Nizozemský obraz, který tuto hru inspiroval je jeden z mých neoblíbenějších. V Berlínské galerii mají vystavený originál a člověk si s pomocí přiloženého katalogu může projít všechny přísloví, které jsou v obraze nakresleny. V této hře je to ještě jednodušší a při vyplnění dané části obrazu vyskočí obrázek originálu a taky přísloví, které se k němu váže (případně s dovysvětlením nebo anglickým ekvivalentem).

Samotný princip hry je velmi zjednodušený picross (anebo ty miny), takže je to ideální hra při které se dá poslouchat podcast, audiokniha, atd. Bez nějakého doprovodu je to asi trochu větší úkol, protože vyplňování políček je dost repetitivní a nevyžaduje moc mozkových buněk. A než jsem celý obraz dokončila tak uběhlo skoro 28 hodin.

Od autora je také na steamu zdarma hra, kde místo nizozemského obrazu dáváte dohromady mozaiku událostí z minulého (anebo předminulého) roku. Tam jsem zatím sice na začátku, ale i tak pro ty, které baví oddechovky nebo hledají hru u které můžou jemně multitaskovat, můžu tuhle sérii her doporučit.

Původní Reigns jsem si zběžně zahrála skoro před 10 lety, sice mě swipovací mechanika přišla zajímavá, ale zároveň byla dostatečně frustrující na to, abych hru nechala být. Jenže ouha, po tolika letech se hra spojila se světem zaklínače a mně to prostě nedalo. No a jsem fakt ráda, že jsem se nechala zaklínačem ukecat.

Gró hry je stále balancování 4 faktorů, v zaklínačské verzi jsou to lidé, nelidé, čarodějové a monstra. Pozor je ale nutný dávat hlavně na ty první tři. U monster pokud "pohár" přeteče tak následuje pouze boj. Kartičkové souboje mě taky dost bavily, obzvlášť pokud měli nějakou přidanou "zajímavost". Dryáda na vás zároveň s normálním útokem střílí šípy, drak chrlí oheň a čert vás může pokopat...

I přes frustraci, že vzhledem k tomu, že nemůžete nijak moc ovlivnit jaká karta vám padne jako další a nedá se tedy spoléhat na nějakou pevnou strategii, hru jsem dohrála. Komplet. Se všemi konci, monstry, inspiracemi a (hlavně) achievementy. A kdo za to může? No přece Geralt. Znovuobjevování již velmi dobře známého světa s tím sarkastickým, černým, někdy nechutným humorem přiostřené trochou absurdna mě prostě bavil. Potkávání známých postav a monster, pomrkávání po historkách ať už z klasického herního zaklínače nebo z knih hře přidalo úplně nový rozměr.

Zároveň jak už jsem zmínila, potřeba vyzobat všechny kartičky a všechny závěry příběhu člověka nutí zkoušet nové odbočky a prozkoumávat kam vás karty můžou zavést. Uznávám, že někdy je to trochu komplikovanější a člověk musí upustit od logiky, ale v tom asi tkví i kouzlo téhle hry.

Reigns mají samozřejmě daleko od dokonalosti. Je to notně poznat hlavně v závěru, kdy je člověk nucen rerollovat xy karet, jen aby se dostal na tu co potřebuje. Ovládání na PC je pěkně blbé bez ovladače, ten jsem musela zapojit hned po prvním boji, který s myší moc nefungoval. Hra je očividně dělaná primárně na mobily, ale věřím, že se na PC mohla trochu učesat.

Já jsem si hru užila, ale jsem si jistá, že to není pro každého. Určitě mě to nepřesvědčilo o tom, že bych si musela zahrát i ostatní Reigns hry. Takže je na každém soudruhovi, aby si vyhodnotil, zda je hra dost lákává i přes tu frustrující mechaniku anebo právě kvůli ní.

Další rok, další díl Hungry Hearts. Tahle série točící se kolem zvědavé babči, japonské kuchyně a nostalgie je moje srdcovka. Jsou to jedny z mála mobilních her, které nejsou napumpované pay-to-play mechanikami a stresem. Je totiž úplně jedno, jestli na hře budu viset od rána do večera, nebo na ni týden ani nesáhnu. Hra nijak netrestá to, že hráč žije i normální život mimo hru.

