Fear the Spotlight

Nudil jsem se. BUMTARATA mi to doporučil. Steam pořád ještě běží s podzimními slevami, což je takový chudší bráška vánočních slev… A extrémně kladná hodnocení na sebe pozornost strhnou tak jako tak.

Tím asi začnu. Já totiž vůbec nechápu, kde se ta hodnocení berou. Jasně, statisticky jde o to, kolik lidí dá palec nahoru. A i na Metacriticu jsou známky extrémně pozitivní. Ale proč? Ne snad proto, že by Fear the Spotlight byla špatná hra - to vůbec ne - ale ona není ani nijak výjimečně dobrá.

Kdybych si měl tipnout, tak je to hlavně proto, že na té hře není moc co kritizovat. Má sympatické postavy, je neskutečně plynulá a bez bugů, což je nejspíš díky retro stylu. Hra nemá ani 1 GB, takže tam se toho moc pokazit nedá. Mimochodem, při hraní mě chytla dost silná vlna nostalgie, vzpomněl jsem si na staré dobré Alone in the Dark  a to bylo fajn. I příběh je vlastně v pohodě.

Jenže… nic z toho mi nepřijde vyloženě nadprůměrné. Co si ale opravdu zaslouží palec nahoru, to jsou nepřátelé. Líbilo se mi, že se nepohybují po mapě nonstop, ale reagují na určité akce hráče - chvíli vás pronásledují a pak zmizí. Díky tomu máte prostor na adventurní prvky a necítíte se pořád pod tlakem.

Když to teď čtu zpátky, zní to spíš negativně, ale ono jde spíš o tu záhadu: proč jsou některé hry hodnocené tak přehnaně pozitivně? Tady to přisuzuju hlavně retro stylu, ten hraje velkou roli. Musím taky uznat, že druhá kapitola byla lepší než první - dokonce jsem se i trochu bál, takže plusové body.

Pokud máte rádi psychologické horory s kapkou romantiky, směle do toho. Jen pozor na ta přehnaná očekávání - mohla by vás zklamat stejně jako mě.