Někdy koncem května jsem psal do diskuze, že mi Witchaven nepřipadá jako takový průšvih (trochu jiným slovem), jak jsem čekal. Důvody pro skepticismus jsem měl hned tři - nikterak nadšené dobové recenze, samotné autory, kteří předtím spáchali průměrnou Wolfensteinovku Corridor 7: Alien Invasion a jednu z nejhorších plošinovek všech dob Zorro a konečně fakt, že jsem kdysi zkoušel zkouknout herní video na TyTrubko a na hráče tam útočil jakýsi zelený hlen. Zelený hlen byl nakonec goblin, grafika vůbec nebyla tak špatná, jak video napovídalo a po úvodním učení se ovládání jsem se do hry skutečně zažral a ukázalo se, že oproti očekávání a recenzím nejde o doomovku, ale úplně o něco jiného. Fantasy bojová hra na blízko z vlastního úhlu pohledu, to tu nikdy předtím a asi ani dlouho potom nebylo.

Začnu technickým zpracováním hry. Hra je sice postavena na Build enginu, ale vypadá, že se ve vývoji odchýlila od ostatních velmi brzo. Zatímco v Shadow Warrior, Redneck Rampage, NAM i Blood je rukopis Duka vidět, ve Witchavenu ne. Graficky je hra někde mezi Doomem a Dukem s výjimkou rotujících předmětů, které vypadají skutečně 3D. To neměl ani Duke, natož Doom. Ve své době byla Witchavenu vyčítána zbytečná brutalita. Zatímco odletující kusy masa připomínají spíše nějaký ten chrchel, na umístění různých naražených částí těl si dali autoři opravdu záležet. Ale co, středověk byla drsná doba, a to i ten alternativní. Hra aktuálně nabízí základní a vylepšenou verzi. Jako klasik jsem zůstal u té základní. S výjimkou jedné zabugované otvírací stěny jsem nenarazil na žádné výrazné problémy a hra se dá bez problémů dohrát. V předposledním levelu se mi bugnul výhled - kamera směřovala fixně nahoru, naštěstí pomohlo vypnutí a zapnutí hry. Zvuky nejsou špatné, těch pár melodií také neurazí. Jen škoda, že melodie nepatří ke konkrétnímu levelu a náhodně se vybírají při spuštění hry nebo loadu.

Z hlediska herních mechanik je hra parádní. Stačí vychytat chování zbraní a pak člověk rány spíše rozdává než inkasuje. Zpočátku stačí ustupovat a nechat nepřátele nabíhat na meč. Během hry hrdina leveluje a na vyšších úrovních může používat dvě zbraně najednou, čímž nepřítele naopak zatlačí a náhle je to on, kdo couvá. Masa k porcování je velké množství - přes gobliny, kostlivce, ogry a klasické jedovaté pavouky přes čarodějnice včetně nemrtvých a rytíře, až po takovou podivnost, jako je bludička. Ta je schopna nablízko snižovat levely postavy a svým pulzováním a nevypočitatelným chováním je jedním z nejneobvyklejších herních nepřátel. Mám však pocit, že po dosažení určité úrovně jejich účinnost klesá a level už snížit nedokážou. Každopádně u první bludičky jsem loadoval asi pětkrát a před dalšími třemi v tomtéž levelu jsem zbaběle zdrhl.

Co by to bylo za akční hru bez pořádných zbraní? Witchaven ve zbraních exceluje. Oblíbil jsem si stylovou dvoubřitou sekeru, špatný nebyl ani základní meč a v posledních levelech přišel ke slovu kouzelný obouručák. Na slabší nepřátele stačil krátký meč, na lávové démony pak nejlépe platil luk. Kromě zbraní hráč dostal k dispozici mnoho magických předmětů, brnění, štít a pět druhů nápojů. Nápoj neviditelnosti jsem prakticky nepoužíval. Modrý nápoj zdraví se ukázal jako nezbytnost, totéž platilo i o protijedu a lektvaru proti žáru. Velmi přínosný mi oproti jiným hráčům přišel nápoj síly, který zdvojnásoboval zranění. Skeletal witches jeho kombinaci s dvoubřitou sekerou odolávaly jen krátce.

Mnohdy je lepší od hry nic nečekat. Zatímco z druhé letos dohrané hry Tomb Raider: The Last Revelation jsem byl značně rozpačitý, Witchaven příjemně překvapil a stává se pro mne jednou z nejoriginálnějších 3D akčních her, jaké jsem kdy dohrál. Jeho 25 levelů jsem proletěl za nějaké tři týdny a ideální je dát si jeden dva levely po práci před spaním. Jestliže by měl někdo zájem o klasické herní násilí trochu jinak, mohu Witchaven jen doporučit.