Tentokrát stručně:
Super hra, která ač mohutně zjednodušená, zachovává si stále hloubku a zábavnost.
A teď slovní omáčku:
BI jsem hrál a dohrál v průběhu několika dní. Nestává se mi často že bych ke hře sehnul a v kuse 12-16 hodin hrál, takže za to nemůže hra.
Která je vynikající.
Byl trochu risk jít do "třetího" pokračování, ač volného, když jsem nehrál předchozí díly (jen pár hodin prvního). Nemůžu srovnávat, ale zase jsem čistý a nepopsaný list, lakmusový papérek nezkušeného diváka.
Který je nadšen.
Před spuštěním samotné hry jsem si o hře dost poslechl od samotného hlavního vývojáře - Kena Levina, no a bál jsem se že vzdušným zámkům které kreslí se realita nevyrovná. Také jsem si BI zahrál až pár týdnů po vydání, takže jsem neunikl internetu plného spekulací, debatám a analýzám hry. Včetně negativ. I tady jsem se bál, že to bude konzolové (ach jak často skloňované slovo), že to bude railroad shooter (kolejničky ve stylu Call of Duty), že tu bude auto-aim (přítomný na konzolích/s ovladačem PC verze) a také že nebudu umět používat vzdušné kolejničky a vigors.
Dopadlo to ale dobře.
Kolejničky byly nakonec skvělá metody ústupu z příliš náročných soubojů a také rychlého zkouknutí situace, proti kolika nepřátelům stojím a kde se nachází, kam běží atd. Ještě pár dnů pro mě bude těžké hrát nějakou FPS kde tato možnost samozřejmě nebude, tak moc jsem si na ně zvyknul. Trochu mi vadilo že tu není funkce úkrytů, na kterou jsem ještě před pár lety nadával, pak si na ní pomalu zvykal (protože mě do ní nutila skoro každá novější střílečka) a teď mi chybí. Přispůsobení asi. Hrál jsem na začátku na hard (protože popisek medium mi přišel urážlivý), ale po dvou hodinách marné snahy o zvládnutí final fightu jsem přepnul na medium a dohrál to tak. S klidným a čistým svědomím (kdyby to někoho zajímalo).
Vigors jsem se nenaučil používat.
Obav před hraním bylo dost a tak jsem se bál, jestli i já, člověk který virtuální násilí neodsuzuje (ale užívá si ho) budu znechucen přílišnou brutálností hry. Tenhle fakt naznačovalo mnoho recenzentů, kteří jsou pravděpodobně mnohem normálnější než já a tak mi krvavost nevadila. Naopak se přikláním k té straně hráčů kterým pomáhala vžít se lépe do nespravedlivosti světa Columbine.
O to hloubější byla celková atmosféra.
Příběh byl šílený, přehnaný, obrovská parodie a taky částečně nepochopitelný. To vše k tomu asi patří Vývoj vztahu mezi Bookerem/Elizabeth bylo zajímavé sledovat. Přirostli mi k srdci a záleželo mi na nich. Dabing super (co víc dodat, Jennifer Hale dala britský přízvuk věrohodně, as far as I can tell - vůbec scény s duem Lucele's patřily mezi ty nejzajímavější), zvuky fajn (asi, nevím jaká jsou měřítka hodnocení co je dobré a co ne). Hudba seděla adekvátně (nebo "jako prdel na hrnec", podle toho jakou frází máte raději). Graficky byla hra na úrovni, musel jsem se sice trochu štelovat v datových souborech abych dostal přesně to FOV co jsem chtěl, abych vypnul blur (jak se z toho motá hlava, fuj fuj) a i na mém rychle stárnoucím notebooku jsem mohl hrát na medium bez sekání. Tedy většinou bez sekání, byly tam sem/tam místa, ale i to se úpravou .ini spravilo). Co mi vadilo byly invisible walls a to že jsem nemohl prozkoumávat víc, ale to ke hře asi patří.
Taková je doba, takové jsou hry. Nezbývá než si zvyknout.
Nebo je nějaká jiná možnost ? Hmm, můžu také hrát staré hry kde se podobné věci (kolejničky, invisible walls, konzolovost et cetera ad absurdum) nedějí, což také dělám. Nebo bych mohl zahořknout, nadávat na nové hry (protože to je fakt skoro u každé multiplatformní hry), to jsem také zkoušel a nikam to nevedlo. Takže si užívám, co jde užívat, přetrpím to kde to nejde a snažím se aby mi vadilo co nejméně věcí, kromě těch důležitých.
A co je vlastně důležité ?
Hra mě bavila. Všechny ty prvky které tvoří Bioshock Infinite a které jsem na minulých řádcích vyjmenoval. Ksakru, i psaní o BI nebylo nějak nucené a posledních 30 minut jsem psal a rozjímal o hře co jsem včera (den pro mě končí když jdu spát, pro normální lidi tedy "dnes cca ve tři") hru dohrál.
Jen tak dál.