Jako vždy se tu setkáváme se staříky v hlavních rolích, hromadou receptů k odemčení a dojemnými příběhy ze života. V tomhle díle mě sice příběhy tolik neoslovily, ale myslím si, že je to i tím, že narozdíl od předchozích dílů tu není tolik "starých známých". I tak se mi líbilo, jak byly jednotlivé příběhy provázané mezi sebou.

Obměnily se i recepty, tentokrát je tu hodně jídel inspirovaných čínskou kuchyní a zároveň i samostatná ikonka na ramen. Různé druhy této nudlové pochutiny se odemykají pomocí kombinace ingrediencí na vyžádání zákazníků. Tahle mechanika trošku zbrzdila můj průchod hrou, protože některé druhy ramenu jsou prerekvizitou pro vytvoření jiného, takže příběhový postup jedné postavy brzdil postup postavy jiné.

I přes to jsem si ale hraní užila a samozřejmě se zase inspirovala, co si musím uvařit.

Krátké logické hříčky od Bart Bontea mám fakt ráda. Tohle je první od jeho "barevných" her, do které jsem se pustila. I když je hra docela odlišná od jeho 50 levelových barevných klasik, tak je Bartův styl stále poznat. Vyváženost mezi adventurností a logickými hádankami je tu tak akorát. Každá místnost představuje novou výzvu a často i úplně jiný styl hádanky.

Napříč bytem se opakují především hádanky spojené s geometrickými vzory. Odkud ale vzít ten správný vzor se liší místnost od místnosti. Taky je potřeba se několikrát v bytě vrátit a najít indicie v jiné, už odemčené, místnosti. Vizuální zpracování se mi moc líbilo, obzvlášť v kombinaci s jeho využitím v rámci hádanek. Nejlepší úkol byl jeden z těch závěrečných: (malé-střední-velké kolečko aneb splachovací čudlík, víko od koše a záchodový dekl) Miluju ty aha momenty, kdy si člověk připadá extrémně chytře.

K dispozici je tu i nápověda, ale za celou dobu jsem neměla potřebu ji využít. Na všechny kroky se dá dojít, i když někdy mi to trvalo trochu déle, než bych si přála. Za mě je to skvělá adventurka na zkrácení dlouhé chvíle.

Tuhle hru jsem měla v hledáčku už od oznámení. V předchozí hře studia Sticky Business jsem totiž utopila velké množství času a hodně mě bavila. Ritual of Raven je už o dost komplexnější herní zážitek a další z farmářských/sociálních simulátorů na trhu. Její předností je hlavně grafické zpracování, postavy se a jejich příběhy se kterými se v ní potkáte a docela zajímavý princip zahradničení (trochu podobné úplně základní programovací syntaxi) pomocí arkánových karet a pomocníků.

Prvních pár hodin jsem si užívala ale potom nastala dřina a vleklost šlechtění některých rostlin (plně vypěstovat čtyři různé rostliny, potom je vyšlechtit do dvou, ty zase nechat vyrůst, zase vyšlechtit do té poslední verze). Přičemž samozřejmě každý druhý úkol potřebuje několik druhů rostlin a ve velkém množství. V této hře nemůže hráč orat, sázet ani zalévat rostliny sám. Na všechno se musí "naprogramovat" arkánoví pomocníci, kteří úkony dělají za vás. Věřím, že někdo jiný by si v tom pohrál a zautomatizoval celý proces, aby to měl téměř bez práce, ale já jsem některé karty ve hře vůbec nevyužila. Trošku šokující moment byl, když jsem si uvědomila, že můžu proces urychlit tím, že budu na sebe spamovat urychlení růstu, u kterého mi dávalo smysl, že bude fungovat jen jednou za herní den. To uvědomění, že jsem mohla některé ze záseků urychlit, naštvalo. Ke šlechtění rostlin se váže i nevýhoda, že nemůžete z vyšlechtěné rostliny vytáhnout semínka na tento již vytuněný druh, ale vždycky jen základní typ rostliny, který si můžete i koupit. Takže pokud potřebujete větší množství tak musíte šlechtit zase od začátku.

