Kapitoly 6-9 jsou mnohem kratší než ty předchozí. Možná s výjimkou kina v Alanově části.
- Žánr
- Forma
- placená hra
- Rozsah
- samostatná hra
- Multiplayer
- ne
Pokračování děsivého příběhu spisovatele Alana Wakea, který z předešlé akční hororové adventury přechází do žánru psychologického survival hororu. Opět z pohledu třetí osoby.
Alan je už 13 let uvězněný v temné realitě, mimo náš svět, kde se jeho noční můry stávají skutečností. Aby utekl z tohoto vězení, píše hororový příběh, popisující jeho situaci, a který značně ovlivňuje a přetváří jeho realitu, aby se jednou dokázal dostat ven. Dosud se mu to nepodařilo.
Ve hře se nebude hrát pouze za Alana, ale také za zbrusu novou postavu, FBI agentu Sagu Anderson, která je povolána do městečka Bright Falls, aby vyšetřila případ rituálních vražd, které město sužují. Poté, co na místě činu, společně se svým kolegou nachází pohozené stránky z jakéhosi hororového příběhu, se spustí lavina událostí, kdy se příběh z papíru začne promítat do reality a její příběh se propojí s tím Alanovým.
Po dokončení určité části hry, si hráč bude moci sám vybrat, kterou příběhovou linku chce dokončit jako první, jestli Alanovu noční můru v temné realitě, která připomíná zlověstně překroucenou verzi New Yorku, nebo strasti Sagy Andersonové v městečku Bright Falls a jeho blízkého okolí, včetně lesů a divočiny.
Alan je už 13 let uvězněný v temné realitě, mimo náš svět, kde se jeho noční můry stávají skutečností. Aby utekl z tohoto vězení, píše hororový příběh, popisující jeho situaci, a který značně ovlivňuje a přetváří jeho realitu, aby se jednou dokázal dostat ven. Dosud se mu to nepodařilo.
Ve hře se nebude hrát pouze za Alana, ale také za zbrusu novou postavu, FBI agentu Sagu Anderson, která je povolána do městečka Bright Falls, aby vyšetřila případ rituálních vražd, které město sužují. Poté, co na místě činu, společně se svým kolegou nachází pohozené stránky z jakéhosi hororového příběhu, se spustí lavina událostí, kdy se příběh z papíru začne promítat do reality a její příběh se propojí s tím Alanovým.
Po dokončení určité části hry, si hráč bude moci sám vybrat, kterou příběhovou linku chce dokončit jako první, jestli Alanovu noční můru v temné realitě, která připomíná zlověstně překroucenou verzi New Yorku, nebo strasti Sagy Andersonové v městečku Bright Falls a jeho blízkého okolí, včetně lesů a divočiny.
Poslední diskuzní příspěvek
@Garret (19.02.2026 13:06): Tak to jsi rozhodně dál než za půlkou. Pokud jsi střídal Sagu a Alana.
Kapitoly 6-9 jsou mnohem kratší než ty předchozí. Možná s výjimkou kina v Alanově části.
Kapitoly 6-9 jsou mnohem kratší než ty předchozí. Možná s výjimkou kina v Alanově části.
Nejlépe hodnocené komentáře
Nebudu to tu rozepisovat nijak obsáhle, většina lidí už o hře ví a komentáře, které tu vidím, to rozvedly dostatečně. Popíšu tedy jen, jak se po dohrání cítím.
Je to boží! Tohle je totální throwback do dob PS2 hororů a víc než Resident Evil, tak v tom cítím Silent Hill, a to pořádně. Miluju tu oldschool atmosféru, hádanky, které vás nešetří, a absenci jasných ukazatelů, kudy přesně jít. Tohle bylo sice frustrující, ale osvěžující, a zakreslování cest na mapě bylo příjemné vidět. Nemůžu nezmínit jasnou inspiraci třetí sérií Twin Peaks, jejíž přístup k pokračování zde silně rezonuje. To jde cítit například v lehkém odsunutí Alana na vedlejší kolej (i když si ho užijete dost) a ve větším prostoru věnovanému Sage. Je pravdou, že fanoušky prvního dílu může mrzet, že Alan je většinou uvězněn v Darkplace a Saga má lehce více prostoru, ale mně to vůbec nevadilo.
Saga je skvělá postava a spolu s Alexem Caseym mě bavili na jedničku – jejich části mě snad bavily ještě víc. Což mě přivádí k jediné výtce, kterou mám: ty dvě dějové linie nejsou z hlediska zábavnosti moc konzistentní. Se Sagou máte víc adventurní přístup – setkáváte se se starými známými, prozkoumáváte povědomé i nové lokace, bavíte se s postavami atd. S Alanem zase bloudíte v Darkplace, které je občas co se týče orientace či puzzlů frustrující a ne tak atraktivní jako živé městečko Bright Falls a jeho okolí. To ale neznamená, že by Alanova linka byla špatná, to vůbec ne. Měla spoustu silných momentů, ale ve srovnání se Sagou jsem se prostě bavil o něco míň a občas se i lehce nudil. Některé pasáže se opakovaly a obsahovaly i největší záseky ve hře, což ubíralo na tempu.
Tím ale má kritika končí, takže zpět k chvále. Audiovizuální stránka je naprostá bomba – nejen v psychedelických sekvencích, ale i ve scénách v Darkplace, kde sledujete počínání Maxe Pa... tedy Alexe Caseyho, jak vyšetřuje okultní vraždy. To mělo skvělý gritty feel. Navíc propojení s FMV sekvencemi bylo perfektní, každou jsem si užíval, a jsem rád, že Remedy tyhle live action sekvence protlačuje do svých her. Těch překvapení je tu zkrátka spousta a hra vás bude pořád bavit svou hravostí (až na přehnané nadužívání jumpscarů!!!!!!!!!!!).
Co mě taky potěšilo, je příklon k adventurnějšímu pojetí hry. Ubylo akce oproti jedničce a více se klade důraz na puzzly a prozkoumávání, což hře jen prospívá. Díky tomu jsou následné konfrontace s nepřáteli o to strašidelnější. Souboje jsou navíc tužší a obtížnější, což se ke hře ve stylu survival hororu skvěle hodí.
Nevím, co víc dodat – zase jsem se rozepsal. Je to skvělý zážitek, miluju odkazy na minulý díl a Control, stejně jako způsob, jakým tu pracovali se starými známými postavami. Soundtrack je pecka, herecké výkony a dabing top notch. Pro mě nejlepší hra roku 2023 a konečně pořádný survival horor, který se nebojí vyprávět příběh přímo a neservíruje vám ho po čajových lžičkách, jak je u hororů poslední dobou zvykem. Miluju to! Ale na stovku to bohužel není, protože místy to nadšení na chvíli opadlo.
PS: Rádio s Pattem Mainem a reklamy od Koskella Brothers byly naprostý strop!
