„Why so serious?“ tázal se Joker Batmana a poté si dali Serious Sam na splitscreenu. Druhý díl Serious Sama jsem objevil jako první, možná proto bylo mé nadšení ze hry, stejně jako mé přirození, větší než obvykle. Jako první mě okouzlila snad až pohádkově barevná a příjemná grafika. Serious Sam je plný velkých, nápaditých a doslova pestrobarevných lokací. Levely jsou sice „ostře střižené“, nenajdete v nich žádné větší detaily, než rovné zdi, sem tam nějakou tu plošinu a třeba obří pyramidu uprostřed, ale působí to opravdu pěkně. Respektive velmi dobře to slouží konceptu hry, kterým je nenáročná masová vyvražďovačka velkého počtu absurdně tupých nepřátel. V tom spočívá ta zábava. Do rukou vám padnou hrozivě ničivé zbraně, snad až nekonečno munice a ze všech stran na vás začnou nabíhat suicide bombeři a různá další havěť balancující na hraně hrůzostrašnosti a roztomilosti. Serious Sam: Blízké setkání druhého druhu skutečně ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Umí si sám ze sebe udělat legraci a tím chytře maskuje své případné nedostatky. Rád vzpomínám na lokace, kde jste se octli např. v obřím točícím se bubnu a po všech stranách se na vás bezhlavě řítily potvory.

Z dnešního pohledu bude pro některé dnešní hráče úsměvné, že jedna z věcí, která mě na Vážném Samovi nejvíce potěšila, byla možnost multiplayeru ve splitscreenu. V roce 2002 ještě nebyl internet běžně zaveden do domácnosti, popř. se za krátké minuty o pingu 200+ platily nekřesťanské peníze, tudíž možnost se s kámošema po škole mačkat u jednoho počítače, hádat se o tom, kdo bude mít myš a následně v kooperaci vraždit ještě větší hromady monster, to bylo ve své době k nezaplacení.

V nadsázce bych rozdíl mezi prvním a druhým Serious Samem přirovnal k pokroku mezi prvním a druhým Doomem. Jasně, že hluboké základy musel vykopat první díl, dvojka na první pohled vypadá stejně, přidala jen pár monster a jednu novou bouchačka, ale v konečném důsledku bude většina hráčů vzpomínat právě na tu dvojku, protože se prostě hrála tak nějak lépe...