Protože někdy je pěstování docela matematika, nacházela jsem se ve dvou módech hry. Buď jsem dávala dohromady potřebné suroviny, abych se posunula v jednom z questů, který zároveň blokoval 5 dalších nebo jsem neměla do čeho dloubnout. Především úkoly přátelství (každá z podstatných herních postav má 3 s několika kroky) byly hodně propojené, takže jsem často musela mezi questy přeskakovat, abych se mohla posunout dál. Přišlo mi zvláštní, že hra nějak tyhle questy nedávkovala postupně, aby se předešlo těm vzájemným zásekům. To vyvážení mezi grindem a příběhem je z mého pohledu jemně nevyvážené. Samotná příběhová linka je milá, postavičky, které během hry potkáte jsou různorodé. Dialogy a výrazy jednotlivých postav mě bavily, lehký humor mi tu taky sedl.

Nakonec hru hodnotím pozitivně, ale asi ne tak moc jak jsem čekala, když jsem s hraním začala. Je asi to tím, že i když si myslím, že mám tenhle "farmářský" typ her ráda, tak mi ta občasná (a někdy častá) monotónnost nesedí. Nikdy jsem nehrála ani Animal Crossing, ani Stardew Valley a možná bych zjistila, že i tyhlety pilíře žánru nejsou pro mě. Takže i když jsem byla nadšená z prvních minut a příběhu, samotný proces pěstování a sklízení mě někdy nudil a nebavil. Ve výsledku bych tedy hru i doporučila, dost možná je chyba ve mně, a ne v samotné hře.

Tak jestli chcete vidět Laru Croft z temu, šíleného (asi) ruského vědce se smíchem alá Fantomas, a hlavního hrdinu, který má na sobě (jak se ukáže v závěrečné filmové sekvenci) tílko s konfederační vlajkou, tohle je hra přímo pro vás. Kromě boje s netopýry, deaktivace bomb a granátů a procvičení se v azbuce, je tu taky sbírání srpů a kladiv v různých podobách (ano, kombinace srpu a kladiva je v jedné hledací obrazovce přímo vyžádána). Srp a kladivo na červeném poli vás provází na kurzoru celou hrou. Taky se tu potkáte s bustou a plakátem takových legend jako je Stalin, Lenin nebo Marx.

I když český název mluví o Ralsku (kde mám rodinné kořeny a to místo znám velmi dobře), tak Ralsko bylo vybrané asi jako náhodné místo v ČR, kde Rusové během okupace žili. Sice jsou tam vymlácené bytovky a opuštěná ruská škola, asi i nějaké ty miny v lesích ještě zůstaly, ale takovýhle bunkr jako se nachází ve hře tam najdete asi těžko. Objeví se tu totiž i žralok a chobotnice.

Jsem na bizár z HO her zvyklá, většinou se to ale spíš sklouzne k pohádkám a fantaksnosti. Závěr sestřelení padoucha a pomalý záběr na hrdinu v konfederačním tílku s tulící se přítelkyní dívající se na výhled se západem slunce si může potřást rukou se záběry filmů amerických akčních hrdinů. Ani se nedivím, že tenhle bizár je rozdáván zdarma (nebo že by to bylo kvůli tomu novému zákonu o propagaci komunismu?). Mimochodem díky Kwoky za tip, že to Špidla nabízí zadarmo.

Pár vět k hratelnosti ať se přestanu snažit popsat nepopsatelné: jako hidden object hra to není úplně zlé, hádanky i hledací obrazovky jsou tu vyváženě a fungují, jak mají. Občas jsem hádanku přeskočila, protože jsem neměla trpělivost. Oživí to tu i lovení ryb, mlácení netopýrů a sestřelování námořních min.

Doporučit? Nedoporučit? Asi takhle, pokud chcete vidět bizár, tak ano, jinak asi ne. Ten srp a kladivo jsem zvládla ignorovat, nicméně konfederační vlajka byl hřebíček do mojí rakve. Český dabing tu je, ale v podstatě se jedná o úvodní video a pak už češtinu moc neuslyšíte.

Universe for Sale mě uvítalo nádherným grafickým zpracováním a zajímavým soundtrackem. V první minutách hra zaujala i příběhem, bohužel v průběhu hraní moje nadšení dost opadlo, a to především kvůli neustále zamrzajícím obrazovkám, kdy jsem co 20 minut musela hru natvrdo vypnout a restartovat. Naštěstí se hra automaticky ukládá (skoro) na každém kroku, takže se tak alespoň nedělo na úkor postupu. Nicméně mít zatajený dech pokaždé, když jsem přecházela do jiné části mapy, a doufat, že se tentokrát hra načte bez problému, bylo dost otravné.

