Je mi jasné, že touto recenzí půjdu proti všeobecnému proudu. Hra Journey vyšla již v roce 2012 a získala si spoustu kladných hodnocení, převážně pro své umělecké kvality a vzbuzující emotivní zážitky. Ač jsem se snažil sebevíc, kouzlo této hry, které zapůsobilo na ostatní hráče, jsem objevit nedokázal.
Americká společnost thatgamecompany vydala svou hru ve spolupráci se Santa Monica Studio na PS3 již v roce 2012, na počítače a mobilní platformu se dostala až o dlouhých sedm let později. Už z velmi pochvalných recenzí i záběrů z hraní jsem moc nechápal, v čem může tkvět její kouzlo. Proto jsem čekal, co se mnou hra udělá. A neudělala vůbec nic.
Pokud bychom se podívali na dílo co se herních mechanik týče, nic zázračného ani zábavného neobjevíme. Jedná se o walking simulator, kdy chodíte pouští (či později jiným prostředím) od jednoho místa ke druhému, kde vždy zaktivujete "zapísknutím" zdejší totem, vylétne létací šála a jde se zase dál. Hlavní postava může jen chodit, chvíli lítat (energie k lítání se nabíjí na řadě stanovišť s lítacími papírky) a pískat (což se ve hře používá jako spouštěč všech akcí). Náplň hraní tedy hodně jednotvárná a nezajímavá.
Všichni však byli unešeni z audiovizuálu, z atmosféry. Přestože mám rád kýčovité obrázky zapadajícího slunce, tady mě neoslovilo ani to. Z grafiky jsem si nepadl na zadek. Spíš jsem si chvíli připadal, jako když se ocitnu na Rallye Paříž-Dakar. Na rozdíl od jízdy autem se tu pohybujete jen pomalou chůzí (a občasným letem). Hned po pár minutách hraní jsem marně hledal tlačítko, které by tuto chůzi urychlilo.
Postup jednotlivým prostředím mi přišel nudný a nezajímavý. Několikrát jsem hru vypnul a snažil se pročíst pochvalné recenze, abych objevil kouzlo této hry. Kromě naštvání ze špatného autosavování, kdy mě to vždy vrátilo jinam, než kde jsem končil a já tak musel tupě projít stejnou pasáží, kterou jsem měl už dávno za sebou.
Jak to shrnout a neurazit. Nedokázal jsem objevit kouzlo tohoto díla, kterou řada fanoušků hodnotí jako neopakovatelný umělecký zážitek. Pro mě je to nezajímavý a nudný walking simulator, který mě nedokázal vůbec ničím zaujmout.
Americká společnost thatgamecompany vydala svou hru ve spolupráci se Santa Monica Studio na PS3 již v roce 2012, na počítače a mobilní platformu se dostala až o dlouhých sedm let později. Už z velmi pochvalných recenzí i záběrů z hraní jsem moc nechápal, v čem může tkvět její kouzlo. Proto jsem čekal, co se mnou hra udělá. A neudělala vůbec nic.
Pokud bychom se podívali na dílo co se herních mechanik týče, nic zázračného ani zábavného neobjevíme. Jedná se o walking simulator, kdy chodíte pouští (či později jiným prostředím) od jednoho místa ke druhému, kde vždy zaktivujete "zapísknutím" zdejší totem, vylétne létací šála a jde se zase dál. Hlavní postava může jen chodit, chvíli lítat (energie k lítání se nabíjí na řadě stanovišť s lítacími papírky) a pískat (což se ve hře používá jako spouštěč všech akcí). Náplň hraní tedy hodně jednotvárná a nezajímavá.
Všichni však byli unešeni z audiovizuálu, z atmosféry. Přestože mám rád kýčovité obrázky zapadajícího slunce, tady mě neoslovilo ani to. Z grafiky jsem si nepadl na zadek. Spíš jsem si chvíli připadal, jako když se ocitnu na Rallye Paříž-Dakar. Na rozdíl od jízdy autem se tu pohybujete jen pomalou chůzí (a občasným letem). Hned po pár minutách hraní jsem marně hledal tlačítko, které by tuto chůzi urychlilo.
Postup jednotlivým prostředím mi přišel nudný a nezajímavý. Několikrát jsem hru vypnul a snažil se pročíst pochvalné recenze, abych objevil kouzlo této hry. Kromě naštvání ze špatného autosavování, kdy mě to vždy vrátilo jinam, než kde jsem končil a já tak musel tupě projít stejnou pasáží, kterou jsem měl už dávno za sebou.
Jak to shrnout a neurazit. Nedokázal jsem objevit kouzlo tohoto díla, kterou řada fanoušků hodnotí jako neopakovatelný umělecký zážitek. Pro mě je to nezajímavý a nudný walking simulator, který mě nedokázal vůbec ničím zaujmout.
Brothers: A Tale of Two Sons