Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 85
Ka je kolo a to se otáčí.

Klaustrofobické prostory podvodního města Rapture vystřídalo možná ještě extrémnější vzdušné město a poprvé, když jsem chtěl vyzkoušet, zda hra disponuje neviditelnými zábrany, abych nepřepadl přes okraj, jsem trochu překvapeně vyjekl. To jsem nečekal. V roli detektiva Brooka DeWitta máte najít v prosluněném létajícím městě Columbii a přivést tu holku a Váš dluh bude splacen. Prostředí je už od začátku krásné. Fascinovalo mě chvíli se dívat do závratných dálav, kterak jednotlivé dílky Columbie poklidně poletávají a jako by lákají k jejich návštěvě. Za chvíli tam budu.

Poznávám nové lidi a všechno mě vede k právě probíhajícímu jarmarku. Nijak se neostýchám, jdu rovnou na střílnu a předvedu zde přítomným sličným dívkám, že střelba, střelba je moje. Jsem přece detektiv. Vypiju si lahvinku vína a něčeho ostřejšího, co se jmenuje Vigor. Mráz mi přejede po zádech, když se mi na chvíli objeví mžitky před očima a já si matně vzpomenu na to, jak jsem někdy možná střílel plasmidy po nějakém velkém stroji s důlním vrtákem místo ruky. Pak tahle představa přejde a já jdu k další atrakci.

Idylka zmizí záhy a krev se tu objeví tak náhle, jako exekutor před Vašimi dveřmi. To když odmítnete zostudit jeden pár právě na tom jarmarku můžete si ale vybrat je zostudit, lidi se z Vašeho chování zblázní, protože kdo by taky ne, a začne maso.

Pocit ze střelby a samotné akce je úžasný - nepřátelé nevydrží nijak moc zásahů (na normal), všude je spousta nábojů, lékárniček, soli pro používání vigorů. Tahle složka, která tvoří nejpodstatnější část BioShock Infinite, mě sice hrozně bavila, přesto mám pocit, že méně je někdy více. Můžete s sebou nosit maximálně dvě zbraně (je tu široký výběr, od klasické pistole přes vícero druhů samopalů, magnum, odstřelovací pušku až po raketomet, všechny nabízí velké množství upgradů) a tím se tempo přestřelek blíží rychlosti nárazu Paula Walkera do stromu (too soon?). Zbraň držíte v pravé, v levé máte zvolený Vigor (já jsem upřednostňoval vrány, které otravovaly nepřátele a pak nad jejich mrtvolami vesele skotačily) a v té třetí (neptejte se) máte jakýsi hák, kterým se přesouváte po jednotlivých částech Columbie a zblízka jím zasazujete nepřátelům poslední efektní rány, např. utrhnutím hlavy nebo jiným humánním řešením. Elegantní, rychle jsem si zvykl. Mně vlastně vyhovoval i systém z předchozích BioShocků, nikdy jsem moc nerozuměl, co na tom většině vadí.

Příběh nakonec. Příběh je skvělý, moc mě bavilo sbírat střípky z hlasových voxofonů, různých narážek během hraní i pomrkávání v podobě dvojčat, která vás provází celou cestu. Příběh by ubíhal sedmimílovými kroky, kdyby nebylo právě oněch přestřelek a také někdy otravnému backtrackingu (vracení se po již přešlých lokacích), až do závratného finále, které jsem už tak trochu očekával a přesto jsem byl naprosto spokojen, jak to dopadlo. Tedy až na jeden detail - chtěl jsem udusit sám sebe v kolébce :). Nemá cenu se snažit popsat příběh, už to tu za mě udělali jiní a lépe. Se slzou v oku vzpomínám na cestu na hřbitov za matkou Elizabeth, na to, jak jsem se poprvé zahákl na dráhu a svezl se šílenou rychlostí po Columbii, na první ustřelenou kedlubnu, první shození přes palubu a Songbirda. Měl jsem ho rád. Byl úžasný. Zahrajte si to, pokud jste tak ještě neučinili.

Elizabeth je skvělá společnice, která mi v boji nejednou přispěla náboji (když po Vás taková křehká dívenka hodí 25kg raketomet... nejpodivnější erekce), solí a jednou nebo dvakrát lékárničkou. Mám ji rád.

Ka je kolo a to se otáčí.

To infinity.

Pro: Columbie, Elizabeth, grafika, příběh, vrány :)

Proti: Backtracking, trochu víc akce, kratší

+18
  • PC 85
Druhý Bioshock přinesl jen pramálo změn, za to však věrně pokračoval ve skvěle hratelné, relativně temné střílečce z podvodního světa. Bioshock Infinite oproti svým předchůdcům zachovává pouze herní principy a na změny se soustředí více. Ihned od počátku se na vás vyvalí vizuální orgie nebeského světa plného slunce, oblohy plné hvězd, ale také zlověstného mechanického strážce a bouřlivých zlostných mraků. Hra těží ze svého staršího grafického enginu maximum, vypadá docela pěkně, i když je fakt, že už se nepíše rok 2007, a tak by větší interaktivita (manipulovatelnost s) prostředí(m) určitě přišla vhod. Design je samozřejmě povedený, ale musím poznamenat, že první Bioshock byl krapet působivější. Jeho klaustrofobické chodby a síla vody mnohem více přispívaly k hutné atmosféře. Bioshock Infinite je v tomto více odlehčený, a proto atmosféru musí táhnout čistě jen příběh.

Příběh je tedy alfou i omegou celé hry, začnu od jeho konce. Závěr hry patří mezi to nejpůsobivější a nejpropracovanější, co jsme kdy na monitorech mohli spatřit a prožít. Vše do sebe krásně zapadne, nenápadným hintům a odkazům nacházejícím se v průběhu hry, se přiřadí význam. Vše je uzavřeno, a přesto je ponechán prostor pro vlastní interpretaci. Závěr je kompletní a nikoli svazujícím způsobem doslovný. Je to geniální a silně emocionálně podbarvené. Musím ale podotknout, že v průběhu hry jsem takto silný pocit z příběhu zdaleka neměl, Booker působil jako žoldák, kterému jde jen o to jedno a Elizabeth v sobě skrývala špetku nudného klišé zraněné holčičky…

Hratelnost je o procento jednodušší než u předešlých dílů série, což je překvapivé. Ocenil bych návrat hackovací mezihry, nějaké logické úkoly a/nebo zakomponování základních stealth prvků (setkal jsem se pouze s jednou situací se „spícími“ duchy/zombíky, kdy se mi vyplatilo nehrát po doomovsku). Což o to, hra se hraje naprosto úžasně a bezproblémově, ale nezaškodilo by věci trošku zkomplikovat. Např. dříve se běžně musel používat oheň a elektřina pro postup hrou, Bioshock Infinite vyžaduje zelektrizování páky jen v jedné části hry. Většinu plastidů (vigorů) jsem tedy nestihl ani vyzkoušet… Ale to jsou jen drobnosti, hra vás perfektně chytne, vtáhne dovnitř svého zvráceně božského světa a nepustí, dokud ji nedohrajete…
+17
  • PC 80
Nejlepší hra této generace, kterou bude mít spousta budoucích her za příklad!“, dušuje se v podobném smyslu spousta recenzí.

Původní BioShock je jsem odehrál nesčetněkrát a doposud je v mých očích stále poněkud nedoceněný. Utopistický svět podmořského města skýtal neuvěřitelné množství zajímavých prvků, v čele s výpravou a vybroušenou hratelností. Ke druhému dílu jsem osobně přistupoval poněkud skepticky, jelikož jsem prostě nevěřil, že by se na první díl dalo nějak adekvátně navázat. Spletl jsem se. Od té doby jsem samozřejmě začal o velkým očekáváním vyhlížet třetí suverénní pokračování.

První krůčky v Infinite jsou vzpomenutím a blaženým zadostiučiněním všem hráčům původní hry. První krůčky na Columbii jsou ukázkou dechberoucnosti svět a podivení se, jestli je tohle opravdu možné, jestli se vám to nezdá. Vše působí tak věrohodně a to především živost světa. Do první akce se dostanete opravdu rychle, přičemž vše působí neuvěřitelně rychle a logicky. Hodně mě bavily zbraně, které jsou ve hře obsaženy ve standardním sortimentu – pistole, brokovnice, kulomety, pušky, odstřelovačky, RPGčka a několik zajímavých kousků. Celkový pocit z nich mám velmi pozitivní, už dlouho mě nebavilo si takhle zastřílet. Vše to i dobře vypadá i zní velmi dobře, zvuková stránka a UE3 stále odvádí svou práci velmi dobře, tak jak to od série máme rádi. Bohužel takové „plasmidy“ jsem prakticky nevyužíval, přišly samozřejmě vhod až ve chvílích, kdy docházela munice.

