Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 60
Není to poprvé, co jsem hru po několika minutách vypnul a rukou si protřel oči. Já se omlouvám, ale na tohle prostě nemám sílu. Nervy mám jen jedny.

On Bioshock není ve své podstatě špatná hra, ostatně, jak se můžete přesvědčit, jsem jí udělil 60 procent, mírný to nadprůměr. Je v něm plno zajímavých nápadů a prvků, úmysl je dobrý a umělecký styl mi krásně sedl, ale celý řetěz trpí na nejslabším článku, a tím je hratelnost samotná.

Co naplat, že podvodní město Rapture je perfektně vyvedené a některé scény působí neotřelým, takřka maniakálním dojmem (míněno jako pozitivum), když nakonec vás hra stále znova a znova nutí prolézat další a další lokace, které, až na jednu výjimku, vypadají pořád víceméně podobně a pořád dokola vám sype klacky pod nohy. Tedy, abyste mě nepochopili špatně, to je ve hře běžná praxe, ale jestli je něco, co jsem si ve hrách opravdu zprotivil, pak je to onen systém nekonečného protislužbičkování. To značí že se dlouho předlouho moříte nějakou lokací, přičemž jako já prolézáte každý kout, aby vám něco neuniklo (patrně zvyk z Deus Ex), a když konečně po všech možných peripetiích dorazíte na konec, někdo vám tam oznámí, že tak jednoduché to mít nebudete a musíte donést tohle a tohle, což znamená jít znova na začátek, kde se jen tak mimochodem znovu nahrnula spousta nepřátel. Fakt paráda.

To bych byl možná i skousl, konec konců ustál jsem i první Assassin's Creed a jeho legendární stereotyp, nicméně jsou další dva faktory, které mě donutily hru někde v pozdní fázi zabalit. Jedním je akce, která mi absolutně nesedla. Ať se snažím přizpůsobit ovládání, jak se snažím, všechno míření působí jaksi přecitlivěle a především nepřesně a neúčinně. Mé srdce, pravda, zaplesalo, když jsem po místnosti vypálil dávku ze samopalu a všude se rozdmýchal kouř a rozletěly věci, nicméně něco s ním skutečně trefit či dokonce někoho udolat, to je opravdu utrpení. Protivníkům ani zbla nevadí, když jim solíte dlouho dávku z pěti metrů do hlavy (zejména v pozdní fázi), oni se otočí a vrací vám to se stejnou vervou. O nějaké sofistikované přestřelce ani nemluvím, jelikož nepřátelé se začnou krýt až když jde opravdu do tuhého a do té doby jsou schopní k vám doběhnout na dva metry a s šíleným výrazem ve tváři do vás střílet bez náznaku pudu sebezáchovy. Taková umělá inteligence mi vpravdě neuvěřitelně kazí jakýkoliv požitek ze hry.

A další věc je ta, že ačkoliv umělecký styl 50. let je perfektní, grafické zpracování jako takové mi bylo solí do oči. Všechno se jaksi leskne a i na nejvyšší detaily a rozlišení je všechno rozmazané, takže jsem měl permanentně pocit, že moje postava při úvodním pádu letadla v moři ztratila brýle. Když k tomu pak ještě přispějí ony nepřesné zbraně, je pro mě každá přestřelka mučením. A že jich je! To je právě to!

Poslední věc, kterou, ač nerad, vyčítám jsou plasmidy. Nevím, kdo přišel s tak hloupým nápadem, aby se plasmidy a zbraně používaly zvlášť, jelikož je to neuvěřitelně nepraktické a během akce přemýšlet, kolik tlačítek musím zmáčknout, než se dostanu ke kýžené schopnosti, zabere zbytečně mnoho času a plynulost hry je ta tam. Tohle samozřejmě řeší používání F-kláves, ale... kdo proboha v akci používá F-klávesy?

Samozřejmě všechno, co jsem výše zmínil, jsou problémy, jenž, soudě dle ostatních komentářů, trápí asi jen mě, ale mě to prostě dál netáhne.

Pro: město Rapture; stylizace do 50. let; postavy Ryana a Fontaina; solidní příběh

Proti: neuvěřitelný stereotyp; ne zrovna vynikající AI; rozpatlaná grafika; neohrabané ovládání; frustrující akce

+19 +29 −10
  • PC 85
Pokud se vám bude zdát, že citované úryvky pocházejí z vašeho vlastního komentáře, tak podobnost je čistě záměrná...

Už je to více než dva týdny co jsem Bioshock dohrál a hlavou se mi celou tu dobu honí otázka, zda psát komentář, když už tu čtyři desítky jiných komentářů jsou. Můžu k tomu říct ještě něco nového? Myslím si, že ne, ale přesto ani po dvou týdnech mě to úplně v klidu nenechává. Důvodem je právě těch 39 předchozích komentářů, které jsou mnohdy tak naprosto rozdílné, jako by ti dotyční hráli úplně jinou hru. A možná vlastně hráli...

První zásadní rozpor, kterého jsem si při čtení komentářů všiml, je obtížnost. Dočítám se, že hra má nulovou obtížnost díky "nesmrtelnosti" ale i to, že obtížnost je náročná. Co na to já? Obě strany mají pravdu. Pokud bych totiž nevypnul oživovací komory pochybuji, že bych u Bioshocku vydržel do konce, hry bez výzvy mi dlouho nevydrží. Takhle jsem ovšem svůj první souboj s Velkým Taťkou dal asi až na šestý pokus, a říkal si, že jestli to takhle půjde dál, tak to možná taky nedohraji, tentokrát ale úplně z opačného důvodu. Bohužel pokud se nepletu, tak možnost vypnutí komor nabídl až patch. Někdy je opravdu vhodné hrát hry s časovým odstupem. Nicméně místo toho, aby hra pro mě měla z hlediska obtížnosti mírně vzestupnou tendenci, kterou bych kompenzoval upgradem zbraní a plazmidů, tak se mi zdálo že ta tendence je mírně klesající, což potvrdil i závěrečný souboj, který jsem si schválně několikrát zopakoval a ani jednou neprohrál...

