Když nám teda shořel kus parku v Českém Švýcarsku, řekl jsem si, že doženu tenhle restík. Právě dohráno a úplně mi to vyrazilo dech. Úžasný příběh o životě a jeho nevyzpytatelných cestách. Kdo může říct, co nás může potkat na útěku před sebou samým? Tady je jeden z možných pohledů na věc.

Na prvotinu studia je to skvěle dotažené. Věděli přesně co chtějí udělat, jaké pocity během hraní vyvolat a daří se jim to po celou dobu. Smutek, napětí, tajemno, nostalgie - všechno tu je a všechno funguje. Hra naštěstí není dlouhá a tak pobíhání po parku nestihne začít nudit.

Dohrál jsem Chernobylite a můžu ho s klidným svědomím doporučit. Fajn příběhová hra s hutnou atmosférou a dobře napsanými postavami a dialogy. Kdo od toho nebude čekat Stalkera 2, ten bude spokojen. 

Prim tady hraje to, jak se dostat k vytouženému cíli, tedy k milované Tatyaně, která se po 30 letech od výbuchu začala zjevovat hlavnímu hrdinovi ve snech. Všechny nitky vedou do útrob samotné elektrárny, ale první pokus končí nezdarem a setkáním s Černým Stalkerem, který se rázem ukáže být v příběhu záporákem. Pro druhý pokus o zteč bude třeba získat více vědomostí o tom co se vlastně v Zóně odehrálo a odehrává a hlavně získat pomoc alespoň některých místních podivínů. 

A tady přichází ke slovu ono "lite" v názvu, tedy možnost znovuzrození po smrti a opakování. S tím je ale spojena i jakási "revize" příběhových rozhodnutí. Nelíbí se vám, že vaše volba vedla k něčí smrti? Za pár chernobylitů můžete ohnout minulost a všechno změnit. 

Volby v příběhu jsou mnohdy rozpolcené a nejde se zavděčit všem společníkům, neexistuje jedna dobrá cesta. Vztah se společníky ovlivňuje nejen finální zteč elektrárny, kdy se mohou rozhodnout, že jim za pomoc nestojíte a odejít, ale sbalit kufry mohou už během postupu hrou.
 
Společníci jsou skvěle napsaní a nadabovaní. Každý je poznamenaný pobytem v Zóně svým vlastním způsobem. A díky tomu vás můžou naučit spoustu šikovných dovedností v podobě perků, které usnadní život. 

Samotná herní náplň spočívá ve správě základny, jejím rozšiřování (které naštěstí není přehnané, vystačil jsem si se základními zbraněmi, brněním a výbavou základny jen tak akorát pro přežití :) ), vysílání společníků na různé mise pro sběr jídla a zásob. A v osobě hlavního hrdiny v honbě za informacemi, které se postupně skládají v jedno velké příběhové puzzle. Volba přístupu od plížení po rambo styl je čistě na hráči. To vše ve světě plném hutné atmosféry a takové svojské, syrové uvěřitelnosti. I když se hráč pohybuje častěji ve stejných oblastech, vlastně to vůbec nevadí, protože svět působí zajímavě a opravdově.

Hodnocen pouze multiplayer.

Další CoD ke kterému jsem se nějakým způsoben nachomítl a opět rozporuplné pocity. Vážně nechápu tu místy až nekritickou fanouškovskou základnu. Hra je svižná, rychlá, technicky odladěná a konzistentní. Grafický styl ze kterého čiší jista plastovost světa mě moc neoslovil ani kdysi a ani teď.

Největším průšvihem jsou ale mapy, které jsou zkrátka malé a nudné. A když píšu, že malé, tak opravdu malé Shipment 1944 je v TDM asi nejhorší mapa jakou jsem kdy hrál. Velikostí dobrá tak pro souboje max 2 na dva 2 a řeže se tam 6 na 6 lidí. Výsledkem jsou takřka instatntní spawn killy granáty.

Druhým zásadním hřebíkem do rakve je samotné vyhledávání a připojování k zápasům. Žádný seznam her rovná se pekelné situace, kdy chcete změnit hru, třeba díky tomu, že je tam hacker nebo se pouze kempí někde v rohu, ale prakticky to nejde. Hra si usmyslí, že tato herní lobby je pro vás ta jediná správná a ustavičně vás připojuje zpět, i když vám při vyhledávání suše oznámí, že našla 5 jiných. Klidně desetkrát v řadě.

Kolem a kolem, je spousta lepších WW2 střílenic.