Asi největším zklamáním pro mě v Infinite je příběh. To, co působí na začátku velmi pěkně a hodně to připomíná Dishonored, mi ve výsledku přišlo jako recese na vše, co se za tu dobu událo. Vše funguje, pomyslné motorky příběhu fungují, jak mají. Jen výsledek je takový ... zbytečně matoucí, ale samozřejmě hráči vyžívající se ve všemožných odkazech na historii budou v sedmém nebi. Na mě to působilo tak, že je potřeba se za každou cenu odlišit a svým příběhem poskytnout něco zbytečně složitého a komplexního, přičemž to Infinite nemá absolutně vůbec zapotřebí.
Infinite je velká hra. Hra tak velká, že působí v některých momentech neuvěřitelně dobře, hraje se dobře. Nepřátel je mnohdy více než dost, že by se Call of Duty mohlo cítit zahanbeně. Stylem mi zase připomněl Wolfensteina a příběh se svou výpravou jako by "odkazoval" na nevlastního bratříčka, již zmiňovaný Dishonored. Všechny negativa mi pak ale stejně zapláclo posezení na židli, brnkání na kytaru a sametový hlas Elizabeth, jak zpívá malému chlapci.

V kostce: Tahle písnička je pro mě vším v Infinite!

Pro: Columbia, rychlé, originální a intuitivní cestování, pocit ze střelby, krása světa,

Proti: vychvalovaný příběh pro mě není pozitivem, občasné bloudění, žádné následky v závěru,

+17
  • PC 85
První kroky s tímto dílem byly náročné a chvíli jsem myslel, že hru ani nedohraju. Nejprve problémy se zvukem, kdy po nějaké době se přidal zvuk, jako bych měl měříčí zařízení na radioaktivitu a procházel se po Černobylu a rady z internetu nefungovaly, kde jsem se dozvěděl, že je problém s Unreal Enginem 3 mě nakonec dohnaly k reinstalaci celého notebooku a nové instalace, ale procházení stejných pasáží pořád dokola kvůli nemožnosti ručního uložení mě trošku začínaly dohánět k šílenství. Reinstalace pomohla, ale po nějaké době se problém se zvukem objevil znovu, ale naštěstí jsem přišel, že mi to zpsůobovalo nahrávání videa na pozadí v rámci GeForce Experience. To byl vyřešen první problém. Druhý problém byl, že jsem měl z hry takový nemastný neslaný pocit, jako by to bylo všechno velmi ploché a celé město na mě působilo takovým umělým dojmem, pořád jsem přemýšlel, jestli vlastně hraju Bioshock nebo se to jen tak tváří. Ale to vše se změnilo, když jsem potkal Elizabeth, a od té doby to byla parádní jízda a kdybych nemusel do práce, spát, tak bych to možná zahrál i na jeden zátah, což u předešlých dílů Bioshocku říct nemůžu a to se mi ty hry líbily a i vesměs kladně hodnotil.

Místo podmořského světa se tentokrát vydáme do oblak, kde se přemístilo město Columbia, které vede místní Prorok v duchu bíle Ameriky, a každý má své dané místo ve společnosti. Hrajeme za pana Dewitta, který se vydává na záchranou misi jedné dívky, díky které bude moct splatit svůj duch. Jedná se o Elizabeth s nadpřirozenými schopnostmi, kdy může otvírat okna trhliny na jiné místa a dokonce i v jiném čase a kolem toho se točí celý příběh, že každá akce má svou reakci a kam daleko až musíme zajít, abychom vše napravili.

Z tenkých uliček a koridorů podvodního města Rapture tentokrát procházíme otevřenějším městem, který je plný slunce, barev, poutí, kde si můžete vystřílet i nějaké ty stříbrňáky, či zjstit, jak velkou sílu máte v pár minihrách. Hra je pořád lineární a pustí vás pouze do míst, kde je co objevovat a v tom vám pomáhá i samotná Elisabeth a to páčením zámků nebo že když najde nějaký ten stříbrňák, tak vám ho hodí a v bojích vám pomáhá hledat munici, lékarníčky nebo sůl (Salt), která vyměnila Eve z předchozích dílů, pro doplňování Vigorů, speciálních schopností, v předchozích dílech to byly Plasmaidy. Docela mi chyběla mapa, sice si můžete pustit navigační šipku, která vám ukáže kam jít, ale jen určí směr a zase zmizí, ale až do závěrečné fáze, kdy se určitá část města otevřela trošku víc, nebylo třeba navigaci používat.

Vigory jsou podobné jako v minulých dílech, ale jako v prvním a druhém díle jsem používal elektrošok, tak i tady se zdál být nejúčinějším prostředkem. Jen škoda, že až v půlce hry jsem zjistil, že všechny Vigory co nasbírám, tak si můžu zvolit, které chci používat. To už se nedá říct o zbraních, tentokrát jste limitováni 2 zbraněmi, které nelze nikde koupit, ale je možno vylepšovat, kupovat šlo pouze munici. Nejlepší nakonec bylo najít nějaký kompromis a držet se 2 zbraní, Na střední obtížnosti jsem tak celou hru odehrál v podstatě se 2 stejnými zbraněmi. Kromě zbraní a vigorů nacházíte po městě dárečky s vylepšeními, ale že by hrály nějakou zásadní roli mi nepřišlo, na začátku získáné jsem použil až do konce hry.

Oproti prvním dvou dílům se nedočkáme horrorovější atmosféry, ale zase mnohem víc akčnější, zvlášť když se celá město změní v reakci na vaše cestování trhlinami. Když se člověk podívá na město do dálky, tak je to krásná podíváná, ale když jsem se podíval zblízka, tak se mi ta grafika úplně nepozdávala. Nemyslím si, že bych byl rozmazlený novějšími titulky, jelikož k mnoha jsem se nedostal, jelikož jsem i omezen hardwarem, ale i tak mi přišlo, že to mohlo být i lepší. Ale jinak po technické stránce hra bez bugů a výraznějších problémů a to včetně gameplaye a střelby.

Při finálním zúčtování se podíváme i na chvíli do Rapture, které ještě není zmítano občanskou válkou. Do Rapture se podíváte i v DLC Burial at Sea - Episode 1 a 2, na které se velmi těším, protože hlavní hra mě velmi uchvátila a velice jsem si jí užil.
+17
  • PC 90
Když jsem začal hrát Bioshock Infinite po dlouhé pauze od předešlých dvou dílů, nebyl jsem si vůbec jistý zda se mě to bude líbit. Prvních pár desítek minut bylo vizuálně zajímavých ale nic z čeho bych byl nadšen, takový nudný úvod ve stylu který mě osobně příliš nesedí. Ale ve chvíli kdy jsem se dostal o kousek dál ve hře a seznámil se s Elizabeth, hra nabrala úplně jiný rozměr. Z počátku protivné děvče jsem si nakonec hodně oblíbil a proto mě konec hry příjemně překvapil. Nebyla to vůbec špatná jízda.

Když už jsem u té jízdy, nemohu nezmínit nový herní prvek kdy se po mezi jednotlivými létajícími ostrovy přesouváte pomocí háku zavěšeného jako lanovka. Je to příjemný nový způsob přepravy i pomocník v boji protože jako pohyblivý terč jste méně zranitelní.

Pro někoho ten příběh může působit nudně, předvídatelně ale za sebe mohu Bioshock Infinite doporučit právě kvůli němu. A taky hlavně Elizabeth bez které by to byla jen další nudná střílečka.

Pro: příběh, Elizabeth

Proti: trochu nudnější rozjezd

+17
  • PC 90
A do třetice všeho dobrého, je tady Infinite. Na rozdíl od prvních dvou dílů jsem Infinite nehrál poprvé. Dostal jsem se k němu už kdysi, chvíli poté co vyšlo. Nebylo to tenkrát zrovna legálně a k tomu ještě na stroji, který prosil o smilování kdykoliv jsem hru spustil. A aby toho nebylo málo nevládl jsem tehdy vůbec dobře angličtinou. Ale i přes tohle všechno si pamatuju jak mě už tehdy třetí Bioshock uhranul.

Změn v hratelnosti zde na první pohled může být celkem dost, ale na druhý zjistíme že do velké míry navazuje na to co už známe. Plasmidy jsou nahrazeny Vigory, vylepšování je stále dostupné pro zbraně i vigory, jen je tentokrát navázané na jednu měnu, zmizely lékárničky a zdraví i "manu" sůl, si tak musíte doplňovat tím co zrovna leží na zemi kolem vás. Novinkou je štít, který se sám doplňuje a nepřátelé se musí nejdříve dostat přes ten, než vám začnou opravdu ubližovat. Celkový gunplay byl výrazně dotažen a celá hra je tak plynulejší a svižnější. Zůstali staré dobré automaty na munici a nyní hlavně právě na to vylepšování. No a zůstalo i město...

Není to ale město, které si pamatujeme z prvních dvou dílů. Z Rapture na dně oceánu se přesouváme do Kolumbie vysoko v oblacích. Naskýtají se tak úplně nová panoramata létajících náměstí a budov, cestujících obchodů, umělých pláží umístěných kilometry nad těmi skutečnými. Vizuál je opravdu dech beroucí a dá se skvěle vstřebávat díky možnosti cestování po Skylines, které většinu míst propojují a lze se díky nim rychle přesouvat po lokacích. Samozřejmě se ale i v tomto případě jedná o utopickou distopii jednoho megalomana a proroka. Jen je tentokrát postavená na náboženství.

