Když jsem viděla, že vyšel další díl Hungry Hearts, tak jsem byla nadšená. Poslední tři hry byly skvělé, a tak jsem se nemohla dočkat až se pustím i do téhle. V tomto díle se posouváme o několik desítek let do současnosti (odhadem myslím že se pohybujeme už okolo roku 2010, možná i později). Vevnitř staré restaurace to ale poznat moc nejde. Vaří se tu postaru, tradičně a dobře.

Princip hry je stále stejný: vaření, obsluhování zákazníků a poslouchání jejich příběhů. A to pořád dokolečka, dokud člověk nevyzobe všechny dialogy (pomocí vaření oblíbených jídel zákazníků). Oproti předchozím hrám se tu moc nezměnilo, jediné, co je tu navíc, je dekorování samotné restaurace, což pro mě není zrovna světbourající mechanika. Stále jsem ale ráda za to, že hru může člověk hrát offline, a tudíž i bez reklam, (ne)překvapivě to není u mobilních her tak běžná věc.

Nejlepší částí hry bylo poznávání nových a obzvlášť pak staronových postav. Když jsem si spojila příběh staříka tady s příběhy ještě mladého muže v předchozích dílech, tak to zabolelo. Nicméně na kouzlo prvních dílů to nemá, tam na mě fungoval faktor překvapení, okouzlení a oživení lásky a vzpomínek na pravou japonskou kuchyni.

Příjemná oddychovka, která se nese v duchu Unpacking. Inspirace touto hrou je patrná, ale řekla bych, že Urban Jungle se snaží jít svojí cestou a odlišit se. Stěhování se a zabydlování se v jiných pokojích, bytech a domech je tu sice přítomné, ale jak už název napovídá, hlavní obsah hry se zaměřuje na rostliny.

Většina hry se tedy točí okolo vybírání a umisťování květin tak, aby se splnilo co nejvíce jejich požadavků. Tj. vlhkost vzduchu, sluneční světlo, a pak také vedle kterých dalších rostlin se dané kvítko cítí dobře nebo špatně. Skoro každá druhá kytka nesnáší chudáka monsteru. Za dobré umístění dostane člověk body, za dostatek bodů pak penízky, za které se dají koupit více vzácné druhy květin. A tak to jde stále dokola.

Oproti Unpackingu jsou tu úkoly ke splnění, nějaká ta kytkoidní mechanika, diář pro completionists a příběh, který je víc na očích (dokonce i s dialogovými možnostmi, které ale příběh neovlivní ani o chlup). Samozřejmě se to snaží trochu hrát na city, příběh je hlavně o rodinných vztazích. Nenadchne ani neurazí.

Já jsem od hry dostala to, co jsem čekala, takže já jsem spokojená. Pro dekoratéry a detailisty je dle mého skvělý ten free mode, kde si člověk může opravdu vyhrát. Ty, kteří mají rádi oddychovky, klidné hry, rostlinstvo a jeho pěstování, může tahle hra velmi potěšit.

Komentář píšu pár dní po plnohodnotném vydání, ve hře jsem strávila nějakých 6 hodin, ale je možné, že přijde i nějaký ten update s dalším obsahem a já se ke hře zase vrátím.

Milé, roztomilé a zábavné. Takový malý love letter milovníkům TTRPG.

Na začátku hry se seznámíme s prapodivnou partičkou přátel, živých i neživých (je tu duch slepice, nemrtvá kraví hlava přibitá na prkně atd.) a samozřejmě naším vcelku normálním Sosigem. Po vysvětlení, že bude parta hrát jejich verzi hry na hrdiny, se přesouváme do příběhu o pirátech, pokladu, vzteklých raccích a goblinech.

Je to úplně běžná point-and-click adventura, takže hledání, sbírání a kombinace předmětů, plnění konkrétních úkolů. Sosig se musí stále přesouvat a vracet na různé ostrovy, kde jednotliví kamarádi hrají jednu (ale i více rolí). Od obchodníka, pirátskou královnu přes bohyni moře až po ducha střežícího poklad.

Parádní mi přišly právě ty pauzy, kdy se vrátíme zpět do krčmy, kde naše partička laboruje nad příběhem a postavami nebo se gamemaster dohaduje s tím jedním konkrétním hráčem, který se *až moc* vkládá do děje. Hebbel, který se vtíral do těch "lepších" rolí a kecal gamemasterovi stále do práce, mě opravdu bavil. Skvěle to dokresluje tu realitu TTRPG a taky charaktery jednotlivých postav.