Příběh je, zdá se, další velmi rozporuplnou složkou hry. Sami si můžete zde na jedné straně přečíst, že je to dementní slátanina, resp. že lepší příběh v akční hře nezažijete. Netvrdím, že jsem se nad několika věcmi nepozastavil... Proč sakra skoro na slovo poslouchám někoho, kdo se mi ozval ve vysílačce, a koho jsem v životě neviděl? Ale ono se nakonec vysvětlení objevilo, samozřejmě můžeme debatovat o tom, nakolik je důvěryhodné, ale já ho s trochou fantazie beru. Proč si skoro každý z obyvatel zaznamenával své i tajné myšlenky na nějaký magneťák? Není to kravina? A proč i dnes si spousta lidí píše deníčky, kam si často zaznamenává věci, které by otevřeně nepřiznali? A dokonce bych řekl, že právě sorta lidí, kteří se sešli v Rapture, má k tomuto větší sklony, než "normální" populace. No a není mnohem pohodlnější si deník zaznamenávat pomocí magnetofonu, který umí nahrávat myšlenky, než něco psát rukou někam na papír? V tu chvíli mi "magneťáky" přišly jako naprosto v pohodě. Nicméně nemohu zapřít, že pár věcí se mi přeci jen zdálo přitažené za vlasy a sám pro sebe jsem uspokojivé vysvětlení pro ně nenašel. Proto mě příběh neoslnil, neuchvátil a nenechal mě zírat na monitor s otevřenou hubou, jen se mi prostě a obyčejně líbil...

Podmořské město Rapture je pro někoho famózní záležitost v art deco stylu pro jiného těžko uvěřitelný disneyland. Někdo byl uchvácen od první minuty, jiný celou dobu čekal na wow efekt, který se nedostavil. U tak subjektivní záležitosti se těžko můžeme přít, proti gustu žádný dišputát. Mě Rapture nutilo se často zastavovat, rozhlížet se, prohlížet exteriéry i interiéry a přemýšlet o tom, co se tu asi tak dělo a jaké to tu bylo. Rapture mi neustále dávalo dostatek podnětů pro to, abych nechal dál pracovat mou vlastní fantazii. A za to ho musím jednoznačně pochválit.

Možná i právě proto mi průchod hrou trval něco kolem 40 hodin. A nebo právě proto, že jsem se tou hrou loudal mě to tak bavilo? Nevím zda bylo dříve vejce nebo slepice. Ale vím, že naprosto nechápu, jak někdo může Rapture proběhnout za 13 hodin. Proletět Bioshock takovou rychlostí bych parafrázoval asi tak, jako objednat si čtvrt kilový steak z argentinského býka, pak ho rozkrojit napůl, oba ty kusy si narvat do huby a najednou spolknout. Očividně by dotyčnému člověku nebylo dobře, za prvé by měl natrženou hubu, čelist vyvrácenou z pantů, a dva dny by ho bolel žaludek a pokud by se neudávil, tak by nejspíš všude prohlašoval, že to byl jeho nejhorší zážitek v životě. Zatímco my, co si to umíme vychutnat, to považujeme za delikatesu. A tak nějak je to i s Bioshockem. Parádně jsem si ho užil!

Pro: Prostředí města Rapture, Příběh jako celek, Možnost si vyhrát se zbraněmi a plasmidy

Proti: Závěrečný souboj, Klesající obtížnost, Drobné nelogičnosti v příběhu, Stereotypní hackování

+55 +57 −2
  • PC 95
konecne zaujimava FPS! uz davnejsie som letmo prebehol par videi na youtube, no vtedy ma nijak nezaujala, skuor mi prisla bizarna...bol tam dost odpudivy zaber na nemotornu priseru v skafandri s vrtackou namiesto ruky, pobehujuce horiace panicky a akychsi doktorov, male dievcatko, co sa injekciou rype v mrtvolach...fakt divne. dostal som to vsak nedavno znovu ako skvely tip a chcel som si dat prestavku v postupnom zdolavani vsetkych chronicky znamych vojnovych hier typu CoD/MoH. tak som si zakusol do jazyka a skusil. po odohrati hodnotim ako mimoriadne vydarenu zalezitost, lepsiu zmenu som nemohol najst.

uchvatne nadizajnovana hra - nielen krasnou, v istych miestach az rozpravkovou grafikou (napr. cajova zahrada), ale hlavne originalnym prostredim, kde ma kazdy prvok svoje miesto a logiku, s osobitym prepracovanim, za oknami nadherny podmorsky svet so vsetkym, co k tomu patri...retro styl 50-tych ci 60-tych rokov. jednotlive levely su dost ruoznorode, spletite a rozsiahle, s malou mierou opakovania, vzdy mate k dispozicii prehladnu mapu. velakrat sa mi stalo, ze som sa nedrzal odporucanej dejovej linie (ano, tu vam tvorcovia neustale zduoraznuju velkou navadzacou sipkou v hornej casti obrazovky, pripadne posmelujucimi pokrikmi vasich osobnych asistentov, co muoze niektorym vadit), len som sa kochal a nasaval tu famoznu atmosferu. hlavne v prvej polovici hry. hra pritom na pocudovanie vuobec nema vysoke HW naroky, nezaregistroval som ziadne sekanie, aj ked som mal vsetko nastavene na maximum.

atmosfera je obohatena o horrorove prvky, mimoriadne kladne na mna puosobila vysoka AI protivnikov. bavil som sa na ich prupovidkach, zjavne trpeli silnou davkou samomluvy, boli prirodzenou sucastou daneho bizarneho prostredia. originalnym prvkom bola pritomnost vyssie spomenutej priserky v skafandri - Big Daddyho/Mr. Bubblesa - ak ste ho ignorovali, ignoroval aj on vas. ak ste vsak chceli upgradovat, museli ste ho dostat...to boli jedny z najzaujimavejsich subojov, s nutnou davkou taktiky. hoci nasledny „harvest“ ich chranencov mi prisiel dost brutalny, pri rozhodovani som zvadzal vnutorny moralny boj. absolutorium si zasluzi priehrstie zbrani, kazda s ruoznymi druhmi nabojov, ktore volite v zavislosti od protivnika, resp. daneho prostredia. podobne ako v hre Singularity, resp. tretom dieli F.E.A.R. (ak ste hrali za Fettela) mate k dispozicii specialnu sadu zbrani v podobe "plazmoidnej ruky" s viacerymi funkciami - no najpremakanejsi je prave dokonale zvladnuty system upgradov/kupovania/vlastnej pripravy vsetkeho mozneho (aj ked pritomnost danych zariadeni v danom prostredi nie je zrovna logicka, co puosobi az gycovo).

priebehom hry zdokonalujete tak zbrane, ako aj vlastne fyzicke, hackerske a psychicke schopnosti...pretoze protivnici postupne tiez silneju. v prostredi nachadzate upgradovacie toniky, pripadne ich kupujete, alebo ich skratka sami vynaliezate – napriklad aj takym originalnym prvkom, ako je fotenie/vyskum nepriatelov – s tymto som sa v FPS hre tiez este nestretol. trochu musim vyhresit producentov za mierne nizsiu narocnost (hram tradicne Normal, toto menit nemienim), vcetne posledneho boss-fightu, ako aj privela moznosti ako dobit zdravie, resp. zbrane. originalne je tiez spomenute hackovanie - pomocou jednoduchej logickej hry sa snazite hacknut sejf, miestne mobilne ci stacionarne ostrelovacie roboty, vydajne stojany ci zamknute dvere. napriek jednoduchosti a jednotvarnosti ma tato logicka hra bavila od zaciatku az do konca, casto som hackoval aj zariadenia, ktore som nepotreboval. vsadepritomne postupne nachadzanie audionahravok v style F.E.A.R. vas vtahuje hlbsie do deja odkryvanim chybajucich kamenov mozaiky pribehu, jednoducho atmosfera tejto hry je temer dokonala.