Je to boží! Tohle je totální throwback do dob PS2 hororů a víc než Resident Evil, tak v tom cítím Silent Hill, a to pořádně. Miluju tu oldschool atmosféru, hádanky, které vás nešetří, a absenci jasných ukazatelů, kudy přesně jít. Tohle bylo sice frustrující, ale osvěžující, a zakreslování cest na mapě bylo příjemné vidět. Nemůžu nezmínit jasnou inspiraci třetí sérií Twin Peaks, jejíž přístup k pokračování zde silně rezonuje. To jde cítit například v lehkém odsunutí Alana na vedlejší kolej (i když si ho užijete dost) a ve větším prostoru věnovanému Sage. Je pravdou, že fanoušky prvního dílu může mrzet, že Alan je většinou uvězněn v Darkplace a Saga má lehce více prostoru, ale mně to vůbec nevadilo.
Saga je skvělá postava a spolu s Alexem Caseym mě bavili na jedničku – jejich části mě snad bavily ještě víc. Což mě přivádí k jediné výtce, kterou mám: ty dvě dějové linie nejsou z hlediska zábavnosti moc konzistentní. Se Sagou máte víc adventurní přístup – setkáváte se se starými známými, prozkoumáváte povědomé i nové lokace, bavíte se s postavami atd. S Alanem zase bloudíte v Darkplace, které je občas co se týče orientace či puzzlů frustrující a ne tak atraktivní jako živé městečko Bright Falls a jeho okolí. To ale neznamená, že by Alanova linka byla špatná, to vůbec ne. Měla spoustu silných momentů, ale ve srovnání se Sagou jsem se prostě bavil o něco míň a občas se i lehce nudil. Některé pasáže se opakovaly a obsahovaly i největší záseky ve hře, což ubíralo na tempu.
Tím ale má kritika končí, takže zpět k chvále. Audiovizuální stránka je naprostá bomba – nejen v psychedelických sekvencích, ale i ve scénách v Darkplace, kde sledujete počínání Maxe Pa... tedy Alexe Caseyho, jak vyšetřuje okultní vraždy. To mělo skvělý gritty feel. Navíc propojení s FMV sekvencemi bylo perfektní, každou jsem si užíval, a jsem rád, že Remedy tyhle live action sekvence protlačuje do svých her. Těch překvapení je tu zkrátka spousta a hra vás bude pořád bavit svou hravostí (až na přehnané nadužívání jumpscarů!!!!!!!!!!!).
Co mě taky potěšilo, je příklon k adventurnějšímu pojetí hry. Ubylo akce oproti jedničce a více se klade důraz na puzzly a prozkoumávání, což hře jen prospívá. Díky tomu jsou následné konfrontace s nepřáteli o to strašidelnější. Souboje jsou navíc tužší a obtížnější, což se ke hře ve stylu survival hororu skvěle hodí.
Nevím, co víc dodat – zase jsem se rozepsal. Je to skvělý zážitek, miluju odkazy na minulý díl a Control, stejně jako způsob, jakým tu pracovali se starými známými postavami. Soundtrack je pecka, herecké výkony a dabing top notch. Pro mě nejlepší hra roku 2023 a konečně pořádný survival horor, který se nebojí vyprávět příběh přímo a neservíruje vám ho po čajových lžičkách, jak je u hororů poslední dobou zvykem. Miluju to! Ale na stovku to bohužel není, protože místy to nadšení na chvíli opadlo.
PS: Rádio s Pattem Mainem a reklamy od Koskella Brothers byly naprostý strop!
Na AW2 jsem se vůbec netěšil, tudíž jsem se na něj vůbec nechystal. Samo gameplay videa jsem zkoukával a spodní ret nezůstával docela suchý, ovšem po dokončení každého takového videa a utření onoho retu následovala automatická vzpomínka na to, jak to byla místo chtivé sliny kapka krve, kterou rukáv vstřebal, když jsem si proverbálně rozbíjel hubu nad tím, jak prudérně se mi hrála Control a AW1. A tak jsem se a priori rozhodl, že by mě to prudilo taktéž.
Ale ohlasy byly nebývale orgasmické, a v kombinaci s mým nedávným znovuzhlédnutím všech tří sérií Twin Peaks jsem přece jen vzpomínku potlačil a chuť si udržel úspěšně až ke koupi. A vskutku - od intenzivní obliby damn good kávy, přes takřka dokonalou rekreaci Double R jídelny, až po povedenou - byť možná neúmyslnou - imitaci Bobova lišáckého, okouzlujícího úsměvu - AW2 je doposud ultimátní AAA adaptací Twin Peaks. Ani samotné Temné Místo už nemá daleko k Černé Lóži, byť na tučné rudé závěsy je skromnější.
Taky jsem teprve loni konečně dočetl celou Kingovu Temnou Věž, a byť meta příběhů přímo a nepřímo odkazujících právě na způsob, jakým sám sebe Král vepsal do vlastního románu, je už dávno kotel, teprve tady druhé Alanově túře jsem to sežral i s navijákem. A paralel v tom je samozřejmě dalekosáhle více, než jen v onom meta aspektu.
A víc o příběhu ani psát nechci. Zkoušel jsem to, napříč několika drafty, ale po pár slovech vždycky chytnu pocit, že buď plácám naprosto prázdné a irelevantní plky, nebo už vyloženě spoiluju. Řeknu nicméně alespoň to, že tuto hru si užijete exponenciálně dle toho, jaký máte vztah k fiktivním příběhům obecně. Do jaké míry dokážete ocenit to spojení takřka všech médií pro odvyprávění takového příběhu - AW2 je hra, film, kniha a hudební zážitek v jednom. Chybí snad jen komiks? Konkrétní znalost/přesné vzpomínky na díl první, popř. někdejší DLCčka na tento příběh navazující, jsou upřímně až druho, možná dokonce třetiřadé. Postavy vám mohou přijít zajímavé samy o sobě, ale toto není příběh stojící na svých postavách a je v konečném důsledku jedno, zda vám nejsou třeba dokonale šumák, stejně jako mně. I když i takto si hru samozřejmě můžete užít. Ale dle většinových ohlasů, co jsem tak vypozoroval, se to opravdu nedá doporučit někomu, kdo od toho bude čekat poměrně tradiční survival horor s tradičně pojatým budováním atmosféry (či snad tradičními lekačkami, ha!), nedejsatan tradiční výpravou příběhu. Takové hráče bude AW2, řekl bych, víc než cokoliv pekelně dožírat. Jsem toho názoru, že hra si vůbec nedává za cíl být opravdu děsivá. Případnou děsivost si v tom každý individuálně může najít na radikálně odlišných místech. Podobně jako u Twin Peaks. AW2 je čistokrevná experimentálka, která je mechanicky vystavěna na dlouhých letech zkušeností jejích tvůrců, díky čemuž NENÍ taková pruda to hrát! Chm, úplně jsem se těm prázdným plkům nevyhnul, cóuž.