A tím se dostávám k příběhu, ale o tom vlastně nelze říci nic moc navíc než co si může každý přečíst v synopsi. Řeknu tedy jen že se jedná opravdu o mistrovské dílo na poli videoherního vyprávění, které vám na konci zaručeně vyrazí dech. Žádná postava není černobílá a u každého vás bude zajímat jejich osud a pohnutky. Vyprávění však není úplné bez dvou rozšíření Burial at the Sea, kde se vrátíme zpátky do Rapture a všechno se tak perfektně uzavře. Proto je zmiňuji jen v krátkosti tady, bez nich totiž hra prostě není celá.

Bioshock Infinite je velice podstatným kusem historie herních příběhů a nebál bych se říct že by si jej měl alespoň jednou prožít opravdu každý.

Pro: Příběh, Svižná hratelnost, Vizuály a atmosféra světa

Proti: Místy až příliš akce

+17
  • PC 90
BI je hra, ktorej som sa vyhýbal až do momentu prvého spustenia. Nesledoval som na ňu trailery, nedíval som sa na videá typu "prvých 10 minút gameplaye" ani nič podobné. Okrem úplne prvého CG traileru som o hre netušil vôbec nič. Akurát to, že prvý Bioshock ma dosť bavil a tak som sa tešil aj na toto pokračovanie.

Dočkal som sa dobrej porcie zábavy? V podstate áno. Ako hráč, ktorý sa vyžíva v spletitých dejoch a miluje dobre napísané postavy som si rozhodne prišiel na svoje. Hlavná hrdina - Booker DeWitt - dostal hlas a tým sa celý BI posúva do úplne iného rozmeru, kde dej funguje perfektne a kde nemáte pocit, že hráte za "loutku". Podstatnejšou postavou je samozrejme Elizabeth, ktorá v sebe spája hneď niekoľko Disney princezien (minimálne Rapunzel, Belle a Ariel) a je veľmi podarenou spoločníčkou na ceste neobyčajným svetom Bioshocku...

Čo sme od Bioshocku čakali úplne všetci bolo predstavenie komplikovaného deja, ktorý v sebe spojí neobvyklý svet a ťažkú filozofiu. Neobvyklý svet k dispozícii samozrejme je - Columbia, mesto v oblakoch je výborný a excelentne spracovaný nápad. Všetko v ňom funguje ako má a jediné, čo mi vadilo je fakt, že po prvých 30 minútach už nebudete mať možnosť obdivovať obrovské stavby vysiace vo vzduchu len na malom oblačnom vankúši.
Ťažká filozofia sa ukáže tiež - tentokrát si Ken Levine a jeho parta zobrali na mušku náboženský fanatizmus a extrémny patriotizmus. BI je skvelou ukážkou toho, čo všetko dokážu fanatici a pôsobil miestami až desivo. Trochu si však rýpnem do faktu, že podobne ako v prvom Bioshocku tu nájdeme kopu veľmi podobných prvkov - idealista, ktorý dal vzniknúť neobyčajnému svetu, kapitalista, ktorý ho využíva na profit a robí z raja tradičné pozemské pracovné peklo. Ďalej tu máme militantnú skupinu povstalcov atď atď. Už v tomto smere som pri hraní BI zažíval pocit deja-vu.

A tento pocit ešte zosilnel, keď som začal hrať. Totiž, ak ste hrali prvý Bioshock, nemusíte mať žiadne obavy, že nezvládnete Infinite - po stránke hrateľnosti je všetko navlas rovnaké: namiesto plasmidov máte Vigor, namiesto Big Daddies sú tu mechanizovaný patrioti, namiesto automatov na predaj všetkého možného sú tu... automaty na predaj všetkého možného... (Keby im aspoň zmenili znelku...)
Ono to v podstate nie je zlá vec - Bioshock Infinite (podobne ako prvý Bioshock) sú dostatočne odlišné od záplavy moderných FPS, že ich prvky typu "zbraň + magická schopnosť" osviežia bojové sekcie a dajú vám možnosť taktizovať, prispôsobiť sa nepriateľom alebo si vybrať svoj obľúbený štýl boja a pri každej prestrelke si vychutnať svoju taktickú nadradenosť. Zbraní aj Vigorov je dostatočné množstvo a navzájom sa od seba dostatočne líšia. Akurát teda Vigory sa príliš nelíšia od Plasmidov, to je môj problém.

Koniec pojednávajúci o rôznych svetoch v rôznych dimenziách túto nápadnú podobnosť síce čiastočne vysvetľuje, ale aj tak mám dojem, že tak veľmi podobné by žiadne 2 hry nemali byť.

Technická stránka je opäť mierne dvojitá. Umelá inteligencia je veľmi slušná a občas mi dala naozaj dosť zabrať. Zvuky sú dobré, dabing vynikajúci a hudba - ako pri prvom Bioshocku - znie len vtedy, keď je to nutné, chýba jej však nejaká jasná melodická identita, čo je trochu škoda. Na druhú stránu chválim zvukový efekt rozladeného klavíru pri melee útokoch...

Grafika je miestami úžasná a niekedy zase trochu zamrzí, že sa Irrational ešte stále neodtrhli od Unreal3 enginu. Počas prvej polhodiny budete zas a znova zbierať sánku zo zeme, pretože niektoré momenty sú vizuálne tak prepracované, že sa vám veľmi hlboko vryjú do pamäti (poviem len jedno slovo - Hallelujah! - kto hral, ten vie)

Bohužiaľ však potom hra upadá do celkom stabilného rytmu, pohľady na mesto v oblakoch síce sem-tam sú, ale nie je to nič tak štylizované, ako práve začiatok hry, čo je škoda, pretože potom máte dojem, že BI je veľmi monotóona hra. Zmeny prostredí sú veľmi vítané, ale stále je proste vidno, že to je Unreal 3 a nemám dojem, že by sa to autori snažili nejak veľmi schovať.

Na druhú stranu, hra beží krásne na starších grafikách a keď ju vypeckujete do Ultra nastavení, rozhodne vás svojou vizuálnou nádielkou neurazí.


Bioshock Infinite bude rozhodne úporne bojovať o miesta v anketách Game of the Year 2013. Má výbornú atmosféru, nadpriemernú grafiku, výborný dej (ktorého koniec by mohol byť slovníková definícia pojmu "mindfuck", síce nie až tak galaktických rozmerov, ako Mass Effect 3, ale stejne... ) a všeobecne je to výborná hra. Bohužiaľ, jej podobnosť s predošlými kúskami série ju v mojich očiach trochu ťahá od absolútneho hodnotenia. Na druhú stranu, samotná Columbia a Rapture by nemohli byť odlišnejšie, takže to tentokrát prehliadam. Ja osobne som sa bavil skvelo a nemohol som sa od PC odtrhnúť. A tým pádom som spokojný. Len teda dúfam, že v ďalšom fantastickom svete Kena Levina nebudem stretávať tie isté automaty na zbrane... :D

odohrané na - Core i7-2600, Radeon HD 5700, 32GB RAM, Dualshock 3

Pro: Atmosféra, art design, dej, dabing

Proti: Unreal Engine 3 stárne, trochu príliš podobné Bioshocku

+16
  • PC 95
Tentokrát stručně:

Super hra, která ač mohutně zjednodušená, zachovává si stále hloubku a zábavnost.




A teď slovní omáčku:

BI jsem hrál a dohrál v průběhu několika dní. Nestává se mi často že bych ke hře sehnul a v kuse 12-16 hodin hrál, takže za to nemůže hra.

Která je vynikající.

Byl trochu risk jít do "třetího" pokračování, ač volného, když jsem nehrál předchozí díly (jen pár hodin prvního). Nemůžu srovnávat, ale zase jsem čistý a nepopsaný list, lakmusový papérek nezkušeného diváka.

Který je nadšen.

Před spuštěním samotné hry jsem si o hře dost poslechl od samotného hlavního vývojáře - Kena Levina, no a bál jsem se že vzdušným zámkům které kreslí se realita nevyrovná. Také jsem si BI zahrál až pár týdnů po vydání, takže jsem neunikl internetu plného spekulací, debatám a analýzám hry. Včetně negativ. I tady jsem se bál, že to bude konzolové (ach jak často skloňované slovo), že to bude railroad shooter (kolejničky ve stylu Call of Duty), že tu bude auto-aim (přítomný na konzolích/s ovladačem PC verze) a také že nebudu umět používat vzdušné kolejničky a vigors.

Dopadlo to ale dobře.

