Jelikož jsem tu kdysi psal komentář na původní originální System Shock, přijde mi docela příhodné něco málo napsat i k tomuto remake. Budu se často opírat o původní System Shock, ale vzhledem k tomu, že jde o remake původní hry, mi to milostivý čtenář jístě promine :) Také chci upozornit na to, že zde zazní i nějaké ty (spíše neškodné) spoilery.

Tento komentář píšu jakožto hráč, který původní hru mnohokrát dohrál a mám ji celkem navnímanou.

Kdybych to měl shrnout v jedné větě, tak bych napsal, něco jako: "Pro příznivce originálu je tohle povinnost si zahrát!". Pro ty, co původní System Shock nehráli, ať už k tomu měli důvody jakékoliv, tak zahrát si tento remake též rozhodně není ztráta času :)

Ze hry jde cítit, že ji dělali lidé s úctou a pokorou k originálu. Level design úrovní je prostě wow - nepopsatelný. Nespočítal bych, kolikrát jsem se během hraní zastavil na místě a prostě jen tak koukal kolem sebe nebo ven z oken, rozplýval se a se slzou v oku si říkal, co bych asi říkal na to, vidět něco takového v roce 1994. Hra sice používá jakýsi filtr, který grafiku záměrně malinko rozpixelovává, ale není to na škodu věci. Každopádně každé patro stanice Citadel je po všech stránkách osobité a velmi uvěřitelné. Pastva pro oči. To celé na druhou.

Co se týče designu úrovní, tak mnoho věcí zůstalo jako v originálu, přičemž spousta míst a zákoutí je zde vypiplána k naprosté dokonalosti. Vše tak dává ještě větší smysl. Kupříkladu takový přesun ze stanice na hájky je vyřešen geniálně.

Nepřátelé jsou úžasní. Konečně si člověk může zblízka a do detailů prohlédnout všechny enemáky, kteří v původní hře byli jen shluk pixelů. Třeba takový Cortex Reaver působí konečně tak majestátně, jak bylo zamýšleno. Gorilla-Tiger mutant má krásnou hřívu a Edward Diego, coby cyborg, je též velmi dobře povedený. Těšte se na "neviditelné" mutanty, v hojném počtu zastoupených ve třetím patře. Ani na inteligenci nepřátel si netřeba stěžovat.

Některé změny ale neproběhly vždy k lepšímu. Zbraňový arzenál malinko prořídnul.  Zapomeňte na časování granátů. Nehledejte v cyberspace žádné mini-hry. Absence některých zbraní celkem zamrzí (třeba taková Flechette). Ale ty klasické perly zde najdete, včetně laserového rapíru či brutálního rail-gunu. Pobavilo, že munice do Magpulse je zde v množství více než dostatečném a není třeba šetřit :)

Na druhou stranu - většinu zbraní, které naleznete, lze upgradeovat. Do hry byl totiž zaveden sběr kreditů, které získáte buď tak, že je najdete, vytáhnete z bankomatů pomocí nalezených kreditek nebo recyklací některých předmětů v recyklátorech. Nevadilo mi to, naopak - přišlo mi to jako příjemné zpestření. Za kredity si pak můžete v upgradeovacích stanicích kupovat upgrady ke konkrétním zbraním.

Rovněž hardware, kterým lze vylepšit své herní alterego, bylo mírně pozměněno. Zde ale tolik záporů nevidím - třeba taková zadní kamera byla zbytečná už v roce 1994. Ač to tehdy vypadalo brutálně cool :)

Drogy (medikamenty :), které máte k dispozici jsou OK, akorát mne trošku zamrzelo, že Reflex už nemá tak mocný účinek, jako v původní hře. Zato Berserk, v kombinaci s laserovým mečem, je brutální combo, díky kterému snadno umlátíte i Cortex Reavera či Diega. Halucinogenní vedlejší účinky Berserku mi zanechaly úsměv na tváři :) Night Dive prostě umí.

Gameplay mi přišel plus mínus stejný. Ač zpočátku jsem hrál více opatrně. Nebylo vhodné aplikovat "rambo styl" a šetřil jsem každý náboj. Pády z výšek už konečně (ne)překvapivě berou zdraví :) Co mě však nebavilo, byly puzzle, který mi přišly jako zbytečné zdržování od samotného hraní. Dokonce jsem hru rozjel znovu, abych si nastavil obtížnost puzzle na minimální úroveň 1 (ve hře jsem pak ale nacházel dostatečné množstvi logic-probes).