Super hra, která ač mohutně zjednodušená, zachovává si stále hloubku a zábavnost.
A teď slovní omáčku:
BI jsem hrál a dohrál v průběhu několika dní. Nestává se mi často že bych ke hře sehnul a v kuse 12-16 hodin hrál, takže za to nemůže hra.
Která je vynikající.
Byl trochu risk jít do "třetího" pokračování, ač volného, když jsem nehrál předchozí díly (jen pár hodin prvního). Nemůžu srovnávat, ale zase jsem čistý a nepopsaný list, lakmusový papérek nezkušeného diváka.
Který je nadšen.
Před spuštěním samotné hry jsem si o hře dost poslechl od samotného hlavního vývojáře - Kena Levina, no a bál jsem se že vzdušným zámkům které kreslí se realita nevyrovná. Také jsem si BI zahrál až pár týdnů po vydání, takže jsem neunikl internetu plného spekulací, debatám a analýzám hry. Včetně negativ. I tady jsem se bál, že to bude konzolové (ach jak často skloňované slovo), že to bude railroad shooter (kolejničky ve stylu Call of Duty), že tu bude auto-aim (přítomný na konzolích/s ovladačem PC verze) a také že nebudu umět používat vzdušné kolejničky a vigors.
Dopadlo to ale dobře.
Kolejničky byly nakonec skvělá metody ústupu z příliš náročných soubojů a také rychlého zkouknutí situace, proti kolika nepřátelům stojím a kde se nachází, kam běží atd. Ještě pár dnů pro mě bude těžké hrát nějakou FPS kde tato možnost samozřejmě nebude, tak moc jsem si na ně zvyknul. Trochu mi vadilo že tu není funkce úkrytů, na kterou jsem ještě před pár lety nadával, pak si na ní pomalu zvykal (protože mě do ní nutila skoro každá novější střílečka) a teď mi chybí. Přispůsobení asi. Hrál jsem na začátku na hard (protože popisek medium mi přišel urážlivý), ale po dvou hodinách marné snahy o zvládnutí final fightu jsem přepnul na medium a dohrál to tak. S klidným a čistým svědomím (kdyby to někoho zajímalo).
Vigors jsem se nenaučil používat.
Obav před hraním bylo dost a tak jsem se bál, jestli i já, člověk který virtuální násilí neodsuzuje (ale užívá si ho) budu znechucen přílišnou brutálností hry. Tenhle fakt naznačovalo mnoho recenzentů, kteří jsou pravděpodobně mnohem normálnější než já a tak mi krvavost nevadila. Naopak se přikláním k té straně hráčů kterým pomáhala vžít se lépe do nespravedlivosti světa Columbine.
O to hloubější byla celková atmosféra.
Příběh byl šílený, přehnaný, obrovská parodie a taky částečně nepochopitelný. To vše k tomu asi patří Vývoj vztahu mezi Bookerem/Elizabeth bylo zajímavé sledovat. Přirostli mi k srdci a záleželo mi na nich. Dabing super (co víc dodat, Jennifer Hale dala britský přízvuk věrohodně, as far as I can tell - vůbec scény s duem Lucele's patřily mezi ty nejzajímavější), zvuky fajn (asi, nevím jaká jsou měřítka hodnocení co je dobré a co ne). Hudba seděla adekvátně (nebo "jako prdel na hrnec", podle toho jakou frází máte raději). Graficky byla hra na úrovni, musel jsem se sice trochu štelovat v datových souborech abych dostal přesně to FOV co jsem chtěl, abych vypnul blur (jak se z toho motá hlava, fuj fuj) a i na mém rychle stárnoucím notebooku jsem mohl hrát na medium bez sekání. Tedy většinou bez sekání, byly tam sem/tam místa, ale i to se úpravou .ini spravilo). Co mi vadilo byly invisible walls a to že jsem nemohl prozkoumávat víc, ale to ke hře asi patří.
Taková je doba, takové jsou hry. Nezbývá než si zvyknout.
Nebo je nějaká jiná možnost ? Hmm, můžu také hrát staré hry kde se podobné věci (kolejničky, invisible walls, konzolovost et cetera ad absurdum) nedějí, což také dělám. Nebo bych mohl zahořknout, nadávat na nové hry (protože to je fakt skoro u každé multiplatformní hry), to jsem také zkoušel a nikam to nevedlo. Takže si užívám, co jde užívat, přetrpím to kde to nejde a snažím se aby mi vadilo co nejméně věcí, kromě těch důležitých.
A co je vlastně důležité ?
Hra mě bavila. Všechny ty prvky které tvoří Bioshock Infinite a které jsem na minulých řádcích vyjmenoval. Ksakru, i psaní o BI nebylo nějak nucené a posledních 30 minut jsem psal a rozjímal o hře co jsem včera (den pro mě končí když jdu spát, pro normální lidi tedy "dnes cca ve tři") hru dohrál.
Jen tak dál.
SiN Episodes: Emergence