Kolejničky byly nakonec skvělá metody ústupu z příliš náročných soubojů a také rychlého zkouknutí situace, proti kolika nepřátelům stojím a kde se nachází, kam běží atd. Ještě pár dnů pro mě bude těžké hrát nějakou FPS kde tato možnost samozřejmě nebude, tak moc jsem si na ně zvyknul. Trochu mi vadilo že tu není funkce úkrytů, na kterou jsem ještě před pár lety nadával, pak si na ní pomalu zvykal (protože mě do ní nutila skoro každá novější střílečka) a teď mi chybí. Přispůsobení asi. Hrál jsem na začátku na hard (protože popisek medium mi přišel urážlivý), ale po dvou hodinách marné snahy o zvládnutí final fightu jsem přepnul na medium a dohrál to tak. S klidným a čistým svědomím (kdyby to někoho zajímalo).

Vigors jsem se nenaučil používat.

Obav před hraním bylo dost a tak jsem se bál, jestli i já, člověk který virtuální násilí neodsuzuje (ale užívá si ho) budu znechucen přílišnou brutálností hry. Tenhle fakt naznačovalo mnoho recenzentů, kteří jsou pravděpodobně mnohem normálnější než já a tak mi krvavost nevadila. Naopak se přikláním k té straně hráčů kterým pomáhala vžít se lépe do nespravedlivosti světa Columbine.

O to hloubější byla celková atmosféra.

Příběh byl šílený, přehnaný, obrovská parodie a taky částečně nepochopitelný. To vše k tomu asi patří Vývoj vztahu mezi Bookerem/Elizabeth bylo zajímavé sledovat. Přirostli mi k srdci a záleželo mi na nich. Dabing super (co víc dodat, Jennifer Hale dala britský přízvuk věrohodně, as far as I can tell - vůbec scény s duem Lucele's patřily mezi ty nejzajímavější), zvuky fajn (asi, nevím jaká jsou měřítka hodnocení co je dobré a co ne). Hudba seděla adekvátně (nebo "jako prdel na hrnec", podle toho jakou frází máte raději). Graficky byla hra na úrovni, musel jsem se sice trochu štelovat v datových souborech abych dostal přesně to FOV co jsem chtěl, abych vypnul blur (jak se z toho motá hlava, fuj fuj) a i na mém rychle stárnoucím notebooku jsem mohl hrát na medium bez sekání. Tedy většinou bez sekání, byly tam sem/tam místa, ale i to se úpravou .ini spravilo). Co mi vadilo byly invisible walls a to že jsem nemohl prozkoumávat víc, ale to ke hře asi patří.

Taková je doba, takové jsou hry. Nezbývá než si zvyknout.

Nebo je nějaká jiná možnost ? Hmm, můžu také hrát staré hry kde se podobné věci (kolejničky, invisible walls, konzolovost et cetera ad absurdum) nedějí, což také dělám. Nebo bych mohl zahořknout, nadávat na nové hry (protože to je fakt skoro u každé multiplatformní hry), to jsem také zkoušel a nikam to nevedlo. Takže si užívám, co jde užívat, přetrpím to kde to nejde a snažím se aby mi vadilo co nejméně věcí, kromě těch důležitých.

A co je vlastně důležité ?

Hra mě bavila. Všechny ty prvky které tvoří Bioshock Infinite a které jsem na minulých řádcích vyjmenoval. Ksakru, i psaní o BI nebylo nějak nucené a posledních 30 minut jsem psal a rozjímal o hře co jsem včera (den pro mě končí když jdu spát, pro normální lidi tedy "dnes cca ve tři") hru dohrál.

Jen tak dál.
+15
  • PC 95
Další hra která dostávala výborná hodnocení a já jí nehrál, ale teď byla na steamu ve slevě a já si jí hned koupil a jak dopadla výborně. Jako první tu je příběh který je dobrý a chytlavý k tomu taky pomáhá postava Elizabeth která vás prakticky celou hrou doprovází a přinese vám třeba lékárničky, munici nebo dokonce i peníze ale taky vám pří boji vytvoří zeď na krytí střílnu bednu s municí a další. Hlavní postava Booker DeWitt je fajn a hned jsem si ho oblíbil díky jeho hláškám. Jako další tu je grafika která mi hodně připomíná Dishonored a optimalizace je na výborné úrovni a stejně tak i zpracované prostředí město Columbia je hezky udělané. Zbraní je ve hře dost taky jejich vylepšování stejně jako schopnosti který jsou dobry ale použil jsem je jen v případě nouze. Takže mě osobně BioShock Infinite hodně bavil a považuji to za výbornou hru která si ta vysoká hodnocení zasloužila.

Pro: Příběh, grafika, prostředí, optimalizace, hlavní hrdina a Elizabeth, zbraně a jejich vylepšení, schopnosti.

Proti: Par drobností.

+15
  • PC 70
Toto měl být film, a ne hra. Je tam skvělý neinteraktivní příběh, je to úžasné na pohled, a celé je to naroubováno na průměrnou FPS. Doporučuji si to zahrát a prožít si to, ale jen kvůli příběhu a vzhledu, nikoliv kvůli střílení.

Líbilo se
-----------

* Skvěle odvyprávěno (plně naskriptované události).
* Malé nepovinné oblasti k prozkoumání a získání lepšího vybavení.
* Úžasná grafika. Úchvatný umělecký styl.
* Zasazení (město v oblacích) je mnohem zajímavější, než původní prostředí Bioshocku 1+2, alespoň pro mě.
* Navigační systém pro úkoly. Po stisknutí klávesy se na chvíli zobrazí šipka a ukáže vám, kterým směrem jít vpřed. Nemusíte to využívat, ale je to skvělé k prozkoumávání nepovinných oblastí (protože víte, která cesta vede kam).

Ušlo
-------

* Nepůsobí to jako zábavná FPS. Ano, vigory (speciální schopnosti) jsou zábavné, ale nejsou zas tak silné, a klasické střílení ze zbraní je poměrně nezáživné.
* Konec hry. Je překvapivý, ale poněkud neuspokojivý. Asi si budete muset najít nějaká vysvětlení příběhu, abyste zjistili a pochopili pár oblíbených teorií, ale aspoň vás to nutí zamyslet se. Všechny teorie jsou plné paradoxů (čemuž se nedá vyhnout, když popisujete mnohovesmír/multiversum), takže... OK, ale doufal jsem v něco lepšího.

Nelíbilo se
----------------

* Žádné ruční ukládání, jenom záchytné body. Zpráva o projití záchytným bodem je velmi nenápadná, takže nikdy nevíte, kdy se vám to naposledy uložilo. A hra se neuloží, ani když ji ukončujete (!!), což je extrémně rozčilující. Totálně nevhodné např. pro rodiče malých dětí.
* Nízká znovuhratelnost. Jakmile jste viděli příběh, tak herní prvky vás asi nepřesvědčí spustit si hru znovu.
* Naprosto lineární příběh bez možnosti jakékoliv volby.
* Citlivost myši je nesmyslně vysoká, a pro její úpravu musíte jít do konfiguračních souborů.
* Pro zvukové záznamy z voxophonů se nezobrazují titulky.
* Nepovinné oblasti jsou příliš malé.
* Stejně jako v Bioshocku 1 zřejmě hrajete za trpaslíka. Váš pohled z očí je extrémně nízko (na úrovni klik na dveřích).

Celkové hodnocení: Výborná

(Komentář byl původně zveřejněn v roce 2017 v angličtině na Steamu).
+15 +16 −1
  • PC 90
Žánrově je Bioshock úplně mimo moje herní preference, ale i tak se Infinite stal jednou z mých nejoblíbenějších her. FPS totiž nehraju, protože mě moc nebaví, ani mi nejdou a taky jsem dost strašpytel.

Originalita a úžasný příběh, který je pak umocněn ještě dvěma špičkovýma DLC Burial at Sea, dělají z Infinite opravdu mistrovské dílo. Na konci jsem zůstala sedět s otevřenou pusou, to se mi opravdu už dlouho nestalo.
" There is always a lighthouse, there's always a man, there's always a city."

Pokud bude mít Bioshock i nadále tendenci vzrůstající kvality, tak se máme opravdu ve 4. díle na co těšit.

Pro: komplexní a skvělý příběh, vizuální styl, město Columbia, Elizabeth

Proti: tuny nezábavných přestřelek, boss fighty s Lady Comstock

+15 +17 −2
  • PC 100
Na BioSchock Infinite jsem se docela těšil a to i na vzdory tomu, že mě první díl moc nechytl (hrál jsem ho v blbých podmínkách, asi ho budu muset ještě přehodnotit), Infinite mě totiž oslovil hlavně originálním městem Columbie. Nakonec mě úspěch v recenzích zlomil a ještě jsem si stihl hru předobjednat. A musím říct, že nelituju jediné koruny.

