Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Serious Sam: The Second Encounter


Komentáře

< >
  • PC 50
Jedná se o klasiku, nebo to si alespoň myslím, a ta by se měla jednou zkusit. SS je jedna z mála her, kterou jsem v půlce hraní odinstaloval zkrátka proto, že si můžu zahrát lepší hry než je tahle. První dvě mise byly nářez , ale pak člověk zjišťuje, že zbytek hry je o tom samým. Jdete do místnosti jedna(myšleno obrazně, může to být i údolí), tam zabijete sto a více nepřátel, pak jdete do místnosti dvě, kde zase zabijete sto a více nepřátel. A v jedné misi je těch místností asi 20. Takže se opravdu brzy dostaví stereotyp.
Přesto je zajímavé, že až na tohle, nemám hře co vytknout. (Spousta zbraní, monster, rozmanité prostředí) Ale i tak mě po čtyřech hodinách hra neměla čím překvapit a udržet u počítače. Dokážu pochopit, že tahle hra někoho hrozně baví, ale já knim bohužel, či bohudík nepatřím.

Poznámka: Ve hře je spousta druhů stvůr a na každou se musí jinak. Jindy bych řekl, že je to plus, ale tady, když na vás vývojáři pošlou asi patnáct druhů zároveň a každému musíte uhýbat trošku jinak, se to mění ve zběsilý sled mačkání kláves k uhýbání a střílení zároveň. Musíte také pořád dávat pozor, aby tihle nebyli moc blízko, aby tamti na mě neskočili, aby tihleti se mi nedostali za záda, abych tamhlety hlídal, zda nevystřelili a jestli ano, tak zneškodnit i jejich střely... Zkrátka, Uff. Tahle hra je spíše pro ženy. Jako muž zvládám jen jednu věc zaráz :)

Pro: Zbraně, prostředí

Proti: Stereotyp.

+17
  • PC 80
„Why so serious?“ tázal se Joker Batmana a poté si dali Serious Sam na splitscreenu. Druhý díl Serious Sama jsem objevil jako první, možná proto bylo mé nadšení ze hry, stejně jako mé přirození, větší než obvykle. Jako první mě okouzlila snad až pohádkově barevná a příjemná grafika. Serious Sam je plný velkých, nápaditých a doslova pestrobarevných lokací. Levely jsou sice „ostře střižené“, nenajdete v nich žádné větší detaily, než rovné zdi, sem tam nějakou tu plošinu a třeba obří pyramidu uprostřed, ale působí to opravdu pěkně. Respektive velmi dobře to slouží konceptu hry, kterým je nenáročná masová vyvražďovačka velkého počtu absurdně tupých nepřátel. V tom spočívá ta zábava. Do rukou vám padnou hrozivě ničivé zbraně, snad až nekonečno munice a ze všech stran na vás začnou nabíhat suicide bombeři a různá další havěť balancující na hraně hrůzostrašnosti a roztomilosti. Serious Sam: Blízké setkání druhého druhu skutečně ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Umí si sám ze sebe udělat legraci a tím chytře maskuje své případné nedostatky. Rád vzpomínám na lokace, kde jste se octli např. v obřím točícím se bubnu a po všech stranách se na vás bezhlavě řítily potvory.

Z dnešního pohledu bude pro některé dnešní hráče úsměvné, že jedna z věcí, která mě na Vážném Samovi nejvíce potěšila, byla možnost multiplayeru ve splitscreenu. V roce 2002 ještě nebyl internet běžně zaveden do domácnosti, popř. se za krátké minuty o pingu 200+ platily nekřesťanské peníze, tudíž možnost se s kámošema po škole mačkat u jednoho počítače, hádat se o tom, kdo bude mít myš a následně v kooperaci vraždit ještě větší hromady monster, to bylo ve své době k nezaplacení.

V nadsázce bych rozdíl mezi prvním a druhým Serious Samem přirovnal k pokroku mezi prvním a druhým Doomem. Jasně, že hluboké základy musel vykopat první díl, dvojka na první pohled vypadá stejně, přidala jen pár monster a jednu novou bouchačka, ale v konečném důsledku bude většina hráčů vzpomínat právě na tu dvojku, protože se prostě hrála tak nějak lépe...