suhlasim s pripadnym nazorom, ze hra pouziva vela toho najlepsieho z inych znamych titulov, co vsak mne neprekaza. ako kompaktny celok je to sklbene a pozliepane vyborne. pozitivne hodnotim tiez znacnu celkovu dlzku hrania (samozrejme s ohladom na fakt, ze som casto len snoril, hladal ukryte predmety a kochal sa prostredim, postupne som prebadal kompletne vsetky, aj tie najtemmnejsie zakutia hry), co pri sucasnych FPS byva tazky problem. co sa mi vsak v tomto type hier bezne nestava, je zakys. tu sa mi to podarilo dvakrat. a ten jeden bol fakt vazny, vuobec som netusil, ako dalej (stacilo pozornejsie pocuvat nahravky zaznamnikov). k dispozicii vsak mate vzdy aj hint.

zhrnute a podciarknute – uplne chapem vyraznu mieru polarity nazorov (Altmanovo Z-score dosahuje vysoke hodnoty), hra rozhodne nie je pre vsetkych. vyznacuje sa ocividnym rozpravkovo-horrorovym designom, ktory jednym pripada smiesny, zavrhnutiahodny, druhym, kam patrim ja, pride spolu so zvukovym doprovodom mimoriadne zaujimavy a neotrely. predchvilou som to dohral, nemuozem sa dockat, kym si zahram dvojku! hovorte si co chcete, linearita nelinearita, ja som z tohto titulu nadseny, zasiahla ma presne tam, kde som chcel, mnam!!!

Pro: napinava, miestami horrorova atmosfera, krasne graficky a zvukovo zvladnute prostredie, mnozstvo originalnych prvkov, samotny pribeh

Proti: nizka narocnost na urovni Normal, preberanie prvkov konkurencnych titulov, miestami nelogicke, az gycove prvky hry

+15 +16 −1
  • PC 65
Při vstupu do podmořského komplexu Rapture se spouští teatrální velkohubé video jeho autora, vizionáře Andrew Ryana. Je jako vyvolávač v zábavním parku a je na svém místě. Rapture totiž není uvěřitelné město a design je zcela poplatný lineární střílečce, ve které se akorát přesunujete některými lokacemi vícekrát; je to jen další podělaný Disneyland, tvářící se, že vyjebávat s designem a přizpůsobovat si prostředí i přes jeho smysluplnost je v pořádku, pokud je hra alespoň mírně stylizovaná. Nepřekvapí tedy, že jsou po Rapture rozmístěny zvukové záznamy jeho obyvatel (asi milujících zvuk svých hlasů), odkrývající i jejich nejniternější tajemství. Aby to nebylo tak suché, dramatičtější info je hráči zprostředkováno v podobě přízraků reprízujících události minulé. A navrch, aby v těch chodbách nebyla nuda, je přidána respawnující se hromada nepřátel vypadnuvších z velké designérské prdele. Inu, trochu mi to smrdí typickou autorskou impotencí.

Samotná akce není zábavná; postrádá dynamiku, protože stojí na hitpointech a nenabízí příliš možností (mám na mysli třeba krycí systém či vyklánění do stran), což je ovšem kompenzováno hromadou magie - chci říci genetických vylepšení - a různých druhů nábojů, jichž je vpravdě nedostatek a hráč je nucen s nimi hospodařit, a to v mém případě, snad proto, že jsem vyrostl na Hidden & Dangerous, možná proto, že jsem jen nediagnostikovaný blázen, vedlo k přepečlivému přebíjení zásobníků a taktickému rozkládání typů vhodné munice do celého arzenálu podle situace, až jsem si připadal jako utrápená knihovnice, a rozhodně - jsem se nebavil. O úmorné nutné nudě v podobě bojů s Big Daddies (zjednodušeně řečeno pro neznalé - strážní roboti, z jejichž pokladu padá "mana") nemluvě.

Vyčítat BioShocku, že z geniality obyvatel Rapture nic nepředvedl a nabídl jen komiksově vyšinuté extrovertní šílence, to by ode mě vzhledem ke stavu herní produkce bylo trochu zlé, nicméně je smutné, že nejlepší scéna je kýč v podobě vykradení Mechanického pomeranče.
+20 +29 −9
  • PC 75
Bioshock jsem dohrál teprve nedávno. Hru jsem si sice nainstaloval už dříve, ale nějak jsem nebyl schopen začít hrát: To, že v menu nebylo nastavení tlačítko na walk mě zamrzelo, avšak tempo pohybu ze začátku nedosahovalo nějak závratných hodnot. Vše se změnilo, když jsem poprvé sebral zbraň – hasák. Pak náš hlavní hrdina sprintuje tak rychle, že sem se nikdy nedonutil pokračovat, pomalu mi činilo potíže trefit se do dveří, prostředí kolem mě jsem si ani nemoch při pohybu ani pořádně prohlídnout. Nedávno jsem však náhodou objevil patch, kterej možnost chůze přidává – teprve potom jsem uznal hru vhodnou k zahrání. (asi si říkáte, že jsem blbec, ale já to takhle prostě mám - uvádím v profilu, schovívavost!)

Začátek je výbornej, atmosférickej. Říkal jsem si, že to bude něco pro mě: Zajímavá scifi zápletka, Rapture, tísnivá hororová atmosféra. Naneštěstí je vše jinak: Příběh nakonec hodnotím jako naprosto dementní a "zvrat" v něm mi hru dokonce natolik znechutil, že jsem se musel do pokračování vyloženě nutit. Tupě plníme úkoly jakéhosi kohosi, místo aby člověk myslel na logickou otázku jak se dostat ven atp.
Nepřátel je všude jako stromů v lese a strach z nich bohužel nemáte vůbec. Hororová atmosféra, která je přítomna v začátcích tak hodně rychle vyprchá. Vždyť monstra, co chrání sestřičky, jsou prostě k smíchu a sejmout je není vůbec problém, poněvadž oni po vás nejdou do chvíle, když se do nich sami pustíte a tak se náležitě připravíte (nebo je to tím, že jsem milosrdně nezabíjel sestřičky?). Systém ukládání (ty komory) jsem si samozřejmě vypnul, stejně jako debilní šipečku kam jít (takhle si kazit hru?) Nicméně design Rapture se rychle okouká a ke konci mi přišel už nerealisticky trapnej a neustále se opakující (furt stejný obchůdky, melodie, hlášky).
Plazmidy jsou podle mě kravina, co hru kazí a patří spíš do Fantasy RPGčka a to pouze za povování „kouzelník“. Snažil jsem se je nevyužívat vůbec, naštěstí to celkem šlo – nábojů bylo až na konkrétní okamžiky dost. Zaměřovací kříž bohužel nešel vypnout, tak se na přibližovací/zamíření režim v divokých face to face přestřelkách nedostávalo – hra očividně s bláznem, co hraje bez kříže nepočítala – škoda mohlo to bejt o poznání tužší.

