Diskuze

@Gordon (27.03.2025 21:42): Nepřu se, ale ke kyberpunku se to hlásí v názvu i vyznění.

@AlieN (27.03.2025 22:44): Úplné popření žánru? Příliš silná slova. Překopávání jeho základů? Takové spojení jsem nepoužil. Jen ať to "dobu kdy vzniknul a byl v největším rozmachu" odráží a zároveň vezme v potaz, že už žijeme v její předpovědi. Gibson o důrazu na přítomnost taky mluvil. Nepřekvapivě ho hra nudila už od pohledu.

@Hydr0gen (27.03.2025 14:56): Tohle je problém hry a něco, co by se jí nemělo jen tak odpouštět. Žánr kyberpunku odráží současnost a její vyhlídky do budoucnosti, proto se musí neustále vyvíjet. Zvlášť v případě, když - jak správně nejen vy říkáte - se ty staré předpovědi naplnily a jiné padly. Přijít teď s pojetím kyberpunku, které by bylo přípustné před dvaceti lety, vyžaduje jistou nestoudnost.

V téhle hře to ale není ani těch dvacet let - je to pastiš žánrových témat z minulého století. Namísto vážného zamyšlení nad tím, jak nově přistoupit ke kyberpunku, se vše zvrhává do sexy retra. Omluva by byla, že se vychází z postarší papírové předlohy, ale její aktualizace je natolik banální, že bych ji nepřijal. Jde to ovšem dokonale ruku v ruce s tím, že hru o kyberpunku, která je jednou z nejdražších vůbec, vyvinula "korporace" na vzestupu.

@Gordon (13.03.2025 13:03): To mě napadlo jako první, ale ve zprávě vysloveně stojí: "Remember the attack on Arasaka Tower? That was me." Zvláštní formulace. Celá konverzace je ovšem natolik absurdní, že by mohlo jít o záměrnou zlomyslnost.

@kristmeister (13.03.2025 11:32): V a Johnny se zároveň shodnou, že ve světě s tak hluboce zakořeněným vykořisťováním a nespravedlností jsou tyhle akce tak trochu o hovně. Zvlášť při zjištění, že po Johnnyho rebelském útoku před lety korporace ještě zesílila. Ale jistě máš pravdu. Všechny konce mají své místo a tenhle bych i vyzkoušel. Jen je prostě trochu přepálenou a ukrytou variantou, že se V a Johnny naladí na obdobně výbušnou notu.

@Gordon (13.03.2025 11:15): Tahle stránka mohla a žel nebyla dostatečně využitá, protože hráč není ani V, ani Johnny, ani žádný další aktér - V a Johnny jsou dvě hotové osoby, které se příležitostně ovládají. Původně sis měl, co si tak vzpomínám, vytvořit postavu a nechat ji kolidovat s jejím volitelným dětským hrdinou. Nakonec se však patrně přepisovalo a vzniknul z toho kompromis o krádeži osobnosti, kdy úlohu průvodce zaujme slavný herec, který se špičkuje se svým osobnostně vyhraněným hostitelem. I tak mohla být dynamika mezi hráčem, V a Johnnym vyřešena nápaditěji.

Přímo k tomu, co píšeš, se váže asi největší nejasnost, na kterou jsem narazil. Při vztahu s Judy tě později, v mém případě během Phantom Liberty, zkontaktuje její babička, ať jí o sobě něco povíš. V jí může odpovědět, že píše tomu, kdo vzal věž Arasaky útokem. Divné na tom je, že V tou dobou žádnou akci, která by se týkala věže Arasaky, nepodniklo. Chyba scenáristy? Vtípek ze strany Johnnyho, který jakože na moment převezme otěže? Těžko říct.

@kristmeister (13.03.2025 08:15): Kdybych se dočista zbláznil a znovu to rozehrál, vybral bych si pro změnu muže a šel po tomhle zakončení.

@kristmeister (13.03.2025 08:46): Mluvil jsem všeobecně o prvním hraní, při kterém jsem se snažil nezraňovať, postupoval nepozorovaně a převážně omračoval, byť jsem to nelámal přes koleno. Peach zkoušela, kam až ji při pacifistickém průchodu hra pustí, jestli je to proveditelné. Já zkonstatoval, že mi to přirozeným vyústěním dopadlo stejně.

Ten tebou zmíněný konec zní hustě, když ho ovšem zvážíš, je psycho. Hlavní problém, který má V s Arasakou, vychází z toho, že korporaci okradli. A pak z Johnnyho osobní antipatie, která ve hře není nijak zvlášť přesvědčivě vykreslená. Za celou dobu v Arasace neudělali nic, proč by je měl člověk chtít zničit, natož naběhnout do jejich velitelství a začít náhodně zabíjet.

@Peach (12.03.2025 17:13): Já to zakončil sebevraždou hned napoprvé, ostatní volby mi přišly úplně zbytečné. Až po dohrání Phantom Liberty, během něhož jsem si k Night City vybudoval vřelejší vztah, jsem zkusil útok s Rogue. Dobrý, ale vypnutí se na střeše stále považuju za nejtrefnější a nejpoetičtější.

Plíživým a neletálním stylem jsem hrál intuitivně, protože mi to dávalo smysl, nicméně nejednou jsem ex post zjistil, že nepřátelé si takovou benevolenci nezasloužili. Ačkoliv třeba v závěru na letišti za Song jsem si už nebral servítky, tam by mě ty vlny vrahounů odrážet způsobem, aby se jim náhodou něco nestalo, iritovalo.