HW: Minimum: 300 MHZ CPU, 64 MB RAM, 16 MB VGA / Doporučeno: 650 MHZ CPU, 128 MB RAM, GeForce 2MX
+15
  • PC --
Hratelnost vyžadující si setrvalý pohyb, bleskurychlé obměňování zbraní a prioritizaci nepřátel. Na čem zde záleží je měřítko. Croteam jako by zkoušel, co všechno mu projde, a nepřátelé se často valí bez ladu a skladu. Vypustí je a dále se nestarají. Ne vždy to působí dobře: někdy dostanete instakill od kohosi, koho nemáte šanci vidět, jindy otevřete dveře, zpoza nichž se vyřítí už zdáli řvoucí bezhlavá kamikaze, jíž ale hra neotevře, dokud to neudělám já.

Bujarému a exotickému stylu nesluší lpění na přežitcích, například přehnané choulostivosti vůči výbuchům: když už dostanu výstavní XPML21 Rocket Launcher, chci s ním rozsévat destrukci, střelit někomu rakety přímo do ksichtu a nechat se ohodit jeho vnitřnostmi. Jenže výbuch mě zabije. Co mám dělat? Střílet s takovým mazlíkem jako nějaká fňukna zpovzdálí, co se schovává za sloup? Také příliš neoceňuji, že někdy je tou nejlepší taktikou hyperaktivně pobíhat a poskakovat jak po čichání lepidla, zatímco napříště zásah raketou nebo paprskem Sama rozmázne jako holubinec. Trochu nedůstojné vzhledem k protlačovanému tvrďáctví.

Zbraně jsou krásné a získají si na první pohled. Jejich portfolio sálá pestrostí. Není jich také vůbec málo. Některé z nich najdou využití na úplném začátku a velice rychle ztrácí na efektivitě - jsou převzaté z předchozího tažení, v němž byly přinejmenším do poloviny neocenitelnými pomocníky. Nyní fungují zejména jako placebo: když zůstanete bez munice, nemusíte se obávat, že budete muset na explodující protivníky nožem. Nové přírůstky do arzenálu se ovšem rozhodně neztratí. Dlouho jsem sice hladověl po nějaké rychlopalné laserové zbrani, pulsní pušce nebo částicovém kanónu, z toho mě ale dostal XL2 Lasergun vyrobený z titania. Shledání s hračkou z minula, které mnou pohlo.

Prostředí je rozlehlé a občas pustí daleko, i když v něm kromě secretů není co zkoumat. V exteriérech můžete nově opustit bojiště a odstřelovat nepřátele z dálky. Konečně interiéry experimentující s tím, o čem jsme všichni snili, ale nikdo na to doposud neměl odvahu. Do uzavřené místnosti, jejíž podlaha se odráží jako trampolína, je vhozen hráč, zbraně, předměty a nepřátelé, z nichž někteří vybuchují. Nebo tunel ve tvaru válce, jenž je po vzoru bezgravitačních prostor zaplněn nepřáteli, laserovými paprsky a změtí výbuchů. Osvěžení poskytují rébusy nebo různé vtipně vypointované pasti, zastávající protiváhu se svými ne až tak zběsilými momenty. Jeden bláznivý nápad střídá druhý. Nezapomenutelné samo o sobě je apokalyptické vyvrcholení, v němž skráně Země zalejou slzy ohně a v němž zemře více jak 1000 Mentalových pohunků.

Stran imaginace všeho a od toho neodlučitelné nestoudnosti tvůrců si nelze na nic stěžovat. Jestli jim nelze něco upřít, tak autorské zanícení.Ve hře je kodex, v němž se postupně odemyká textový popis nepřátel, zbraní, lokací, taktických rad a komentářů s mozkovou kůrou propojeného počítače, vybaveného vlastní osobností (kontrastující se Samem, jehož charakter se omezuje na hrubozrnné komentáře). Ač se to do hry třeba nehodí a v bojích vyskakující upozornění na nový zápis spíše obtěžují, chtěli je tam mít, tak tu jsou. Animace, kdy kamera prolítne arénou, aby ji představila, nováčkovi nijak nepomůže (k užitku je hráčům, co hrají opakovaně, jimž připomene výskyt nepřátel a rozmístění toho, co lze sebrat, tedy i možnou taktiku). Přesto si je neodpustili. Vývojáři byli šikovní, vytvořili si vlastní engine a na něm kouzelně vypadající hru tak, jak se jim zrovna zamanulo, a navzdory určité nestřídmosti a designově sporným rozhodnutím to do sebe zapadlo.