Adventura to není složitá, stěžuje jí jen množství různých ostrovů a to, že je někdy třeba zapříst nový dialog, aby se Sosig mohl posunout dál. Nešly mi třeba sebrat houbičky, protože jsem nenaklikla *všechny* obrázky na receptu. Jinak úkoly záludné nejsou. Bavily mě extra achievementy, kdy musí člověk najít skryté obrázky, nebo všechny obtěžovat s adoptovaným papouškem.

Za mě super oddechovka, mrknu určitě i na ostatní díly, které jsou momentálně k dispozici na itch.io.

Kraťoučká adventura od autorky, která mě už dobrých pár roků láká. Osobitá grafika v kombinaci s gore mi připomínalo tvorbu mého milovaného Rusty Lake. V téhle hře ale nejsou žádné lekačky nebo vyloženě horor. Spíš jen místo kytiček a roztomilostí sbíráte a vybíráte vnitřnosti, mršiny a jiné nechuťárny. Ta celkem roztomilá stylizace vyvážila můj odpor a tak mi i to kuchání zas tak nevadilo.

Člověk se u hry moc nezapotí. Všechno to hledání a luštění bylo velmi jednoduché, prostě taková odpočinková jednohubka. Závěr hry a (jinak téměř nepřítomného) příběhu mě velmi pobavil a kvůli němu jsem hře při hodnocení dala pár bodů navíc.

Za to jedno éčko na Steamu se hra určitě neztratí. Rozhodně plánuji sáhnout jak po autorčině první hře Whimsy, která je k dispozici zdarma (a to se počítá!) a i po její už plnohodnotné (herní délkou) adventuře Birth.

Že práce v kanceláři není zrovna zábavná, vím moc dobře, v Commonplace ale rutina, nuda a šeď nabírá úplně jiných rozměrů. Začátek hry je opravdu jen kolotoč "jít do práce-uklidit svačinu-práce-oběd-práce-jít domů". Kdyby mě hra na začátku nevarovala, že se nedá ukládat a že se musí dohrát na jeden zátah, asi bych jí vypla a už se k ní nikdy nevrátila. Commonplace si vynutilo průchod celou hrou.

Asi vím, o co se hra snažila, ale ono to opravdu vylezlo jako celkem nudná záležitost, která svým závěrem (myslím, že je tam možná více konců) neoslnila. Chvilku někde v půlce tam bylo pár zajímavých momentů, ale nedošla jsem k fázi, že by mi příběh přišel nějak dotažený. Tak trochu myšlenka The Stanley Parable ve slevě.

A nejzásadnější problém vidím v tom, že hra se tváří úplně jinak na promu než jaká je realita. Konverzace s kolegy jsou krátké, o ničem a nenabyla jsem dojmu, že by nějak ovlivňovaly, kam se hra posune. Několikrát jsem ve hře něco sebrala, co jsem ani ve výsledku nepotřebovala. Inventář, zkrátka a dobře, vůbec nefungoval. Nešel otevřít (i když měl), takže jsem věděla, že mám v kapse sušenku, ale sníst jsem jí nemohla. A když už je ve hře ten kávovar, chtělo by to alespoň možnost si to kafe nalít. Spousta dveří nejde otevřít, interakce jsou povoleny jen se specifickými předměty, pouze v určitý moment, takže (hlavně první polovina hry) je velmi přímočará.

Je možné, že jsem hru (do)hrála špatně, že se tam někde skrývá zajímavější konec. Nebo, že jsou místa, kde se dají sesbírané předměty využít. Nebo, že se nějak inventář otevřít dá. Ale pídit se potom nehodlám.

Hra, která je pro mě dvěma herními milníky: první LEGO hra a hra, která mě donutila si koupit xboxový ovladač k notebooku. Vždy budu k hraní preferovat klávesnici a myš, ale tohle se prostě bez konzolového ovladače nedá. Hru jsem poprvé začala někdy v roce 2019, vzdala to po třetí kapitole a zapomněla proč. Tenhle rok to zkusila znovu a velmi rychle jsem si vzpomněla, proč jsem hru nikdy nedohrála. Chybu jsem napravila a s ovladačem v ruce jsem už ji probruslila jedna báseň.

