Naše milá Mafia se dobelhá tam, kam až ji dotáhne její příběh. A ten, milí zlatí, je sotva nějaké geniální dílo. Sled více nebo méně očekávatelných epizodek s mafiánskou tématkou se možná dal brát jako geniální v době jejího vydání, tedy kdy se jako dobrý příběh bral ten, který aspoň dával smysl. Z dnešního pohledu ale působí jako naivní gangsterská pohádka.
Řeči o výrazných osobnostech postav jsou mimo, Tommy je až neuvěřitelný dobrák od kosti, Paulie byl nejspíš myšlen jako pocta Joe Pescimu, ale vyšel z něj (snad i vinou dabingu) legrační pitomeček a Sam zůstává absolutní hádankou, možná proto, že se ve většine hry nevyskytuje a vy se dívíte, kdo vás to na konci přišel zabít. Mafia je kvalitní hra, a to i po mnoha letech od svého vydání, ale její nadčasový statut je jen zbožně přání fanoušků.

V některých chvílích je toho kvalitně psaného slova až moc a hrou se doslova pročítáte, jinak se ale Torment nedá než vyzdvihovat. I po mnoha letech osamocený vlajkonoš ukazující, že i hry můžou mít co říct a nemusí to zrovna být jalový recyklát otřepaných „pravd,“ z filmových blockbusterů nebo okatě „vypůjčených“ nápadů z knih.

Příjemná oddychovka s fajn nápedem, že hrdinové mají svůj vlastní život a prohání se po mapě dle své vůle. Je radost sledovat chování různých hrdinů – od opatrných rangerů, chamtivých zlodějů nebo extrémně křehkých, ale i extrémně nebezpečných čarodějů, anebo zabědovat nad smrtí něšťastných reků, kteří přecenili svoje síly.
Bohužel poslední levely neskutečně vytuhnou a ztratí to pomalejší tempo, díky kterému se můžete rozplývat nad eskapádami svých hrdinů, tedy největší předností hry. Zároveň kvůli onomu „sim“ systému závisí často jen na štěstí, tedy na tom, jestli má váš hrdina zrovna dost rozumu a zdrhne z předem prohraného boje nebo spáchá udatnou sebevraždu. Celkově je to pro mě ale srdcovka z mládí, které jsem schopen odpustit (a rád) její chyby.
Jinak hudební doprovod je výborný, main theme si občas pobroukávám dodnes.
P. S. Zdá se mi to nebo vám elfové v království vážně staví bordely?:)

Sice krátká, ale jinak neskutečně našláplá střílečka, kterou osobně řadím ke špičce žánru.
Ovládání týmu je navrženo jednoduše, elegantně a efektivně – ten bude odstřelovat za překážkou, ten hází granáty a poslední je za kulometem, to všechno stihnete rozkázat za pár vteřin a zároveň mít stále přehled o bojišti. Časem by možná potěšilo víc taktických možností, ale délka hry zabraňuje tomu, aby se hratelnost opravdu omrzela.
Přestřelky za doprovodu burácejících chorálů nevyhnutelně zvednou tep a některé (útěk z republikánské lodi) považuji za jedny z nejlepších, co má žánr FPS co nabídnout.
Největším kladem hry jsou samotní spolubojovníci – navzdory identickému „klonovému“ původu jsou zajímavější a lépe napsaní než většina parťáků z „velkých RPGéček.“ Méně je někdy více a včas utroušená hláška, záchrana svého velitele z bezvědomí a pocit sounáležitosti při hektické přestřelce dokáže vzbudit mnohem více pocitů než bandy ukňouranců svěřujících se se svými srdceboly ( I'm looking at you Bioware).
Jinak, zmínil jsem vůbec, že se hra odehrává ve světě Star Wars? Ty tu naštěstí nepůsobí jako samospasitelné, ale tvoří jen velice efektní kulisu k už jinak výborné hře.
Chci dvojku!