Avšak 10% dolů za převážně herní problémy. Některé si, třebaže naivně, dokážu odůvodnit, přestože mě bytostně serou - jako třeba skutečnost, že Alan i Saga upřednostní vyměnit baterce baterku před okamžitou střelbou, anžto ta omniprezentní, všechno polykající temnota je přece vždycky větším a důležitějším nebezpečím, než Jožka s kudlou metr ode mě. Stejně tak dokážu hodit skutečnost, že Saga na frajera provede pitvu jen tak, bez rukavic, na Alanovu spisovatelskou neschopnost a vostrej nedostatek smyslu pro detail. Už si ale tak hezky neodůvodním naprosto zprasenou kameru, jakmile se musím vypořádat s několika stínaři v úzké chodbě, nedejsatan když na mě dokonce jeden z nich skočí. A to, jak je myšlenkový palác jen čím dál tím prudérnější, kór ve chvíli, kdy třeba Saga odmítne vzít klíčový předmět - přestože ho svědomitě okomentuje - jen protože jeho polaroidku ještě imaginárně nešoupla na zeď. A v neposlední řadě ty sekvence, které jsou imho překouřeně táhle dlouhé, a bylo by jim slušelo je trochu pročesat.
Jinak je to ale boží, originální, na poli videoher nesrovnatelný zážitek, který by měl každý minimálně okusit. Je ale opravdu krajně důležité k tomu přistoupit s velmi otevřenou myslí, ideálně bez jakéhokoliv konkrétního očekávání.
Jo, a dejte si NG+. ;)
Ale ohlasy byly nebývale orgasmické, a v kombinaci s mým nedávným znovuzhlédnutím všech tří sérií Twin Peaks jsem přece jen vzpomínku potlačil a chuť si udržel úspěšně až ke koupi. A vskutku - od intenzivní obliby damn good kávy, přes takřka dokonalou rekreaci Double R jídelny, až po povedenou - byť možná neúmyslnou - imitaci Bobova lišáckého, okouzlujícího úsměvu - AW2 je doposud ultimátní AAA adaptací Twin Peaks. Ani samotné Temné Místo už nemá daleko k Černé Lóži, byť na tučné rudé závěsy je skromnější.
Taky jsem teprve loni konečně dočetl celou Kingovu Temnou Věž, a byť meta příběhů přímo a nepřímo odkazujících právě na způsob, jakým sám sebe Král vepsal do vlastního románu, je už dávno kotel, teprve tady druhé Alanově túře jsem to sežral i s navijákem. A paralel v tom je samozřejmě dalekosáhle více, než jen v onom meta aspektu.
A víc o příběhu ani psát nechci. Zkoušel jsem to, napříč několika drafty, ale po pár slovech vždycky chytnu pocit, že buď plácám naprosto prázdné a irelevantní plky, nebo už vyloženě spoiluju. Řeknu nicméně alespoň to, že tuto hru si užijete exponenciálně dle toho, jaký máte vztah k fiktivním příběhům obecně. Do jaké míry dokážete ocenit to spojení takřka všech médií pro odvyprávění takového příběhu - AW2 je hra, film, kniha a hudební zážitek v jednom. Chybí snad jen komiks? Konkrétní znalost/přesné vzpomínky na díl první, popř. někdejší DLCčka na tento příběh navazující, jsou upřímně až druho, možná dokonce třetiřadé. Postavy vám mohou přijít zajímavé samy o sobě, ale toto není příběh stojící na svých postavách a je v konečném důsledku jedno, zda vám nejsou třeba dokonale šumák, stejně jako mně. I když i takto si hru samozřejmě můžete užít. Ale dle většinových ohlasů, co jsem tak vypozoroval, se to opravdu nedá doporučit někomu, kdo od toho bude čekat poměrně tradiční survival horor s tradičně pojatým budováním atmosféry (či snad tradičními lekačkami, ha!), nedejsatan tradiční výpravou příběhu. Takové hráče bude AW2, řekl bych, víc než cokoliv pekelně dožírat. Jsem toho názoru, že hra si vůbec nedává za cíl být opravdu děsivá. Případnou děsivost si v tom každý individuálně může najít na radikálně odlišných místech. Podobně jako u Twin Peaks. AW2 je čistokrevná experimentálka, která je mechanicky vystavěna na dlouhých letech zkušeností jejích tvůrců, díky čemuž NENÍ taková pruda to hrát! Chm, úplně jsem se těm prázdným plkům nevyhnul, cóuž.
Avšak 10% dolů za převážně herní problémy. Některé si, třebaže naivně, dokážu odůvodnit, přestože mě bytostně serou - jako třeba skutečnost, že Alan i Saga upřednostní vyměnit baterce baterku před okamžitou střelbou, anžto ta omniprezentní, všechno polykající temnota je přece vždycky větším a důležitějším nebezpečím, než Jožka s kudlou metr ode mě. Stejně tak dokážu hodit skutečnost, že Saga na frajera provede pitvu jen tak, bez rukavic, na Alanovu spisovatelskou neschopnost a vostrej nedostatek smyslu pro detail. Už si ale tak hezky neodůvodním naprosto zprasenou kameru, jakmile se musím vypořádat s několika stínaři v úzké chodbě, nedejsatan když na mě dokonce jeden z nich skočí. A to, jak je myšlenkový palác jen čím dál tím prudérnější, kór ve chvíli, kdy třeba Saga odmítne vzít klíčový předmět - přestože ho svědomitě okomentuje - jen protože jeho polaroidku ještě imaginárně nešoupla na zeď. A v neposlední řadě ty sekvence, které jsou imho překouřeně táhle dlouhé, a bylo by jim slušelo je trochu pročesat.
Jinak je to ale boží, originální, na poli videoher nesrovnatelný zážitek, který by měl každý minimálně okusit. Je ale opravdu krajně důležité k tomu přistoupit s velmi otevřenou myslí, ideálně bez jakéhokoliv konkrétního očekávání.
Jo, a dejte si NG+. ;)
Pro: Příběh v příběhu, možná v ještě jednom příběhu; Audiovizuál; atmosféra; otevřený design Bright Falls a okolních lokací; OST; nádherný poměr mezi akcí a poklidnou explorací
Proti: Akce je zaplaťsatan na celkovou stopáž opravdu velmi málo, ale pořád je značně nedomrlá a silně stereotypní; mouchy v game designu; bugy; některé části se táhnou a mají tendenci až nudit
Jestli na Remedy něco oceňuji, tak je to evoluce jejich her a snaha posouvat svou tvorbu neustále dál. Jak už tu padlo, ani Alan Wake II není po všech směrech úplně dokonalá hra, ale je znát, že tu měl Sam Lake a jeho tvůrčí tým naprosto volnou ruku. Hráč tak dostává titul, který zřejmě není úplně pro každého a proto asi ani nebude trhat žebříčky prodejnosti, ale rozhodně se zařadí mezi nejvýraznější hry současné generace. Koho nadchla třetí série Twin Peaks, plnými doušky hltal mytologii v Death Stranding a bavila ho i předchozí Remedy hra Control, druhý Alan Wake bude splněným videoherním zážitkem.
V první řadě je nutno říct, že Alan Wake II není úplně typickým pokračováním. Jednička byla spíše akčním mysteriózním thrillerem s hororovými prvky, která na hororovou tvorbu (zejména tu od Stephena Kinga) spíše pomrkávala a občas si z ní dělala i svým způsobem legraci. Dvojka je hodně jinou hrou. Zcela zahazuje odlehčenou atmosféru, svým pojetím je výrazně vyspělejší a přináší regulérní psychologický horor, který stylem vyprávění více než na původní hru navazuje právě na zmiňovaný Control. A musím říct, že mě tenhle nově budovaný remedyverse začíná opravdu ohromně bavit a opravdu se těším, co všechno nám Sam Lake ještě ukáže.
