Komentáře

*V komentu náležitě spoiluju bez tagu - jedná se jen o můj výsledek, hra je slavná pro své větvené volby a důsledky, takže se Vás tyto spoily případně vůbec nemusí týkat, vieš ako...ale hlavně některé věci vyspoilovat vyloženě chci, protože bych byl sám ocenil, kdybych dopředu věděl, že tohle od toho mám čekat*

"Pohádky mají vždycky šťastný konec, ale skutečný život je jiný."
No pecka Dejve, tak mi vysvětli, proč jsem se ve tvém, doposud zřejmě nejambicióznějším, díle musel dopracovat tak křečovitého hepyendu? A to ještě tím stylem, že všechno nakonec zachrání hubička dvou robůtků. Rád bych se při té představě bavil tím, jak o sebe asi jejich titanové zuby a plastové jazýčky vesele vržou a drncají, ale jelikož v tomto überuniverzu evidentně všem droidům z nějakýho důvodu nainstalovali elektro slzné žlázy, a i ty neprostitující droidy náležitě ozdobili podbřišními chloupky vyholenými do happy trail (takže hádám, že ať už v trenkách schovávaj cokoliv, pubický lesík je zaručen!), tak se patrně dá bezpečně předpokládat, že nějaké ektosliny ty petky produkujou též.

"Pamatuj, tohle není jen příběh, tohle je naše budoucnost!"
David Klec nemá ve své publikum ani ždibítko víry. Nevěří, že si kdokoliv bude schopen sám spojit události ve hře s jejich real-world protějšky (a ne, ta hra opravdu, ale opravdu příšně, není o umělé inteligenci, jejích potenciálních hrozbách, či už jen o tom, co to vlastně znamená být člověkem), a tak Vás místo toho rovnou všemi svými motivy dosti negentlemansky mlátí přes hlavu. Šup, levá, nezaměstnanost! Šup, pravá, otroctví! Mno ale co už, subtilnost přece není nezbytně synonymem kvalitního writingu, že. Ale motivace postav a jejich vývoj, ty už do toho možná mimo jiné zapadají. A jelikož tohlencto je Klecovina par excellence, tak navzdory opravdu neúnavné, úmorné snaze tvůrců ve mně vyvolat emoce z poněkud jinčího konce spektra, takřka nepřetržitě se ve mně všechen ten cringe střídal pouze s občasnými výbuchy smíchu. Což hádám pramení hlavně z toho, že Klec bez zastání pořád musí tvrdohlavě psát o věcech, o kterých evidentně ví velkou pejču. Domácí násilí? Check, zpracováno způsobem, který by silný puch klišé měl už v devadesátkách. Láska? Pochopitelně check, pochopitelně stále stejně přesvědčivě a se vší stejnou chemií, jakou asexuální paklec zahrnuje v každém svém díle (tj. jsou dva a PLESK, milujou se - pro neznalé). Revoluční hnutí utlačovaných? KURVA CHECK, a je to dlouhé, nepřetržitě mírumilovné a klidné úsilí, ale lidé stejně střílí a zabíjejí bez rozmyslu - ale žádné strachy, stačí se před kamerou troche pohryzat, atrapa Hillary Clinton se z toho v těch promoklých bombarďácích uculí, a sláva ra9, plechovky vyhrály!

Průzračně liných dějových děr v tom jsou samozřejmě ještě mraky, ale ty už je vcelku bezpředmětné rozebírat. Já si totiž stejně myslím, že ať už se to Klec pokoušel prodat jakkoliv, ani on sám sobě nevěří, že by ten příběh měl hrát důležitější roli. Tou zdaleka nejhlavnější postavou celého díla jest zdejší vizuální stránka, jakož taková je vskutku prvotřídní. Jak už mnozí psali přede mnou, jak postavy, tak hlavně samotná prostředí jsou vyšperkována do toho nejniternějšího detailu, a je nefalšovanou rozkoší na to pohledět. I oušku tu leccos polahodí - vedle znamenité hudby můžu jen horko těžko něco vytknout samotným aktérům (s vyjímkou Jesseho Williamse, který si střihnul Markuse, ie. kedlubna na obalu, ie. vůdce revoluční smečky; borec měl hned několik motivačních proslovů a ani jeden jsem mu ani vzdáleně nežral...ale upřímně, takhle napsanej text by se mi taky sotva chtělo číst, natož abych u toho snad ještě hrál). Nu, a nejednou Vás hra pustí do lehce otevřenější části zdejšího futuristického Detroitu na proběhnutí, a v tu chvíli to prostě vyloženě mutuje do andělsky nádherné striptérky - přibíhám k potemnělé uličce, jakoby si zrovna nechala po pažích sklouznout ramínka, už se chystám do uličky odbočit, právě jak se košíčky něžně začínají sesouvat, chci odbočit do uličky a narazím na rudou digizeď, jakoby mi vrazila podpatek přímo do bulvy. Chytal jsem při těchto sekvencích zoufalé choutky na legitimně herní hru, v takto blízké budoucnosti, s takovouto mírou detailů a vizuálních perliček. O to smutnější jsem pokaždé byl při tom opakovaném uvědomění, že u tohoto jsem vlastně přinejlepším glorifikovaný divák, který raz za čas musí zmáčknout jednu dvě klávesy. A Davídek si jistě byl velmi dobře vědom, jakou znamenitou práci grafici zrobili, a tak Vás z 99% herního času nutí za všech okolností unyle chodit - třebaže zrovna prchá nějaký časový limit, nebo na mě nějaký komrád volá o pomoc.

Takže tak, Detroit: Staň se Člověkem je typická kejdžovina, jejíž samotný název je poněkud lživý, ale pokud zvládáte cringe, a přenesete se přes takové drobnosti, jako třeba fakt, že první slušný člověk, na kterého narazíte, je obézní černoška, která droidům pomáhá na základě toho, čím si černoši sami prošli, tak se budete bavit. Možná ne tím, čím tvůrci zamýšleli, ale jak by zapěl Marťa Maxů: "tak co má být, co naděláš, c'est la vie". Tedy krom linky Connora a Hanka. Věřím, že s nimi jsem se bavil přesně podle plánu. A vůbec, kdyby z toho vystřihli hokuspokus revoluci a mamynku, mohla z toho být znamenitá scifi buddy cop komedie!