Dobré a špatné vychází z toho, že campový přístup k žánru z něj udělal vějičku pro děti. V tom období dokáže nejvíc upoutat a naprosto rozumím každému, pro koho se díky tomu stal nejoblíbenější hrou všech dob. Zvlášť v této podobě, v které Serious Sam nestárne. To jen jeho hráči.
+14
  • PC 75
-Výrazně větší lokace než ve FE. Na můj vkus až příliš velké, trvá celou věčnost než přeběhnete celé údolí.
-Nové prostředí Aztécké říše potěší, stejně jako pár nových zbraní, zvlášt odstřelovačka.
-Je tu pár nových nepřátel, ale bohužel i hromada těch starých.
-Novinkou jsou powerupy jako např.rychlost, nezranitelnost, serious damage (dvojnásobné poškození) apod.
-Přibylo pár grafických efektů a ty staré byly vylepšeny, grafika celkově také prošla mírným upgradem.
-Přibylo také mnohem více pastí - více či méně originálních.
-Celkem je SS:SE dobrý datadisk ale nic nového v základu nepřináší a je to vlastně stále to samé. Ale pořád je to zábava.

Pro: Nové zbraně,prostředí,nepřátelé,větší mapy,powerupy.

+13
  • PC 60
U her obecně platí, že coop bývá několikrát zábavnější než klasický singleplayer. Zvlášť coop hraný přes LAN, kdy je několik upocených lidí zavřených v jedné potemnělé, špatně větrané místnosti a hrou jsou tak pohlceni, že v onu chvíli pro ně realita existuje jen v počítačových obrazovkách.

Když tvrdím úplně pohlceni, myslím tím zcela. U tohoto kousku, troufám si tvrdit klasikou ve svém žánru od chorvatských vývojářů, jsem to ještě spolu s několika dalšími lidmi zažil a to, co jsem tvrdil na začátku, tedy že coop bývá zábavnější než singleplayer, tak zde to platí dvojnásobně.

Samotné hře a hraní nemám v podstatě co vytknout. Lokace jsou skutečně zajímavé a pestré a řekněte, kdy jindy se vám poštěstí potulovat se po krajině se stavbami připomínající vám ty, které kdysi dávno postavili Mayové či Aztékové, a později se i do těchto staveb podívat, a čelit v nich různým nástrahám. Přitom už od první minuty hraní kosíte jedno podivné monstrum za druhým plejádou zbraní všeho druhu a různého kalibru. Musím říct, že už od zapnutí hry z toho všeho dobrodružství sálalo na kilometry daleko a krev po vašem řádění tekla po hektolitrech.

A přesto dávám hře takové hodnocení. No, je to kvůli jedné věci, a to té, které se říká stereotyp. Snad u žádné jiné hry se stereotyp nedostaví tak brzy a tak intenzivně, že ani coop a tlupa mých upocených spoluhráčů vedle mě to nezachrání a po několika hodinách se rozhodnete, že ten stereotyp radši ukončíte a hru vypnete a už se k ní nikdy nevrátíte.

Na společné hrání Serious Sama vám zůstanou jen vzpomínky a fajn pocit (spíš možná vděk?), že jste při hraní, které by šlo nazvat no brain zběsilou jízdou, nedostali epileptický záchvat, protože jste neposlechli varování, že byste si během hraní měli dát občas i nějakou tu pauzu.

(Ech, tedy pauzu jsme si sice po několika hodinách udělali, ale to už je jiný příběh...)

Pro: Fajn hra a po určitou dobu příjemné odreagování a zábava.

Proti: Po pár hodinách však přichází příšerný stereotyp, který vás donutí hru a vypnout a už se k ní nikdy nevrátit.

+10
  • PC 95
(přepsáno 7. srpna 2014)

Omlouvám se za trochu delší komentář, ale považuji SS: SE za jednu z nejúžasnějších her, co existují, takže to ze sebe musím dostat. Ano, SS:SE patří mezi moje TOP hry a rád se k ní vracím. Zatímco “první setkání” jsem začne poplival, musím to druhé vynést do nebes. Na rozdíl od něj je totiž po všech stránkách stokrát lepší.

Líbí se mi, že tu jednotlivé levely mají vlastní "osobnost", vlastní atmosféru, vlastní výrazné charakteristické vlastnosti, kterými se odlišují od jiných. Každý z nich se prostě vryje do paměti. Snad jen čtvrtý je podobný tomu třetímu. Tvůrci se nebáli také přinášet nová prostředí - Džungle, teotihuacánská města, Perská říše, středověký hrad, hory, sopečné jeskyně atd.