I co do hratelnosti je druhý Alan Wake výrazně odlišný. Pomalejší, více adventurnější, imersivnější. Tvůrci tady docela viditelně vykrádají novější Resident Evil tituly se vším dobrým i špatným. Jedna z věcí, která se mi na prvním dílu líbila, byla určitá volnost a zároveň svižnost. Úrovně, ač v zásadě lineární, měl poměrně rozsáhlé a vždy se v nich směřovalo z bodu A do bodu B. Hráč tak měl pocit, že ač ztracen v lesích opravdu někam dlouhé hodiny putuje a postupuje dál. Dvojka na to jde jinak. Namísto lineárního putování funguje na bázi jakéhosi metroidvania semi-open worldu, kde každá z postav postupně prochází několika lehce otevřenými, ale ve finále daleko sevřenějšími lokacemi. Kdo má rád podobný odměňující styl designu, tak si určitě i tady přijde na své, ale u mě to vždycky po čase také mj. znamená mírnou únavu z neměnného prostředí. Což se nakonec stalo i tady, byť ne v takové míře, jako v jiných podobných hrách. Jedním z důvodu je fakt, že jak Bright Falls, tak dark place varianta nočního New Yorku vypadají vizuálně fakt krásně.
Změny dočkal i soubojový systém. Nepřátel je sice méně, ale jsou odolnější a nebezpečnější. Boj s nimi je daleko více stresující a to i kvůli více neohrabanému ovládání, na které jsem si až do konce úplně nezvykl. Zejména třeba na používání světlic a granátů, které se mi akorát hromadily v inventáři. A ach ano, inventář je omezený, stejně jako v Resident Evil hrách. A vzhledem k množství zbraní a sebraných itemů (na normal obtížnost) je omezený fakt hodně. Osobně to nepovažuju za dobré design decision a jestli něco, tak mě to především fakt děsně sralo. Hodně času jsem tak strávil zbytečným běháním do safe roomů, jen abych ušetřil trochu toho místa (a ke konci hry jsem měl plnou krabici v i v tom safe roomu). Za mě je tohle fakt přežitek, který by mohl a měl být v moderních hrách řešen jinak, příjemněji.
Vizuálně hra vypadá ale vskutku parádně, což si taky bere daň na vysokých HW nárocích a ne vždy úplně ok optimalizaci. Technicky má AW II k dokonalosti zatím ještě docela daleko a je plný drobných glitchů, ať už v grafice v samotných úrovních, občasných výpadků ve skriptech či AI (zejména příšerní glitchující vlci), ale třeba i co se týče práce s mapou. Na nic vyloženě game-breaking jsem naštěstí nenarazil, ale kvůli bugu jsem např. minul jednu ozvěnu a často zbytečně hledal různé bedny s výbavou/municí a collectibles, které sice byly vyznačené na mapě, ale buďto jsem je už dávno sebral nebo ve hře vůbec nebyly. DLSS taky nefunguje úplně dokonale a při přepínání mezi hrou, menu a třeba zmiňovanou mapou jsem pociťoval nepříjemně záškuby a několikasekundové fps dropy. Hra s ray-tracingem vypadá skutečně fenomenálně, ale na 4K hraní vyžaduje opravdu výkonnou sestavu. S path-tracingem sice lze získat nějaké ty fps navíc, ale ten zase na mnoha místech podivně kazí barvy a nevypadá hezky.
Na závěr se ale stejně vrátím k příběhu a stylu vyprávění, který veškeré výše uvedené výtky defacto maže. Zbožňuju to, jak si Remedy se svými příběhy hrají, kolik vrstev v nich lze pokaždé nalézt, to jak pracují ve svých hrách s live-action filmečky a především, jak využívají hudbu. Kdo miloval Old Gods of Asgard sekvenci v polích v původní hře, Ashtray Maze v Control nebo Red Glow Tunnel Rush v jeho prvním DLC, tady si bude vyloženě pomlaskávat. Tady zachází Remedy totiž zase ještě o kousek dál. K tomu si připočtěme občasné probourávání čtvrté stěny, hromady easter-eggů a meta odkazů na předchozí hry. Všechno je to naprosto dokonalý fan-service a to aniž by cokoli z toho působilo jakkoli samoúčelně nebo v rámci universa hry rušivě. Výsledkem byl u mě vždycky akorát úsměv od ucha k uchu a to je věc, kterou dokáže málokteré herní studio. Jedinou výtku, kterou bych k příběhu měl, je podobně jako u Control konec, který i tady trochu trpí ne úplně povedenou gradací. Je na něm až moc znát, že tady ještě ani zdaleka nekončíme. Jen doufám, že na další pokračování nebudeme čekat dalších 13 let.
Po dohrání Control a druhého Alana u mě Remedy v žebříčku oblíbenosti po trochu rozpačitém Quantum Break vystřelili zpátky na vrchol. Sam Lake je chlapík s ohromnou představivostí, který dělá hry srdcem a přináší zážitky, které jdou s dobou, neustále se posouvají dál a hráči vždycky dají i něco navíc. A tak to má být.
It's not a loop, it's a spiral.
V první řadě je nutno říct, že Alan Wake II není úplně typickým pokračováním. Jednička byla spíše akčním mysteriózním thrillerem s hororovými prvky, která na hororovou tvorbu (zejména tu od Stephena Kinga) spíše pomrkávala a občas si z ní dělala i svým způsobem legraci. Dvojka je hodně jinou hrou. Zcela zahazuje odlehčenou atmosféru, svým pojetím je výrazně vyspělejší a přináší regulérní psychologický horor, který stylem vyprávění více než na původní hru navazuje právě na zmiňovaný Control. A musím říct, že mě tenhle nově budovaný remedyverse začíná opravdu ohromně bavit a opravdu se těším, co všechno nám Sam Lake ještě ukáže.
I co do hratelnosti je druhý Alan Wake výrazně odlišný. Pomalejší, více adventurnější, imersivnější. Tvůrci tady docela viditelně vykrádají novější Resident Evil tituly se vším dobrým i špatným. Jedna z věcí, která se mi na prvním dílu líbila, byla určitá volnost a zároveň svižnost. Úrovně, ač v zásadě lineární, měl poměrně rozsáhlé a vždy se v nich směřovalo z bodu A do bodu B. Hráč tak měl pocit, že ač ztracen v lesích opravdu někam dlouhé hodiny putuje a postupuje dál. Dvojka na to jde jinak. Namísto lineárního putování funguje na bázi jakéhosi metroidvania semi-open worldu, kde každá z postav postupně prochází několika lehce otevřenými, ale ve finále daleko sevřenějšími lokacemi. Kdo má rád podobný odměňující styl designu, tak si určitě i tady přijde na své, ale u mě to vždycky po čase také mj. znamená mírnou únavu z neměnného prostředí. Což se nakonec stalo i tady, byť ne v takové míře, jako v jiných podobných hrách. Jedním z důvodu je fakt, že jak Bright Falls, tak dark place varianta nočního New Yorku vypadají vizuálně fakt krásně.