Po nějakých 40ti hodinách v multiplayeru musím malinko sepsat svoje dojmy. Na singl házím jako obvykle bobek, ten byl u podobných FPS vždycky o ničem :)

Moc se mi líbí neokoukané mapy, které jsou plné členitého prostředí, tu skalek, tu keříků a stromů, tu ruin nebo rozkvetlého pole. Se správným maskováním je těžší vidět protihráče než v B1 a je potřeba postupovat trochu opatrněji. Na to je hezky navázáné přepracované povolání průzkumníka, které jako jediné dovede s pomocí dalekohledu označovat nepřátele na mapě. Nebo ještě zásahem z pušky.

Vlastně všechna povolání působí daleko týmověji a se zaměřením na váš squad. Díky omezené munici a autohealu jsou zdravotník a podpora nepostradatelnými členy týmu. Oživovat padlého sice může každé povolání, ale trvá to výrazně déle než u zdravotníka. I tak je to dobrá věc, když padne jako první právě zdravotník a nebo zrovna není nikde v dohledu. I bez něj lze zachránit squad a pokračovat v útoku.

Ač odchovanec čistého deathmatche musím přiznat, že mě tady baví nejvíc herní mod Grand Operations, což je jakýsi "slepenec" různých herních modů při postupu mapou. Jako útočící tým tak nejdřív musíte zajistit předmostí a zničit palebnou podporu protivníka. Pokud se vše podaří, získáte bonus v podobě posil pro další část. Je to napínavé, proměnlivé a i když se zprvu nedaří, stejně je možnost vyhrát. A nebo naopak.

Tempo hry je podle mě hodně povedené, pro mě ideální mix mezi pomalou týmovkou a arkádovým střílením.

Zvukově a graficky nemám výtek, vypadá to super a zvučí ještě líp. Nějakou historickou věrnost neřeším, jsou to pro mě jenom kulisy pro samotné jádro hry.

V rámci Humble Monthly se mi pod pazoury dostala i tahle hra. Podle jednoduché grafiky jsem si myslel, že půjde i o jednoduchý tycoon, ale Highrise tady zdárně klame tělem. Pod jednoduchou 2D grafikou se totiž skrývá komplexní tycoonovský základ.
Hráč tak krom samotného stavění obstarává pro svůj rostoucí baráček plný bytů a kanceláří veškeré služby a dodávky energií.

Komplexnost toho všeho je na příjemné úrovni. Kanceláře je třeba zásobovat elektřinou a napojit na telefonní linku. Úředník, který v ní pracuje nutně potřebuje v baráčku kavárnu pro pravidelný přísun kofeinu a restauraci pro něco k snědku :) V kancelářích je hluk a ten ruší případné sousedy v bytech, to samé platí o zápachu z restaurací. Obchody potřebují skladovací prostory. A všichni se potřebují zbavit odpadu. Pokud budete mít recyklační centrum, paňácy bude hřát u srdíčka, že myslíte na přírodu a budou šťastnější. Některé kanceláře potřebují kurýrní služby, copycentrum, atd., atd. Nechybí ani možnost zvelebování a vyzdobení baráčku.

Druhá část managementu a nutných peněžních výdajů souvisí s údržbou celého mraveniště. Je třeba mít servis, který si poradí s rozbitým výtahem, četu která zvládne znovu vymalovat zašlý byt nebo kancelář. Roztáčí se tak klasická spirála tycoonovského oběhu peněz.

Ve hře jsou různé dílčí úkoly, které přinesou hráči různé bonusy, scénáře, sandbox mod, steam workshop, urychlení času, nechybí tedy nic podstatného. Jedinou drobnější výtku mám snad jen k tomu, že jsou občas delší prodlevy, kdy hráč čeká a vydělává peníze, aby mohl přistavět další patro. Ale to už tak nějak k tycoonu patří :)

Tak si po 25 hodinkách dovolím taky menší komentář k Overwatch. Zachtělo se mi po dlouhé době vyzkoušet nějakou tu multiplayerovou střílenici, která by mě moc nesvazovala a dovolila mi hrát tak jak se mi zrovna bude chtít.
A tady Overwatch přímo exceluje. Hrdinové jsou dostatečně různí a s dostatečně jinými schopnostmi, aby i v rámci jedné třídy bylo z čeho vybírat. Svého oblíbence si tu v každé třídě musí najít úplně všichni.
Jednotlivé hry jsou svižné a design menších map klasického střihu s různými cestičkami k jednomu cíli nikdy nevyjde z módy. A třeba Brawl mód, kde se hraje vždy s nějakým omezením (jen nějací hrdinové, silnější výdrže, atd.) mi připomněl zábavu s mutatory v Unreal Tournamentu. Až podsud je to tedy fajn :)

Co mi trochu kazí dojem je takřka nulová interaktivita prostředí, fádní "Blizzardovský" designa prostředí a barevná paleta. Trochu šmrncu by to sneslo! Ale chápu, že Blizzard staví na tom, aby to běželo i na kalkulačce.
Druhá výtka patří k nově přidanému CTF módu, který je... jednoduše nudný.

