Hlavní problém, který jsem měl s prvním Bioshockem (a asi bych měl i s dvojkou), totiž level design, u mě překvapivě snadno odpadl - pokud bych nebyl schopen akceptovat létající město tonoucí ve slunečních paprscích a přistoupit na to, že si autoři můžou lajsnout úplně cokoli, musel bych Infinite po chvilce vypnout a nikdy se k němu nevrátit. A snad i díky zasněné atmosféře si mě autoři tentokrát podmanili.

Jako FPS je Infinite lepší než jednička, a to pouze díky členitějšímu prostředí, větší dynamičnosti, brutalitě a podstatně menší výdrži nepřátel; stále je to celkem konzolový shit, kde nad hlavami nepřátel vidíte hitpointy a vybíráte/vyžíráte skříně, aniž byste se potřebovali obtěžovat podívat, co v nich vlastně je, ovšem zároveň to není tak špatné, aby to ve výsledku hrálo nějakou roli - protože Infinite je narvaný skvělými výtvarnými nápady a dokáže i skrze design prostředí, nasvícení a paletu barev sugestivně hrát na efekt a v několika momentech doslova okouzlit, zneklidnit či dojmout, stejně jako poutavě vyprávět (jen audionahrávky still sucks) vydařený, leč možná příliš svalnatý příběh. Otázkou je, jestli se může nevyvést hra, v níž jsou hořící zeppeliny zabírající celou obrazovku. :)