Na Silvestra jsem dočetla celého Pána prstenů, vrhnout se tedy právě na tuhle LEGO hru byla jasná volba. Nečekala jsem, že si LEGO verzi nějak extra oblíbím, ale dohrála jsem ji s dojmem, že si musím zahrát i všechny ostatní hry od LEGO. Je to skvělá oddychovka s (pro mě) super humorem, který odlehčuje typicky temnější stránky známého příběhu. I když některé scény mě dojaly úplně stejně jako ve filmech nebo v knize (My Friends, you bow to no one).

Po dohrání příběhové linky je tu hafo věcí, které jde sbírat, dávat dohromady a rozbíjet (a rozbíjet, a rozbíjet). Taková blbost, ale jak moc to zabaví... Zdaleka nejsem blízko 100%, postupně se ale prokousávám jednotlivými lokacemi a zkouším vyzobat všechno, co se dá. Jsem si jistá, že než dokončím všechny questy, posbírám všechny postavy, kostičky a všechno ostatní, tak to bude ještě nějakou dobu trvat. Musím si ale opravdu dát chvilku od téhle hry pauzu, protože se mi v LEGO kostičkách tvoří už i sny.

Na pokračování Regency Solitaire jsem se dost těšila a musím říct, že po těch vysokých očekáváních jsem trošku zklamaná. Hra je to stále fajn, na solitairu toho moc zkazit nejde, ale... Příběhově mi to přijde ještě více povrchní než díl první, upadla také i obtížnost hry. Matně si vzpomínám, že v prvním díle jsem s některými úkoly měla už problém, tady taková situace nenastala. Na *hard mode* jsem prošla hru prakticky bez problému, opakovala jsem jen pár levelů a to bylo spíš nešťastně vyloženými kartami než obtížností samotné úrovně.

Přes všechny ty neduhy, stále hodnotím hru dobře. Po technické stránce asi není co vytknout, vše funguje, hudba hraje, příběh plyne. Jak už jsem psala, tak příběhově hra sice není hluboká, ale to, že je tu snaha k solitairu přidat alespoň nějakou hodnotu navíc, cením. Bonusové příběhy mě zaujaly trochu víc (i když tady taky člověk vidí to "rozuzlení" už za rohem). Zasazení do historické Anglie mě bavilo, baví a bavit bude, takže i to jsou pro mě plusové body.

Pro solitaire závisláky kvalitní titul, který dohromady dá nějaký 7-8 herních hodin. Pokud vyjde i další díl, sáhnu po něm.

Krátká ale milá adventura. V roli kocoura Mila se snažíte vrátit domů skrz zahrady rozličných sousedů. Úkol znepříjemňují jak straky (jak už název napovídá), ale taky nekočkomilní (i kočkomilní) lidští (i nelidští) sousedé. Ve hře je celkem devět kapitol, které se dohromady dají sfouknout do jedné hodiny.

Projít hrou není nijak náročné, až na jednu hádanku (štěkot) jsem byla schopná projít bez problému. Hlavní náplň je práce s prostředím, takže občas bylo nutné naklonit se blíže obrazovce a hledat mezi pixely. U některých částí hry se člověk musel trochu zamyslet, jak pokračovat dál, což cením.

Asi bych hru nevyzdvihávala do nebes, jako jednohubka je dostačující, ale člověk si z toho na zadek taky nesedne. Tón příběhu je taky trochu zvláštní, hlavně mini příběh té poslední rodinky (rodina "která dostala druhou šanci", otec lehký alkoholik, matka duchem v TV, dcera plna nadějí na lepší zítřky, syn pěstující trávu a řvoucí na psa, že ho zabije... no, co si z toho má člověk vzít, to nevím), který mi tak nějak vůbec nepasoval do zbylého kontextu hry, který byl jinak odlehčený až v momentech vtipný . Z mého pohledu, když už se snažím něco takového zakomponovat, tak to musí mít pointu, rozuzlení nebo něco víc. Takhle to jemně bilo do očí, protože to vypadalo, že snaha o hlubší myšlenku se nestřetla s kvalitním provedením.

