Indiana Jones and the Last Crusade: The Graphic Adventure

Za těch posledních pár let jsem zjistil, že nostalgie je kurva nevděčná. Je fajn, když si zavzpomínáte na to, jaké hry jste hráli před dvaceti lety a jak jste si to strašně užili, ale není fajn, když se k podobným věcem vracíte. Kazíte si o těch hrách nejen ten dojem, ale ničíte si i tu nostalgii, která Vám v hlavě někde tam vzadu leží a prakticky Vám dělá dobře pokaždé, kdy si na ty hezké herní momenty zavzpomínáte.

Když se tedy v letošní Herní výzvě zjevil úkol zahrát si hru vydanou (mimojiné i) v roce vašeho narození, tušil jsem, že tady půjde do tuhýho. Žánr byl jasný – adventura. Teď už jenom zvolit vhodnou hru. Ideálně tu, o které jsem v dětství četl, ale nikdy si ji nezahrál. Tedy až doposud, kdy se mi konečně jeden z mnoholetých dloužků splnil. Jestli je to dobře, nebo to dobře není, bychom mohli polemizovat od nevidím do nevidím. Výsledek je, že jsem se do adventurního Indyho od Lucasarts konečně pustil.

Hned v úvodu mě přivítalo klasické SCUMM prostředí. Díky tomu tedy graficky moc hezky nakreslená hra, která ale vládne tisícem a jedním zbytečným příkazem, kde jsem nikdy nepochopil, proč to někdo tak naprogramoval, když je to obecně úplně k hovnu. Naštěstí adventuristé postupem času přišli na to, že stačí příkazy použít, mluvit, podívat se a na zbytek sere pes, jak by řekl klasik. I tady si s tím totiž ve výsledku, až na pár výjimek, vystačíte.

Co mě také utvrdilo v hraní této hry, je fakt, že dneska se podobné adventury bez návodu už prakticky nedají dohrát. Nejenom, že na to nemáte trpělivost a rostoucím stářím logicky ani čas, vy na to nemáte ani náladu. To, že hra disponuje velice hezkým, výpravným příběhem, ve Vás evokuje přesvědčení, že si jej chcete především užít, a ne tu nahodile proklikávat příkazy, neustále bádat a doufat, že Vás tu zrovna nezasekl nějaký posraný pixel hunting – což, co si budeme nalhávat, ve většině případů přesně on udělal – a tady tedy nevyjímaje.

Další devizou této hry je nicméně i skutečnost, že k výslednému cíli dojdete různými cestami, což podle mě v té době nebylo úplně pravidlem. Stejně tak se tu objeví i minihra sestřelování letadel. Nicméně to, že jsou tady momenty, kdy tu třeba po hradě neustále kličkujete chodbami jak v bludišti, snažíc se zorientovat, to hře prostě také neodpářete. Některé momenty musely v těch raných devadesátých letech být opravdu dost frustrující.

Ano, tento Indy má plno vrtošivých důvodů, proč si ho dnes vůbec nepouštět. 37 let od vydání přeci jenom adventurní žánr musel udělat nějaký vývoj a tady jste pořád prakticky na počátku žánru. Každopádně sympatické je, že už v té době tu tvůrci (a mezi nimi i legendární Ron Gilbert) dokázali udělat funkční hru v krásném prostředí, se zábavnými dialogy a s příběhem, který i když filmově znáte a moc se od něj neodlišuje, máte chuť si i tak zahrát. A to pro fanouška žánru není málo. Otázka spíš je, jestli i nefanouškovi něco přidá a osobně si myslím, že dnes už ne. S návodem byla ale zábava tu pár hodin kličkovat mezi nácky, setkat se s Hitlerem nebo letět ve vzducholodi a přemýšlet nad tím, jak to někdo naprogramoval v době, kdy vy jste nebyli ještě ani na světě. Vzhledem k tomu, že všichni stárneme a každý z nás si ten věk uvědomuje, je to vlastně poznatek více než zásadní.