Komentáře

Rok se sešel s rokem a opět jsem nainstaloval Future Shocka. Stává se to už mým pravidelným koníčkem a vracím se k této hře vždy velmi rád a nadšen. Inu, proč se tedy s vámi nepodělit o to, proč to opakovaně hraji, co mě na tomto titulu zaujalo, zda-li je to hratelné i dnes či mnoho dalších informací. Jedno vám mohu říci předem, pro mě osobně se jedná o nejlepší hru (včetně pokračování s podtitulem Skynet) s terminátory ever.

Future Shock vyrobilo a vydalo studio Bethesda a do světa jej vypustilo roku 1995. V té době mi bylo deset let a sjížděl jsem hry jako na běžícím páse. Mimochodem jsem odebíral různé herní časopisy a jeden z nich, jmenovitě SCORE mi přinesl hratelnou demoverzi tohoto skvostu. Podařilo se mi jej nainstalovat a dokonce i spustit, nicméně se mi to skoro vůbec nehýbalo, měl jsem tenkrát ještě poměrně slabé PC a doporučená sestava pro hraní byla nadupaná 486.

Bylo by dobré ve zkratce zmínit, o čem pojednává příběh. Proč ve zkratce? Inu, ono to ani jinak nejde. Píše se rok 1995 a na města po celém světě dopadají nukleární hlavice - střih - nacházíte se v roce 2015 a jste na útěku (spolu s vašim kolegou) z vězeňského tábora Skynetu. Váš kamarád to po cestě koupí ale před smrtí vám poví, kam se máte vydat a kde hledat podporu. A tak se vydáváte na cestu, po které potkáte jak člověka který se jmenuje Kyle Reese tak třeba vůdce všech vůdců Johna Connora. Dostanete mnoho úkolů, zažijete kupu zábavy, přijdete o nejednoho parťáka, abyste se nakonec dostali k "jádru" věci a hru řádně dokončily.

Možná to bylo žánrem (jelikož filmy naprosto zbožňuji), nebo tím, že hra přinesla mnoho revolučních prvků (jako například kompletní ovládání - rozhlížení do všech směrů - myší), ale od té doby jsem jí byl pohlcen. O pár měsíců později, když jsem měl konečně dostačující výkon na hraní této gamesy jsem ji rozjel znovu, tentokrát však už plnou verzi. Užíval jsem si rozhlížení myší, skvělé, hutné atmosféry, hudby a dalšího. A abych neopomenul, byl jsem doslova vyděšený z každého dalšího střetu s roboty, měl jsem z nich doslova respekt a proto jsem se ve hraní mnohokrát nedostal daleko.

Pravděpodobně za to mohla vysoká obtížnost ale na svou dobu především i můj věk (na jednu stranu to bylo dobře, byl jsem vytrénován těžkými hrami a nepotřeboval jsem k tomu Dark Souls - celá devadesátá léta totiž byla řádně hard). I při volbě easy nešlo o jednoduchou záležitost a bylo třeba být obezřetný, šetřit municí a dávat pozor na to, co se kolem vás děje. Hra neodpouštěla ani sebemenší chybu. A když to nebyly roboti, co vás zabíjelo, bylo to prostředí (například jste mohli střelit vedle nepřítele do blízko vás stojícího auta, které následně vybuchlo a vzalo vás do pekel či při couvání před roboty spadnout do jámy, kde vás pohltila radiace) či bugy (například zasekávání za budovy, torza robotů - okamžitá smrt - či chození po římsách ze kterých jste padali jen proto, že jste šlápli na špatný pixel).

Prostředí, po kterém se hráč pohybuje, bylo na svou dobu nevídané. Velké, nukleární válkou postižené město, kde nebyl problém se ztratit. K tomu si připočítejte budovy, do kterých bylo možné vlézt (většinou, pokud vás sem nevolal quest, jste zde mohli nalézt munici či zbraně navíc). Do toho všeho vás nikam nevedla žádná šipka jako dnes, vždy bylo třeba dávat při briefingu před misí pozor na to, co je vám sděleno a podle toho jednat. Příkladem budiž hned druhá mise, kde jste nasedli do obrněného džípu (po jisté modifikaci stroje jste mohli dokonce létat se stíhačkou Skynetu) a museli jste se doslova řídit kompasem či budovou u které bylo nutné zahnout nebo jste se nadobro ztratily.