Roztomilá jednohubka, která překvapí. Od sokpop mi na Steamu visí už několik her, ale první, co jsem dohrála do konce, je právě tahle dinosauří. Ačkoliv je to hra velmi krátká a, dalo by se říct, primitivně vypadající, tak překvapí.

Cíl hry je jasný, dostat se zpátky na létající talíř. Kolem je jen spousta stromů, klacků a potulujících se dinosaurů. Ovládání je šipkami a klávesami X/Z. Ocenila bych, kdyby tahle informace byla uvedená i ve hře, a nejen v popisku na Steamu, ale co už. Postavička může sbírat, přesouvat a kombinovat předměty (hlavně tedy klacíky). Nejednou mě sebral dinosaur do tlamy a přerušil mi tak pracovní proces.

Hra má celkem tři řešení, první dvě nejsou asi moc těžké na rozlousknutí. Ten třetí ale překvapí svou komplexností. Právě když už se potřetí člověk potuluje napříč ostrovem a přemýšlí, co by ještě, tak objeví další, trochu ukryté věci. Kvůli tomu třetímu konci hodnotím hru tak vysoko. Opravdu jsem nečekala, že si budu lámat hlavu (nebo zub hehe) nad tak kraťoulinkou hrou.

Syberia je jedna z těch her (sérií), kterou jsem si v hlavě nosila jako neodpustitelný rest. Po X letech odkládání jsem se tedy do této velmi známé série pustila a konečně se seznámila s Kate Walker.

Ačkoliv první dojmy byly velmi pozitivní a já byla nadšená, to sednutí si na zadek z opěvované adventury nenastalo. Atmosféra byla ze začátku skvělá, postupně se ale Kate dostává do více ponurých míst a ta fantasknost vyprchala. Stejně tak i automatony byly hodně vidět v první půlce hry, potom už těch udělátek na klíček tolik nebylo a už tedy nenastával i ten wow efekt. Stále vnímám Syberiu jako velmi dobrou adventuru, nemůžu ji ale hodnotit výš kvůli mým dvěma "problémům" s ní.

První problém byla právě změna lokace a extrémní oklika z původní cesty, který mi byl představen. Na Sibiř se tu nepodíváme, z mamutů jsem viděla jen kostry a místo toho se člověk potýká s psychopatem na polorozpadlé sovětské stanici.  A ono by to ani tak nevadilo, kdyby některé úkoly nebyly velmi frustrující. To je právě ten druhý problém, který byl velmi palčivý hlavně v Barrockstadtu, kdy Kate musí pendlovat mezi několika osobami, aby získala pár hroznů na odehnání hejna ptáků. A já si říkala: je tohle myšleno vážně? Nemohla tu být jiná "hádanka" a na ptáky přidat někde šutr? Nebudu lhát, nápovědu jsem musela použít ve více případech, hlavně kvůli rozsáhlým lokacím ve kterých jsem se, se svým mizivým orientačním smyslem, velmi lehce ztrácela.

Možná můj komentář vyznívá spíš negativně, ale takový dojem ze hry opravdu nemám. Zkrátka a dobře má očekávání byly až moc vysoko. Hraní za Kate mě ale bavilo, byla jsem ráda, že se její charakter v průběhu hry vyvíjí a ona začíná být více sebejistá. Mít kolem sebe takovou skvadru, jaká Kate věčně volá, mobil by už dávno letěl z okna automatonového vlaku.

Ve výsledku jsem si Syberii opravdu užila a těším se, až se pustím do druhého dílu. Teď je jen otázkou, jestli se do toho pustit znovu s francouzským dabingem nebo zkusit ten anglický.

Na Trüberbrook jsem se chystala už hodně dlouho, vizuálně mě tahle adventura hodně lákala. Ke krásnému vizuálu se pak přidaly i osobité postavy a lehce tajemná a trochu praštěná zápletka. Co na mě působilo velmi dobře je ten krásně vystihnutá německost... jak to prostředí, tak postavy i ten humor. Hlavně Gretchen mi připomněla jednu mou německou známou... surový sarkasmus, který mám velmi ráda.

Co se hry jako takové týče, obtížností je tak akorát, člověk si nerval vlasy ale zároveň bylo třeba se někdy trochu více zamyslet. Protože zápletka je trochu švihlá konspirací, tak některé úkoly nebyly zrovna ukázkou logiky, ale člověk se k tomu vždycky nějak dopracoval. Do návodu jsem musela nahlédnou suma sumárum dvakrát, ale to byl spíš problém přehlédnutí nové lokace než složitosti jako takové.