Zajímavě si tvůrci poradili se cyberspace. Z toho jsem měl rozporuplné pocity. Zde podobnost s původní hrou udělala asi největší krok stranou. Prvotní wow dojem sklouzne v opakovaný pattern: "vletím do místnosti, vystřílím co se dá a mohu pokračovat dál". Zvláště otravný byl cyberspace v šestém, Executive, patře stanice, kde pro mne z nepochopitelných důvodů IMO laťku obtížnosti poněkud přestřelili :-/ A jak jsem již zmiňoval v tom omezeném arzenálu - marně jsem si dělal naděje, kdy najdu upgrade pulseru.

Stejně tak závěr hry, který se odehrává v cyberspace, je pojatý poměrně dost arkádově. Ono to ale v původní hře koneckonců nebylo o moc jiné.

Na závěr bych se rád ještě zmínil o hudbě. Ta mi přišla nevýrazná. Uznávám, že některé základní linky melodií měly snahu napodobit originál, nicméně to z mého pohledu stále není ono. Vůbec bych se nezlobil, kdyby tam té hudby zaznělo víc a nenechával bych všechno to vyprávění jen na grafice a ambientních zvucích. V tomto jsem holt odkojený originálem a původní hudbu adoruji.

Před a během vánočních svátků jsem z neplánovaných (zdravotních) důvodů zůstal trčet doma na neschopence a tak jsem si střihnul znova System Shocka. A protože jsem stále plný dojmů z hraní, rozhodl jsem se napsat o této hře komentář.

Jelikož jsem System Shocka už dříve několikrát dohrál, rozhodl jsem se jako starý hráčský kozák nastavit laťku nejvyšší a začal hrát na maximální obtížnost. Brzy jsem však této volby začal litovat. Nejenže nepřátelé byli početnější a tužší, ale přišli mi také mazanější.

Také omezený časový limit se zcela neslučoval s mým způsobem hraní, protože jsem nechtěl vynechat žádné nezmapované místečko na mapě a úmyslně vyhledával všechny skryté místnosti.

Proto asi v polovině druhého patra padlo těžké rozhodnutí, že začnu hrát od znova, na střední obtížnost. Této volby jsem později nelitoval, protože na nejvyšší obtížnost jsou otravní Hoppeři neskutečně tuzí (skolí je až dva výstřely z Magpulse či nespočet teflonových kulek z pistole) a v úrovni reaktoru jich bylo na můj vkus nechutně mnoho. Což - hlavně v počátcích hry a s minimální výzbrojí - je peklo.

Hra ani po tolika letech neztrácí své kouzlo. Hratelnost je naprosto skvělá. Příběh a děj hry je IMO geniální. Umělá inteligence stanice Citadel, která se jmenuje SHODAN, je stále tak démonická a zákeřná, jak jsem si ji pamatoval.

K tomu všemu se lze vybavit (na tehdejší dobu vskutku nevídaným) arzenálem zbraní (uspávací šipky, pistole, pušky, samopaly, různé paprsk-o-mety, granátomety, laserový meč, asi šest druhů granátů...), nacházet a instalovat si různá hardwareová vylepšení (velice užitečný energetický štít, noční vidění, antigravitační brusle...) a v neposlední řadě se můžete ládovat drogami, které vám např. umožní lépe vidět ve tmě, zrychlí vaše reflexy nebo pomůže řešit puzzle.

Během mého herního řádění, v rozlišení 640 x 480 px, mi ani trochu nevadilo, že nepřátelé jsou jen sprity a nikoli reálné 3D objekty (těch je ve hře jen velice málo - VR terminál, dobíjecí energo-stanice a nějaký ten nábytek) a že textury na stěnách a na podlaze jsou ve velice bídném rozlišení (tuším, že jen 128 x 128 px), ani to, že na ovládání je potřeba si zpočátku zvyknout (někomu může pomoci mod, který hře přidává mouse-look).

Abych to shrnul - hrát System Shock je i v roce 2012 neskutečná zábava a zastaralé technické provedení hry jde stranou, jakmile SHODAN promluví...

PS. Remember to salt the fries!

Elvira. Kdykoliv si v duchu protáhnu toto slovo svými paměťovými bankami, mé synaptické spoje mi neomylně vrátí reference na MS-DOS a soubory autoexec.bat a config.sys. Inu, to bylo tak. Byl jsem tehdy hrdým majitelem 286ky a o svém PC, resp. softwéru, jsem ještě nevěděl téměř nic.