Kolem a kolem, ideální FPS na pár her při volné hodince času.

Čekání na dobrou Rally hru je po dlouhých letech konečně u konce. Boční projekt Codies slaví zasloužený úspěch, i když původně chtěl být ještě něčím víc. Ale ve výsledku jsme dostali hru, která nemá momentálně konkurenci protože autoři si vzali připomínky hráčů z betaverzí k srdci. Povedl se jim poměrně příjemný průsečík mezi arkádou a simem, který nepatří ani do jednoho a přitom si ho užijí hráči obou žánrů. Hru jde s klidem jezdit na klávesnici, na gamepadu, na volantu a na všem je to zábava a odladěný. Když jsem si to pustil na klávesnici, jako bych se vrátil do časů CMR 2.0. A to není vůbec žádná urážka pro hru :)

Čím u mě hra boduje nejvíc, to je atmosféra. Graficky to není žádná sláva, ale jako celek to drží pohromadě a dobře se na to kouká. Prach na čelním skle, oslnění sluncem, jízda v hustém dešti nebo sněžení. A ty noční erzety! Parádně to vtáhne do hry a spolu se solidním ozvučením a dobrou kamerou "z palubky", tak hra nabízí hodně dobrý smyslový vjem. K tomu připočtěme opravdu dobrého navigátora, podle kterého se dá řídit a člověk nemusí ani koukat na šipky na obrazovce, jen poslouchá jeho rozpis.

Management vlatního servisního týmu, který ovlivňuje opravy, případně rychlost otevření upgradů, je pro mě zbytečnost a zaobírat se tím mě nebaví.

Nabídka tratí je poměrně bohatá, ale docela dlouho tvá, než se otevřou včechny RZ v jednotlivých podnicích. Všeobecně nemám tenhle přístup postupného otevírání obsahu rád. Jako PR přílepek tu ale zatím jsou šampionát RX a jízdy do vrchu, kdy je v obou případech málo tratí i aut a tak to ve hře postrádá zatím smysl.

Nabídka aut je solidním průřezem historií, ale neškodilo by ještě pár dalších vozů přihodit. Když se to rozhází po jednotlivých třídách a ročnících, zbydou někde na výběr třeba jen dva vozy, což mi příjde málo. Chtělo by to větší pestrost, ale chápu že je to hrozně moc práce, kterou ocení jen málo kdo.

Plusový body zaslouží komunitní část hry. Různé žebříčky, vlastní ligy implementované pohodlně ve hře, denní a všeliaké ostatní eventy, to je to, co udrží hráče u hry dlouhodobě. Je fajn, že si to v Codemasters uvědomili.

Teď se mnou asi kde kdo nebude souhlasit, ale rozhodně DR neřadím někam poblíž Richard Burns Rally. Nechápejte mě špatně, ježdění si užívám a baví mě. Ale pocit syrovosti a funkčnosti RBR tady prostě není. Auta mi přijdou jako papírové krabičky, které se sice tváří, že se nějak logicky ovládají, ale chybí v tom síla, hmatatelnost, vibrace, jaké má RBR. Vše se tváří strašně podobně, ať už jedu na šotolině nebo sněhu. Ať už jedu na sněhu nebo je tam led. V plné nahotě se to ukáže na Rally Deutschland, kdy jsou auta na asfaltu opravdu "tupá". To je moje hlavní výtka vůčí DR. Vše má sice svoji logiku, ale takovou svojskou. Když na ni ale člověk přistoupí, čekáho dobrá rally hra a i "špoupání" posuvníky v nastavení vozu se projeví.

Ale jak už jsem psal hned zkraje, je to parádní průsečík mezi arkádou a simem a odmění hezkými zážitky každého automobilově pozitvního. Pokud se k podobně postiženým řadíte, neměli byste minout :)

