Po úspěšných hrách s bandikutem Crashem v hlavní roli z dílny Naughty Dog (jmenovitě Crash Bandicoot, Crash Bandicoot 2: Cortex Strikes Back a Crash Bandicoot 3: Warped) a žánrově zcela odlišném Crash Team Racing přichází další pokračování, tentokrát ve stylu párty her se zaměřením na multiplayer.
Poprvé v historii série nebyla hra vyvíjena studiem Naughty Dog, nýbrž zkušeným vývojářským týmem Eurocom (Disney's Hercules Action Game, Disney's Tarzan). Zároveň se jedná o poslední dobrodružství Crasha Bandicoota a jeho přátel na PS1.
Hra se dá hrát v režimu pro jednoho až čtyři hráče. K dispozici je 7 miniher o 4 variacích, dohromady tedy hra obsahuje 28 miniher. Stejně jako u předchozích her série se i zde sbírají předměty pro postup do vyšších úrovní – konkrétně růžové krystaly, diamanty, relikvie a nově do hry přibývají trofeje za úspěšné dohrání kola.
mattesak
Crash Bash. Tahle hra ve mně vyvolává tisíce úžasných vzpomínek na můj již léta vzdálený „předpubertální“ věk. Tenkrát jsme se u nás pravidelně scházeli s mým bratrancem a pařili tuhle pecku už od sedmi od rána. Crash byl moje srdcovka a už tenkrát jsem měl trojku přehranou snad tisíckrát. O to víc jsem si vážil neméně parádní dvojky, která pro mě měla zvláštní hodnotu, jelikož to byla moje první hra, kterou jsem na PS1 vůbec hrál.
Crash Bash byl ale jiný. Ano, mělo to wumpa fruit, ano, mělo to krystaly a diamanty a ano, mělo to důvěrně známé postavy jako Crash, Coco nebo „enka“ (jak jsme familiárně označovali doktora Cortexe), ale Bashovi něco chybělo. Když nad tím teď ale zpětně přemýšlím, tak možná spíše přebývalo.
Už to nebyla ta chvíli oddychová, chvíli pekelně obtížná hopsačka. Tohle bylo komplexnější. V některých levelech se dalo získat až pět různých ocenění a k tomu všechen ten zmatek, když se na relativně malé ploše objevily čtyři postavy! Dnes už to není nic nového, ale tenkrát to (alespoň pro mě) bylo revoluční. Dodnes si s úsměvem na tváři vzpomínám na své asi nejoblíbenější levely na ledovcové kře, kde jste měli za úkol poshazovat všechny své soupeře do ledového moře. V dalších levelech jste osedlali mini-tančíky, jindy jste se zase snažili zabrat co největší území pomocí hopsání po šachovnicové mapě. Po získání předepsaného počtu ocenění jste se mohli utkat s bossem, který vám již tradičně otevřel přístup do vyšších pater a s tím i ke složitějším levelům, čímž se lehce zakamufloval repetetivní charakter hry. A ne vždy bylo získávání třeba takových krystalů jednoduché. Pamatuju si, jak jsme se ve vyšších patrech snažili získat jeden jediný krystal klidně i několik víkendů po sobě!
Crash je pro mě srdcovka a dodnes nepřekonaná ikona prvního Playstationu (no dobře, Crash a Solid Snake) a na Bashe mám spoustu skvělých vzpomínek. Každopádně ho nemůžu vynést do nebe, protože se jedná o velký odklon od žánru, který je této sérii vlastní. Byla to hra, kterou jsem roztáčel v mechanice kdykoliv přišel někdo na návštěvu, ale sám od sebe jsem si jí nikdy nepustil (ano, šla hrát i v singleplayeru). A je to i pochopitelné, protože hra byla tvořena hlavně jako party-game multiplayer. Každopádně, když se rozhodnu na svém PC pustit ePSXe, hádejte kterýho Crashe si tam dávám? Bash to není a to i přes fakt, že bych ho měl vždycky s kým hrát.
Crash Bash byl ale jiný. Ano, mělo to wumpa fruit, ano, mělo to krystaly a diamanty a ano, mělo to důvěrně známé postavy jako Crash, Coco nebo „enka“ (jak jsme familiárně označovali doktora Cortexe), ale Bashovi něco chybělo. Když nad tím teď ale zpětně přemýšlím, tak možná spíše přebývalo.
Už to nebyla ta chvíli oddychová, chvíli pekelně obtížná hopsačka. Tohle bylo komplexnější. V některých levelech se dalo získat až pět různých ocenění a k tomu všechen ten zmatek, když se na relativně malé ploše objevily čtyři postavy! Dnes už to není nic nového, ale tenkrát to (alespoň pro mě) bylo revoluční. Dodnes si s úsměvem na tváři vzpomínám na své asi nejoblíbenější levely na ledovcové kře, kde jste měli za úkol poshazovat všechny své soupeře do ledového moře. V dalších levelech jste osedlali mini-tančíky, jindy jste se zase snažili zabrat co největší území pomocí hopsání po šachovnicové mapě. Po získání předepsaného počtu ocenění jste se mohli utkat s bossem, který vám již tradičně otevřel přístup do vyšších pater a s tím i ke složitějším levelům, čímž se lehce zakamufloval repetetivní charakter hry. A ne vždy bylo získávání třeba takových krystalů jednoduché. Pamatuju si, jak jsme se ve vyšších patrech snažili získat jeden jediný krystal klidně i několik víkendů po sobě!
Crash je pro mě srdcovka a dodnes nepřekonaná ikona prvního Playstationu (no dobře, Crash a Solid Snake) a na Bashe mám spoustu skvělých vzpomínek. Každopádně ho nemůžu vynést do nebe, protože se jedná o velký odklon od žánru, který je této sérii vlastní. Byla to hra, kterou jsem roztáčel v mechanice kdykoliv přišel někdo na návštěvu, ale sám od sebe jsem si jí nikdy nepustil (ano, šla hrát i v singleplayeru). A je to i pochopitelné, protože hra byla tvořena hlavně jako party-game multiplayer. Každopádně, když se rozhodnu na svém PC pustit ePSXe, hádejte kterýho Crashe si tam dávám? Bash to není a to i přes fakt, že bych ho měl vždycky s kým hrát.
spajk235
DosRatas
Brilliant Tom
SOADdave
PeterGamerSK
Pro: Originální levely, hra ideální na pro blbnutí s přáteli, můžete hrát i za doktora "en" Bria
Proti: Repetetivnost, už to není klasický Crash