Taktéž se mi líbí, jak jsou ty mapy obrovské. U prvních dvou map to není tak poznat, ale třeba třetí mapa City of Gods je docela pompézní. Musí se projít skoro celé velké teotihuacánské město, přijdou první megaobří bitvy, z venkovních prostor se také podíváme do různých staveb, až dostaneme do podzemních ruin, kudy protéká lávová řeka. A takových obrovských map s naprosto nezapomenutelnými momenty je tu spoustu.

Ve First Encounter mapy jednotlivé splývaly a přišlo mi, že jen místnost střídá místnost. Tu se tvůrci mnohem více vyřádili po všech stránkách. Mapy jsou designově mnohem více promakané, složitější, promyšlenější a navíc se tu také střídá celá řada různých nápadů. Např. v jedné místnosti se dá od země odrážet jako od trampolíny, v jiné se hráč octne v takovém válci, kde neexistuje žádný strop ani podlaha, místnost, kde se naklání podlaha atd. atd. atd. Někdy jsem si říkal, kam na to vlastně chodí.

Ve First Encounter mě ani moc nezaujala hudba, protože byla bezvýrazná, spíše atmosférická. Ovšem v Second Encounter považuji hudbu za jednu z nejpovedenějších ve světě PC her vůbec. Líbí se mi ta kytara v mapě City of Gods, mám rád metalovou verzi písně v Serpend Yards, mrazí mě z toho strunného nástroje v mapě The Pit, o kterém nevím, jak se jmenuje... Hudba tu navíc často naprosto skvěle vystihuje atmosféru místa. V mapě Countyard of Gilgamesh zní třeba extrémně epicky a impozantně. Na člověka pak úplně dýchá obrovitost celé mapy, která opravdu obrovská je. Towel of Babel se zase pyšní takovou mysteriózní hudbou, nebo v Land of Damned začne hrát cosi, co mi úplně říká "čeká tě ještě dlouhá cesta po horách a v sopečných jeskyních... až dolů hluboko do podzemí, kde je portal!"
Vrcholem je pak Grand Cathedral, když se dostanu do samotného závěru hry, začne bitva na velikém prostranství, najednou se setmí, z nebe prší firebally a celé tohle podtrhává jeden z nejlepších tracků vůbec... To se nedá ani popsat!

Boje jsou také mnohem zábavnější, než v prvním setkání. Potvory se tu daří lépe mixovat a střídat, což sice někdy může působit přeplácaně, ale rozhodně né nudně. Celkově boje působí mnohem lepším dojmem. Dokonce se tu místy zdá, že potvor nejsou stovky, ale tisíce, což je sice klam (podle statistik - tisíc jich je až v poslední mapě. Ve First Encounter je zase tisíc potvor v mapě Metropolis), ale opravdu to působí tak nějak "obrovitěji"

Boje jsou ovšem někdy tak "obrovské", až to balancuje na hraně mezi "jo, je to zábavné" a mezi "tak tohle už tvůrci opravdu přehnali". Kupříkladu ve vesničce v mapě Ziggurat jsou tuny nepřátel a postřílet je všechny může zabrat i půl hodiny. Někdy mi přišlo, že to prostě nemá konce. Další kostry, další Kamikadze, další harpie, další býci, další chlápci v tričkách, na všech střechách zelený cosi, co střílí řízené firebally, škopión s rotačákem... Prostě boj boj a další boj. Někdy už jsem si dokonce myslel, že je opravdu konec a sápal jsem se ke dveřím, jenže ty se neotevřely, místo toho přišla opět napínavá akční hudba, zase řev, zase dupod kopyt, zase hromada nepřátel...

Na vyšší obtížnost to navíc není vůbec žádná sranda. Už na Normal je to místy pekelně těžké. V jiných hrách, když jsou nějaké tuhé boje, tak stačí prostě jen být opatrnější, schovávat se více za rohem, šetřit s náboji... Tady nic takového nefunguje, když se tu hráč octne uprostřed arény s tunou nasraných monster, které útočí ze všech stran.