Od "restartu" Thiefa jsem raději noc moc neočekával. O to víc jsem byl nakonec překvapený, jaká je z toho prima záležitost. Řadím se mezi skalní příznivce Garretta a jeho rychlých prstů :)
Celou hru v mých očích zachránila Custom obtížnost, kde lze navolit spoustu omezení a vypnout všemožné berličky, takže člověk nakonec skončí u starého dobrého šmejdění po mapě a vymýšlení "kudy by to šlo" a "jak se zatraceně dostat přes tu stráž, aniž by mě viděla". Je to ohromná zábava, obvzlášť při prvním průchodu hrou, protože člověk musí neustále spolupracovat s mapou, aby se někam dostal. A mnohdy, po pracném kličkování mezi strážemi, zjistí, že je ve slepé uličce a musí zase hezky zpátky :)
Tady musím zmínit jeden z neduhů hry, jakým je relativně skromný design misí. Sice vždy existuje pár cest, jak se dostat, tam kam člověk chce, ale většinou jsou 2 nebo 3 jasně dané možnosti, které vedou vedle sebe. Tady byl ve srovnání, kupříkladu Dishonored, o kus vpřed a některé mise z Dark Modu jsou jako z jiné galaxie. Při pomalém a pečlivém průchodu, kdy se člověk snaží ukrást vše, co není přibité, se to ale daří hře dobře kamuflovat.
Dalším nedostatkem je "příběh", který je tak zábavný, že jsem ho přestal sledovat asi po třetí misi a v klidu vše přeskakoval. Vyjde to myslím nastejno. S tím se tak trochu pojí i nudné bossfihgty, které mě opravdu nebavily a byl jsem rád, že jsem je vždy nějak rychle proběhl.

Thiefovská atmosféra tu nechybí, město je krásně ponuré, Garrett občas jízlivý jako vždy. Nebít chybek v designu, bylo by to za více bodů. Každopádně, našlápnuto je dobře, doufám, že vývojáři dostanou ještě možnost se v dalším díle z chyb poučit.

Mně se hra líbí, dýchlo na mě kouzlo "starých časů" a obtížnosti ve hrách. Pokud chce člověk sesbírat všechny bonusy v levelu, dost se zapotí, tady je třeba Rayman: Origins o dost přívětivější. Určitý stereotyp řeším jednoduše tím, že hru nehraji na jeden zátah.

V rámci GOTY edice dohráno i toto DLC, které mne příjemně překvapilo. Upíří tématiku mám všeobecně rád a v původní hře jsem běhal jako upír skoro od začátku :) Tady je však přidán vlastní upíří strom schopností a možnost stát se Upířím Pánem, který vládne mocnou magií. (Druhou volbou je možnost přidat se k lovcům upírů, Strážcům úsvitu.)

Tady se taky projevuje hlavní kámen úrazu, kdy po přeměně na Upířího Pána nejde hra ovládat z pohledu první osoby, ale pouze ze třetí, což je pro mě dost nepřehledné a upřímně u toho trpím.

Přídavek je vkusně začleněn do stávajících lokací a navíc přináší 2 rozlehlejší oblasti, které mě bavilo prozkoumávat. Přináší skvělé zbraně pro boj na dálku, kuše Strážců úsvitu je po očarování skvělý vražedný nástroj :)

U Skyrimu mne minul ten hype před a po vydání hry, díky české distribuci, kterou jsem po zkušenostech s Falloutím univerzem a jeho datadisky, odmítl dál jakkoliv podpořit. Počkal jsem si tedy na GOTY edici s datadisky na STEAMu a hra se mi dostala na monitor až loni na jaře.

Měl jsem trošku obavy po divném Oblivionu, který mne moc nebavil a po mém oblíbeném Morrowindu pro mě byl zklamáním. Skyrim mě mile překvapil atmosférou, která má rozhodně blíže k Morrowindu. A dech mi vyrazila také rozlehlost hry a "obsazenost" světa, kdy téměř na každém rohu čeká na hráče nějaký úkol většího či menšího významu.

Díky GOTY edici jsem se už při hraní nesetkal s žádnými bugy. Zamrzela mne trošku grafická stránka hry, ale tohle vše v dnešní době výborně řeší mody, kdy se z hry dá vykřesat nádherně vypadající záležitost.

O příběhu hry se asi není třeba rozepisovat, pro mě to u TES her bylo vždy to nejméně podstatné a nikdy nebylo o co stát. TES hry jsou pro mne asi nejlepší Role Play hry, kdy si piplám charakter jak chci, plním co chci, prozkoumávám co chci a hra mě nikam netlačí.

Výtku si zaslouží dungeony, které jsou skládané ze stejných "bloků" a po chvíli vypadají jeden jako druhý. Člověk jich projde 5 a viděl už vlastně všechny.
Dál je tu spousta nelogičností typu koně, nebo psa, který se vydrží 5 minut rubat s drakem, ale to už tak nějak k TES hrám patří a pokud to hře člověk toleruje, královsky se pobaví.

Skyrim je pro mne tak trochu unikátní v tom, že ji hraji od vydání GOTY do dneška a stále nemám hotovy všechny vedlejší a guildovní questy. Člověk si od hry týden, dva, odpočine a když ji znovu zapne, to kouzlo ho stejně pohltí :)