Not enough memory to run Elvira - to byla jediná hláška, kterou jsem při opakovaném volání souboru elvira.bat spatřil. Namísto úchvatné černovlasé prsatice, sedící před náhrobkem (Horrorsoft), jakási hláška v cizím jazyce. Grrr! O vyhledání pomoci na Internetu jsem si nemohl ani nechat zdát a počítačovými experty se to v mém okolí taky zrovna nehemžilo.

"Naštěstí" jsem však chytil (ze hry Golden Axe zkopírované od kamaráda) virus Yankee Doodle. A tak můj otec sehnal odborníka - kolegu z práce - který přišel našeho miláčka vyléčit. Já mu samozřejmě koukal celou dobu zvědavě pod prsty. Yankee Doodle se brzy odebral do věčných lovišť (věřili byste tomu, že už tehdy existoval NOD?) a já se osmělil a zeptal se ho na Elviru.

Chlápek chvíli koukal, chvíli něco editoval, něco si bručel pod fousy a pak se zeptal, jestli potřebujeme mít v paměti ovladač češtiny bratří Kamenických. "He?", povídám. "Ee, he?", přitakal i můj otec. "Ach, nic", povzdechl si odborník a cosi zaremoval v souborech autoexec.bat a config.sys. Poté restartoval PC a zručně se několika příkazy přepnul do adresáře se hrou. Asi nemusím dodávat, že pak už jsme jen všichni hltali krátký úvod hry a já se těšil až milý odborník vypadne a pustí mne za klávesnici :)

Tak takhle nějak se mi dostalo do povědomí, že existuje něco jako konvenční paměť, a že lze její volné množství ovlivňovat tím, co nechám natáhnout při startu PC v souborech config.sys a autoexec.bat. Dneska je to (bohudík? - přesto jsem za tyto znalosti a dobu rád) už minulost...

Elvira je relativně náročná hra. Sám jsem ji dohrál až s návodem z Excaliburu. Velmi nepříjemná byla nutnost mixovat kouzla podle manuálu. Ten se mi podařilo sehnat pouze jako texťák v němčině. Ani po prohnání přes upirátěný PC Translator jsem nebyl o moc moudřejší. Přesto se mi nakonec podařilo namixovat jedno životně důležité kouzlo na světlo, bez kterého Elvira nevlezla do temné chodbičky v kuchyni, kde se nacházel jeden ze sedmi klíčů, které bylo nutné k dokončení hry. Ostatní kouzla sloužila víceméně k doplnění zdraví nebo k dočasnému navýšení některých vašich vlastností a nebyla podstatná.

Co mne však uchvátilo, byla temná a ponurá atmosféra starého hradu. A všudypřítomný strach ze Smrti, kterážto mohla přijít kdykoliv a bez ohlášení. Digitalizované zvuky i na PC speakeru. Melodramatická hudba (doporučuji porovnat hudbu z gameplay na youtube u PC vs. Amiga - na Amize je podstatně lepší). A obrazovky smrti. Spousta obrazovek smrti (ne, nemyslím BSOD). Morbidní, ulítlé, v té době nevídané...

Na závěr bych chtěl odbočit k Elviře dvojce a postěžovat si, že narozdíl od jedničky, mi u dvojky ponurá atmosféra trošku scházela. Troufám si to analogicky přirovnat k jedničce a dvojce legendárního Falloutu. Obě dvojky jsou delší nežli jejich předchůdci, ale autoři do her vpasovali více odlehčeného humoru na úkor "vážnosti" hry. Neříkám, že je to špatně, jen je to prostě jiné...

Na této hře mě ve své době fascinovalo její úžasné technické zpracování. Zrovna jsem totiž koketoval s 3D Studiem (samozřejmě s tím co běhalo pod DOSem – 3D Studio R4) a proto mi předrenderované backgroundy ve stylu hi-tech-sci-fi přisly jako zázrak vymožeností tehdejší výpočetní techniky :)

Jak už jsem nastínil – ve hře se pohybujete v předrenderovaných obrazovkách ve stylu Alone in the Dark. Děj hry je celkem pěkně vystihnut v popisu. Žánrově jde tedy o akční adventuru. S tím, ze sem tam narazíte na nějaké to puzzle, bez jehož vyřešení se neposunete dále v ději (tady si musím postěžovat, že některé puzzle mě celkem potrápily).

