Brütal Legend

Hra o metalu?
It's about fucking time! - The Guardian of Metal

Do hledáčku se mi Brütal Legend dostala s příchodem na Steam, kde jsem si ji prohlížel tak dlouho, až jsem si ji v jedné ze slev koupil.

Hned na začátku předesílám, že tohle hodnocení uděluji zejména proto, že jako metalhead snad ani jinak nemohu.
Ale udělit nějaké hře pětaosmdesát procent jen pro to, že je hrou s nejlepším soundtrackem? Brütal Legend toho naštěstí nabízí mnohem víc.

Jedním z největších lákadel jsou bezesporu slavná jména se hrou spojená. Ozzy Osbourne (The Guardian of Metal a vtipný metal joke Dadbat), Lemmy Killmister (The Kill Master), Rob Halford (General Lionwhyte a The Baron), Lita Ford (Rima), Tim Curry (Doviculus) a v neposlední řadě skvělý Jack Black (Eddie Riggs), jehož láska k rocku a metalu je všeobecné známa, a který se zde ujímá role hlavního hrdiny, jemuž kromě hlasu a podoby propůjčuje svůj humor. Přestože většina ze jmenovaných osobností má ve hře nakonec jen několik vět, je jejich přítomnost velice příjemná. A jak málo chybělo, aby se hrou bylo spojeno i Iron Maiden!

Dobrá, dobrá. Skvělá hudba a pár slavných lidí, to bychom měli. Ale jak jsme na tom s hratelností?

Kupodivu překvapivě dobře. Mix mlátičky, RTS a projížděk v cool open-world světě je doplněn správně klišé high fantasy příběhem a humorem v podání Jacka Blacka a narážek na co jiného, než správnou tvrdou muziku, její interprety, alba, a metalovou subkulturu všeobecné.

Jak jsem naznačil v předešlém odstavci, příběh nepatří k těm, které vám vyrazí dech, ale v kombinaci s tím zbytkem funguje skvěle. Společně s metalovou mytologií a scenériemi, které jako by vypadly z obalů alb sedmdesátých a osmdesátých let, tvoří komplet, z kterého na tváři raší vousy a chlupatí se hruď.

Dost ale bylo chvály. Jaká jsou negativa? Jako první se dere na mysl open-world svět, který by měl být jedním z hlavních pozitiv. Ano, je epický a poměrně rozlehlý, brzy ale zjistíte, že navíc smutně prázdný. Rozhodně by potěšilo, kdyby se jeho obyvatelstvo neomezovalo na jednu plážovou party a kupy náhodně generovaných random encounterů. Autoři se jej sice pokusili zaplnit půldruhou tunou collectibles, kterých je 6 (slovy šest!) druhů a z nichž některé jsou pro hráče téměř nezbytné, ale většinu z nich jsem sbíral až po skončení dějové linky, což sice herní dobu natáhlo o několik hodin (!), ale upřímně - nebyly to příliš zábavné hodiny a poměrně brzy jsem si na pomoc vzal mapu. Prázdný svět by bolel méně, kdyby nabízel zajímavé vedlejší úkoly. Ty tu sice jsou, ale k jejich plnění motivuje jen fakt, že jsou jedním z prostředků k zisku cenných Fire Tributes, platidla v Ozzyho obchodu. Brzy totiž zjistíme, že se neustále opakují (mimo stavím dva chain questy - lovecké mise a závody s démonickou verzí Briana Johnsona), takže naprostou většinu vedlejších misí tvoří vlastně pouhé tři questy. Najde se i pár čestných (a navíc vtipných) výjimek - dovoz piva na párty, výpomoc Dadbatovi, kterému jeskyni okupují nepříjemní squatteři a wingmanování pro jednoho Heabangera, který chce zaskórovat s jednou z Razor Girls. Škoda, že takhle nápaditých misí nebylo víc.

Dalším dubstepovým skřípotem v téhle metalové symfonii je nepříliš dobře vyladěná RTS pasáž. Ta by měla velký potenciál (viz níže), ale na obtížnost Normal obvykle nabídne maximálně jeden prohraný zápas následovaný brütálním vítězstvím, kdy nepřátelskou AI přejedete jako Rock Crusher. A bohužel k tomu většinou stačí zabrat několik Fan Geysers (zdroj surovin pro RTS část), pomalu si budovat obrovskou armádu a odrážet chabé útoky nepřítele. Zkrátka - k tomu, abyste vyhráli, se ani nemusíte zapotit.

Nejsem hráč, který u her klade vizuální stránku na první příčky co do důležitosti, ale nepopírám, že je na Brütal Legend zkrátka vidět, že je to čtyři roky stará hra, která ani v době svého uvedení nepatřila ke grafické špičce. Že se navíc jedná o port z konzolové verze je znát zejména v herních menu, v nichž ale příliš času nestrávíme, a ovládání mimo ně je v celku dobře vyřešené. (Jen mě čas od času k šílenství doháněl fakt, že Eddie Riggs neumí skákat.)

A jak jsem slíbil výše, ještě poznámka ke hře více hráčů: Ta nabízí tři naprosto odlišné armády, za což lidem z Double Fine patří respekt. Když jsem zjistil, že se nejedná jen o tři balíky skinů pro jednotky, ale skutečně o tři plnohodnotné frakce s vlastními units a kytarovými sóly (Doviculus má dokonce úplně odlišný management armády), byl jsem unesen. Velká škoda, že multiplayer nikdo nehraje.

Ale jak malé jsou ty chyby ve srovnání s tím, že se můžete ponořit do světa, kde je metal hudbou bohů, headbanging univerzální odpovědí na většinu životních problémů, hra na Killmasterovi basové struny léčí i ty nejvážnější rány a vaše kytarové sólo stáhne z oblohy hořící řiditelnou vzducholoď. (Tak tahle narážka snad došla všem.)

Co říci závěrem? Dovolte Timu Schaferovi už ***** udělat druhý díl!