Nejbrutánější boj je podle mého názoru na konci mapy Countyard of Gilgamesh. To je prostě masakr. Došly mi náboje a už jsem trpěl nedostatkem zdraví. V poslední fázi boje jsem musel všechny ty roboty, ohnivé golemy, mimozemšťany, býky atd. pižlat pistolkami, poskakovat jak blb a neustále mačkat F6. Pižlal jsem pistolkami půl hodiny draka. Ten hodí kouli a je dost pracné ji uskočit. Kdy se to povede, není to moc platné, protože ona se za chvíli vrací. A když se podaří uhnout i napodruhé, tak drak jich stejně vystřelí dalších deset, takže... Nějakou záhadou se mi ho ale podařilo upižlat k smrti. Totálně zničený z boje jsem si vydechl, jdu ke dveřím a najednou PUF PUF PUF, objevilo se přede mnou dalších deset draků, dalších deset golemů a mimozemšťanů. Mých posledních 50% zdraví už to skoro nedávalo. Ane nevzdal jsem se!! Pif pif pif... !! Nakonec jsem tu mapu dohrál a cítil při tom hrdost. Ovšem byl jsem zničený jako po deseti hodinové šichtě a totálně se sesypal na zem. He? Nemají počítačové hry být forma odpočinku?? Fakt nechápu, jak to někdo může uhrát na Serious obtížnost.
Na Normal jsem se nejdál dostal do Citadel - tam už to bylo peklo, skoro žádná munice, zdraví, nic... Jen tuny monster.

Stejně jako v prvním díle je však mnohem lepší to hrát s přáteli, ať už Co-op, tak i Deathmatch je kupodivu zábavný. A to je poslední věc, u které se chci zastavit. Mapa Valley of Jaguar je asi nejlepší mapa na Deathmatch vůbec. Obsahuje totiž velké travnaté prostranství uprostřed a tři větší chrámy po stranách. Každý hráč od začátku vyfasuje ostřelovačku a na spoustu místech se nachází úplná neviditelnost, které promění hráč opravdu v neviditelného (ne jen v průhledného... prostě není vidět VŮBEC). Hrál jsem to s kámošem a musím říct, že to byla bomba. Takový adrenalin jsem si už dlouho neužil - byl jsem totálně paranoidní a viděl jsem ho díky té neviditelnosti úplně všude. Ze začátku jsem si myslel, že prostě seberu neviditelnost, vylezu do jednoho chrámu a ostřelovačkou kamaráda někde odprásku. On však nikde... schovaný, neviditelný. Najednou slyším z dálky výstřely, aniž bych věděl odkud jsou. Smůla.. než stačím utéct, umírám... Začali jsme se různě přechytračovat. Kamarád na mě třeba tajně číhal z chrámu s ostřelovačkou a čekal, že já taky budu někde číhat z dálky. Já se místo toho proplížil až k němu a prostě to do něj z blízka napálil brokovnicí. Byl tak šokovaný, že si ani nestačil přepnout zbraň. Nebo kamarád mě přechytračil tak, že vzal neviditelnost a šel k jiné neviditelnosti a u ní se na chvíli schoval. Věděl, že si pro ni půjdu, a jak jsem si pro ni šel, uraketoval mě k smrti.
No prostě - fakt jsem si to užil. A můžu to všem doporučit!

Abych každopádně SS: SE nevychválil do nebes, tak jsem se rozhodl, že najdu deset věcí, které jsou na něm špatné:

1) Počty nepřátel jsou někdy opravdu přehnané.

2) Pasáže, kde jsou pasti, jsou nudné. Když musím projít kolem bodáků, zatímco do mě naráží silný vítr a já se sem tam nabodnu, takže Quick Load a další pokus, jsem rád, když to pak mám za sebou.

3) Kostry jsou snad úplně všude. Nejnudnější enemák by možná nemusel být tak častý.

4) Zelený monstra s řízenými firebally jsou taky mega otravný. Tvůrci je taky nemuseli strkat na každou střechu.

5) Už ve First Encounter se nám snažili tvůrci vnutit, že brokovnice je nejlepší zbraň na kostry, protože po jejím sebrání se jich začne všude plno objevovat. Opak je pravdou - na kostry je to moc slabé a pomalé. Cokoliv jiného je na kostry lepší.

6) S těmi Secrety bych taky šetřil. Někdy secret obsahoval jen nějakou munici a zdraví. Jindy se v secretu ukrývá boj s hromadou potvor, o který hráč přijde, když ho nenajde. Mimochodem - v mapě Tower of Babel se dá obejít celá mapa jednou ještě jednou :)

7) Hlavní hrdina během hry několikrát potratí zbraně. Dobrý je, že to snižuje pocit stereotypu, blbý je, že jsem byl už na ně zvyklý.