Když ale přejdu technické neduhy (problém jsem měla i s krkolomným ovládáním), tak příběh byl zajímavý. Sice jsem nebyla v šoku z rozuzlení (tak trochu jsem ho tušila asi od půlky děje), ani to nebylo to nejoriginálnější, s čím jsem se kdy setkala, ale i tak to nebylo úplně špatné. Cestování časem, alternativní vesmíry a podobně jsou mojí slabinou a podání musí být hodně blbé, aby mě to nebavilo.  Hlavní předností hry je opravdu ten vizuál, fakt se na to krásně dívá (především jsem si užívala různé vesmíry, které v rukou Lily vznikaly). Život ve vesmírné kolonii je vždycky vděčné téma, obzvlášť pokud si autoři vyhrají s populací, která bude dané místo okupovat.

Z pohledu hratelnosti je to jemně ukecaná (jak jinak) vizuální novela, přičemž těch miniher je tu povícero než u jiných, ale není asi o čem moc vykládat. Nejvíc propracované je samotné tvoření nových vesmírů, kde si člověk může kombinovat ingredience a tvary podle libosti a potom nahlédnou, co se v tom vesmíru děje. Tyhle části hry ale nemají moc vliv na samotný děj, což mi přišlo trochu škoda. Mezi ostatní herní prvky patřilo přehazování kabelů, tu zatáhnout za páčku, tu chvíli navigovat vesmírnou loď.

Není to asi titul, který bych doporučovala na potkání, ale určitě si na tuhle hru ještě v budoucnu vzpomenu. Myslím, že má co nabídnout, jen kdyby to tak často nepadalo. Právě to neustálé restartování hodnocení stáhlo dolů, narativní hra s jednoduchou mechanikou by měla vtáhnout do děje a plynout. Bylo to jako když se člověk snaží začíst do nové knihy a stále ho někdo vyrušuje.

Moje Steam knihovna je bezedná studnice divných hidden-object her, vždycky objevím další, kterou jsem si kdysi někde pořídila za pár drobných a po chvíli zapomněla, že vůbec existuje. Tahle hra je zároveň tím jediným, co mi vylezlo pod slovem train. Takže v první kategorii letošní výzvy nedojde na Syberii 2 ale na tento (očividně kvalitnější) kousek. Pro jednou plním dokonce na HC, protože většina hry je právě v jedoucím vlaku.

Nebudu lhát příběh i hra samotná je to horší z oboru. Klasicky to nemá ani hlavu ani patu, ovládání jednoduchého klikání tu klíč tu zámek je krkolomné. Pokud se netrefíte na předdefinovaných pár pixelů, nástroj se vám vrátí do inventáře atd. Hledacích obrazovek je tu pomálu, hlavní náplní je právě sbírání věcí a jejich užití na další obrazovce. Nejbizardnější kombinace je protentokrát sestavení draka (toho na provázku) za účelem přitáhnutí blesku... aby to osvítilo specifický kout na obrazovce a hlavní postava tak mohla najít harpunu, která tam ležela. Samozřejmě nechybí pár logických hádanek.

Přestože se hra tváří jako strašidelná, tak tu nehrozí žádné úleky. Sice tématika asi není úplně pro děti: oběšený panák, panák v elektrickém křesle, automat na oční bulvy apod. ale i mě, která se občas leká i svého stínu, to nechalo chladnou.

Na zabití cca dvou hodin je hra dostačující, ale podruhé bych si hru nekoupila, a to ani za těch 20 korun, které mě pravděpodobně stála.

Na Československo 38-89 už jsem se chystala dost dlouho. Pár let zpátky tenhle titul zněl ze všech stran, a tak jsem si hru zapsala jako jeden z kroků jak si dějepis ze střední a ZŠ trochu oprášit. Jako vzdělávací nástroj je příběh podán zajímavě a určitě se objevily právě i historické fakty a artefakty o kterých jsem slyšela poprvé. Co se herních prvků týče asi není o čem moc psát.

Jak už je zmíněno v jiných komentářích, tak vyváženost mezi tím, jestli se jedná o hru nebo o výukový projekt není moc dobrá. Ani vyloženě netoužím po více minihrách a herních aspektech, zároveň je ale pak frustrující, že si člověk nemůže tenhle projekt užít jako čistě interaktivní film bez "gamifikace". Pokud chci postoupit dál musím opakovat stejné rozhovory za žetony z miniher, jinak se k dalším střípkům příběhu nedá dostat. Přišlo mi to jako taková nešťastná mezera mezi buď a nebo.