Po grafické stránce mi ve výsledku hra nepřišla nijak úžasná. Žádné přelomové technologie, posouvání hranic a podobné věci se zde nekonají. Z čeho jsem ale padnul na prdel je estetická stránka hry. I přes to, že po technologické stránce mi přišla grafika opravdu průměrná, Columbie vypadá úžasně. Město dokáže působit krásně, elegantně, čistě, monumentálně ale i falešně a beznadějně a to přesně v těch pravých chvílích. Nádech steampunku (nebo dieslepunku, moc se v tom nevyznám) a zasazení do historického období tomu nasazují korunu. Další složka hry, která mě velmi zaujala jsou scriptované scény. Ať už se jednalo o komplexní části posouvající děj, nebo o drobné záležitosti dotvářející život na Columbii (hrozně se mi třeba líbil přílet zpívajícího kvarteta na začátku), většina těchto scén mi přišla naprosto nenucená. Občas je zde také možnost volby, která v zásadě nic nezmění. Díky těmto scénám je tak Bioschock docela jízda, kde není moc prázdných, či stereotypních momentů o to víc je tu však momentů, kdy mě opravdu zamrazilo v zádech (například tombola). Příběh hry mě také dostal, přišel mi dost zajímavý a navíc zcela nepředvídatelný (mám to štěstí, že v této oblasti nepatřím zrovna k nejbystřejším). Tolik opíraný konec na mě pak zapůsobil velmi silně, ale zcela chápu že takovýto mindfuck každému nesedí. Já si musel vytvořit novou teorii, která sice asi není správná, ale dokážu s ní vysvětlit většinu nesrovnalostí. Samotný gameplay a souboje mi pak přišeli v pohodě. Nebyla to pro mě sice žádná výzva, ale díky mnoha různým prvkům a mechanizmům mě souboje i tak bavili, navíc tato hra na soubojích tolik nestojí. Navíc je zde několik scén které ukazují, že vaši nepřátelé jsou stále lidi.

Co se týče záporů, tak kromě toho, že jsem si musel vytvořit vlastní teorii, aby mě konec dával smysl, mě žádné nenapadají.

A ještě věnuji pár řádků Elisabeth, alfě i omeze celého Bioschocku. Vývojáři si s touto postavou dali opravdu do detailu záležet s vidinou toho, že si jí většina hráčů zamiluje. Myslím že se jim to povedlo. Elisabeth je za prvý krásná a za druhý mi byla strašně sympatická. V soubojích je nepřáteli ignorována a navíc občas hodí nějaký užitečný předmět, nebo "přisumoní" něco užitečného, navíc má opravdu dobré dialogy, reaguje na prostředí, časem se mění jak vizuálně tak psychicky a umí se teleportovat za záda. Ve výsledku to znamená, že jsem s ní neměl jediný problém a většinu času byla nápomocná. (a ty její oči... (očima myslím oči))

Původně jsem opravdu nechtěl psát jen další ódu na Bioschock, ale ta hra mě opravdu dostala, tak mi to prosím odpusťte.

Pro: Elisabeth, Columbie, příběh, silný konec, estetika a stylizace.

Proti: Konec byl opravdu velký mindfuck

+14 +15 −1
  • PC 95
Do třetího dílu této skvělé série se mi popravdě moc nechtělo. Předchozí díly mi daly občas zabrat a z traileru na mě Infinite působil tak, že se bude jednat o frenetickou akci, plnou střílení v pohybu (při letu na háku). Nakonec se ukázalo, že se střílení z háku dá ve velké míře vyhnout a příběh, prostředí, atmosféra a hudba je tak strhující, že lituji, že jsem s hraním otálela.

Obecně mám ráda příběhy, kde je vše dostatečně vysvětlené, a hlavně jsou ukončené. Není nic horšího než otevřený konec. Bohužel v dnešní době najít příběh s řádně ukončeným dějem, je dosti obtížné, skoro až nemožné. To se týká filmů, seriálů i her (i když je pravda, že u her je to méně). Chápu, že autoři chtějí nalákat na pokračování, ale když to se neuskuteční, otevřený konec zůstane napořád.

Příběh BioShocku Infinite je dle mého názoru ukončený dostatečně, ale s tím vysvětlením je to horší. Příběh mě zcela pohltil. Už se mi dlouho nestalo, že jsem po dohrání hry byla takhle posedlá hledáním dalších informací a různých teorií k příběhu. Bohužel, na spoustu otázek, které mám, jsem odpověď nenašla, možná protože vůbec není.

Booker je jako hlavní postava velmi sympatický. Je to takový ten typický drsňák, který zabije všechno, co se mu postaví do cesty, snaží se vypadat bezcitně, ale v nitru je vlastně hodný a citlivý. Pozor opravdu velký spoiler! Tahle jeho představa ve mně měla být otřesena při odhalení, že se jedná o stejnou osobu jako je Comstock. Ale vlastně ne tak docela, protože tohle mi ve hře vlastně nesedělo a vlasntě jsem se rozhodla to neakceptovat. Jedno rozhodnutí, jestli se přidá, nebo nepřidá k babtistům, z něj přece neudělá někoho úplně jiného. Booker je člověk, který dělá chyby. Rozhodl se zaplatit dluh svou dcerou, ale nakonec si uvědomil hrůznost svého rozhodnutí a snažil se ji dostat zpět. Bylo ale už pozdě. Když zachránil Elizabeth, chtěl jí místo do Paříže odvést do New Yorku, ale vsadím se, že kdyby se tam dostali a jí by hrozilo další uvěznění, ochránil by jí. Snaha jí chránit se ukazuje vždy, když je v ohrožení. Chce jí pomoci a vůbec nemyslí na to, že ji potřebuje ke splacení dluhů. Jde mu čistě o ní, je to typický hrdina. Comstock naopak svá špatná rozhodnutí dotahuje do konce. Elizabeth šoupne do věže a roky ji tam vězní. Bez milosti se zbavuje všech, kteří ho ohrožují, mezi miniž je i jeho žena. Pod jeho tyranskou vládou trpí spousty lidí a má ambice ovládnout snad celý svět. Je zobrazen jako typický padouch. Opravdu mi nepřijde, že by ti dva měli něco společného. Pokud se jedná o toho samého člověka, jdoucího jen po jiné cestě dané jedním rozhodnutím, čekala bych, že nitro dotyčného člověka bude stále stejné. Stejný základ, jiné provedení. Tito dva mi nepřijdou postavení na stejném základu. Možná Comstock byl nucen Elizabeth zavřít kvůli své ženě, která v ní viděla důkaz nevěry svého muže a následně bylo potřeba krotit její schopnosti, ale to na věci nic nemění. Prostě v něm nevidím stejného člověka jako je Booker.

Elizabeth je také velmi sympatická. Na to, že byla celé své dětství držena v izolaci ve věži jen s robotickým ptákem jako strážcem, je překvapivě duševně nedotčena.

Je zvláštní, jak výrazně více emocí ve mně vyvolává dojem ze hry, ve které vidím spoustu nesrovnalostí, které nechápu, oproti těm hrám, které mi vlastně dávaly smysl. Tím myslím předchozí BioShocky. To jsou skvělé hry, které jsem si opravdu užila, ale rozhodně jsem o nich po dohrání tolik nepřemýšlela, jako po dohrání Infinite. Kromě již zmíněného nesouhlasu s tím, kdo je vlastně Comstock, jsem přemýšlela o konci hry. Jestli Elizabeth zabily Bookera před rozhodnutím, že se přidá k babtistům a stane se Comstockem, jak to že existuje (narodila se až poté), nebo ho zabila až po tom rozhodnutí? Takže v realitách, kde se k baptistům nepřidal stále žije? A pokud se celá věc s Comstockem nestala, Elizabeth by neměla mít své schopnosti.  

Jak to, že je Comstock prorok? Ze hry to vypadá, že prorokoval úspěch Columbie ještě před jejím postavením. To muselo být ještě před tím, než potkal Rosalindu Lutece, tak nemohl při tomto proroctví využít přístupu do jiných realit. S tím souvisí i trhliny. Jsou prezentovávány jako přístup do jiných realit, ale evidentně s nimi jde cestovat i časem.  

Ve hře vůbec nebylo zmíněno, že pokud existují všechny možné alternativní reality, tak jistě byla i nějaká, kde se Booker rozhodl dceru nechat na vůbec jí Lutecemu nedal. Zajímalo by mě, jaká by v této realitě byla Elizabeth/Anna.

Když přehlédnu všechny mé nezodpovězené otázky, jedná se o skvělou hru. Až roztomilá grafická stylizace hry je pro BioShock typická. Asi všechny BioShock hry také kladou důraz na dech beroucí představení města, kde se odehrávají. Infinite není výjimkou.
Trochu jsem měla problém s titulky, které na mém monitoru byly mrňavé bez možnosti jejich zvětšení.

Jedná se o hodně přímočarou hru s malými možnosti prozkoumávat a vracet se zpět. To ale mě osobně aktuálně nevadí, naopak takovéto hry vyhledávám. I když nějaké to hledání je potřeba k posbírání nahrávek. Mě se téměř nikdy na první pokus nepodaří všechny předměty, v tomto případě nahrávky, najít, i když si myslím, že vše prohledávám pořádně, ale ono stačí se někde nechat unést, nějakou část neprojít pořádně a už vám pár věcí může uniknout. Tak to má spousta her. Co se týká prohledávání, tak oceňuji, že vás Elizabeth upozorní na místa, po kterých už nebude možné se vrátit, tak máte možnost ještě před vstupem do těchto míst vše ostatní pečlivě projít.