Změny dočkal i soubojový systém. Nepřátel je sice méně, ale jsou odolnější a nebezpečnější. Boj s nimi je daleko více stresující a to i kvůli více neohrabanému ovládání, na které jsem si až do konce úplně nezvykl. Zejména třeba na používání světlic a granátů, které se mi akorát hromadily v inventáři. A ach ano, inventář je omezený, stejně jako v Resident Evil hrách. A vzhledem k množství zbraní a sebraných itemů (na normal obtížnost) je omezený fakt hodně. Osobně to nepovažuju za dobré design decision a jestli něco, tak mě to především fakt děsně sralo. Hodně času jsem tak strávil zbytečným běháním do safe roomů, jen abych ušetřil trochu toho místa (a ke konci hry jsem měl plnou krabici v i v tom safe roomu). Za mě je tohle fakt přežitek, který by mohl a měl být v moderních hrách řešen jinak, příjemněji.
Vizuálně hra vypadá ale vskutku parádně, což si taky bere daň na vysokých HW nárocích a ne vždy úplně ok optimalizaci. Technicky má AW II k dokonalosti zatím ještě docela daleko a je plný drobných glitchů, ať už v grafice v samotných úrovních, občasných výpadků ve skriptech či AI (zejména příšerní glitchující vlci), ale třeba i co se týče práce s mapou. Na nic vyloženě game-breaking jsem naštěstí nenarazil, ale kvůli bugu jsem např. minul jednu ozvěnu a často zbytečně hledal různé bedny s výbavou/municí a collectibles, které sice byly vyznačené na mapě, ale buďto jsem je už dávno sebral nebo ve hře vůbec nebyly. DLSS taky nefunguje úplně dokonale a při přepínání mezi hrou, menu a třeba zmiňovanou mapou jsem pociťoval nepříjemně záškuby a několikasekundové fps dropy. Hra s ray-tracingem vypadá skutečně fenomenálně, ale na 4K hraní vyžaduje opravdu výkonnou sestavu. S path-tracingem sice lze získat nějaké ty fps navíc, ale ten zase na mnoha místech podivně kazí barvy a nevypadá hezky.
Na závěr se ale stejně vrátím k příběhu a stylu vyprávění, který veškeré výše uvedené výtky defacto maže. Zbožňuju to, jak si Remedy se svými příběhy hrají, kolik vrstev v nich lze pokaždé nalézt, to jak pracují ve svých hrách s live-action filmečky a především, jak využívají hudbu. Kdo miloval Old Gods of Asgard sekvenci v polích v původní hře, Ashtray Maze v Control nebo Red Glow Tunnel Rush v jeho prvním DLC, tady si bude vyloženě pomlaskávat. Tady zachází Remedy totiž zase ještě o kousek dál. K tomu si připočtěme občasné probourávání čtvrté stěny, hromady easter-eggů a meta odkazů na předchozí hry. Všechno je to naprosto dokonalý fan-service a to aniž by cokoli z toho působilo jakkoli samoúčelně nebo v rámci universa hry rušivě. Výsledkem byl u mě vždycky akorát úsměv od ucha k uchu a to je věc, kterou dokáže málokteré herní studio. Jedinou výtku, kterou bych k příběhu měl, je podobně jako u Control konec, který i tady trochu trpí ne úplně povedenou gradací. Je na něm až moc znát, že tady ještě ani zdaleka nekončíme. Jen doufám, že na další pokračování nebudeme čekat dalších 13 let.
Po dohrání Control a druhého Alana u mě Remedy v žebříčku oblíbenosti po trochu rozpačitém Quantum Break vystřelili zpátky na vrchol. Sam Lake je chlapík s ohromnou představivostí, který dělá hry srdcem a přináší zážitky, které jdou s dobou, neustále se posouvají dál a hráči vždycky dají i něco navíc. A tak to má být.
It's not a loop, it's a spiral.
Pro: příběh a jeho mnohavrstevnatost, imaginace a hravost, hratelnost, vizuály, hádanky, způsob využívání hudby, celá Herald of Darkness sekvence, live-action filmečky, Sam Lake
Proti: otravně omezený inventář, nemotorné ovládání, hromada drobných glitchů, vysoké HW nároky, ke konci už trochu únava z backtrackingu ve stále stejném prostředí
Tl, dr: je to masterpiece.
Na začiatok len veľmi stručne zhrniem moju cestu k Alanovi Wakovi 2, keďže to bola frančíza, ku ktorej som prednedávnom nemal vzťah a hoci mala pre mňa veľmi veľké ťaháky hlavne v inšpirácií Twin Peaks, tak som sa raz jednotku pokúšal hrať... a tá zostarnutá hrateľnosť ma vskutku nechytila a ďalej som sa k tomu moc nemal. Až prednedávnom mi Shoggot vychválil dvojku do nebies a prirovnal ju kvalitou k Red Dead Redemption 2, a to bol moment, kde som nemal alibi, aby som si to nezahral.
Zároveň ale určitá gejmerská poctivosť nedovolila to hrať predtým, než si odohrám trojlístok jednotky, American Nightmare a Control. A jako... s vidinou lepšieho sequelu to šlo. Hrateľne síce obzvlášť jednotka už fakt žiadna slasť nie je, ale načrtla dosť zaujímavých nápadov na to, aby ma zaujímalo, čo bude ďalej. American Nightmare už bolo podstatne svižnejšie a zábavnejšie, a aj príbehovo to začínalo viac prekračovať prostú hernú variáciu na kingovské „spisovateľovo dielo sa začne stávať skutočnosťou, ktorá ho máta“ a rozvíjalo sa presne to najzaujímavejšie, čo bolo v jednotke načrtnuté, všetky tie motívy o doslovnom utváraní sveta skrz umenie.
Control zas bokom paralelne rozvinulo túto fakt fascinujúcu kozmológiu z iného konca (s interpretačným kľúčom „paranormálna“ namiesto „imaginácie“) a v iných estetických kontúrach v štýle Akta X, tak som aj prekúsol to, že zas frenetická strieľačka, kde najlepšou taktikou je behať ako magor a strieľať naokolo, nie je úplne žáner môjho srdca.
No a tu prichádza Alan Wake 2. Tam som bol od prvého momentu vtiahnutý, ako prekrásnym audiovizuálom oboch dominantých prostredí, mysteriózneho severozápadného pobrežia a surréalneho New Yorku, tak príbehovou premisou vo veľmi zdarilej citácií Twin Peaks (FBI prichádza do mestečka na západnom pobreží riešiť rituálne vraždy), a nebol som celý čas sklamaný. To, čo bolo v jednotke načrtnuté a v American Nightmare rozvinuté, tu už dostáva jasné metafyzické zakotvenie, a celá „meta kozmológia“ založená na preklápajúcom sa vzťahu umenia a reality, diela a autora, fantastknosti a mundánnosti, je vynikajúca a hlavne: hoci vôbec neskrýva svoje inšpirácie, tak nie je ich odvarom ani vykrádačkou, ale dokáže ich pretaviť do nového jednotného a originálneho celku a byť niečím svojbytným a vlastným.