Odkrývání příběhu pomocí propletených životních osudů je vděčný způsob vyprávění, který nenudí a má možnost poskytnout informace tak, že si je člověk zapamatuje. Pokud nějaká reálie zaujme, je k dispozici encyklopedie, kde už je všechno rozepsáno více do hloubky. Hra se nesoustředí jen na válku a holokaust jako takový, ale vypichuje i kulturní reálie doby a život v protektorátu.

Jako celek ale hodnotím tuhle "hru" pozitivně, určitě mi to něco dalo, když už ne herně tak rozhodně informačně. Věřím, že časem dojde i na Svobodu.

Jako skalní fanoušek tvorby od Rusty Lake a zároveň už dlouholetý odmítač čehokoliv, co není singleplayer (když pominu Fall Guys), jsem pár let zpátky musela zkousnout, že se v rámci Rusty Lake univerza vynořilo The Past Within. Dlouho to byl kousek, který jsem si neměla s kým zahrát. No a konečně na to přišel čas (a zcela náhodou se to sešlo i s úkolem z herní výzvy 2026).

Na začátku uvítá stejná strašidelná atmosféra jako vždycky a se spoluhráčem si rozdělíte, kdo bude hrát za přítomnost a kdo za minulost. Velký plus za mě je, že ke hře není třeba se připojit online (průběh hry si vlastně odstartujete na raz, dva, tři přes voicechat). Pak už se odkrývá propojení mezi časovými rovinami a trochu příběhu o Vanderboomových. Hrála jsem za minulost a uvítal mě klasický 2D pohled, dopis a zamčená krabička. Naopak kamarádka pracovala v 3D prostředí s mechanickou kostkou plnou čudlíků a jiných udělátek. Když se naše pozice v druhé kapitole hry prohodily, tak mě právě tenhle pohled ve hře překvapil, protože do téhle chvíle Rusty Lake na 3D pohled nesáhlo.

V rámci toho, že se hra soustředila na neustálou spolupráci mezi oběma hráči, tak hlavní náplní bylo především zadávání kódů a šifer, klikání sekvencí obrázků apod. Řekla bych, že je to určitě jednodušší hra, nikde jsme se vyloženě nezasekly vyjma jednoho momentu, kdy byl problém spíš načasování než nepochopení.

The Past Within jak je zvykem u jiných her ze série strašilo, znechucovalo a bavilo. Samozřejmě jsme se bavily s kamarádkou i navzájem svými úleky na "tím hnusákem" a hláškami typu "klepe se mi kladivo". Hru jsme prosvištěly za necelé dvě hodinky, s tím, že se k ní určitě někdy vrátíme abychom si prohodily role. Za mě tedy láska k Rusty Lake přetrvává a budu je stále chválit kudy chodím.

Další díl HotK neurazí ani nenadchne. Pokud vás bavily předchozí díly, víte co čekat a budete asi spokojení, pokud čekáte změnu k lepšímu, k horšímu nebo vlastně jakoukoliv... nedočkáte se. Stejně jako v předchozích dílech je stejný průchod hrou, stejný příběh alá nízkonákladová pohádka, vizuál stejný, achievementy stejný, postavy (téměř) stejný. A mně to ani moc nevadí. Prostě oddechovka na pár hodin (tentokrát mi to vyšlo na 3.6), při které člověk nemusí moc přemýšlet.

U tohohle dílu mě trochu zarazilo množství úkolů, které se hned ze začátku vyrojí ze všech stran (nejdřív jsem si myslela, že si jen špatně pamatuji předchozí díly, ale komentář od rikuhahla mě ujistil, že toto je opravdu novinka). Snad na každé nové části mapy bylo 3-6 nových postav a u každé vykřičník. Celkem snadno se tedy člověk zamotá do toho, kdo chtěl co, co k tomu chybí, a tedy co musím i sbírat. Byl to trošku chaos. I kvůli tomu člověk stále něco strádá... neusnadňuje to ani skutečnost, že se nic nerespawnuje, takže když si člověk něco vyzobe a nechytře to prodá, tak pak musí špekulovat, jak dát všechny lektvary/zbraně/potraviny atd. dohromady.