Závěrem tedy shrnuju tento počin jako naprosto přeplácanou mozaiku různejch nápadů a motivů, kterej první hodinu hry (která otevírá skvělý možnosti) otupuje v hloupou 3d běhačku, kde jenom kosíte tuny směšnejch nepřátel. Uvedené zachraňuje hudba, občas i povedená atmosféra nicméně megatrapnýho příběhu.
Napoprvé se to dalo zahrát. Podruhé už nikdy více. 75%

Pro: atmosféra, zezačátku prostředí

Proti: příběh, žádnej strach, opakující se prostředí, plazmidy, dost jednoduchý, celková přeplácanost

+6 +11 −5
  • PC 60
Relativně zábavná arkádová střílečka ve vizuálně poměrně hezkém prostředí. Byť z onoho mocně vyzdvihovaného Art deca mnoho nezbylo, většina prostředí jsou úplně standartní nudné ruiny něčeho, co kdysi mohlo vypadat zajímavě.

Ničím víc než arkádou přitom Bioshock není, úrovně jsou silně samoúčelné a prostředí hry i přes svou pompéznost a příběhový background vůbec nefunguje - jen mrtvé chodby plné nemrtvých nepřátel, hra je zkrátka striktně přímočará (možnosti nelinearity jsou zcela iluzorní a omezují se na "zmáčkni A nebo B pro volbu outra") a navíc její obtížnost díky naprosté nesmrtelnosti hlavní postavy nulová. Což silně negativně ovlivňuje celou její hratelnost - zejména snahu vzbudit zájem hráče na vylepšování zbraní, efektivnímu využívání Plasmidů, shánění munice etc. Jistě, to všechno tu je, ale k čemu? Když budete chtít, bohatě stačí všechno umlátit s obyčejným páčidlem, ani lékárničky netřeba, když umřete, objevíte se o metr zpátky živí a zdraví.

Přesto, používání zbraní a plasmidů (=kouzel) je vcelku zábavné, a je jich dost velké množství. Škoda jen že všichni nepřátelé které ve hře potkáte jsou jen tupá zvířata, jejichž vrchol inteligence představuje snaha se vyléčit při vážném zranění. Souboje samotné tedy žádné terno, tím spíš že se nepřátelé neustále respawnují z ničeho (sic!) a jsou tedy místy dosti otravní. To samé platí i o Big Daddys, kteří mě osobně velmi zklamali - jsou to jen obyčejní "tužší" nepřátelé, nic zajímavého, co by mohlo dostát jejich pověsti, a ani nehrají naprosto žádnou roli v příběhu.
Nicméně ono by stejně asi nebylo moc o co stát, příběh samotný má sice své kvality v tom v jakém prostředí se odehrává, ale samotný děj během hry je totálně nudný, průhledný, a stokrát viděný. Přitom potenciál ideového sváru meziválečného velkokapitalismu s populistickým komunismem zde nastíněný je tak velký... ale bohužel zoufale nevyužitý.

Pro: vizuální styl, množství zbraní a kouzel, prostředí

Proti: konzolová arkáda svou primitivností likvidující jakýkoli silnější dojem ze hry a světa, ve kterém se odehrává

+8 +19 −11
  • PC 85
Takový dojmový bodový komentář:

- Prostředí je opravdu nádherné, prvních pár úrovní sem se doslova kochal všemi záhyby, plakáty, malůvkami a celkově prostředím. To bylo ještě ke všemu dostatečně rozmanité a art deco do něho vynikajícně pasovalo. Výtky mam až k posledním pár úrovním, které byly hodně tmavé a celkově ne tak postapokalipticky hezké, jako první úrovně.

- Líbilo se mi zpracování zbraní a plasmidů, resp. se na ně zase pěkně koukalo. Po vytunění i blbý revolver vypadal mocně. Zbraní je 8 a díky různým druhům nábojů na různé nepřátele sem mezi nima měnil celkem často. Což se nedá říct o plasmidech. Je jich tam hodně, ale do konce hry sem stejně nejčastěji používal blesky / oheň / levitaci. V krizových situacích včely. (ruka, používající včely nebo led, vypadá dobře kentusácky :) ) A aby se neřeklo, že když můžu z rukou střílet blesky, tak proč bych používal nějaký kvéry, tak plasmidama se dá vystřelit jen několikrát a pak mají vlastní speciální reload. Což se občas postará o pár infarktových úprků, kdy musíte nabít jak zbraň, tak si píchnout EVE.

- Rozmanitost vlastních herních principů taky neni ke škodě. Člověk si hned zvykne, že voda je vodivá, blesky vadí přístrojům (no i lidem), některé věci hoří, přístroje se dají hacknout, na Big Daddyho bacha, po vypití 3 vodek se mi bude motat hlava, apod.

- Kromě vylepšování zbraní (které se opravdu hodí), jde ještě vylepšit tonikama s různorodýma vlastnostma sebe sama. Bohužel, stejně jako u plasmidů, je jich hodně, ale užitečných je jen pár. Ale zase rychlejší hackování, různé odolnosti nebo dodatečné léčení z potravin se hodí.

- Atmosféra utopistického městečka, kde se něco šíleně podělalo, je dokonalá. Hlavně díky již zmíněnému prostředí. Než sem si zvyknul, tak několik prvních úrovních pro mě bylo hororových a lekal sem se i vlastních kroků. PLUS jak sem šíleně nadával na neskutečně debilní rozhovory nepřátel v SC: Conviction, tak tady vyplňovali tak moc atmosféru, že z některých jejich mumlání mám doteď husí kůži.

- Nepřátel bylo druhově jenom pár, ale alespoň byly tématicky oskinovaní podle úrovně. Big Daddy má respekt. Little Sisters pro změnu měli být roztomilé, ale i po vyléčení jsou pěkně hnusné. :)

- Příběh, na hru, chvalitebný. Pár zvratů tam je. Mnohem lepší je ale poslouchat nahrávky a zjišťovat, co se ve městě vlastně stalo, což je vedlejší příběh sám o sobě a ten je na druhou stranu naprosto božský.