Co mi tehdy přišlo jako hodně nadčasové bylo to, že cyborg, kterého ovládáte, má k dispozici tolik různých úderů, kopů a krytů, že by se za ně nemusela stydět lecjaká dnešní bojovka. Realistická byla i fyzika střel z laserových pušek, kdy minimálně ve dvou situacích bylo nutné využít známé to poučky, že úhel dopadu se rovná úhlu odrazu... :)

Neotřele je také zpracováno "poškození" vaší postavy. Pokud jste jen lehce poranění, je na vás vidět sem tam nějaký ten škrábanec, ale větší poškození se projeví nejen na texturách, ale také na vaší chůzi, kdy cyborg začne znatelně kulhat. Při opravdu velkém poškození už se sotva vlečete - a opravdu nezkoušejte v takovém stavu běhat...

Kompletně nadabované dialogy, dokonalé ozvučení a nevtíravá hudba už jen vkusně doplňují tu správnou cyberpunkovou atmosféru. Origin odvedli kvalitní práci.

Překvapuje mne, že má tato hra málo hodnocení – to ji opravdu zná tak málo lidí? Upadla v zapomění? Musím se pochlubit, že já si dokonce pořídil originálku a dohrál jsem ji několikrát :)

Na tuhle hru mám zajímavé vzpomínky. Když jsem si u kamaráda Ečstaticu kopíroval na diskety, nějak jsem neodhadl velikost hry a chybělo mi asi 5 disket. Kamarád mi tedy s těžkým srdcem a nerad půjčil své (v té době velmi drahé) diskety značky 3M.

Sedl jsem na kolo a uháněl se svým pokladem domů. Jenže co čert nechtěl, celá krabička s disketami mi nějakým záhadným způsobem vypadla a rozsypala se na (relativně frekventované) silnici.

Okamžitě jsem seskočil z kola a chtěl diskety sesbírat, ale nějaký kretén v autě to vzal přímo přes tu hromádku disket. Vyl jsem zoufalstvím a bezmocí :) Přísahám, že jsem v očích řidiče zahlídnul škodolibou radost :)

Tři diskety to nezvládly a měly prasklý obal. Viděl jsem rudě - zvlášť proto, že dvě diskety byly z kámošova balíčku. Ale na tom přísloví "zlaté české ručičky" zřejmě něco bude - doma jsem kuchnul noname diskety a kotoučky opatrně přendal do jejich obalů. Pařanští bohové stáli ten den při mě - diskety šly úplně bez problémů zkopírovat!

Na téhle hře vás v prvé řadě udiví její grafické zpracování. Vše je totiž vykresleno za pomocí všelijakých oválů, kroužků a elipsoidů. A v podobném duchu jsou renderovány i backgroundy.

A právě toto zpracování svádí k tomu, si o hře myslet, že je to žánrově nějaká infantilní komedie pro děti. Jenže opak je pravdou - jde o horrorově laděnou akční adventuru, při které se dost možná budete i bát.

Děj vás zavede do temné středověké vesničky Tirich, která je zamořená hordami démonů a vy budete muset odhalit tajemství, které se za vším skrývá. Tajemství se točí kolem mladé dívky jménem Ečstatica a jejích snů a musíte ji očistit od posedlosti démony.
Hra však obsahuje i spousty odlehčujících momentů, které zaručeně pobaví. No řekněte sami - hráli jste někdy nějakou hru proměnění za veverku? Nebo - v jednom domku jsem našel úúúplně super brnění a samozřejmě jsem si ho hned na sebe nandal. Bylo fakt skvělé, až na to, že bylo příšerně těžké a nedalo se v něm vůbec chodit, natožpak pokračovat v hraní :)

Stejně ponurá je i hudba a velmi příjemné byly namluvené dialogy (no, moc jich ale ve hře nebylo). Hra, kterou zkrátka bavilo hrát.

Takže vy chcete létat? Chcete opravdu létat? Hmm, tak to je TFX ta správná volba... Tak přesně takhle začínala recenze na TFX v časopise SCORE a já si to zapamatoval až do dnešních dnů.

Na svou dobu špičková simulace létání ve strojích F-22, Eurofighter 2000 nebo neviditelného bombardéru F-117. Hra nabízí herní režimy Arcade, Training, Simulator, Tour of Duty anebo Un Commander (možnost vlastních misí).