8) Na konci hry je pasáž, kdy prší z oblohu ohnivé koule. Působí to pěkně, vypadá to pěkně, ale někdy to pěkně snižuje zdraví.

9) Když se mi to podaří dohrát, nechci to další půl rok vidět.

10) Možná mohlo být ještě trochu víc zbraní a nepřátel, ale to už si cucám z prstu :)
+10
  • PC 90
Verze hry 1.07, modifikace Serious Violence 3.0, obtížnost Normal 3/5.

Second Encounter je enormně zábavnou a intenzivní střílečkou, dodržující na míru má kritéria. Zdánlivě primitivní FPS, přesto v ní skoro vše šlape, jak má. To zcela postačuje k oblažení mých smyslů, ať už sympatickou skladbou konkrétních lokalit, způsobů objevování nepřátel, vytříbenou škálou vlastněných zbraní, probouzejících v hráčích nezřízenou chuť po krvi a násilí, nebo nebývale rozsáhlých prostředí a statistikami v exitu. A nechybí tu bossové. Hurá!

Hra v podstatě spojuje různé prvky, od strategických pozic, nabíhání pod hlaveň, likvidování z úkrytu sniperkou, až po nalézání důležitých artefaktů a absolvování nekonečných hrátek s gravitací. Tím pádem gameplay složka nedovolí pomyslet na chabě obsažené pasáže, dávající mi tak prostor k netušeným možnostem, kdy obcházím dlouhé zdi staveb, abych nakonec našel několik poschovávaných secretů. Mnohdy s řadou zajímavých a netušených překvapení. Údiv.

Sbírání veškerých itemů tu podněcuje pravděpodobnost dalšího přísunu protivníků ke zneškodnění, ale nijak to samozřejmě nevadí. FPS hraji právě pro to, jakými rozličnými postupy v nich vývojáři docílí akce. Byť nejde pokaždé o reálnou alternativu, nabízí pokračování rozumně koncipovaný pocit z přestřelek. Vystřílet všechno v nepolevujícím tempu, mít přesnou mušku, být dostatečně pohotový, umět vhodně zvolit rychlé uložení, je tak základ.

V Painkilleru probíhá rychlý pohyb hráče směrem dopředu, ovládá-li chůzi a skok, v Serious Sam k dispozici také, akorát nyní pozpátku. Ačkoli zmíněný úkon disponuje sníženou komfortností, plní to efekt oné funkce víceméně stejně. Ve druhém levelu uplatnitelné na jednom kopci, zatímco na mě dorážely nestvůry, doskákal jsem k velkým schodům, tudíž nikdo nemohl ohrozit mé postavení. Stisknutí spouště odstřelovačky posléze dokonalo zbytek. Úleva.

Serious Violence kompenzuje menší nepoměr mezi obtížnostmi Normal a Hard. Vzniklá mezera dává prostor ke zvýšení tuhosti hry, aniž by došlo k přepnutí na čtvrtou či pátou volbu. To kvituji, řada míst převažuje v modifikované verzi umě zakomponovanými bestiemi, notně popohánějící bojovou vřavu o několik příček nahoru. Famózně vyznívá opětovný průchod části v Tower of Babel, kde existuje směr k exitu nebo varianta k zopakování již zkompletovaného úseku úrovně. Vyznívající tentokráte rozmanitější a nekompromisnější přesilou potvor. Super!

Širokoúhlé rozlišení se musí editovat v configu, což platí i pro zorný úhel. FoV doporučuji mít na hodnotě 105, představující cca maximum. Ze zakřiveného obrazu by mě začala bolet hlava. Poměr stran sedí výtečně, ověřitelné snadno zoomem u zbraní. Akcelerace OpenGL umí kouzlit opravdu pokročilou konfigurovatelností, dodávající hře velmi pěkný vzhled. Výsledek o sobě dá vědět dnem zalitým sluncem, nočním nebem s hvězdami, detailními texturami a částicovými efekty. Odměnou mi byl působivý pohled ze shora v závěru Ep1, poblíž secretu s plamínkem.