- Úroveň s včelínem mě nebavila

- Voda a zaplavení, se kterým tak strašně machrovali, to všechno vypadalo v roce 2007 asi božsky, ale dneska musím říct, že sem viděl lepší. Ale efekt "tekoucí voda po obličeji" je fakt pěkný. :)

- Byl jsem trošku zmaten délkou hry, protože kde u novodobých her končíme, tak u Bioshocku sem byl sotva v půlce.

- Boss fight poměrně lehký. U vraždění Velkých Taťků sem se zapotil víc.

- Hackování napřed sranda, po milionpáté opruz

Pro: Prostředí, atmosféra, příběh, délka

Proti: nic závažného

+17
  • PC --
Musím přiznat že hra mě v jednom aspektu sklamala a v druhém zase potěšila. Potěšila mě v příběhu, který by zasloužil oskara. Něco takového jsem u štřílečky málo kdy zažil. Ovšem sklamala v tom, že mi samotná akce připadala taková ,,nijaká". Veškerá akce je nepřirozeně zrychlená což já celkově u her nemám rád. Přebíjení, střílení, výměna schopností... Nakonec se cítíte spíše jako superman než chlap který bojuje o holý život natož aby to byl horor. Jen pobíháte z místnosti do druhé a atmosféru vlastně ani nemáte čas nějak vnímat. Při střelbě nemáte pocit že střílíte z opravdové zbraně ale spíše si připadáte jako v HALO nebo QUAKE. Tímto hru poměrně pohřbili.

Pro: promyšlený příběh, originální prostředí

Proti: příliš akční a zrychlené

-3 +3 −6
  • PC 90
Přiznám se, že Bioshock jsem dohrál až na druhý pokus. Před pár lety jsem ho zkoušel a dostal se jenom přes první level, ale teď vím, že chyba nebyla ve hře, ale ve mně. Bioshock je na dnešní poměry (alespoň zpočátku) docela obtížná hra a na to jsem si po čerstvě dohraném CoD nemohl zvyknout.

Nakonec musím uznat, že Bioshock je jedna z nejlepších her, co jsem ve svém životě dohrál. Tentokrát to není kvůli dynamické akci nebo kulervoucí grafice, ale díky celému tomu nápadu. Město Rapture, jeho správce, obyvatelé, plasmidy, velcí taťkové a malé sestřičky, všichni ti obyvatelé, příběh a naprosto dechberoucí design a atmosféra 50. let mě uvrtali do židle a já zase po několika letech nevnímal čas a okolní svět, jenom abych se dostal o pár metrů dál.

Autoři si uvědomili, že samotný příběh by celý hru neutáhl a proto ho okořenili nahrávkami různých obyvatel města. Nahrávky jsou jeden z několika důvodů, proč jsem u hry trčel tak dlouho. Máte level a šipku, která vás vede za ručičku. Kdybyste zůstali jenom u té šipky, hra bude mít tak poloviční délku a třetinový zážitek. Pokud dáte na sebe a prolézáte oblast skrz na skrz, dostáváte se právě k těm nahrávkám a jako bonus vám autoři připravili i nějaké ty schopnosti navíc. Pravdou je, že nahrávky pro vás nemají vlastně vůbec žádný smysl pro postup ve hře, asi jenom dvakrát jsem se dozvěděl nějaký kód ke dveřím. Ale pokud vás město dostane tak jako mě, budete je hltat.

Jak už jsem zmínil, příběhová linie není nijak zvlášť dlouhá, je hodně natahovaná vatou, aby to tak rychle neskončilo. Mně se příběh ale opravdu líbil. Na začátku byla utopistická vize, na konci šílenství a masakr. Všechno od komunistických propagačních TV spotů, přes vizionáře, doktory, umělce a zvraty, až do mého, pravda trochu naivního, happyendu (hra má tři konce, takže s novým železem přijde repeat) jsem hltal jak důchodkyně telenovelu. Pasáže na chirurgii, v opeře, atriu, sirotčinci nebo barech z hlavy jen tak nedostanu. Mimochodem pasáž v Ryanově kanceláři byla úchvatná a i když jsem ten příběhový zvrat znal z povídání, i tak jsem seděl jak přibitý.

Co se týče hratelnosti, vy jako bezejmenný a němý (anti)hrdina sbíráte adama, za kterého si kupujete plasmidy (bojové schopnosti – podpalování, elektrické šoky, telekineze a mnoho dalších) a tonika (různé pohybové, technické a životní schopnosti - například lepší hackování strojů, rychlejší pohyby apod). Adama získáváte zachraňováním nebo zabíjením malých sestřiček a to tak, že musíte zneškodnit velkého taťku. A zde je další kouzlo hry. Adam je téměř až do konce nedostatková surovina, u které musíte dost přemýšlet, do čeho ho investujete a velcí taťkové jsou docela hardcore enemáci (zvlášť v pozdějších fázích hry), paradoxně mnohem obtížnější než většina bossů ve hře. Ideální je hned na začátku si vytvořit strategii a té se držet až do konce a primárně vylepšovat stávající plasmidy. Takže já osobně jsem zůstal u první zbraně, která mi přišla do ruky a to byl hasák. Na konci hry jsem ho měl různými toniky tak vytuněný, že v kombinaci s elektrickým plasmidem jsem byl téměř neporazitelný a jiné zbraně jsem používal jenom výjimečně (na taťky nebo silnější bossy). Nutno ale podotknout, že stylů hry se dá nakombinovat více díky velkému množství tonik a plasmidů.

Bioshock samozřejmě není bezchybný. Dost mě štvalo hackování, u kterého se naprosto nesmyslně stále zvětšovala obtížnost, takže mi na konci hackovací tonika zabírala všechny sloty a samotné hackování bylo po 13 hodinách čistého času už opravdu otravné, jelikož děláte stále to stejné. Spliceři, tedy obyčejní nepřátelé, byli naprosto imbecilní, nesnažili se nějak spolupracovat, prostě jen tupě nabíhali před hasák a čekali na ránu po kebuli a poslední dva levely mi přišly narychlo splácané proti těm předchozím. Pro mě jsou toto ale jen drobné vady na kráse, které mi mnohonásobně vynahrazují výše zmíněné věci.

Na konec ale chápu, že retro styl hry nemusí sednout každému, stejně jako větší obtížnost, dokud se trochu nenatuníte toniky. Pro mě je to každopádně obrovský herní zážitek, ke kterému se určitě ještě rád vrátím.

"A man chooses, a slave obeys" - Andrew Ryan

Pro: Atmosféra, příběh, level design, příběhové pozadí, rozmanitost akce, grafika

Proti: Tupá AI, ke konci se dostavuje stereotyp

+21
  • PC 80
Tak to mám za sebou. Hra na kterou jsem se opravdu hodně těšil a poprvé jí dohrál před pár minutami mě ve výsledku víceméně zklamala.