Trüberbrook mě tedy nezklamal, určitě se chci ke hře ještě někdy vrátit (a vychytat i ty zbylé achievementy a druhý konec). Za mě je to velmi povedená adventura, která má co nabídnou.

Hledačky jsou ten typ her, ke kterému se budu vždycky vracet. Obzvlášť mě vždy nadchnou ty víc vizuálně vymakané, jako Hidden Through Time nebo Cats in Time . Po Wind Peaks jsem tedy pokukovala už delší dobu. Vizuálně krásné, trailer nadchnul, ale... je to takové nedodělané. Příběh je hodně povrchní a vzhledem k absenci dialogů, musí člověk pochopit, co se děje skrz obrázky, které tu prolínají jednotlivé levely.

Pro mě bylo největším kamenem úrazu ovládání a samotné hledání. Nápověda je nastavena minutkou, takže člověk čeká a pak je přímo naveden na konkrétní místo. Žádné odstupňování nápověd nebo pošťouchnutí správným směrem, rovnou jasná odpověď, kde daný předmět leží. Při hledání bylo taky omezující to, že není možné oddálit pohled tak, aby byla vidět celá oblast, ve které se hledá. A že hledání je někdy pěkný opruz, protože jedinou indicií je pro hráče to, jak předmět vypadá.

Hra je na první pohled opravdu podobná výše zmíněné Hidden Through Time, ale pokulhává jak v mechanice hraní, tak v rozsahu. V HTT těch levelů taky nebylo tolik, ale zato to bylo vyrovnané možností hrát úrovně vytvořené ostatními hráči. Tady je jen těch 10+1 levelů a hotovo.

Plánuje se pokračování, tak jsem zvědavá, jestli si vývojáři něco odnesli z kritiky a ten druhý díl už zmíněné mouchy vychytá.

Možná dávám až příliš nízké hodnocení, ale fakt asi nemám nic pozitivního, co bych k téhle mini hře mohla říct. S Lovecraftem nemám zkušenosti, nicméně jestli je tohle jedna z povídek, která by si zasloužila herní adaptaci... tak nevím, jestli mě úplně láká po tomhle autorovi sáhnout (tohle berte trochu s nadsázkou, ale konkrétně tenhle příběh byl o ničem).

Příběh prvoplánový bez žádné hloubky, naprosto šílená grafická vizualizace (mimika kreslených obličejů je tu opravdu mňamka), co se herního obsahu týče... nula. Opravdu se proklikat pár dialogy a použít peníze, klíč a páčidlo. Toť vše.

A já chápu, že se jedná o narychlo vytvořenou hru v rámci nějakého jamu, ale i tak je to bídné. Když i v popisku na Steamu zdůrazňují, že je to hra velmi krátká (a bacha na to *zdarma*) hra, tak člověk tuší, že nějaká pozitiva čekat nemůže. Necelých 20 minut úspěšně promarněno.

Vizuálně pěkná hra, ale s šíleným ovládáním a celkovou nedokončeností.

Samotný příběh a myšlenka za Akou má dost velký potenciál. To se mi na hře opravdu líbilo. Postavy a příběh, který se pomalu rozvíjí a odkrývá. Navíc, červená panda jako hlavní postava!

Problém je, že potenciál se nesetkal s dobrým provedením. Hra je celá taková nedodělaná. Proč pěstuji kukuřici, když mi k ničemu není? Proč můžu stavět nábytek, když se v domečku ani nemusím ukázat? Proč můžu jíst, když mi neubývá energie a nic mi to nepřidá?

Obsahově se jedná spíš o sérii úkolů, něco nasbírat, někomu něco vyrobit atd. To by samo o sobě ani tak nevadilo, kdyby se hra strašně blbě neovládala. Nastavení klávesnice sice šlo *prý* změnit, ale když jsem se snažila klávesy upravit, hra mě prostě ignorovala. Za těch cca 5 hodin aktivního hraní jsem si na rozložení nezvykla.

Kromě těch základních úkolů je tu pár miniher. Některé jsou na zpestření fajn, ale zase si člověk říká, proč ta energie nebyla ve hře věnována něčemu jinému.