Adrenalin v pařanovi proudí po celou dobu hraní. Jsou tu nápadité aktivace různých spínačů a jiných mechanismů pro cestu dál, plavání pod vodou. Oživují to též, především, i vypjaté chvíle s rytmickou hudbou, časté náhledy prostřednictvím kratších sekvencí, majících hlavně poskytnout nápovědu, dovedně umístěné pastě a variabilita v překonávání překážek. Typický rys frenetických 3D akcí, které dávno odvál čas. Za neutuchající originalitu, zvláště pak u Serious Sam, posílám tvůrcům z chorvatského Croteamu pochvalu. Absolutně nečekané!
+10
  • PC 85
Serious Sam: Second Encounter nepřináší v podstatě nic nového. Je to spíše druhá půlka prvního dílu, než pokračování (které ostatně vzniklo až za další tři roky), ale tady to beru, protože Croteam to tak plánoval. Je to ale výborná druhá půlka, protože tvůrci nezkazili, ani nezměnili nic co fungovalo v jedničce a naopak přidali kopu doladění.

Především přibylo humoru - ostatně začněme hned příběhem. V tom hned na začátku prolomen čtvrtý rozměr, Samovu loď vítězoslavně mířící k Siriu sundají sami tvůrci na šlapací raketě a Samovi nezbyde trmácet se od čerta k ďáblu za Mentatem který na nás opět nečeká, místo něj je tu nějaký čaroděj a následně odlet teď už snad doopravdy za Mentatem. Tvůrci nás provedou hnem třemi obdobími - starou Mayskou říší, Babylonem a středověkým Polskem.

Ale zpět k humoru - ten tu obstarává především počítač, který má Sam v hlavě a jeho neskutečně barvité a ujete komentáře. Dále Samovy drsňácké hlášky a v neposlední řadě naprosto ultimátní secrety. Dočkáme se různých mini monster, útočících kytek, telefonních budek, ale i kulisové scény bitvy z jedničky nebo Santy.

Grafika nezklamala, tvůrci opět čarují členité prostředí džungle, starých chrámů, ale klidně si střihnou jiné věci. V jedné úrovni tak začínáte v kýčovité zasněžené vesničce, odkud se dostáváte do lávového pekla a končíte u magicky působícího hradu na ledovém jezeře. Že to nedává smysl? Čert to vem!

Co se týče hratelnosti, ta se příliš nezměnila. Přibylo pár pastí a vychytávek typu skákací plošinky, puzly či hrátky z gravitací, ale nic zákysového. Potvory zůstaly víceméně stejné, zbraně přibyly tři a do mrtě je využijete. Sniperka na odstřel potvor, které střílí přes půlku mapy, plamenomet se hodí na čištění všeho, zejména nalítávajících harpyjí no a motorovka na ničení všeho co se dá rozbít. Já se třeba výborně bavil kácením stromů... až do té míry že z úvodní husté džungle plné stromů a keřů zůstala jen holá pláň.

Ale hlavně, co je podstatné - je to mnohem větší řežba než první díl. Levely jsou obrovské, tvůrci neváhají monstra nejrůzněji kombinovat a vy se v podstatě můžete točit s prstem na spoušti a vždycky něco trefíte. Troufám si říct, že monumentální poslední bitva (a vlastně celé poslední kolo) je tou největší řeží jakou jsem v 3D akcích hrál. V jednom kole zabijete přes tisíc! nepřátel.

Zkrátka pokud se Vám líbila jednička, berte, je to stejně výborná bezduchá zábava.

Pro: Pokračování nezkazilo nic z jedničky a přineslo pár doladění a vylepšení.

Proti: Totéž co první díl.

