Bála jsem se. Jak příšerně jsem se bála rozbít si svou zbožštělou iluzi o twisted verzi Alenky, do které jsem se tak zamilovala jako malá. Blížila jsem se k metaforickému dvdčku (Steam mě připravil o slovní obraty, achjo) se strachem v očích několik let, ale když jsem se konečně přemohla, nelitovala jsem jediné minuty. Pravda, příběh se jevil poněkud banálnější a předvídatelnější, než by si psychopatologické zaměření hry zasloužilo, ale atmosféře, soundtracku a symbolice nemůžu vytknout ani ťuk.
Posun v hratelnosti oproti první části byl značný a jediné, co mi bránilo si hru užít naplno byl můj věčně se přehřívající notebook.
Za mě dobrý, šéfe, a prosila bych si třetí (Otherlands měla být hra. No tak.)

Vlastně dávám 95% jen proto, abych nebyla úplný pokrytec a nenacpala stovku hře, kterou jsem poprvé hrála v poměrně nevyzrálém věku. Na druhý gameplay jsem si počkala skoro deset let a se strachem ze svého vlastního vkusu se do ní pustila asi před čtvrtrokem, třesouc se, že mé původní nadšení bude rozbombardováno dospělostí.
Po dvouhodinovém záseku na získávání kostky a opětovném připomenutí si, proč jsem sakra byla schopná odcitovat některé hlášky Šklíby i pozpátku jsem si však s ulehčením uvědomila, že nejen, že jsem se nezklamala, dokonce jsem byla snad ještě nadšenější než při prvním setkání. Šílenství, které čpí z každého aspektu hry, grafické zpracování a hudba, ze které mrazí v zádech.. Milovala jsem každou vteřinu.

Ok. Jsem nucena přiznat poměrně živou vzpomínku na to, jak tato hra, ještě zabalená z pošty, ležela na kuchyňském stole v našem bytě a já, celá zuřivá ji nainstalovat, byla nucena kvůli ní uklidit celý svůj dvanáct let vysavačem netknutý pokoj. Po celodenním mordování jsem tento čtyřCDčkový zázrak konečně mohla nainstalovat a strávila jsem nějaké tři hodiny jen tvorbou obličeje postavy.
Jó, tahle hra je pro nimraly a piplaly a estéty a puntičkáře a všechny možný další přízviska, který jen člověka pro tvořivou osobnost napadnou. Když si s tim chcete hrát, máte možnost. Trojky tohle piplání dovedly k dokonalosti, jedničky s ním začaly. Prošla jsem si u všech stejným šílenstvím, včetně dožadování se všemožných datadisků a doplňků pod stromeček. Šílenství už je pryč, nicméně vzpomínky na můj dětský fanatismus zůstávají a rozhodně je nepovažuju za něco negativního. Jasně, že je lepší ten život žít, ale kdo z nás si aspoň jednou v životě nechtěl hrát na boha ? Come on. Jednou..

Jakožto klasický Tolkienovský fanatik jsem k tomuto dárku v době vydání přistupovala se značným despektem. Stejně jako u filmů jsem však byla násilím přinucena k tomu přijmout kompromis a to dokonce takovým způsobem, že se mi líbil. Ostudné!
Jak už tu přede mnou někdo zmínil, rozhodně jsem očekávala mnohem víc možností ohledně surovin a celkově výstavby budov, nicméně to není nic, přes co by se nedalo snadno přenést. Stejně tak lehce se mi zdařilo překousnout i další osekání dějové linie a víceméně stoprocentní filmovou inspiraci, protože, no.. Dalo se to čekat. Multiplayer mě zabavil na dlouhé hodiny a díky nemožnosti budovat cokoliv mimo vymezená prostranství jsem se konečně plně dokázala soustředit na strategii a boj, k čemuž mě třeba takoví Ageové nedokázali stoprocentně přimět. Porota čítající jednoho lotrpošuka jednohlasně schválila *bouchá kladívkem*.

Z mého pohledu trochu mírumilovněji zpracovaní Ageové s více možnostmi obchodu a rozvoje všeobecně. Kampaň jsem zatím nestihla dohrát, ale rozvíjí se čím dál slibněji a variant, jak se obohacovat a uspokojovat jednotlivé vrstvy se objevuje stále víc. Hra mě každopádně učí pracovat s prostorem a využívat ho, z mého pohledu bohužel na úkor jakési estetiky města (hele, furt sem ženská, jasný ?). Grafika je příjemná, ovládání i s touchpadem hodně jednoduché. Rozhodně hra, u které ztvrdnu ještě na pár dní.

Upozornění na začátek - BEZ SPOILERŮ TO NEUMIM. Ale označit celej příspěvek za spoiler je trapný. Takže.. Takhle.
Pro mě bezkonkurenčně jedna z nejlepších logických her novějšího data. Po (jak jsem si myslela) nepřekonatelné jedničce přišla delší, promakanější, fyzikálně šílenější dvojka s ještě ukousanější GladOS a šíleným Wheatleym. Nechápu výhrady k příběhu - nemyslím si, že se od konce jedničky dalo čekat něco jiného než víceméně tentýž twist s několika obměnami. Caroline pro mě byla mírný šok, což je příjemná věc. U bramborové části jsem se dost pobavila a u konce jsem bez větších keců spadla pod stůl.
All in all, rozhodně jsem se nezklamala, s čímž se člověk po nějaké době pohybování se mezi hrami a jejich pokračováním tak trochu naučí počítat.

Poprvé mi jí otec ukázal, když mi bylo nějakých šest, možná sedm let. Byla jsem ochotná u toho prosedět celý víkend, abych to dohrála. Pak, s pravidelností asi každé dva roky, jsem ji vytahovala znovu a znovu, pořád stejně nadšená plastelínovostí, pořád stejně nas*aná zdlouhavostí bílé chodby, pořád stejně pobavená úvodním videem, dopisy od Willyho a krkáním z muchomůrky. Některý hry jsou zkrátka nikdy nestárnoucí klasiky, a pro mě je Neverhood rozhodně jedna z nich.
A ten soundtrack! Zkrátka jen boží tečka za božím námětem, božím zpracováním a víceméně doslova i boží hrou.

Po RSku, který se snad ani nedá počítat, moje první MMOčko. Snadno hratelný, nijak složitý na pochopení a navíc se odehrávající ve světě, se kterým jsem strávila spoustu let a byl mi hodně blízkej. Zpětně však nutno podotknout, že i poměrně hloupej a jednoduchej. Nicméně sedm let je sedm let, hrála jsem od vanilly a skončila na serveru pro WotLK, Cata už na mě bylo příliš. Pandy jsem pro jistotu ani moc nesledovala. Jsem ráda za lidi, který bych nebejt wowka nepotkala, jsem ráda za možnost utýct z reálnýho světa, kterou sem jeden čas hodně potřebovala. Teď už se přihlašuju jen občas, aby se neřeklo, ale svýho času nebyl problém u toho prosedět 20 hodin denně. .. Jo, je svym způsobem návykový.