Hra byla velmi náročná na hardware - vzpomínám si, že v té době jsem vlastnil 486ku na 33MHz a jelikož změna pohledu z interiéru do exteriéru a naopak byla řešena pomocí virtuálního kokpitu, tak to moje mašinka moc nedávala. Ale na svou dobu to byly grafické orgie. Myslím, že to byla vůbec první hra, kde byl virtuální kokpit.

No a protože jsem si zrovna v té době pořídil svoji první zvukovou kartu (Sound Blaster 16), mohl jsem si vychutnat i skutečně úžasné ozvučení - ať už po hudební stránce, tak i zvukově-efektové. Marné byly prosby rodičů "ať to okamžitě ztlumím!" - tahle hra si prostě zasloužila volume doprava :)

PS. mám nalétáno bezpočet hodin v F-117ce - kdyby měl někdo zájem, můžu poskytnout cenné rady :) (ale je škoda, že tento stroj už byl stažen z aktivní služby ;)

Opomíjená, nedoceněná a přitom dokonalá. To jsou slova, která mi vlezou na mysl, když zavzpomínám na tuto skvělou hru z dílny Infogrames.

Děj nás zavede, v roli studenta práv Williama Tibbse, který pátrá po své dívce Julii, od současnosti až do středověku, mezi templářské rytíře, do roku 1329.

Kdo vyrůstal na sérii Alone in the Dark, neměl by si podle mě nechat ujít Time Gate. V principu jsou si hry totiž velmi podobné, avšak Time Gate je technicky mnohem vyspělejší.

Všechny postavičky mají více polygonů, textury a využívá se Gouraudova stínování, takže vše vypadá podstatně lépe. Nádherně nakreslená jsou taky veškerá pozadí a lokace, ve kterých se jako hráč pohybujete - vzpomínám si, že jeden čas jsem měl dokonce z jedné scénérie i obrázek na ploše. Šlo o scénu na nádvoří kostela, s náhrobky pokrytými sněhovou pokrývkou a západem slunce - dojemná scénka. I když se na mne vzápětí začali odevšud valit ghoulové :) V tehdejší době zaujaly svou vysokou kvalitou také renderované filmečky.

Za srdce chytí i hudba, která kouzelně doplňuje už i tak hodně hutnou atmosféru. Ani zvuky neurazí.

Zajímavost: původně mělo jít o trilogii, ale kvůli špatným prodejům hry byla vydána pouze tato první část.

Dvojka Elvira se mi dostala do rukou pár let po jedničce. Pamatuji si jakoby to bylo včera, když jsem si u kamaráda dvojku nahrával na 3,5" diskety a doma se potom při kopírování modlil, ať není žádná poškozená.

Hra hned od začátku zaujme viditelně hezčí grafikou s mnoha detaily a po nějaké chvíli hraní také svou rozlehlostí. Ve hře je nepřeberné množství předmětů, z nichž většina se dá využít na mixování kouzel. Potěšilo mě, že přísady na kouzla není nutno mixovat dle manuálu jako u jedničky, ale hráč má od začátku k dispozici spellbook, kde jsou přísady popsány (někdy ne zcela konkrétně - je třeba trochu přemýšlet). Asi nikdy nezapomenu na přísadu pro kouzlo "Buoyancy", která se nacházela na jednom jediném místě hry a to v předposledním patře katakomb - pochopitelně jsem se tam musel vracet napodruhé, protože poprvé jsem to přehlédnul :)

Stejně jako u jedničky se můžete těšit na spousty originálních úmrtních scén. Hudba mi přišla dobrá, ale u jedničky byla jaksi temnější... I na zvucích se zřejmě poněkud šetřilo - zatímco u jedničky byly digitalizované, u dvojky se vetšina zvuků odbyla FM syntetickými ruchy.

Na rozdíl od (imo) daleko tužší jedničky, se mi tuhle hru nikdy nepodařilo pokořit. Jel jsem sice podle návodu z Excaliburu od Andrewa, ale bylo tam několik nepřesností - anebo jsem byl prostě levej :) Skončil jsem tenkrát u toho, že mi kněz nechtěl nakreslit na parkovišti pentagram - což byl už skoro samotný závěr hry. Ale prostě se mi ta možnost v dialogu nikde nenabízela :(

Ale i přesto má tahle hra v mém srdci navždy kousek místa ve škatulce s názvem nostalgie. A to už mi nikdo nikdy nesebere.

PS. omlouvám se za časté srovnávání s jedničkou, ale to se nabízí samo :)