+8
  • PC 80
Tuhle hru jsem poprvé hrál u bratrance ( když jsem ještě neměl počítač ), předal mi ovládání se slovy: ,, Je to taková kravina, že by tě to mohlo bavit. \" a musím říct že nelhal. Lidé kteří hledají graficky nebo jinak dokonalé hry atˇ tento článek ignorují a jdou dál, protože milovníkům silně logických adventur ( jako jsem například já ) hra změní pohled na hraní jako takové. Serious Sam SE je jednou z těch her které spoléhají na bezhlavé střílení a u které si během hraní prostě říkáte: ještě jedna aréna jdu dělat něco smysluplnějšího ( já u ní vydržel celé hodiny ). SS:SE je bláznivě pojatá akční FPS z pohledu první osoby která vás naprosto strhne do víru zběsilé akce. Hra na vás bude s postupem času vypouštět stále silnější nepřátele, mimo jiné i: lidi co po vás hážou své hlavy, to samé v jiných tričkách, separatisty ( lidi bez hlav co mají místo rukou bomby ), separatisti s jinými kalhotami a bombami, modří napůl roboti-ještěři kteří vypadají jako dinosauři, to samé ve větším provedení a červené, kostry co po vás hážou dělové koule, elektrické ryby, ohniví golemové bez nohou, škorpioní lidi, rudí škorpioní lidi, obří býci, obří ozbrojení býci na zakních, zelení obři, okřídlené ženy, duchové, rohatí démoni kteří střílí ohnivé střely, jednooké příšery, rudí ozbrojení skřeti, duhoví ozbrojení skřeti, malí skoro neviditelní skřetíci, lidé s dýněmi místo hlav co útočí motorovými pilami... Prominˇte jestli jsem nějaké vynechal ( tím jsem si celkem jist ) ale ve druhé části ( za vzdušným bossem ) jsem si hru zapomněl uložit, pak ji bratranec vymazal. Ve spojitosti s hraním FPS si asi většina lidí vybaví velkolepé Boss-Fight (čti bos fajt) neboli souboje s bossy. Tento prvek tedy nemohl ve přímočaré FPS SS:SE chybět ani náhodou. První ,,nižší" boss vás čeká v polovině první úrovné, v mayském městě kde odpočívá schovaný v pyramidě kterou odpálíte kvůli jejímu ,,obsahu". Opravdu velký boss, vás ale čeká až na konci první kapitoly ( ano, je to na kapitoly ), je to Živý hurikán. Vlastně vypadá jako obrys muže od pasu nahoru tvořený pouze červeným vířícím vzduchem. Nachází se v obřím, ,,velmi živém" koloseu, dokáže vás vynést do vzduchu pomocí svých tornád. Kupodivu mu i přes jeho plynné tělo lze proběhnout a ubližují mu kulky. I přes to z něj jeho výška cca 60m dělá nadmíru nebezpečného protivníka. Po jeho úspěšné likvidaci se ukáže že byl do středu nádvoří vysílán skrz obří mříž v jeho podlaze. S dalším velkým bossem se utkáte v arabském paláci někde v katakombách, je to létající larva s laserovým zrakem a posledním ze série bossů je sám velký Mental, zní to jako dvojsmysl ale věřím že víte jak to myslím. Mimochodem, potkáte ho v Kahiře. Hra, ač je silně stereotypní je skutečně oživena občasnou změnou prostředí, Jihoamerickou, místy hornatou a Mayskými městy posetou džunglí počínaje přes Starou čínu a arabské paláce, a Kahirou konče. Každá úrovenˇ je navíc plná různých hříček typu : Jdi na tuhle pyramidu, zabij démona co ji hlídá, zatáhni na jejím vrcholku za páku, jdi do chotby, na jejím konci seber vlajku a tu vyvěs na pyramidě. Navíc každých pár minut narazíte na nějakou arénu jako mayské nádvoří, čínské nádvoří, válcovitá místnost kde neplatí gravitace a tím to nekončí.

Hlavní hrdina je už na první pohled typický klaďas. Co chvíli z něj vypadne nějaká inteligentní poznámka a i když anglicky neumím ani kýchnout tak mi to ani moc nevadilo. Lze si vybrat z několika hrdinů ovšem ti nejsou na obalu. I tak by si ale asi moc neporadil beze zbraní, naštěstí je jich ve hře dostatek: pistole, dvě pistole (v každé ruce jedna), raketomet, laser, sniperka, nůž, brokovnice, motorová pila, minigun ( cha cha ) a další ( kraviny ). A komu na vyblbnutí nestačí klasické (bouchačky) ten ať sáhne po silnějším kalibru, mluvím pochopitelně o Serious Bomb. Je to bomba kterou má Sam na triku a která v několika vteřinách zlikviduje všechny nepřátele v dosahu jen v jednom záblesku, Samovi ovšem pochopitelně neublíží. Ke změně zbraní se ovšem váže i změna taktiky protože když si vystřílíte jediný zásobník z raketometu do tří separatistů tak vám pak do další arény zbude jen pistole 9mm a to si nepřejte vidět ten brutus.(nikdy, nikdy to nezkoušejte !!! nováček nemá v takové situaci vůbec nárok přežít ).

Abych to shrnul tak je Serious Sam Secoun Ecounter jen bezduchá a absolutně přímočará střílečka která nabere spád už od první chvíle a nenechá vás vydechnout až do konce. Jinak řečeno, zábava.

Pro: cena, lze se u ní dobře odreagovat, pestrá paleta nepřátel, prostředí

Proti: grafické zpracování

+6 +9 −3