Takže dojmy z hry takové rozporuplné. Je vidět, že vývojáři vypustili do oběhu ještě před tím, než byla dokončená. A vzhledem k tomu, že už je to dva roky od vydání, nepředpokládám, že se ke hře vrátí a dotáhnou jí do konce.

Humorem jemně sofistikovanější, ale hratelností přímočařejší Four Last Things. Klidná jednohubka na kterou se velmi hezky kouká.

Ve hře je hlavní postavou kostlivec umělce, se kterým postupně procházíte různými uměleckými díly. Až na jeden případ hledání rozdílů je obsahem hry hledání X množství jednoho předmětu napříč několika obrazovkami/obrazy, a oprava obrazů (styl "nakresli domeček jednou čarou"). Na částečné vypnutí mozku a relax je to za mě ideál. Když člověk přimhouří oči, tak tam možná najde i nějaký ten příběh.

Já hru zvládla za necelou hodinu. Kdyby byla hra delší vůbec bych se nezlobila, ale vzhledem k tomu, že je hra zdarma, asi nemůžu chtít víc. V každém případě teď pokukuji po prvním díle. Víc takových hidden-object her prosím.

Po My Time at Portia a dohrání na 100%, jsem si hned pořídila i její nepřímé pokračování ještě v early access, nakonec jsem před začátkem hraní počkala na plnou verzi. Začátek příběhu Sandrocku je časově zařazen někdy do třetí čtvrtiny příběhu v Portia (v průběhu se tedy setkáte s několika postavami právě z Portii). Zase hrajete za stavitele, který se přistěhoval do Sandrocku, který stejně jako Portia patří do Aliance svobodných měst. Sandrock je pomalu vysychající oáza obklopená pouští. Oproti Portii je tedy nutnost schraňovat, sbírat a hospodařit s vodou, zvyknout si na časté pouštní bouře, vyřešit problém s neúrodnou půdou atd.

Ačkoliv neholduji pouštní estetice, a radši pro hry preferuji jiné prostředí, na Sandrock jsem si rychle zvykla. Město a její obyvatelé mají charakter (někteří svéraznější než jiní), je tu i celkem dobrá zápletka, která ačkoliv možná trošičku přitažená v místech za vlasy, dávala vcelku smysl. Zase jsou tu mise rozdělené na ty posouvající hlavní příběh (které většinou nemají časové omezení), mise související s příběhy jednotlivých postav (které to časové omezení dost často mají) a pak stavební zakázky.

Nebudu lhát learning curve je asi podobně krutá jako v předchůdci, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla právě tu průpravu z předchozího dílu, tak mi to nepřišlo až tak hrozné. Příručka a návody byly už o dost lépe zpracované, ale i jsem měla občas potřebu využít wiki.

Zase je tu kombinace stavění, dolování nerostných surovin, kácení stromů, zahradničení i hospodářství. Poslední dvě položky jsou ale jen menším, ne tak podstatným faktorem ve hře. Hodně času člověk stráví právě pod zemí, kde dolujete dolujete dolujete. Stejně jako tomu bylo v Portia, při horničině sbíráte i části artefaktů, kterými pak můžete postupně plnit muzeum (to stálo za starou belu, ale o tom více později).

Nechybí ani bojování s padouchy nebo s různými potvorami žijící v okolí Sandrocku. Bojování není žádné umění, agresivním klikáním a občasným uhnutím vyřešíte téměř každý boj. V průběhu hry se objeví i final bosové, ale i ti jsou z většiny v klidu zvládnutelní. Hra v některých instancích varuje, že je vhodné se do konkrétního boje pouštět až v určitém levelu, ale i se svými chabými bojovými schopnostmi, jsem mise procházela o 5-10lvl níž než byla doporučená hranice.

Postupně také zlepšujete vztahy s jednotlivými obyvateli města, ať už plněním jejich zakázek, obdarovávání, hraní miniher nebo randěním. Drtivá většina postav je romancable a ke každé z těch se kterou můžete randit se váže nějaký příběh a specifické mise. Vztah s každou s postav dává hráči různé výhody, s manželstvím pak může hráč třeba získat parťáka do ruin (bojová území) nebo jako v mém případě přijít ke krásnému balíku 100 tisíc zlaťáků. Je tu i možnost potomka, ale to jsem ve hře vynechala. Socializace je možná i skrz různé festivaly a akce, které se v městě celoročně dějí.