A táto kozmológia sa odkrýva v brilantnom naratívnom postupe, rozprávaní dvoch zároveň nezávislých, a zároveň fundamentálne prepletených príbehov v odlišných rovinách sveta, ktoré sa zrkadlia, prebleskujú jeden do druhého, aby sa na záver spojili. Tá samotná forma je tak odvážna a nápad tak brilantný, že by som si niesol nadšenie čisto z nich, aj keď občas samotné prevedenie môže zakrívať – ale to sa moc nestávalo a väčšinou bol obsah verný kvalite formy.
Aj aj vývoj hrateľnosti mi nemohol trafiť lepšie do prianí a túžieb, keď som uvidel, že sa rozložil akcent z čistej akcie na adventúrny rozmer, či už šlo o vyšetrovanie prípadov v „reálnom svete“, alebo o prepisovanie príbehu v svete surréalnom. Tie mechaniky mi tak sadli do mojej idey ideálnej hry, že som im aj odpustil nie vždy dokonalú realizáciu (hovorím o veciach typu, keď si človek občas na svojej mentálnej nástenke prípadu dedukuje úplne banálne partikularity, len aby tam niečo dedukoval).
S týmto rozložením akcentu súvisí aj to, že súbojov v porovnani s masami cannon fodderu predchádzajúcich diel znateľne ubudlo, a práve preto dokážu byť fakt strašidelné. A to je ďalšia vec, ktorú veľmi oceňujem: že tá hra je reálne hororová. A dokáže strašidelne podať aj niečo, čo by inde mohlo byť veľmi ľahko otravným klíšé, ako klasické ľakačky – ostatne tento motív „spracovania klišé tak umne, až nie je klišé“ sa netýka len hororovej atmosféry, ale aj samotného príbehu. (Zistenie, že Alan Wake a Scratch sú tá istá osoba, by v inom podaní veľmi dobre mohlo byť zvratom, ktorý si zaslúži akurát prevrátenie očí, ale tu to fakt funguje dobre, aj keď to človek anticipuje.)
Každopádne celý čas som si hovoril, že to bolo výborné, ale... furt mi to predsa len nedosahovalo výšin mojich srdcoviek. Tak keď prišiel ten známy moment z hier, kde ona samotná upozorňuje, že už nebude cesty späť a blíži sa ku koncu, tak som si hovoril, hele, fakt to ľutovať nebudem, ale úplne na ten hype, že má ísť o jednu z najlepších hier vôbec, asi nenaskočím. No, a tam, kde väčšina hier má už len záverečnú lokáciu, tak tam sa to práve rozbehlo tak strhujúcim spôsobom, že som nakoniec ten hype plne pochopil a asi aj na neho naskočil.
Tá hra samozrejme nie je zďaleka dokonalá, furt má kopu hrateľnostných múch ako ja neviem, chaotičnosť niektorých hádaniek – svetlá v New Yorku, dívam sa na vás, aj keď som sa prekvapivo nikde zásadne nezasekol, tak som nikdy úplne neporozumel, prečo som sa nezasekol, keď som vlastne zas tak netušil, čo som robil – alebo zhoršenie funkčnosti baterky, a aj naratívne mi niektoré veci zaškrípali... (ako zdrcujúco na mňa zapôsobila scéna samovraždy Alice, keď v koži Alana zistíte, že ten mučivý prízrak a „toxický partner zo záhrobia“ ste boli celý čas nejak vy, a prišlo mi to ako funkčne temná a silná subverzia celého romantického „záchrana životnej lásky z kozmickej temnoty“ trópu, ktorým príbeh Alana Wake začal, tak to zase negovala medzititulková scéna. Ktorá v tom odhalila zas len trik v triku iných trikov. Takto, ja som veľmi za to, aby Alice nebola redukovaná len na obeť a mala svojbytnú zásadnú rolu v príbehu, ale tento spôsob mi prišiel lacný, a opäť, spätne mi zrušil jeden z najsilnejších momentov hry.) Ale je fakt unikátnym dielom a vrcholom svojho žánru, pre mysteriózne horory tým, čím je pre epické fantasy Zaklínač 3 alebo pre (anti)westerny práve Red Dead Redemption 2.
Na začiatok len veľmi stručne zhrniem moju cestu k Alanovi Wakovi 2, keďže to bola frančíza, ku ktorej som prednedávnom nemal vzťah a hoci mala pre mňa veľmi veľké ťaháky hlavne v inšpirácií Twin Peaks, tak som sa raz jednotku pokúšal hrať... a tá zostarnutá hrateľnosť ma vskutku nechytila a ďalej som sa k tomu moc nemal. Až prednedávnom mi Shoggot vychválil dvojku do nebies a prirovnal ju kvalitou k Red Dead Redemption 2, a to bol moment, kde som nemal alibi, aby som si to nezahral.
Zároveň ale určitá gejmerská poctivosť nedovolila to hrať predtým, než si odohrám trojlístok jednotky, American Nightmare a Control. A jako... s vidinou lepšieho sequelu to šlo. Hrateľne síce obzvlášť jednotka už fakt žiadna slasť nie je, ale načrtla dosť zaujímavých nápadov na to, aby ma zaujímalo, čo bude ďalej. American Nightmare už bolo podstatne svižnejšie a zábavnejšie, a aj príbehovo to začínalo viac prekračovať prostú hernú variáciu na kingovské „spisovateľovo dielo sa začne stávať skutočnosťou, ktorá ho máta“ a rozvíjalo sa presne to najzaujímavejšie, čo bolo v jednotke načrtnuté, všetky tie motívy o doslovnom utváraní sveta skrz umenie.
Control zas bokom paralelne rozvinulo túto fakt fascinujúcu kozmológiu z iného konca (s interpretačným kľúčom „paranormálna“ namiesto „imaginácie“) a v iných estetických kontúrach v štýle Akta X, tak som aj prekúsol to, že zas frenetická strieľačka, kde najlepšou taktikou je behať ako magor a strieľať naokolo, nie je úplne žáner môjho srdca.
No a tu prichádza Alan Wake 2. Tam som bol od prvého momentu vtiahnutý, ako prekrásnym audiovizuálom oboch dominantých prostredí, mysteriózneho severozápadného pobrežia a surréalneho New Yorku, tak príbehovou premisou vo veľmi zdarilej citácií Twin Peaks (FBI prichádza do mestečka na západnom pobreží riešiť rituálne vraždy), a nebol som celý čas sklamaný. To, čo bolo v jednotke načrtnuté a v American Nightmare rozvinuté, tu už dostáva jasné metafyzické zakotvenie, a celá „meta kozmológia“ založená na preklápajúcom sa vzťahu umenia a reality, diela a autora, fantastknosti a mundánnosti, je vynikajúca a hlavne: hoci vôbec neskrýva svoje inšpirácie, tak nie je ich odvarom ani vykrádačkou, ale dokáže ich pretaviť do nového jednotného a originálneho celku a byť niečím svojbytným a vlastným.
A táto kozmológia sa odkrýva v brilantnom naratívnom postupe, rozprávaní dvoch zároveň nezávislých, a zároveň fundamentálne prepletených príbehov v odlišných rovinách sveta, ktoré sa zrkadlia, prebleskujú jeden do druhého, aby sa na záver spojili. Tá samotná forma je tak odvážna a nápad tak brilantný, že by som si niesol nadšenie čisto z nich, aj keď občas samotné prevedenie môže zakrívať – ale to sa moc nestávalo a väčšinou bol obsah verný kvalite formy.