Zpočátku to vše vypadá fantasticky. Atmosféra a vizuální zpracování dělá svoje. Myšlenka podmořského světa v art deco je skvělá. První dvě tři úrovně jsem si ohromě užíval. Jenže jak se hrou prokousáváte dále už nic nového nepřichází. Žádné "wow" efekty nebo monumentálnější lokace - zkrátka nic. Tohle je asi největší problém téhle hry.

Scénář je fajn. Vize Andrewa Ryana - jeho přístup k věci, střet s realitou a konečný důsledek opravdu nabízí spoustu otázek k zamyšlení. To kdejaká hra nenabídne. Velice vtipně na mě působilo ono "Would you kindly..?" (není tohle v úplně každé hře co jsme kdy hrály..?).

Bioshock jako klasická FPS nepůsobí moc převědčivě. Zbraně jsou takové nemastné neslané. Aspoň potěší různé druhy munice. Dobrá je účinost hasáku a jeho použitelnost po celou dobu hry (navíc v kombinaci s tonikami). Co se týká plasmidů tak u nich platí to co o celé hře. Ze začátku nadšení, které rychle vyprchá. Používal jsem eletřinu, mráz a oheň a kdyby měli větší účinek byly by o moc lepší. Mimochodem rozdílu mezi verzemi plasmidů jsem si vůbec nevšiml což se mi zdá jako dost špatně. Přestřelky jako takové nejsou špatné jen jsou tradičně příliš jenoduché (už si u nových her na jednoduchost pomalu zvykám). Jediná jakž takž výzva byly tatíci. Ale nic etra to nebylo. K jednoduchosti také přispívá, že máte všeho nadprůměrný dostatek. Na konci hry mi zbylo přes 300 jednotek adama, plná peněženka a skoro všechny náboje. Pokud by autoři nedali na obsah inventáře limit zřejmě bych toho moc v automatech nenakoupil a plně vystačil s tím co nejdu. Tonika jako drobný RPG prvek byly fajn.

K Bioshocku jsem ale jako k FPS nepřistupoval. Určitě jsem od ní nečekal další CoD takže v tomhle směru mě hra nezklamala. Závěrečněj boss klasicky tragickej. Navíc asi nejlehčí v dějinách FPS. Ohledně bossů naprosto souhlasím s komentářem Walomeho "Proč si vývojáři FPS myslí, že...".

Na dnešní dobu dozajista nadprůměr. V Rapture se mi celkové líbilo. Prostředí, tatíci, sestřičky a NPC prostřednictvím audiologů to vše vytvořilo svět který jsem rád navštívil. Jsem velmi zvědavý na druhý díl, protože si v tuhle chvíli neumím představit co může nabídnout. Čekám něco jako HL: Opposing force. Zvláštní také je, že váhám zda se do něj pouštět hned, protože pokud si naleji čistého vína zas takové terno totiž Bioshock není.

Pro: Vizuálno, příběh který nutí k zamyšlení, atmosféra, zvuk

Proti: Po první třetině hře dochází dech, po čase nudné hackování

+16
  • PC 60
Mám to za sebou. Právě jsem dohrál Bioshock a zase takovej shock to nebyl. Možná mu křivdím, protože jsem ho asi hrál v "pařmenské krizi" - období, kdy nevím, jestli mám hrát to či ono a nebo nehrát vůbec. Byl-li to právě on, který krizi vyvolal, už nejsem schopen přesně určit. Tak či onak mě nechytl, jak jsem očekával. Je to přece, nebo spíš byl, podle recenzí "hit".

Přemýšlím čím by to mohlo být, protože během hraní jsem si kolikrát říkal: " Tý jo, tohle je dobrý." Fakt originální. Tohle využiju. Hle, další novinka, kterou jsem ve FPS nezažil a ani bych nečekal. Opravdu jsem oceňoval spoustu nových prvků a x-krát si říkal dobrý nápad, ten tu hru dělá zajímavou. Tak proč safra výsledný dojem není těmto dílčím kladným pocitům adekvátní? Právě teď mi to vrtá hlavou, zkouším na to přijít, co že mi to teda vlastně vadí.

Tím, že jsem Bioshock hrál se zpožděním 3 let od jeho vydání jsem si nesedl na zadek z jeho hlavní a vychvalované devizy - grafického zpracování. Je opravdu zajímavé, ale jeho ladění mě spíše rušilo, nežli vtahovalo. Upozorňuji, že mám rád "horrorovou" atmosféru (Dead Space, Doom 3, FEAR, System shock..), ale u Bioshocku se spíše jednalo... sakra jak to vyjádřit ... o zvláštní, barevně zvukovou divnost (já vím Art Deco) , která nevyvolává vůbec žádný strach, žádný intenzivní zážitek spíše jen tak nějak divně po těle a po duši. Takovej pomalej podprahovej psychosen, po kterém se cítíte zvláštně. Ne vystrašeně, užasle..., ale zvláštně.

Další věcí, která mě celou hru rozptylovala byly zbraně. Walome to pod mým komentářem trefně vyjádřil cituji: "Jejich zvuk, zpětný ráz, všechno je takové nemastné neslané. Neměl jsem pocit, že bych v rukou svíral nějaké železo, ale spíše gumové plivátko."
Brzy jsem si však uvědomil, že jejich "neúčinnost" je patrně odůvodněná plasmidy a nutí nás si jimi pomáhat při likvidaci nepřátel. Po nahlédnutí z tohoto úhlu, jsem naopak ocenil vynikající vyvážení zbraně vs. plasmidy, respektive zbraně + plasmidy.

Taky mně přišlo divný, že v celém městě není jediná příčetná osoba. Všichni jsou zmutovaní totální magoři. A "tři" vaši průvodci příběhem taky nejsou rozhodně psychicky fit. (Snad aby si hrdina na den dva někam zalezl a počkal až se všichni pozabíjí.)

Dalším mínusem jsou oživovací komory. Po prvních dvou smrtích jsem si řekl, ty to mají šikovně vymyšlené. Opět zdání klame. Komory jsou na každém kroku = nemůžete umřít = nesnažíte se hrát opatrně. O nic vlastně nejde, ono mě to oživí = atmosféra v prdeli. I když si řeknete budu hrát jak nejlíp můžu, abych neumíral, povědomí o komorách vám bere adrenalin ze hry a hrát to s vypnutými komorami je HARDCORE. Aspoň na nejtěžší úroveň. Na tu jsou vaše plivátka opravdu málo účinná. Na rozdíl od zbraní protivníků, jejichž muška je kolikrát až nepřirozeně přesná!

Co dál? Nabourávání. To mě taky zprvu potěšilo. PIPEMAN v moderní hře cool:) Avšak po několika (hodně) nabouráních: "Sakra já chci hrát Bioshock ne Pipemana." atd.