Stejně tak si může hráč dle svého gusta upravit svůj a zahradu. Možností, jak si své obydlí vytunit je tu opravdu hodně, oproti Portia je to velký skok. Já jsem na tyto možnosti klasicky kašlala skoro celou dobu hraní a pak jsem se tomu začala trochu víc věnovat až k závěru. No žádný zázrak jsem nevyplodila, ale dalo se na to koukat.

Dvě okrajové činnosti, které jsou ale pro mě v tomto typu hry klíčové, tj. rybaření a muzeum, ale byly velké zklamání. Rybaření je velká bída. Já rozumím tomu, že v poušti se ryby jen tak budou chytat blbě, ale chytání v tekutém písku mě fakt nebavilo. Každá ryba má spešl návnadu, na kterou půjde, jinak nechytíte nic. Stejně tak chytací klec, která ve hře nahrazuje prut, musíte velmi rychle vylepšit na tu nejsilnější verzi, protože ta prvotní funguje snad jen na dvou místech v celé mapě. Nepochytala jsem všechny druhy ryb (kde každý kus má i svojí "královskou" verzi) a ani nepochytám. Není totiž důvod. Pro mise stačí chytat ty dva nejběžnější druhy, o zbytek není zájem. A do muzeum to taky nechce.

Největší tragédie celé hry je právě muzeum, které v Portii až na dvě nevyužitá místa, mohlo skladovat všechny artefakty a všechny druhy ryb, zkrátka a dobře se dalo zkompletovat. Což v Sandrocku nejde. Artefaktů jsou tři velikosti a pro každou velkost je jiná výstavka. Ale math is not mathing, a velkých středně velkých artefaktů je moc, ale míst na ně málo atd. Stejně tak "rybníček" pro ryby má jen pár míst a rozhodně není možné zde naskládat všechny druhy ryb, které jsou k chycení. Odměny za plnění muzea taky nejsou nic moc a zkrátka a dobře, je to spíš otravný aspekt hry.

Vyzobáno mám ze hry snad všechno, co k tomuto datu nabízí. Jsem si jistá, že ještě budou nějaké updaty, ale nepředpokládám nic zásadního.

Suma sumárum jsem si ale hru dost užila, strávila jsem v ní něco málo přes 130 hodin. Pro hráče, co holdují různým farming a building hrám je to dle mého lepší kousek a stojí za to.

Jedna z těch odpočinkových her, kterou už jsem měla nějaký ten pátek na wishlistu. Byla jsem totiž na vážkách, zda mi gameplay vedení obchůdku se samolepkami sedne nebo mě bude nudit. Naštěstí to byla ta první varianta.

Sticky Business je opravdu jednoduchá simulační hra v níž je hlavní náplní tvorba samolepek a jejich následný prodej. Protože hra spadá do kategorie cosy games, obchodní strategii tu člověk opravdu hledat nemůže. Hra se soustředí na ten odpočinkový gameplay, kdy můžete zabít čas vymýšlením a tvořením samolepek, dle své fantazie. Různých *součástek* je tu hodně a dá se s tím vyhrát. Taky se mi líbila možnost přidat do samotných objednávek nějakou tu sladkost (nebo další samolepku) navíc. Naopak mě lehce otravovaly hodiny, které omezovaly množství úkonů, které člověk může udělat během jednoho herního dne. Naštěstí se dá herní den prodloužit (nebo úplně vypnout). To jsem ale udělala až po dohrání všech příběhů, protože to časové omezení k tomu asi tak nějak patří.

Co mě ale nutilo se ke hře vracet jsou příběhy zákazníků. Principem mi hra připomněla Hungry Hearts Diner, zákazníci po čase v nějaké zprávě vyjádří touhu po určité samolepce, a když ji vyrobíte a přidáte do své nabídky do obchůdku, příběh se posune dál. Je škoda, že hráč je v příbězích jen pasivním posluchačem. Celkem je příběhů (i s DLC) ve hře 18, ale mohlo by jich být víc, protože některé mi přišly dost kraťoučké. Kvůli samolepkovým kategoriím jsem čekala třeba příběh vázaný na Halloween nebo na nějakého nadšence do vesmíru.