Aj aj vývoj hrateľnosti mi nemohol trafiť lepšie do prianí a túžieb, keď som uvidel, že sa rozložil akcent z čistej akcie na adventúrny rozmer, či už šlo o vyšetrovanie prípadov v „reálnom svete“, alebo o prepisovanie príbehu v svete surréalnom. Tie mechaniky mi tak sadli do mojej idey ideálnej hry, že som im aj odpustil nie vždy dokonalú realizáciu (hovorím o veciach typu, keď si človek občas na svojej mentálnej nástenke prípadu dedukuje úplne banálne partikularity, len aby tam niečo dedukoval).
S týmto rozložením akcentu súvisí aj to, že súbojov v porovnani s masami cannon fodderu predchádzajúcich diel znateľne ubudlo, a práve preto dokážu byť fakt strašidelné. A to je ďalšia vec, ktorú veľmi oceňujem: že tá hra je reálne hororová. A dokáže strašidelne podať aj niečo, čo by inde mohlo byť veľmi ľahko otravným klíšé, ako klasické ľakačky – ostatne tento motív „spracovania klišé tak umne, až nie je klišé“ sa netýka len hororovej atmosféry, ale aj samotného príbehu. (Zistenie, že Alan Wake a Scratch sú tá istá osoba, by v inom podaní veľmi dobre mohlo byť zvratom, ktorý si zaslúži akurát prevrátenie očí, ale tu to fakt funguje dobre, aj keď to človek anticipuje.)
Každopádne celý čas som si hovoril, že to bolo výborné, ale... furt mi to predsa len nedosahovalo výšin mojich srdcoviek. Tak keď prišiel ten známy moment z hier, kde ona samotná upozorňuje, že už nebude cesty späť a blíži sa ku koncu, tak som si hovoril, hele, fakt to ľutovať nebudem, ale úplne na ten hype, že má ísť o jednu z najlepších hier vôbec, asi nenaskočím. No, a tam, kde väčšina hier má už len záverečnú lokáciu, tak tam sa to práve rozbehlo tak strhujúcim spôsobom, že som nakoniec ten hype plne pochopil a asi aj na neho naskočil.
Tá hra samozrejme nie je zďaleka dokonalá, furt má kopu hrateľnostných múch ako ja neviem, chaotičnosť niektorých hádaniek – svetlá v New Yorku, dívam sa na vás, aj keď som sa prekvapivo nikde zásadne nezasekol, tak som nikdy úplne neporozumel, prečo som sa nezasekol, keď som vlastne zas tak netušil, čo som robil – alebo zhoršenie funkčnosti baterky, a aj naratívne mi niektoré veci zaškrípali... (ako zdrcujúco na mňa zapôsobila scéna samovraždy Alice, keď v koži Alana zistíte, že ten mučivý prízrak a „toxický partner zo záhrobia“ ste boli celý čas nejak vy, a prišlo mi to ako funkčne temná a silná subverzia celého romantického „záchrana životnej lásky z kozmickej temnoty“ trópu, ktorým príbeh Alana Wake začal, tak to zase negovala medzititulková scéna. Ktorá v tom odhalila zas len trik v triku iných trikov. Takto, ja som veľmi za to, aby Alice nebola redukovaná len na obeť a mala svojbytnú zásadnú rolu v príbehu, ale tento spôsob mi prišiel lacný, a opäť, spätne mi zrušil jeden z najsilnejších momentov hry.) Ale je fakt unikátnym dielom a vrcholom svojho žánru, pre mysteriózne horory tým, čím je pre epické fantasy Zaklínač 3 alebo pre (anti)westerny práve Red Dead Redemption 2.
Na druhý díl Alana jsem byla zvědavá a říkala si, jakých změn se dočkám, jelikož uplynulo řadu let od doby, kdy vyšel první díl, a hry a jejich hratelnost si prošly nějakým vývojem od té doby. A samozřejmě jsem se nemohla dočkat, až se dozvím, co se s Alanem těch několik let, co zmizel, dělo.
První novinkou byly dvě hratelné postavy. Tou první je agentka FBI Saga Anderson a přes počáteční skepsi, která trvala jen chvíli, mě nejvíce bavilo hrát právě za ni. Líbila se mi její analytická a racionální mysl (která tvořila kontrast k Alanovi), i když s menší dávkou nadpřirozena, a také to, jak si rozvěšovala stopy k případům na své nástěnce. Tato činnost sice byla jednoduchá a sama o sobě nevyžadovala po hráči žádné velké myšlení, ale ráda jsem si četla její komentáře ke stopám a co z toho vyvozuje. Samozřejmě bylo uspokojivé, když se něco mohlo uzavřít, a tak jsem byla motivována najít co nejvíce stop. Navíc jsem se s ní vydala do známých míst z prvního dílu a užila si i interakci s obyvateli Bright Falls a okolí. Za Alana se hrálo trochu jinak a také se pohyboval v jiných kulisách, za což jsem byla dost ráda, protože by mě nejspíše nebavilo trávit tolik hodin ve stejných lokacích. Bohužel mi jeho části nepřišly tak přitažlivé jako temné lesy a maloměsto a bylo zajímavé sledovat, jak se Alan takřka moc neposouvá v příběhu, zatímco Saga odkrývá jednu věc za druhou.
Druhou velkou a výraznou změnou (a pro mě k lepšímu) byl značný úbytek akčních částí a naopak přibylo více těch adventurních. Zatímco v prvním díle jsem se převážně přesouvala z bodu A do bodu B a u toho střílela zástupy nepřátel, tak tady jsem se kolikrát do oblastí vracela, hledala stopy a bojovala s menším počtem nepřátel a ještě k tomu méně často. Jak se u adventur sluší a patří, tak na mě čekaly i hádanky a obecně nutnost zapojit mozek, což jsem rozhodně uvítala. Zatímco u Sagy se toto omezilo spíše na rozluštění toho, jak otevřít nějakou úschovnu (vlastně si teď zpětně říkám, že je škoda, že toho nebylo využito více i v rámci hlavní dějové linky), tak u Alana mě čekalo přepínání scén, kdy se daná oblast změnila, a hledání toho, co je nového a kudy jít dál. Obě činnosti mě bavily a ocenila jsem je jako příjemnou změnu tempa hry. Z matematické hádanky jsem byla vyloženě nadšená a velmi mě také bavily Nursery rhymes, které vyprávěly staré příběhy a jejich umístění neznámým člověkem (nechybělo ovšem pozdější vysvětlení, kdo za nimi stojí) na holé lesní půdě nebo v polorozpadlých budovách, jim dodávalo zvláštní a tajuplné kouzlo.
Nechci opomenout ani audio-vizuální stránku hry, kdy jsem si užívala pohledy na lesy zahalené v mlze, ulice zalité zapadajícím sluncem nebo i temné město s neony. Opět na mě čekal po každé kapitole hudební kousek, který jsem vždy nechávala dohrát až do konce, a jeden speciální hudební klip mě naprosto odrovnal a musela jsem kroutit hlavou nad tím, jak to skvěle zapadá do celého vyprávění a jak to vystihuje osobnost a celý příběh Alana.