Tak jaká ta hra vlastně je?

Bioshock je hra s obrovským množstvím originálních prvků, za které si zaslouží pochválit. Ty však jsou namíchány v divném koktejlu, skládajícího se z mixu chutných, čerstvých, svěžích, ingrediencí, které však dohromady příliš neosvěží. Je, až nadmíru hustý, v pěkné, ale zbytečně velké sklenici a kupodivu chutná, jak kdyby byl z minulého dne.

Jak Bioshock nakonec ohodnotit? Spousta kladných dílčích pocitů nakonec udělá špatný celkový dojem? Je to možné? Nebo mně nějak podprahově nesedlo "barevné" ladění? Nebo jsem ho hrál ve špatný čas na špatném místě? Já fakt nevím. 50 - 60 % ?????

Pro: originální prvky

Proti: viz. koment

+19
  • PC 90
Proč si vývojáři FPS myslí, že se všichni hráči na konci jejich hry chtějí potkat se supr mega těžko zničitelným bossem, který absolutně nekoresponduje s nádechem a atmosférou hry? Netuším. Mnohem více by mě překvapil/potěšil konec jiného druhu, stačilo by stisknutí destrukčního tlačítka, popřípadě sejmutí hlavního záporáka kulkou do hlavy.

Bioshock mě bavil. Vtáhl mě do sebe tak, jak se to dlouho nepodařilo žádné jiné FPS. Naposled jsem se podobně cítil u prvního Half Lifu. A není se čemu divit, Bioshock pracuje s podobnými fóry, jako jsou skripty, děj odehrávající se přímo před vámi (ačkoliv v jiné formě než u HL) a hlavně psycho stísněná atmosféra.

Raptur se bohužel velmi snadno okouká. Ačkoliv se tvůrci snažili, po čase zavládne stereotyp. Taťkové už nejsou taková výzva jako na začátku, dobová veselá muzika v neveselých kulisách už nepůsobí tak psychoidně a dějově se hra dostane do LOST stádia, kdy se objeví více otázek než odpovědí.

Musím ocenit nedostatek VŠEHO, který ve hře panuje. Nikdy jsem neměl tolik nábojů, abych rozhazoval kulky jak cukroví při nadílce. Šetřil jsem každou ránu, každou kulku. Tenhle dojem bohužel kazila nesmrtelnost, ale dneska holt jsou hry příliš lehké.

Antiutopické poselství hry není nijak filozoficky náročné, ale rozhodně potěší. Člověk se vžívá do osudů vedlejších postav a vlastně i do osudu Andyho Ryana. Jediný osud, do kterého se nevžijete, je ten váš. Hrdina nemluví (co je tohle za módu?), ale aspoň to nepůsobí tak komicky jako v HL2, protože rozhovorů ve vaší blízkosti zdaleka není tolik.

Na zbraně jsem si dlouho zvykal. Jejich zvuk, zpětný ráz, všechno je takové nemastné neslané. Neměl jsem pocit, že bych v rukou svíral nějaké železo, ale spíše gumové plivátko.
Fyzika předmětů je velmi "vzletná". Je možné roztočit železný koš takovým způsobem, že odtancuje na druhou stranu mapy. Ale nepůsobilo to na mě špatně - do ujeté atmosféry podvodního města se to hodilo. Stejně tak se zde hodila i malovaná grafika a "lesklí" nepřátelé.

Věřím, že Bioshock může někoho nudit. Ale mě bavil. Téměř neustále, ačkoliv ve finále ztrácí šťávu (tak jako každá fps delší než 10 hodin) a řekl bych, že opět platí, že méně je někdy (vždycky) více.
Jinak jsem si hru vážně užil. Každou hlášku Sestřiček, každé zadunění Taťky, každý song linoucí se z úst nepřátel a každou vedlejší psotavu v Rapture. Rozhodně jedna z nejlepších FPS, jakou jsem kdy hrál. Takový top 5 minimálně.

Pro: grafika, atmosféra, možnost vracet se na staré lokace (ačkoliv bych rád viděl někoho, kdo to měl zapotřebí :) ), několik dobrých momentů

Proti: chybí jakýkoliv WOW moment, je to zbytečně zdlouhavé, na konci jste Rambo se vším všudy

+21
  • PC 100
Konečně hra která byla svojí originalitou i dobře se prodávající, konečně něco kde neslyším stálé dialogy fps typu ano pane, rozkaz pane, mise dokončena pane nebo rpg typu tu kuši vám prodám pane za 5000 zlatých. Bioshock bylo překvapení roku 2007. Výborná architektura 50 až 60 let vám nedá spát. Graficky vypiplané do posledního detailu jen postavy lidí mohli být lépe zpracované mám z nich dojem jakoby byly natřené nějakým lakem nebo byly zabalené do těsného latexu. Hratelnostně je hra vyvážená a dlouhotrvající všude se dá něco najít, prozkoumat, skryté místnosti či sejfy s odměnou, šuplíky, skříně a objekty jež vylepšujou vaší postavu. Když vyčistíte celou místnost či nějaké větší prostranství a chcete si hru vychutnat můžete se dívat po okolí, na nějaké ty transparenty, obrazy či sochy abyste pochopily že vývojáři si nechali na své práci záležet. Příběh je vysoce nadpůmerný a hlavní zvrat ve scénáři nemusí každý očekávat. Bioshock splnil mé sny jak má tvorba originality vypadat. PS Bioshock je prý něco jako System shock 3 a já system shok nehrál. Možná bych měl v budoucnosti tu dvojku vyzkoušet

Pro: Architektura tehdejších let, grafika, hratelnost, příběh

Proti: nevýrazné zlepšování plasmidů, některé plasmidy vás omrzí

+35
  • PC 85
Na rovinu z hlediska hratelnostti jde o lehce nadprůměrnou střílečku, která díky nadprůměrnému příběhu a výtvarné superoriginalitě se vyškrábala na vysoký piedestal....nicméně také je pravda, že je hra nabyta desítkami památných momentů a to zejména lekacích..mám k vodě velmi neegativní vztah, takže ze samotného podvodního města mám husí kůži----a možná je lepší se utopit, než bojovat po desetitici litry vody s odpornými zombie mutanty.....no bál jsem se víc nez u FEAR. Stereotyp, originalita a Big Daddy nominován na charakter roku:)
Největší zklamání: Pád letadla v úvodním intru byl velmi odbytý...škoda
Památný moment: chlapík se zaječí maskou schází po duhových schodech za zvuku hudby

Pro: grafika, art deco výtvarno, děsivá podvodní atmosféra, mnoho památných momentů, schopnosti, dobrý a zlý konec, Big Daddy

Proti: úvodní intro, vyvražďovačka, druhá polovina stereotypní, příběh (pro mě)

+5 +6 −1
  • PC 50
Bioshock neni hra pro každého, i když skoro všude hru hodnotí kladně, musím s nima nesouhlasit.Když sem se poprvé ponořil do světa Rapture, dýchla na mě neuvěřitelná atmosféra a bombastickej začátek. Doufal sem že si hra toto tempo udrží, jenže po pár hraní sem se začal nudit. Abych pořád chodil na ty stejná místa a pořád vybíjel neustále se respawnující nepřátele, děkuji nechci.Na co sem se také těšil , byly souboje s bigdaddym které mě nakonec také zklamali. Big Daddy má IQ houpacího koně a jediný co umí ,je být otočený pořád na vás a útočit.

