Nostalgie je mocná čarodějka. Ovšem jen málokdy jsem se setkal s tím, že co bych kdysi dávno považoval za klad, se postupem času stalo největším záporem.
Future Shock je revoluční v mnoha směrech a v době vydání působil vedle koridorových stříleček ovládaných na klávesnici o parník napřed. Po dlouho odkládaném dohrání ovšem musím říci, že některé z přelomových prvků hře škodí. Otevřený svět spíše nefunguje. Mise se musí procházet přesně podle přání designerů, jinak skončíte ve slepé uličce, a to bez pardonu. Hra přitom nijak nedá najevo jaký postup je správný, takže naštvanému nahrávání půl hodiny starých pozic se pravděpodobně nevyhnete.
Letecké a automobilové mise působily v devadesátých letech jako zjevení, ale po letech jsem najednou viděl jejich rutinnost a nedotažené mechaniky. Především zlomyslně přehozené osy v ovládání zaměřovače jeepu byly mimořádně frustrující, a to hned dvakrát. Poprvé když jsem si na ně složitě zvykal. Pak podruhé, když jsem si na ně naopak odvykal. Přehodit sice teoreticky šly, prakticky ale počítač nastavení sveřepě ignoroval. Letadélko bylo naštěstí poslušnější.
Lásku designerů ke skákání přes překážky a různé propasti jsem vůbec nepochopil a několikrát ze srdce proklel. Skáče se všude. Ve stokách, na střechách budov, na schodištích i na ulicích. V několika případech jsem stavěl složité konstrukce z beden ve snaze se dostat na lákavou římsu. V zápalu boje neprozřetelně zničená bedna pochopitelně vede k nahrání hry. Předchází mu ovšem trýznivé hledání cesty a v mém případě i záchvaty vzteku a proud nadávek na hlavu vývojářů.
Množství bugů a glitchů je další, specifická forma zážitku. Hra mi mnohokrát spadla, panáček se zasekával na roztodivných místech, nepřátelští roboti mizeli ve stěnách a několikrát jsem přešel přes neviditelný předmět. Kapitolou sama o sobě je mise se zničením satelitů. Vše jsem splnil, vystřílel celou základnu a nic. Mise zkrátka nešla dohrát. Při vzpomínce, jak mi stejný bug znemožnil dohrání už napoprvé, jsem v zoufalství použil cheat na přeskakování levelů.
Slušné hodnocení zachránila špičková atmosféra. Hra je hodně temná a díky výborným zvukům téměř strašidelná. K zážitku přispívá i pestrý arzenál zbraní. Nepřátelé jsou odolní a každý těžší boj se zásobou nábojů hodně zamával. Naštěstí se v temné budoucnosti lidstva válí bedny s municí na každém kroku. Potěšilo mě několik typů granátů. Mnohokrát mi zachránily život a některé situace se bez nich snad ani vyřešit nedají.
Future Shock je revoluční v mnoha směrech a v době vydání působil vedle koridorových stříleček ovládaných na klávesnici o parník napřed. Po dlouho odkládaném dohrání ovšem musím říci, že některé z přelomových prvků hře škodí. Otevřený svět spíše nefunguje. Mise se musí procházet přesně podle přání designerů, jinak skončíte ve slepé uličce, a to bez pardonu. Hra přitom nijak nedá najevo jaký postup je správný, takže naštvanému nahrávání půl hodiny starých pozic se pravděpodobně nevyhnete.
Letecké a automobilové mise působily v devadesátých letech jako zjevení, ale po letech jsem najednou viděl jejich rutinnost a nedotažené mechaniky. Především zlomyslně přehozené osy v ovládání zaměřovače jeepu byly mimořádně frustrující, a to hned dvakrát. Poprvé když jsem si na ně složitě zvykal. Pak podruhé, když jsem si na ně naopak odvykal. Přehodit sice teoreticky šly, prakticky ale počítač nastavení sveřepě ignoroval. Letadélko bylo naštěstí poslušnější.
Lásku designerů ke skákání přes překážky a různé propasti jsem vůbec nepochopil a několikrát ze srdce proklel. Skáče se všude. Ve stokách, na střechách budov, na schodištích i na ulicích. V několika případech jsem stavěl složité konstrukce z beden ve snaze se dostat na lákavou římsu. V zápalu boje neprozřetelně zničená bedna pochopitelně vede k nahrání hry. Předchází mu ovšem trýznivé hledání cesty a v mém případě i záchvaty vzteku a proud nadávek na hlavu vývojářů.
Množství bugů a glitchů je další, specifická forma zážitku. Hra mi mnohokrát spadla, panáček se zasekával na roztodivných místech, nepřátelští roboti mizeli ve stěnách a několikrát jsem přešel přes neviditelný předmět. Kapitolou sama o sobě je mise se zničením satelitů. Vše jsem splnil, vystřílel celou základnu a nic. Mise zkrátka nešla dohrát. Při vzpomínce, jak mi stejný bug znemožnil dohrání už napoprvé, jsem v zoufalství použil cheat na přeskakování levelů.
Slušné hodnocení zachránila špičková atmosféra. Hra je hodně temná a díky výborným zvukům téměř strašidelná. K zážitku přispívá i pestrý arzenál zbraní. Nepřátelé jsou odolní a každý těžší boj se zásobou nábojů hodně zamával. Naštěstí se v temné budoucnosti lidstva válí bedny s municí na každém kroku. Potěšilo mě několik typů granátů. Mnohokrát mi zachránily život a některé situace se bez nich snad ani vyřešit nedají.
Sigil II
Pro: atmosféra, revoluční ovládání, otevřený svět, možnost hrát takticky
Proti: nedotažené dobré nápady, množství bugů, nevyvážená obtížnost