Příběh hry by se dle mého názoru dal chápat i jako alegorie vyprávějící o člověku trpící duševním onemocněním. Opravdovým nepřítelem je psychické onemocnění Alana Waka. Úspěšný spisovatel nadaný velkou fantazií neunesl slávu, začala u něj spisovatelská krize, nadobro se zhroutil v Bright Falls při cestě s manželkou a propadl se do psychózy (na což odkazuje i text oné skvělé písně s nezapomenutelným videoklipem, která je součástí jedné kapitoly ve hře). Darkness symbolizuje psychotickou poruchu, která mění realitu, Alan propadl chorým představám, má pocit, že musí psát, aby se vymanil ze své choroby, vymýšlí si postavy, které mu mají pomoci, vše podává stejně přesvědčeně a naléhavě jako opravdoví lidé stiženi psychotickou poruchou. Jeho nemoc prožívá i Alice, je z ní zoufalá, má pocit, že se k ní pořád vrací a sama toho má dost a nemůže už dále. Ve spojitosti s tímhle bych chtěla zmínit scénu, ve které Saga na konci hry stojí před svojí nástěnkou a prochází si ukázkovým depresivním bludným kruhem, kdy říká, že je špatná matka, agentka, kolegyně, cokoliv, čímž se se její negativní myšlenky ještě více prohlubují a ještě více sama sebe shazuje. Naštěstí dokáže něco, co depresivní lidé tak neumí, říct si racionálně, že tyto myšlenky nejsou pravdivé a říct si důvod, proč pravdivé být nemohou. Tato část se mi hodně líbila.
Hru jsem si dost užila a těším se, co si vývojáři přichystají příště. Snad si do té doby zahraji ten Control, když už má být dvojka.
První novinkou byly dvě hratelné postavy. Tou první je agentka FBI Saga Anderson a přes počáteční skepsi, která trvala jen chvíli, mě nejvíce bavilo hrát právě za ni. Líbila se mi její analytická a racionální mysl (která tvořila kontrast k Alanovi), i když s menší dávkou nadpřirozena, a také to, jak si rozvěšovala stopy k případům na své nástěnce. Tato činnost sice byla jednoduchá a sama o sobě nevyžadovala po hráči žádné velké myšlení, ale ráda jsem si četla její komentáře ke stopám a co z toho vyvozuje. Samozřejmě bylo uspokojivé, když se něco mohlo uzavřít, a tak jsem byla motivována najít co nejvíce stop. Navíc jsem se s ní vydala do známých míst z prvního dílu a užila si i interakci s obyvateli Bright Falls a okolí. Za Alana se hrálo trochu jinak a také se pohyboval v jiných kulisách, za což jsem byla dost ráda, protože by mě nejspíše nebavilo trávit tolik hodin ve stejných lokacích. Bohužel mi jeho části nepřišly tak přitažlivé jako temné lesy a maloměsto a bylo zajímavé sledovat, jak se Alan takřka moc neposouvá v příběhu, zatímco Saga odkrývá jednu věc za druhou.
Druhou velkou a výraznou změnou (a pro mě k lepšímu) byl značný úbytek akčních částí a naopak přibylo více těch adventurních. Zatímco v prvním díle jsem se převážně přesouvala z bodu A do bodu B a u toho střílela zástupy nepřátel, tak tady jsem se kolikrát do oblastí vracela, hledala stopy a bojovala s menším počtem nepřátel a ještě k tomu méně často. Jak se u adventur sluší a patří, tak na mě čekaly i hádanky a obecně nutnost zapojit mozek, což jsem rozhodně uvítala. Zatímco u Sagy se toto omezilo spíše na rozluštění toho, jak otevřít nějakou úschovnu (vlastně si teď zpětně říkám, že je škoda, že toho nebylo využito více i v rámci hlavní dějové linky), tak u Alana mě čekalo přepínání scén, kdy se daná oblast změnila, a hledání toho, co je nového a kudy jít dál. Obě činnosti mě bavily a ocenila jsem je jako příjemnou změnu tempa hry. Z matematické hádanky jsem byla vyloženě nadšená a velmi mě také bavily Nursery rhymes, které vyprávěly staré příběhy a jejich umístění neznámým člověkem (nechybělo ovšem pozdější vysvětlení, kdo za nimi stojí) na holé lesní půdě nebo v polorozpadlých budovách, jim dodávalo zvláštní a tajuplné kouzlo.
Nechci opomenout ani audio-vizuální stránku hry, kdy jsem si užívala pohledy na lesy zahalené v mlze, ulice zalité zapadajícím sluncem nebo i temné město s neony. Opět na mě čekal po každé kapitole hudební kousek, který jsem vždy nechávala dohrát až do konce, a jeden speciální hudební klip mě naprosto odrovnal a musela jsem kroutit hlavou nad tím, jak to skvěle zapadá do celého vyprávění a jak to vystihuje osobnost a celý příběh Alana.
Příběh hry by se dle mého názoru dal chápat i jako alegorie vyprávějící o člověku trpící duševním onemocněním. Opravdovým nepřítelem je psychické onemocnění Alana Waka. Úspěšný spisovatel nadaný velkou fantazií neunesl slávu, začala u něj spisovatelská krize, nadobro se zhroutil v Bright Falls při cestě s manželkou a propadl se do psychózy (na což odkazuje i text oné skvělé písně s nezapomenutelným videoklipem, která je součástí jedné kapitoly ve hře). Darkness symbolizuje psychotickou poruchu, která mění realitu, Alan propadl chorým představám, má pocit, že musí psát, aby se vymanil ze své choroby, vymýšlí si postavy, které mu mají pomoci, vše podává stejně přesvědčeně a naléhavě jako opravdoví lidé stiženi psychotickou poruchou. Jeho nemoc prožívá i Alice, je z ní zoufalá, má pocit, že se k ní pořád vrací a sama toho má dost a nemůže už dále. Ve spojitosti s tímhle bych chtěla zmínit scénu, ve které Saga na konci hry stojí před svojí nástěnkou a prochází si ukázkovým depresivním bludným kruhem, kdy říká, že je špatná matka, agentka, kolegyně, cokoliv, čímž se se její negativní myšlenky ještě více prohlubují a ještě více sama sebe shazuje. Naštěstí dokáže něco, co depresivní lidé tak neumí, říct si racionálně, že tyto myšlenky nejsou pravdivé a říct si důvod, proč pravdivé být nemohou. Tato část se mi hodně líbila.
Hru jsem si dost užila a těším se, co si vývojáři přichystají příště. Snad si do té doby zahraji ten Control, když už má být dvojka.
jones1240
HolyMeatball
JohnCZ
Flowerpot
raisen
Pro: Příběh, postavy, občasný humor, Saga a Casey, grafická stránka, soundtrack,m audiovizuál a velká hravost, tužší combat a větší důraz na adventurní prvky
Proti: Nevyváženost obou linek, kdy za Alana se to místy lehce otíralo o stereotyp a frustraci.