jednotlivými úrovněmi, kterých je dohromady 18 a v každé třetí pak na konci čeká boss. A začíná přituhovat…Naštěstí jsou tu různé obtížnosti a některé úrovně sfouknete za minutu. Jinde se ale můžete poměrně intenzivně škubnout…  

Když se nepřátelé pohybují v pravých uhlech, tak se to ještě dá. Jenže po každé tříepizodě se mění prostředí a mění se tak i nepřátelé. Najednou na Vás útočí ze všech možných úhlů a uhýbat už taková sranda není. Naopak je to mnohdy dost frustrující a musíte se jednotlivými úrovněmi doslova prohrát, abyste se dostali k vytouženému finále, které je teda doslova mazec. Co Vám budu povídat, každý špatný pohyb protivníka jsem sklízel s absolutním povděkem. Takže trpělivost, trpělivost, trpělivost. Ta jediná totiž růže přináší a ta jediná dnešním mladým tak moc chybí. I když, pravda, po těch letech si myslím, že jsem o ní s hraním této hry, přišel taky. Takže teď nějakou chvíli žádnou plošinovku vidět nechci. Byť to byl obohacující zážitek po těch letech :-)