Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Journey společně s Dear Esther patří k nejvýznamnějším hrám tohoto desetiletí. Umělecká vize této dvojice rozpoutala diskuzi (avšak ne první ani poslední), do jaké míry lze chápat videohry jako umění. A právě Journey (konzole) s Dear Esther (PC) dokázali zprostředkovat v obecném kurzu příslib toho, že to možné určitě je.

Potlačení herních mechanismů a jejich nahrazení atmosférou a plynulou hratelností je dnes legitimní cestou, jak vytvořit úspěšnou videohru, pokud je cílem tvůrců předat hráči myšlenku, příběh nebo jen průzkum vizuálně zajímavého prostředí. Je zajímavé, že ve stejném roce vydané hry mají námět osobní cesty do určitého, symbolicky vyvýšeného, bodu, který je vidět již v první chvíli putování. Tvůrci ze Santa Monicy k tomu došli skrze předchozí Flower, které má podobný motiv, a The Chinese Room od stejnojmenné modifikace. Tento jednoduchý koncept je doplněn v případě Journey vizualizací děje, který se po celý čas obejde beze slov. Proměna scenérie od klidného počátku na rozlehlé poušti až po grandiózní finále na vrcholku hory na sebe dokonale navazuje. To vše by ovšem nemohlo fungovat bez skvělého ozvučení. Austin Wintory ovšem vytvořil v rámci média vysoce oceňovaný podkres, který doplňuje dění na obrazovce, jak to nejlépe jde.

V písečných dunách ztracená civilizace a její vertikální objevování patří k tomu nejlepšímu, nicméně jde o dotažení fungujícího konceptu (například podobný game design obsahoval i Jurassic Park: Trespasser) s celosvětově univerzálním chápáním (absence textu jako v LIMBO či Machinarium). Krátká hrací doba, kooperace a malé ale výrazné detaily zajišťují také znovuhratelnost.

Pro: hudba, design, vizuální stránka, atmosféra, ideální délka

Proti: zatím horší PC port

+37 +39 −2
  • PC 90
Herní výzva 2019 č. 7 - Hra roku (hardcore)

Journey je asi první hra, o které jsem si nic nezjišťoval, a rovnou pořídil. A musím říct, že jsem udělal dobře. Není to totiž klasická hra. Jde hlavně o umělecký zážitek a ten byl vskutku skvělý.

Grafika, která vypadá krásně i dnes, společně s příběhem, který je vyprávěn pouze vizuálně, a skvělou hudbou, vytváří opravdu krásnou atmosféru, která podtrhuje můj dojem z této hry. Herní mechanismy jsou opravdu jednoduché, a jde vidět, že ty v této hře nejsou to hlavní.

Průchod hrou jsem si užil od začátku do konce a jediné, co bych mohl vytknout, je velice krátká herní doba, která ale asi k takovéto hře sedí.

Jsem velice rád, že jsem se k tomuto unikátnímu titulu díky herní výzvě dostal. Doporučuji všem lidem, kteří hru ještě nehráli.

Pro: Hudba, vizuální zpracování, atmosféra

Proti: Krátká herní doba

+23
  • PC 40
Je mi jasné, že touto recenzí půjdu proti všeobecnému proudu. Hra Journey vyšla již v roce 2012 a získala si spoustu kladných hodnocení, převážně pro své umělecké kvality a vzbuzující emotivní zážitky. Ač jsem se snažil sebevíc, kouzlo této hry, které zapůsobilo na ostatní hráče, jsem objevit nedokázal.

Americká společnost thatgamecompany vydala svou hru ve spolupráci se Santa Monica Studio na PS3 již v roce 2012, na počítače a mobilní platformu se dostala až o dlouhých sedm let později. Už z velmi pochvalných recenzí i záběrů z hraní jsem moc nechápal, v čem může tkvět její kouzlo. Proto jsem čekal, co se mnou hra udělá. A neudělala vůbec nic.

Pokud bychom se podívali na dílo co se herních mechanik týče, nic zázračného ani zábavného neobjevíme. Jedná se o walking simulator, kdy chodíte pouští (či později jiným prostředím) od jednoho místa ke druhému, kde vždy zaktivujete "zapísknutím" zdejší totem, vylétne létací šála a jde se zase dál. Hlavní postava může jen chodit, chvíli lítat (energie k lítání se nabíjí na řadě stanovišť s lítacími papírky) a pískat (což se ve hře používá jako spouštěč všech akcí). Náplň hraní tedy hodně jednotvárná a nezajímavá.

Všichni však byli unešeni z audiovizuálu, z atmosféry. Přestože mám rád kýčovité obrázky zapadajícího slunce, tady mě neoslovilo ani to. Z grafiky jsem si nepadl na zadek. Spíš jsem si chvíli připadal, jako když se ocitnu na Rallye Paříž-Dakar. Na rozdíl od jízdy autem se tu pohybujete jen pomalou chůzí (a občasným letem). Hned po pár minutách hraní jsem marně hledal tlačítko, které by tuto chůzi urychlilo.

Postup jednotlivým prostředím mi přišel nudný a nezajímavý. Několikrát jsem hru vypnul a snažil se pročíst pochvalné recenze, abych objevil kouzlo této hry. Kromě naštvání ze špatného autosavování, kdy mě to vždy vrátilo jinam, než kde jsem končil a já tak musel tupě projít stejnou pasáží, kterou jsem měl už dávno za sebou.

Jak to shrnout a neurazit. Nedokázal jsem objevit kouzlo tohoto díla, kterou řada fanoušků hodnotí jako neopakovatelný umělecký zážitek. Pro mě je to nezajímavý a nudný walking simulator, který mě nedokázal vůbec ničím zaujmout.
+22 +24 −2