Co musim však pochválit je grafika a atmosféra.Atmosféra podvodního města je neuvěřitelně krásná a skoro nic se tomu nemůže vyrovnat. I když mi na grafice něco nesedělo, musim i tak autory pochválit za zpracování.

Pro: Unikátní lokace , atmosféra, grafika

Proti: Nepřátelé, hratelnost , zbraně, plasmidy , souboje s big daddym

+7 +13 −6
  • PC 85
Keby som nehral pôvodný System Shock 2, povedal by som: "Vau!"
Takto poviem iba: "Na dnešnú dobu vynikajúce :)"

Pro: príbeh, unikátny svet, hrateľnosť, art deco...

Proti: ehm, ehm... že to nie je System Shock 3 ?(whistling...)

+1 +11 −10
  • PC 90
Bioshock – nepřímý následovník, nebo spíše jeden velký odkaz na geniální System Shock 2, pokračuje v jeho bravurním konceptu temné FPS s propracovaným a hraní mohutně proplétajícím příběhem. Od System Shocku však uteklo spoustu vody, na jednu stranu to znamená, že Bioshock oplývá fantastickou, moderní grafikou, jenž hráče občas přinutí se i jen tak zastavit a prohlížet si okolí (zvláště vodní efekty), ale také to znamená, že hra se podřizuje jednoduchosti a konzumnosti doby. Survival prvky jsou omezeny, systém upgradování a práce s itemy jsou jednodušší, což je sice fajn pro běžné FPS hráče, ale trochu to snižuje jejich význam a důležitost pro úspěšné procházení hrou.

Ale to jsou jen pihy na kráse, berme itemy a plasmidy, bez kterých se dá obejít, jako zpestření, či alternativní možnosti, Bioshock i tak samozřejmě zůstává spíše hardcorovou, než primitivní hrou a nakonec ani tak nevadí, že v něm vlastně „nejde“ zemřít, nejdůležitější je totiž samotný pocit z hraní. Atmosféra je natolik silná, hutná, vtahující a navíc i docela depresivní, že se hráč určitě nebude cítit jako neporazitelný Rambo, nýbrž bude stále ke světu Bioshocku spíše vzhlížet jako k něčemu velkému, třeba zrovna jako k monstróznímu podmořskému světu, ve kterém se dějí neuvěřitelné věci...

V případě Bioshocku se skutečně jedná o „něco jiného“, tohle není obyčejná hra, je výjimečná svým zpracováním, smyslem pro detail, jakousi filmovostí, co se týče důrazu na příběh a dění všude okolo, je to také jedna z mála her, u níž není design levelů jen skvělý, ale dohromady tvoří i určitou estetiku. Možná právě takto vzniká umění i v oblasti video her...

HW: Minimum: 2,4 GHZ CPU, 1 GB RAM, GF 6600/Radeon X1300 / Doporučeno: 3 GHZ CPU, 1 GB RAM, GF 8600/Radeon X1800

Pro: Příběh, příběh (ano, raději hned dvakrát), grafika, design, atmosféra, snad i herní doba

Proti: Řada předmětů a plasmidů je nepotřebná, slabší survival horror prvky, lehký závěrečný boss

+14 +16 −2
  • PC 100
Bioshock neni hra, je to prostředek k tomu, jak se dostat do jinýho světa a uniknout tak na dvacet hodin od reality. Za sebe říkám, že bych v tom světě chtěl zůstat, i kdyby mě to mělo stát krk. To, co se tvůrcům podařilo stvořit je dimenze plná nevšedních a originálních prvků, postav a dost možná nejpůsobivějšího herního prostředí, který pro někoho sice může působit stísněnym dojmem, ale pokud člověk neni žádnej suchar nebo strašpytel tak si hru užije stejně jako já. Hra disponuje revoluční depresivní atmosférou (Proč revoluční? Je plno her, u kterých se člověk bojí nebo je zneklidněn např. FEAR, Condemned, ale jsou to hry, jejichž atmosféra neni skutečná a rychle vás přejde, u Bioshocku je to tak, že atmosféra se postupem hry mění. Začíná jako nevinná nehoda a pokračuje jako dech beroucí drama přes práh akčního trháku až do naprostýho psycha, který ve vás zůstane i po skončení hry.) To všechno je podtržený perfektní hudbou, která parádně vystihuje v jednotlivých zvratech strach, bezmoc a napětí. A příběh, byť ho hodně lidí zatracuje, osobně považuju za jeden z nejlepších herních příběhů všech dob. Jediný co se mi nelíbilo byl závěrečnej souboj.

Pro: originální grafika, příběh, zvuk, hudba, atmosféra, prostředí

Proti: závěrečnej souboj

+16 +18 −2
  • PC 80
Hlavní výhodou BioSchocku je již zmiňováné zajímavé pojetí (opravdu povedené) grafiky a skvělá atmosféra podmořského světa. Toto celé dobře doplňuje možnost různých vylepšení, nebo získávání nových schopoností a zkušeností, bez kterých by to podle mne byla i celkem nuda. To, co mi trošku vadilo, byly nepřátelé, kteří jsou sice "zajímavý", ale celkem slabí, i když jich na vás jde více...

Pro: Originalita téměř po všech stránkách, atmosféra

Proti: Nepřátelé

+4 +6 −2
  • PC 90
Bioshock mě přikoval k monitoru svým příběhem a svérázným stylem grafiky. Rozmanitost plasmidů, různorodosti hraní, celkově herních možnostech je tu spousta. Nejsem zrovna dvakrát klaustrofobik, ale často jsem se v úzkých podvodních chodbách rozhlížel na všechny strany, jestli do ní něco nenarazí a já se neutopím :) . Big Daddy's a jejich Little Sisters jsou jen takovou třešničkou na dortu (třešničkou, bez které byste v Rapture nepřežili). Fakt jsem to zhltnul za tři kratší večery, poté jsem ji dohrál ještě jednou.

Pro: Hratelnost, mix plasmidů a zbraní, příběh, focení, nabourávání, big daddy

Proti: AI nepřátel, jednoduchost i na nejvyšší obtížnost

+18 +19 −1