Není to hra pro každého, ale mě opravdu sedla. Začala jsem hrát ve chvíli, kdy jsem potřebovala prostě vypnout a na to je tenhle žánr her ideální. Já jsem u příběhového Sticky Business zabila okolo deseti hodin a ještě něco asi určitě odehraju. A mám v plánu se zaměřit i na ostatní projekty, které Spellgarden Games vyprodukovalo (a bude vytvářet v budoucnu).

Jedna z těch lepších HO adventur. Jak příběhem (mělo to hlavu a patu), vizuálem (animace obličejů se dala přežít) i herní náplní (dobrý mix všeho bez záludností).

Po delší době HO hra bez bizáru. Mile mě překvapila dějová linka, kdy se dvě hlavní postavy na začátku rozdělí a hra se tedy postupně příběhově posouvá mezi Mary Jane i Jacka. Krátká přechodová animace mi přišla opravdu super, jednoduché ale efektivní. Logické hádanky měly dobrou variaci a daly se s klidem vyřešit.

Nejedná se sice o průkopnický zázrak, ale na ty 3-4 hodiny zabaví. Pro příznivce oddychových hledaček ji s klidem doporučím. Žádné záseky, příběh s nějakým smyslem pro logiku a slušná grafika.

O něco lepší než předchozí díl, ale stále to nedosahuje nějakých zářných kvalit.

Příběh byl o něco zajímavější (ačkoliv předvídatelný) s low-cost Sandmanem v hlavní roli. Celkem mě i bavil hraný německý přízvuk jedné z hlavních postav. Jak je ve zvyku HO adventur, příběh se postupně stával mišmašem největšího kalibru. Celé fantasmagorii nasadila korunu bonusová kapitola, která opravdu neměla ani hlavu ani patu. Tam už ale bylo hodně znát, že ani samotní tvůrci hry to neberou moc vážně.

Hádanky a hledačky opět běžné (ne)obtížnosti s žádnou záludností. Hraní pěkně odsýpalo, nápovědu jsem použila jen jednou, když jsem přehlédla zakasaný papír na jedné obrazovce a nemohla jsem se hnout dál.

Ačkoliv často pochybné kvality, hidden object adventury jsou pro mě komfort a žánr ke kterému se budu stále vracet. Bohužel tahle cca 3hodinová jednohubka patří k tomu horšímu. Nepřestává mě totiž překvapovat (a děsit) jak moc překombinované ty příběhy jsou. Zpravidla od těchto her totiž neočekávám příběh, na který budu vzpomínat do konce života.

O to víc mě vždycky pobaví, jak z jednoduché zápletky, hra skáče z žánru do žánru, a vlastně člověk ani nedokáže pořádně vypíchnout v jakém období a zemi se postava ocitá. Ve zkratce: po dohrání a zavření hry, po hodině ani pořádně nevím, o čem to vlastně všechno bylo.

Tomu negativnímu hodnocení moc ani nepomohlo šílené zanimování obličejů mluvících postav, říkám to snad u každé HO hry, kterou komentuji, ale tady to tomu nechtěně dodávalo k tomu hororu... neb ještě neposedlé dítě, vypadalo jak z Exorcisty.

Kromě výše uvedených nedostatků, kvůli kterým to nedostane ani 50%, se ale jinak jedná o celkem standartní HO adventuru. Celkem vyvážený poměr hádanek a HO obrazovek. Hádanky jsem neměla potřebu přeskakovat, nikde jsem se vyloženě nezasekla, vizuál (až na ty animace) ok. Dost mě pobavil vizuál některých "démonů" (kombo očních bulv, strašáka a vrány), opravdu nevím v čem ti, co to dávali dohromady jedou.

Kdyby ti řekli ať skočíš z okna, taky to uděláš?

Velmi krátký animovaný zážitek, který ale dobře a s nadsázkou zachycuje skupinové chování dětí (a lidí obecně) Jít proti partě nebo dokonce davu je totiž velmi těžké a někdy i nemožné.

Samotné projití této "hry" má sice náznak nějakých logických hádanek, ale za logickou hru bych Kids neoznačila. Ale za ani ne 15 minutovou neotřelou animaci ano. Vizuál, myšlenka i zvukový/hudební doprovod je na jedničku. Je to milé, je to k zamyšlení a dobře se na to kouká. Tleskám.