U her obecně platí, že coop bývá několikrát zábavnější než klasický singleplayer. Zvlášť coop hraný přes LAN, kdy je několik upocených lidí zavřených v jedné potemnělé, špatně větrané místnosti a hrou jsou tak pohlceni, že v onu chvíli pro ně realita existuje jen v počítačových obrazovkách.

Když tvrdím úplně pohlceni, myslím tím zcela. U tohoto kousku, troufám si tvrdit klasikou ve svém žánru od chorvatských vývojářů, jsem to ještě spolu s několika dalšími lidmi zažil a to, co jsem tvrdil na začátku, tedy že coop bývá zábavnější než singleplayer, tak zde to platí dvojnásobně.

Samotné hře a hraní nemám v podstatě co vytknout. Lokace jsou skutečně zajímavé a pestré a řekněte, kdy jindy se vám poštěstí potulovat se po krajině se stavbami připomínající vám ty, které kdysi dávno postavili Mayové či Aztékové, a později se i do těchto staveb podívat, a čelit v nich různým nástrahám. Přitom už od první minuty hraní kosíte jedno podivné monstrum za druhým plejádou zbraní všeho druhu a různého kalibru. Musím říct, že už od zapnutí hry z toho všeho dobrodružství sálalo na kilometry daleko a krev po vašem řádění tekla po hektolitrech.

A přesto dávám hře takové hodnocení. No, je to kvůli jedné věci, a to té, které se říká stereotyp. Snad u žádné jiné hry se stereotyp nedostaví tak brzy a tak intenzivně, že ani coop a tlupa mých upocených spoluhráčů vedle mě to nezachrání a po několika hodinách se rozhodnete, že ten stereotyp radši ukončíte a hru vypnete a už se k ní nikdy nevrátíte.

Na společné hrání Serious Sama vám zůstanou jen vzpomínky a fajn pocit (spíš možná vděk?), že jste při hraní, které by šlo nazvat no brain zběsilou jízdou, nedostali epileptický záchvat, protože jste neposlechli varování, že byste si během hraní měli dát občas i nějakou tu pauzu.

(Ech, tedy pauzu jsme si sice po několika hodinách udělali, ale to už je jiný příběh...)