Spíše interaktivní zážitek než videohra, to je Silent Hill 2.
James si musí svoji očistnou cestu pěkně pěkně protrpět a je na vás, jestli do toho půjdete s ním nebo ne. Silent Hill je snad jediná hra, která ve hráči vzbuzuzuje kýžené emoce samotným „hraním“. Filmečky tu sice mají roli emocionálního vyvrcholení nebo zlomu, ale staví na oněch nepříjemných pocitech, které ve vás vzbuzuje průzkum opuštěného města nebo bloudění po „prázdných chodbách“. Lekaček se tu také nedočkáte, monstra svojí groteskností spíše posilují „znepokojení“ než aby nahánělý strach. Celkově se tedy nedá mluvit o „zábavě z hraní“ v obvyklém slova smyslu.
Podstatnou vadou hry, je že „interpretuje“ vaše chování během hry a dle něho vám vybere příslušný konec. Bohužel to občas zvládá naprosto chybně a váš konec vůbec neodpovídá vašim skutečným záměrům. Co se týče řemeslných chyb, kamera si občas ráda zarebeluje a souboje vám adrenalin zrova moc nezvednou. Těžko ale na Silent Hill uplatňovat tradiční měřítka hodnocení, tím spíš, že stojí na naprosto netradičních základech.

Epičtější než Mass Effect a parádně hratelné i po 13 letech od vydání. Tedy pokud překousnete random encounter(opravdu nesnestelným se stává teprve až ke konci hry:-) a „krabičkové provedení postaviček.
FF exceluje hlavně v podání pocitu „velkého dobrodružství“ - nejdříve osvobozujete město, chvíli se pak touláte po přilehlém okolí, poté slezete hory, dostanete písečné vozítko, překonáte moře a oceány – hra se pokaždé vytasí s něčím novým a dojem „postupu“ a výsledků vašich snažení je podán asi nejlépe, jak jsem to u RPG her viděl.
Samotné charaktery jsou sice klišovité, ale pevná ruka vyprávění je i přesto zvládne podat zajímavě a plnokrevně. Potěší také vkusně uděláné backgroundy (pozoruhodná je hlavně práce s perspektivou) a Uematsova hudba. Celkově asi nejlepší zachraň-svět dobrudružství, co jsem měl čest hrát.

Odfláklá hra s jedním povedeným příběhovým zvratem a pár slušnými parťáky.
Celé je to nešťastně rozkročené mezi RPG typu Baldur's Gate a akci á la Mass Effect, přičemž to nenabizí herní hloubku jednoho a ani filmovost nebo akční souboje druhého.
Level design je buď odbytý (planeta Wookiuů, Tatooine) nebo vyloženě otřesný (stoky pod Tarisem, chrám Rakatanů). Samotný boj nepředstavuje až na pár bossů výzvu, s taktikou heal+force lightning se dá vydržet prakticky po celou dobu hry.
Zachraňuje to jen závěrečný rozkol mezi parťáky a onen povedný zvrat, ale i tak to stačí sotva na lehký nadprůměr.

Překombinované, zbytečně dlouhé a prakticky ve všech ohledech horší než jednička.
Co na tom, že můžete ve hře posilovat, chytnout rýmu a x dalšich blbůstek, když 90 procent hry jste nuceni pobíhat v nudném kovovém prostředí a schovávát se v šatních skříňkách. Kojima se tentokrát s příběhem utrhl ze řetězu, cool thriller z jedničky nahradilo přiliš vážně beroucí se cosi, v čem má zmatek snad i samotný autor.
Jinak pokusy o breaking the fourth wall a navození vztahu hráč-hlavní protagonista ke konci oceňuji, celkově však působí MGS 2 jako značně zmatená a nevyrovnaná hra.

Essence of cool...tajní agenti, cyberninjové, nepřátelství na život a na smrt a jeden megarobot – navíc to ani na chvíli neztrácí tempo a hází to na vás jeden „wow moment“ za druhým.
I po letech parádní syntéza všech filmů a animáků, které vás v dětsví bavily a vy byste měli chuť si dát něco podobného i teď.