Úplně na začátku hry se mi líbila interakce s prostředním lidé se spolu baví a občas na ně Booker reaguje a odpovídá jim.

Plasmidy, v tomto případě Vigory nedávají smysl, v původních hrách se jednalo o společenstvo, které toužilo po zdokonalování, schopnosti souvisely s adamem a sittle sistters, ale zde nic takového není. Jedné vysvětlení je, že je našel Comstock v některé z trhlin. Toto je nakonec vysvětleno v DLC tím, že společně spolupracovali Suchong a Fink.

Oproti předchozím dílům můžete mít u sebe pouze 2 zbraně, což samozřejmě sebou občas přinese nějaké ty komplikace. Elizabeth vám háže náboje jak o život, tak se na nulu téměř nedostanete. Já měla problém až při tom úplně posledním souboji, který (jako jediný) jsem si musela párkrát zopakovat.

Hru jsem si užila. Byla intenzivní jak příběhově, tak v soubojích. Určitě jí přidám mezi mé nejoblíbenější hry a nechápu, že jsem váhala, jestli ji vůbec hrát.

Rovnou sem k hlavní hře přidám i pár mých poznámek k DLC:
Burial at Sea I – Přesto, že mi celou dobu hraní hlavní hry Elizabeth nikdy nevadila v cestě, tady se tedy plete pod nohy řádně. Je to možná tím, že v hlavní hře jsem moc nevolila stealth přístup. V DLC mě hodně štvala.
Příběh tak úplně nenavazuje na konec hlavní hry, ale když přivřeme obě oči, tak to nevadí. Je zajímavý, a to je hlavní
Burial at Sea II – Jako Elizabeth se máte cítit slabší a zranitelní, a to má motivovat k ještě většímu použití stealthového přístupu. Ukázalo se, že je opravdu jednoduché nepřátelům utéct. Když tedy uděláte chybu, nejste za to potrestáni tím, že musíte všechny nepřátele zabít v otevřeném souboji, čímž byste si vyplácali cenné náboje a ostatní věci. Prostě jen utečete a po chvilce, když se situace uklidní, tak pokračujete v tichém odklízení jednoho nepřítele po druhém.

Pro: Booker, výkon Troye Bakera, příběh

Proti: Nezodpovězení všech mých otázek

+14
  • PC 85
Musím uznat, že původní BioShock odehrávající se v Rapture, byl mému srdci blíž. Nic to však nemění na faktu, že je tohle výborná pecka. První věcí, co upoutalo moje oči, byla určitě grafická stránka, která je prostě malebně krásná, stejně jako celé létající město, ve kterém se hra nachází. Titul mě zaujal i velmi slušným scénářem, který se dá označit slovy ´´mind fu*k´´. Jestli vám tohle neroztočí kolečka v hlavě na maximální otáčky, tak už se to povede asi jen hře The Stanley Parable , která z mozku hráče dělá sekanou. Další věc, kterou je třeba vypíchnout, jsou velmi slušně napsané dialogy, povedený dabing a fenomenální hudební stránka, kterou Infinite přináší. Ken Levine všem zase jednou ukázal, že není jen skvělý vývojář, ale i vizionář, protože si bere na paškál témata jako je božství, lidství, rasismus, sobectví, láska a pýcha a ještě mnohem více. To vše hází do šejkru a tvoří vynikající nápoj, který na začátku chutná trošku hořce, ale na dojezdu je velmi sladký a máte chuť si objednat další. Velmi dobrá práce! Pokud fandíte této sérii, určitě nový počin zkuste, máte mé doporučení.

Pro: Velmi pěkná grafika - Zvuková a hudební stránka - Herní doba

Proti: Místy příliš mnoho akce, která kazí dobrý dojem - Linearita - Postarší engine

+13 +14 −1
  • PC 95
Herní výzva 2017, č. 3 - Only the best!

V době, kdy Bioshock Infinite vyšel, jsem ještě neměl tak výkonnou mašinu, abych si ho mohl zahrát a proto jsem zvolil jinou možnost, a to sledovat Let's play na youtube. Díky Cry-i Už tehdy jsem byl unešený provedením celého města v oblacích, pohádkovou grafikou, ale hlavně příběhem!!!
Konečně, po 4 letech, jsem si hru pořídil a s chutí se pustil do hraní. I přes to všechno, že jsem věděl, jak to s Bookerem a Elizabeth dopadne a jak vlastně celé město funguje, užil jsem si hru daleko víc, než napoprvé. Je to prostě něco úplně jiného si sám zažít jízdu na dráze, zkoušení vigorů a hledání voxophonů a dalších tajemství. Hlavně první setkání s Elizabeth a Songbirdem, to je něco, co se nazapomíná. :)
Je pravda, že ke konci mě už souboje docela omrzely (znič všechny nepřátelé v okolí, až pak můžeš pokračovat dál), AI protivníků taky mohla být lepší, ale to jsou jen drobné vady na už tak výborné hře.

Pro: Příběh, Elizabeth, jednoduchá hratelnost, grafika

Proti: slabá AI nepřátel, ke konci hry monotónní přestřelky

+13 +14 −1
  • PC 70
Znáte to, odložíte si hru na později a pak se k ní dostanete skoro až za deset let. Tak u mě dopadl Bioshock Infinite. Napříč masivně pozitivním recenzím a ohlasům jsem se k tomu z nějakého důvodu neměl, ačkoli jsem první dvě hry miloval. 

Graficky působí velmi dobře díky stylovému zpracování. S ovládáním je to horší, například míření jen na toggle byl úlet i v roce vydání. Po pár desítkách minut jsem zjistil, že jsem nedopatřením nastavil Easy, tak jdu do menu a tam mě čeká největší zvrat v této hře - celou dobu hraji na Hard.

Prokousat se úvodem byl porod, ta část hry mě nebavila. Ačkoli postupem dojde ke zlepšení obtížnosti i zábavnosti, přijde občasná frustrace. Plasmi-ehm, vigor, je efektivitou nekonzistentní. Občas neohrabaný, jindy zase přehnaně účinný. Nepřátelé jsou chabí a ke všemu se místy nesmyslně spawnují, klidně rovnou za vámi. Bossové jsou jednoduše špatní a tak není nad to si toho samého bosse vždy dát několikrát a pokud možno ještě s nekonečně se spawnujícími nepřáteli. Drtivá většina hry pro mě byla po herní stránce zapomenutelná a finální střet neskutečně zmrvený. Jen tam střílíte do nepřátel kteří pochodují jedním směrem a občas podržíte F pro postup. Takový špatný Tower Defense bez věží.

No a příběh? Určitě není horší než předchozí díly, ale jeho předvídatelnost lze považovat za slabinu. Mé odhady z první čtvrtiny sice nepadly na střed, ale terč trefily s přehledem. Při psaní příběhu použili šablonu prvního dílu a to jak pro hlavního hrdinu, tak pro samotnou dějovou linku. Ne, není to přes kopírák, ale ty nápady jsou tam stejné. A i když je tam jistý náznak že ta podobnost je zcela záměrná, konec na mě udělal dojem mladšího sourozence který se schovává za skleněnou tabulí aby mohl vyběhnout a křičet PŘEKVAPENÍ!

Předvídatelnost mi ale vůbec nevadila a příběh se mi líbil. Jelikož se však nemůže opřít o solidní gameplay, výslednou směsí je nesmírně průměrná hra kterou asi postihlo prokletí třetích dílů nebo co.

Pro: Příběh, umělecké zpracování vizuálu

Proti: Gameplay

+13 +14 −1
  • PC 100
Jenom u málokterý hry vám zůstane otevřená huba až na zem ještě den po dohrání. Zatímco většinu skvělejch titulů dohraju, byť se sebevětším nadšením, tak nějak mávnutím ruky je řadím zpět do pomyslné poličky her, jenž mě nějak zasáhly. Pokud bych chtěl ale do týhle poličky dát i Bioshock a je jedno jestli první, druhej, nebo Infinite, musel bych všechno ostatní vyházet, protože už by nemělo smysl se k tomu někdy vracet.