Proti vám stála doslova armáda a ta se skládala z téměř dvaceti druhů protivníků. Většinu z nich jste mohli dokonce vidět ve filmech (například letouny či tank Goliáš - nezapomenulo se však ani na modely T600 a T800). Co dnes může působit trošku směšně je to, že rozstřílet se dali naprosto čímkoliv. Pokud jste byly trpělivý a měli jste velké štěstí, dali se nepřátelé (alespoň ty pozemní) umlátit i železnou tyčí. Většinou však stačilo pár dobře mířených ran z brokovnice a byl klid. Nicméně výběr zbraní byl naprosto obrovský. Namátkou zmíním třeba UZI, brokovnici, raketomet, těžký kulomet, plazmomet či třeba granátomet. Sekundárně jste měli po ruce granáty, zápalné lahve nebo tašku s trhavinou na větší (a především úkolové) věci.

Ničení nepřátel tváří v tvář končilo většinou vaši smrtí, protože nikdy proti vám nestál jen jeden enemáč (většinou se to na vás slétlo ze všech stran). Dalo se však využít chybičky hry. Pokud jste opravdu pomalu a obezřetně postupovali, před vámi se začala rýsovat silueta robota, na kterou už bylo možno střílet aniž byste byly spatřeni. Zvláště v posledních misích (kde doslova na každém metru bylo alespoň pět robotů) se tento postup vyplatil a to především v kombinaci s neustálým sejvováním (ručním, quick save v té době ještě neexistoval). Hrdinský hurárambostyl se zde moc nevyplatil, především protože když jste někoho zlikvidovali, rozletěl se na kusy a ty vás mohli (i smrtelně - jako to bylo u okolního prostředí) zasáhnout.

A co náplň hry? Ve velké většině případů stačí někam dojít a něco tam udělat (nic nového). Jednou zachraňujete vlastní tábor od vyhlazení abyste v další misi hledali nové místo kde spustit kotvu. Jindy létáte vzduchem a ničíte blížící se tankovou zkázu. Jsou zde však i klasiky typu vyhoď do vzduchu satelity, zachraň přeživší ve vězeňských táborech či zjisti více o tom, proč se něco děje. Většinou ale mačkáte tlačítka, hledáte co se kde otevřelo, skáčete po plošinkách a do toho kosíte a ničíte vše, co se vám dostane do cesty a to bez slitování.

Proč to tedy vlastně každý rok pravidelně instaluji a hraji? A vyplatí se to hrát i dnes? Vracím se k tomuto dílu hlavně kvůli perfektní atmosféře zmaru a béčkovému příběhu. Doslova mě baví číst si briefingy před misí a potulovat se městem, které pohltila zkáza. Neskutečně mě bere likvidace nepřátel, ozvučení hry (především hudby) a náplň úrovní. Velmi mě těší vzhled robotů a jejich chování. A naprosto si užívám postavy, které se ve hře mihnou. Je možné to ale hrát i dneska, kdy jsou standarty moderního hráče naprosto jiné a neodpouští se jakákoliv chybka v dizajnu hry? Inu, odpověď si musíte nalézt samy, ode mě dostanete jen varování. V této hře je velký problém i skákání, když už se někam vyšplháte a chcete skočit - například na římsu pod vás - s velkou pravděpodobností se o ní zaseknete a okamžitě začnete loadovat hru. Další věcí ,co dneska už mnoho lidí neunese, je grafika. Já osobně hru hraji v rozlišení 320x200 (pokud máte hru Skynet, nabízí se možnost hrát ve vyšším rozlišení protože lze v menu této hry přepnout do Future Shocka) a to na velkém monitoru může způsobit i silnou bolest hlavy (Skynet sice už nabízel 640x480 avšak i na dnešním systému se hra místy seká a je náchylná k pádům). A padání hry, to je jedna z dalších nepříjemných věcí a proto je třeba velmi často ukládat. Mě osobně hra spadla asi dvakrát (zažil jsem i verze které padali mnohem častěji), ale možná za to může styl, jakým jsem se ji naučil hrát a to maximálně hodinka denně (občas při delším hraní a používání funkce load titul velmi padal). Co zamrzí o to víc, je fakt, že hra se nedá skoro vůbec sehnat (alespoň ne legálním způsobem) a už vůbec neexistují žádné modifikace či updaty remasterující grafiku. Pokud patříte do starého železa a hra vás minula, určitě si dožeňte vzdělání, protože mnou výše zmíněné vady v klidu překousnete. Pakliže se řadíte mezi mladší publikum dobře zvažte, zda se do toho vůbec pouštět, ale pokud vás historie baví, minimálně za pokus to stojí. Nyní mě však omluvte, na řadě je Terminátor s podtitulem Skynet, který rozehrávám vždy po dohrání Future Shocka. Pokud uvážím, že je co k tomuto pokračování psát, určitě nějaký článek sesmolím. Přeji pěkný zbytek dne.