Stejně jako u předchozích dílů je po konci ještě mini pokračování děje (pokud se z menu vrátíte zpět do hry). Tentokrát ale ne v podobě dalších úkolů ale jen pár dialogů mezi stěžejními postavami, kde si autoři hry nechávají pootevřené dveře pro další možný díl.

Ke kvalitě dialogů ještě dodám kus textu, který mě v danou chvíli velmi pobavil. A to když hlavní mág příběhu praví: "Ty máš draka? Kde?"

Florence jsem měla na wishlistu už pěknou řádku let, ale co mě konečně donutilo si ji koupit (a zahrát) byla výstava v MO Museu ve Vilniusu. Výstava GamePlay. Playing for Impact měla "vystaveno" spoustu zajímavých kousků k vyzkoušení a jedna z her, po které jsem sáhla, byla právě Florence. V Litvě jsem si tedy vyzkoušela prvních pár kapitol a doma už odehrála hru pěkně celou.

Hra má velmi jednoduchý gameplay a je to taková ta hra ze života, která ale alespoň trošku zacloumá emocemi. A to já můžu. Velmi se mi líbilo zpracování právě více emocionálních momentů, kdy i bez většího vysvětlování člověk pochopí, co postavy ve hře prožívají. Třeba design bublinových konverzací byl za mě skvělý a dokázal vystihnout realitu i bez toho, aniž padlo jediné slovo. Všechno podkresluje úžasný soundtrack, ke kterému se určitě chci vrátit.

Hra je sice kraťoučká, ale v delším formátu by mohla ztratit svoje kouzlo, takže jí to ani tak nevyčítám.

Když jsem viděla, že vyšel další díl Hungry Hearts, tak jsem byla nadšená. Poslední tři hry byly skvělé, a tak jsem se nemohla dočkat až se pustím i do téhle. V tomto díle se posouváme o několik desítek let do současnosti (odhadem myslím že se pohybujeme už okolo roku 2010, možná i později). Vevnitř staré restaurace to ale poznat moc nejde. Vaří se tu postaru, tradičně a dobře.

Princip hry je stále stejný: vaření, obsluhování zákazníků a poslouchání jejich příběhů. A to pořád dokolečka, dokud člověk nevyzobe všechny dialogy (pomocí vaření oblíbených jídel zákazníků). Oproti předchozím hrám se tu moc nezměnilo, jediné, co je tu navíc, je dekorování samotné restaurace, což pro mě není zrovna světbourající mechanika. Stále jsem ale ráda za to, že hru může člověk hrát offline, a tudíž i bez reklam, (ne)překvapivě to není u mobilních her tak běžná věc.

Nejlepší částí hry bylo poznávání nových a obzvlášť pak staronových postav. Když jsem si spojila příběh staříka tady s příběhy ještě mladého muže v předchozích dílech, tak to zabolelo. Nicméně na kouzlo prvních dílů to nemá, tam na mě fungoval faktor překvapení, okouzlení a oživení lásky a vzpomínek na pravou japonskou kuchyni.

Příjemná oddychovka, která se nese v duchu Unpacking. Inspirace touto hrou je patrná, ale řekla bych, že Urban Jungle se snaží jít svojí cestou a odlišit se. Stěhování se a zabydlování se v jiných pokojích, bytech a domech je tu sice přítomné, ale jak už název napovídá, hlavní obsah hry se zaměřuje na rostliny.

Většina hry se tedy točí okolo vybírání a umisťování květin tak, aby se splnilo co nejvíce jejich požadavků. Tj. vlhkost vzduchu, sluneční světlo, a pak také vedle kterých dalších rostlin se dané kvítko cítí dobře nebo špatně. Skoro každá druhá kytka nesnáší chudáka monsteru. Za dobré umístění dostane člověk body, za dostatek bodů pak penízky, za které se dají koupit více vzácné druhy květin. A tak to jde stále dokola.

Oproti Unpackingu jsou tu úkoly ke splnění, nějaká ta kytkoidní mechanika, diář pro completionists a příběh, který je víc na očích (dokonce i s dialogovými možnostmi, které ale příběh neovlivní ani o chlup). Samozřejmě se to snaží trochu hrát na city, příběh je hlavně o rodinných vztazích. Nenadchne ani neurazí.