ANO! Třetí Bishock právě zastínil a zesměšnil všechno, co jsme doposud hráli. A zprvu třeba říct, že kdo hodnotí pod 70%, je to buď zarytej hater, nebo člověk, kterej tu hru absolutně nepochopil (což se může stát, osobně jsem si musel dát hodně věcí dohromady na různých forech, abych měl jasno). Stejně jako bylo v roce 2007 ohromující Rapture, je teď ohromují Columbia a stejně jako byl ohromující příběh o úpadku tamního světa, je ohromující i příběh o rozkladu onoho. Jenomže on příběh sám o sobě není ani tak o úpadku. Je to vrstevnatá šílenost koketující s nejrůznějšími otázkami lidskýho bytí a veškerýho zdánlivě nemožnýho fyzikálna. Už jenom první záběr, kdy se skrze mraky proderete do Columbie vyrazí hráči dech a dá mu znát "vo co tady de." Co se týče prezentace a příběhu samotnýho, asi by mě jenom horko těžko napadla lepší hra. Z tohoto hlediska je slovo geniální hodně slabý. (moje absolutní hodnocení se odvíjí právě od příběhu, třebaže to není vyloženě objevná záležitost, osobně jsem nikdy nic podobnýho nehrál a coby člověk o téma se zajímající jsem byl mimořádně potěšenej, nehledě na to, že hra zpracovává témata, na která si většina her netroufá. No jo no, komerce je svině a lidi hloupnou. Je proto fajn, že existují tvůrci, kteří se dnešní době umí vzepřít a spáchat něco jako Bioshock)

Ona stejně skvělá je ovšem i hratelnost (oproti většině dnešních titulů se o ní dá říct, že je zatraceně odlschool). Nejenom díky světu kolem vás, nejenom díky vašim schopnostem (vigorům), nejenom díky zatraceně božím sky-lines ani ne díky dynamický a hutný akci. ELIZABETH! Ta holka je oficiálně nejlepší herní společník a tím, jak vám pomáhá a komunikuje s okolním prostorem, dává hře úplně novej rozměr. Je chytrá, nepřekáží a nemá tendence se zaseknout někde v prostoru (což jsou chyby snad všech her, kde máte nějaký parťáky). Když potom kombinujete vše výše uvedeno, vzniká strhují řež plná nápadů a šíleností, plná absurda a násilí. Je ale škoda, že akce je někdy příliš protahovaná (proč na mě neposlat dva Patrioty, když můžou poslat čtyři, že jo?). Co mi trochu vadilo byla v podstatě nulová fyzika (což je vzhledem k příběhu docela paradox). Můžu střílet jak magor do čehokoliv chci, ale nepohne se to ani milimetr (to je ale malá daň za jinak perfekcionalisticky zpracovanou hru).

Ani v dalších faktorech hra nezaostává a ohání se skvělou zvukovou složkou, nádhernou grafikou, tak i parádním soundtrackem, kterej se sice drží stylu předchozím dílů, je ale o něco opulentnější. A že jsem zmínil grafiku? Za sebe říkám, že hry typu Crysis, který se nám snaží prezentovat grafický inferno, se můžou jít bodnout. Infinite vypadá totiž mnohem líp a je mi fuk, že se tu nehraje na realitu. Je to osobitý, má to styl a hlavně se to dá rozjet na ultra.

Doporučení: magor hru proběhne, aniž by z ní měl nějakej prožitek. Prožitkář pak leze do všech koutů a objevuje svět, jehož propracovanost nemá obdoby. Objevujte tedy i vy, jednak vám to přinese spoustu informací k dobru, jednak vás to seznámí se vším, co se Columbie týče a jednak pak budete mít v závěru pocit, že jste viděli a hráli něco jedinečnýho.

Závěr: BioShock Infinite je stejně jako předchozí díly jedinečným výletem do jinýho světa, kterej je s tím podvodním spjatej víc, než by si kdo myslel. Je to příběhově dost možná nejlepší hra všech dob a prezentuje zážitek, o kterym si většina her (ať už starších či nadcházejících) může nechat jenom zdát. A protože existuje nekonečno světů, už se slinou přemýšlím do kterýho nás Irrational Games vezmou příště.
----------------
(po pročítání místní diskuse se mi jenom potvrzuje, že současný divák/hráč potřebuje všechno polopaticky a jasně, jak je něco jinak, je to dle něho zákonitě špatně. Je otázkou, zda má člověk zapotřebí hrát něco, co už od prvního dílu nesnáší. Proč mají všichni tendence hledat na dobrejch věcech jen to špatný a proč téměř vždy to špatný zdánlivě najdou, ale neobhájí? (Jenom proto, že něco člověk nepochopí, ještě není důvodem říkat, jak moc to stojí za hovno. Vesmír jsme zatím taky nepochopili, přesto o něm neříkáme, že je hovadinou) (a ty debilové s deseti a dvaceti procenty, co tu hru ani nehráli, by potřebovali řádně do držky, když hodnotí jenom proto, aby srazili celkový hodnocení. Mentalita některých lidí je fakt k pláči))

PS k odstavci výše: Nyní to nic pro pubertální děcka, jejichž dosavadním herním vrcholem bylo dohrání Call of Duty.
----------------
Stručný vysvětlení děje (obsahuje vážně pouze děj, nikoli motivy ani témata, která hra zpracovává):

DeWitt po bitvě u Wounded Knee, kde masakroval indiány, přistoupil na očistec od sekty baptistů, čímž ze sebe smyl své hříchy. Přijal nové jméno Zachary Comstock. Stal se politikem a potkal vědkyni Rosalinde Lutece, která díky svým pokusům objevila alternativní vesmíry. Taky objevila vznášející se atom, díky kterému mohla vzniknout Columbie. Stejně tak vytvořila stroj na otevření brány do oněch alternativních vesmírů – teary. Aby stroj vyzkoušela, otevřela si tear do reality, kdy existuje jako Rober Lutece. Roberta přivedla s sebou do Columbie, aby jí pomáhal v pokusech. (Stroj ale měl vedlejší účinky a některým lidem způsoboval různé nemoci).

Comstock, který pomocí stroje koukal do budoucnosti, se stal neplodným. Díky tomu nemoh zplodit potomka, který by vládl v Columbii po jeho smrti. Proto pomocí dalšího tearu se chtěl vrátit do reality, kde DeWitt nepřijal Baptistický očistec a nestal se Comstockem. V této realitě se oženil a s ženou čekali dítě. Manželka mu ale při porodu umřela a stal se svobodným otcem. Z toho měl deprese a byl smutný. Začal chlastat a bylo mu vše jedno. Taky propadl hazardu a měl veliké dluhy. O svoji dceru Annu se moc nestaral.

Comstock za ním tedy poslal Lutece, aby mu řekli, že když jim dá své dítě, jeho dluhy budou splaceny. On souhlasil a dceru jim dal. Jenže si to hned rozmyslel a běžel za Letuce ať mu dceru dají zpět. Oni ale prošli tearem a utekli mu. Přitom dceři ufikli malíček při zavírání tearu. (Anna díky tomu existuje ve dvou realitách, proto umí dělat teary sama od sebe).

Comstockova manželka Annu nesnášela a nechtěla jí. Proto jí Comstock dal do věže a hlídat jí nechal songbirdem. Manželka ale chtěla lidu Columbie říct, jak to s Annou doopravdy je. To Comstock nechtěl a proto jí zabil (sved to na tu černošku, proto založila revoluci VOX). Během toho Lutece viděli ve stroji, co se s Annou stane v budoucnu (stane se z ní zlá diktátorka). Tomu chtějí zabránit tím, že jí chtějí vrátit do její opravdové reality k DeWittovi.

Comstock ale jejich plán odhalí a najme Finka (technik, který vytvářel všechny vymoženosti) aby Lutece zabil při používání stroje, když budou vytvářet tear zpátky k DeWittovi. Fink stroj sabotuje, ale Lutece neumřou, ale promítnou se do všech existujících realit (proto jsou všude). Takže se k DeWittovi dostanou. Do doby 20 let po únosu jeho dcery.

DeWitt po únosu Anny byl hodně na dně (proto si na ruku vypálil její iniciály AD, aby na ní nezapomněl) – o těch iniciálech samozřejmě ví Comstock a myslí si, že by Devitt mohl přijít do Columbie, proto vytvoří plakáty „false shaperd“ s AD iniciály a rozhlašuje, aby na to lidi dávali bacha.

Takže Lutece dostanou DeWitta do Columbie pod záminkou splacení dluhu. Při jeho cestě se mu pamět ztracené dcery, přemění na pamět jenom o té práci ať splatí dluh. Proto neví, že Elizabeth je Anna.

V Columbii objeví všechny ty zrady (zabití Comstockovi manželky, sobotáž na Letuce. Revoluce atd.) Díky duchovi tý manželky se dostane do reality, kde Elizabeth je stará a stala se z ní diktátorka (ničí New York). Ona má ale výčitky a dá mu papírek, kterej má dát jí když ještě mladá aby tomu předešla.

Oba se pak dostanou ke Comstockovi, kterej říká DeWittovi ať Elizabeth řekne, jak ztratila prst, on to ovšem neví. Nasere se a sejme proto Comstocka. Zničí syphon, kterej brání moci Elizibeth. Ta díky tomu je v plný síle a sama zjistí, jak to všechno bylo. Zjištuje že DeWitt se stal Comstockem po Wounded Knee. Je nutný DeWitta zabít než se jím stane. To on přijme.


Když jsem se sešel s přáteli u piva, téma Bioshock bylo omíláno dobrý dvě hodiny. Je to asi jediná hra, která vás donutí myslet a vytvářet domněnky a teorie. V popisu děje výše se však zdaleka nedozvíte vše.
----------------
I po třetím dohrání je BI stále odzbrojující herní zkušenost, přičemž každým hraním narážím na nové poznatky a věci. Dokonce i na kytaru jsem si zahrál a Elizabeth hezky zazpívala.

Pro: Příběh, soundtrack, grafika, atmosféra a vlastně téměř vše

Proti: Ono by se něco našlo, ale proč to dělat? :)

+12 +21 −9
  • PC 85
BioShock je série, která se mi z nepochopitelných důvodů tak nějak od svého vzniku vyhýbala a dostávám se k ní 10 let od vydání posledního dílu a začínám rovnou dílem třetím :) jak jsem pochopil úplně tam není nutná znalost předchozích dílů ačkoliv na konci jsem poznal svět prvního BioShocku :) a jelikož mi tahle věc ležela na Steam účtě, po pořízení Steam Decku to byla jednoduchá volba čím hraní na tomhle handheld PC začít.

BioShock je ten typ hry co hráče vtáhne a do konce nepustí. Celou dobu má hra spád a dobře se prokládá akce s vyprávěním příběhu. Střílečky jsou nápadité, je potřeba tam využívat šikovně prostředí, Elizabeth i zbraně a schopnosti. Schopností je tu na výběr v průběhu hry celá řada, ale jelikož se přepíná jen mezi dvěma, dopadlo to tak, že jsem si vybral dvě co jsem používal nejvíc a v podstatě už je neměnil až do konce hry. Navíc se dají vylepšovat a peníze se to sbírají poměrně pomalu, takže to podle mě ani nešlo udělat jinak, než se soustředit na některé konkrétní schopnosti (a zároveň i zbraně), které jsem v průběhu hry rozvíjel.

Co se příběhu týče tak je BioShock jednou z nejlépe vyprávěných her co jsem měl možnost letos hrát. Opravdu je to poutavé a jak u napínavého thrilleru jen hráč očekává co se stane dál s Elizabeth a DeWittem. Během příběhu se odehraje i několik zvratů, z nichž jeden mě překvapil opravdu výrazně. Hra v několika momentech před hráče staví rozhodnutí, které ale aspoň dle mého pocitu z hraní nemají žádný významnější vliv na vývoj děje, nevím jestli to byl záměr pouze vyvolat nějakou emoci v momentu rozhodnutí, nebo měl být v některé fázi vývoje debatován rozvětvenější vývoj příběhu, ale asi mi to tam přišlo až zbytečné. Příběh je velmi důležitá část hry, proto se konkrétním věcem záměrně v komentáři vyhýbám.

Atmosféru dotváří skvěle dobová hudba fiktivních desátých let 20. století a z perfektních zvukových efektů občas až mrazí. Dabing postav je také na vysoké úrovni a žádný dialog jsem v průběhu hry nepřeskočil, naopak jsem hltal i veškeré "voxphone" s nahrávkami ostatních postav, které jsou rozeseté po světě.

Jedná se o výjimečný počin a až mě mrzí, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se k tomu dostal. Před 10 lety by i ta grafika dýchla na člověka úplně jinak, každopádně pořád je na co se koukat a zvlášť na malém displeji SteamDecku bych ani netipl, že se jedná o dekádu starou hru.

Pro: skvělá atmosféra a vyprávění příběhu, hudební kulisa, grafické zpracování

Proti: "důležité" rozhodnutí v rámci příběhu, které ale na vývoj příběhu nemají zásadní vliv

+12
  • PC 85
Hlavní problém, který jsem měl s prvním Bioshockem (a asi bych měl i s dvojkou), totiž level design, u mě překvapivě snadno odpadl - pokud bych nebyl schopen akceptovat létající město tonoucí ve slunečních paprscích a přistoupit na to, že si autoři můžou lajsnout úplně cokoli, musel bych Infinite po chvilce vypnout a nikdy se k němu nevrátit. A snad i díky zasněné atmosféře si mě autoři tentokrát podmanili.

Jako FPS je Infinite lepší než jednička, a to pouze díky členitějšímu prostředí, větší dynamičnosti, brutalitě a podstatně menší výdrži nepřátel; stále je to celkem konzolový shit, kde nad hlavami nepřátel vidíte hitpointy a vybíráte/vyžíráte skříně, aniž byste se potřebovali obtěžovat podívat, co v nich vlastně je, ovšem zároveň to není tak špatné, aby to ve výsledku hrálo nějakou roli - protože Infinite je narvaný skvělými výtvarnými nápady a dokáže i skrze design prostředí, nasvícení a paletu barev sugestivně hrát na efekt a v několika momentech doslova okouzlit, zneklidnit či dojmout, stejně jako poutavě vyprávět (jen audionahrávky still sucks) vydařený, leč možná příliš svalnatý příběh. Otázkou je, jestli se může nevyvést hra, v níž jsou hořící zeppeliny zabírající celou obrazovku. :)

Pro: vizuál, zapamatováníhodné části

Proti: smrdí gamepadem, vykrádá jisté téma z první hry a zpracovává jej obdobně povrchně

+10 +13 −3
  • PC 90
Bioshock Infinite je krásná ukázka, jak vyprávět příběh v FPS škatulce. Většina hráčské obce kritizuje větší množství přestřelek, mě to ale nevadilo. Hra díky tomu pořád zůstává hrou, a pomáhá vás držet tak trošku při zemi. Nebýt akčních pasáží, příběh by vás pohltil až moc, chtěli byste se do něj ponořovat stále víc a spíše byste se zamotávali a rušilo by to to správné vypravěčské tempo. Věřím, že autoři to přesně takhle chtěli a nepůsobilo to na mě, jako vata na vyplnění prostoru mezi příběhovými částmi.

Přestřelky navíc skvěle odsýpají, jsou přehledné a alespoň u mě nenastal jediný moment frustrace. Vaše bojová výbava (dvě zbraně a dva vigory) je velmi kompaktní, nepřekypuje zbytečným množstvím kombinací, ani není nevhodně chudá. Bohužel, někdy mi chybělo střelivo a všude kolem se válela hromada různých zbraní, ale já neměl do žádné dost munice, anebo jsem ty zbraně zkrátka nepoužíval. Byl bych radši, kdyby vám hra podala ruku a z mrtvých nepřátel by "úplně náhodně" padaly zrovna náboje do vašich zbraní. Vylootovat můžete vedle těl protivníků taky kdejakou bednu nebo sud. Je toho hodně, tak moc, že jsem chvílema doufal, aby mi to "F-ko" nevyskočilo z klávesnice. Asi moderní trend, aby bylo herní prostředí více interaktivní... No, pro příště to klidně může být interaktivní trošku méně.

Elizabeth jako váš pomocník je velmi užitečná, do cesty se neplete a relativně často vám hodí nějakou tu munici nebo lékárničku, umí otevírat zamčené dveře a navíc je to kočka (aby taky ne, když jí zplácali ze dvou hereček a jedné cosplayerky). S hlavním hrdinou často prohodí pár slov, a ten jí odpoví (!) - už ani nepamatuji, kdy jsem hrál za někoho, kdo opravdu mluvil. Charaktery jsou propracované, dialogy také a dabing zní přirozeně, bez přílišného přehrávání (Elizabeth možná občas zní trošku víc "zabarveně", ale k její karikaturové postavě to sedí).

Teď jsem vám popsal asi tak 5% hry, a i kdybych zabrousil do každé další "hmatatelné" části, dostal bych se tak nanejvýš na 20%. Hra má v sobě mnohem více. Vypráví vám příběh, velmi originální (i když pro inspiraci byste asi nešli daleko, ale v dnešní době...), velmi zamotaný a velmi emocionální. A daří se jí to, není to přeplácané a všechny ty pocity vám hra nemaže neohrabaně kolem pusy. Mnoho věcí ve hře má určitou symboliku, která zapadá do komplexnosti hry. Autoři dokázali stránku herní i příběhovou skvěle vyvážit a propojit. Nic nevyčnívá z řady, zároveň nemůžete nic odstranit.

Obvykle mívám u příběhových her tendenci co nejrychleji doběhnout do konce, zvláště když vím, že už se konec blíží. Tady jsem to tak necítil, uvědomoval jsem si, že být něco jinak, jako to je v jiných hrách, už bych se hnal za rozuzlením. Bioshock Infinite to ale umí podat prvotřídně. I těsně před koncem jsem si hru vychutnával a nikam se nehnal. Tempo hry, vyprávění příběhu a akce je tu opravdu v perfektní rovnováze.

Irrational Games předvedli, jak na hluboký příběh a jeho vyprávění (což je doména spíše RPG nebo adventur) naroubovat rychlou a působivou akci, a za sebe říkám, že se jim to skutečně povedlo. A i přes zdánlivou komplikovanost příběhu do sebe nakonec vše zapadne, a možná zůstanou otevřená jen ty dvířka, která by bylo škoda zavřít. Svělý zážitek.

PS: Na konci titulků na vás čekají dva bonusy, tak doufám, že jste nepřeskočili x)
+10 +13 −3