Já jsem od hry dostala to, co jsem čekala, takže já jsem spokojená. Pro dekoratéry a detailisty je dle mého skvělý ten free mode, kde si člověk může opravdu vyhrát. Ty, kteří mají rádi oddychovky, klidné hry, rostlinstvo a jeho pěstování, může tahle hra velmi potěšit.

Komentář píšu pár dní po plnohodnotném vydání, ve hře jsem strávila nějakých 6 hodin, ale je možné, že přijde i nějaký ten update s dalším obsahem a já se ke hře zase vrátím.

Milé, roztomilé a zábavné. Takový malý love letter milovníkům TTRPG.

Na začátku hry se seznámíme s prapodivnou partičkou přátel, živých i neživých (je tu duch slepice, nemrtvá kraví hlava přibitá na prkně atd.) a samozřejmě naším vcelku normálním Sosigem. Po vysvětlení, že bude parta hrát jejich verzi hry na hrdiny, se přesouváme do příběhu o pirátech, pokladu, vzteklých raccích a goblinech.

Je to úplně běžná point-and-click adventura, takže hledání, sbírání a kombinace předmětů, plnění konkrétních úkolů. Sosig se musí stále přesouvat a vracet na různé ostrovy, kde jednotliví kamarádi hrají jednu (ale i více rolí). Od obchodníka, pirátskou královnu přes bohyni moře až po ducha střežícího poklad.

Parádní mi přišly právě ty pauzy, kdy se vrátíme zpět do krčmy, kde naše partička laboruje nad příběhem a postavami nebo se gamemaster dohaduje s tím jedním konkrétním hráčem, který se *až moc* vkládá do děje. Hebbel, který se vtíral do těch "lepších" rolí a kecal gamemasterovi stále do práce, mě opravdu bavil. Skvěle to dokresluje tu realitu TTRPG a taky charaktery jednotlivých postav.

Adventura to není složitá, stěžuje jí jen množství různých ostrovů a to, že je někdy třeba zapříst nový dialog, aby se Sosig mohl posunout dál. Nešly mi třeba sebrat houbičky, protože jsem nenaklikla *všechny* obrázky na receptu. Jinak úkoly záludné nejsou. Bavily mě extra achievementy, kdy musí člověk najít skryté obrázky, nebo všechny obtěžovat s adoptovaným papouškem.

Za mě super oddechovka, mrknu určitě i na ostatní díly, které jsou momentálně k dispozici na itch.io.

Kraťoučká adventura od autorky, která mě už dobrých pár roků láká. Osobitá grafika v kombinaci s gore mi připomínalo tvorbu mého milovaného Rusty Lake. V téhle hře ale nejsou žádné lekačky nebo vyloženě horor. Spíš jen místo kytiček a roztomilostí sbíráte a vybíráte vnitřnosti, mršiny a jiné nechuťárny. Ta celkem roztomilá stylizace vyvážila můj odpor a tak mi i to kuchání zas tak nevadilo.

Člověk se u hry moc nezapotí. Všechno to hledání a luštění bylo velmi jednoduché, prostě taková odpočinková jednohubka. Závěr hry a (jinak téměř nepřítomného) příběhu mě velmi pobavil a kvůli němu jsem hře při hodnocení dala pár bodů navíc.

Za to jedno éčko na Steamu se hra určitě neztratí. Rozhodně plánuji sáhnout jak po autorčině první hře Whimsy, která je k dispozici zdarma (a to se počítá!) a i po její už plnohodnotné (herní délkou) adventuře Birth.

Že práce v kanceláři není zrovna zábavná, vím moc dobře, v Commonplace ale rutina, nuda a šeď nabírá úplně jiných rozměrů. Začátek hry je opravdu jen kolotoč "jít do práce-uklidit svačinu-práce-oběd-práce-jít domů". Kdyby mě hra na začátku nevarovala, že se nedá ukládat a že se musí dohrát na jeden zátah, asi bych jí vypla a už se k ní nikdy nevrátila. Commonplace si vynutilo průchod celou hrou.

Asi vím, o co se hra snažila, ale ono to opravdu vylezlo jako celkem nudná záležitost, která svým závěrem (myslím, že je tam možná více konců) neoslnila. Chvilku někde v půlce tam bylo pár zajímavých momentů, ale nedošla jsem k fázi, že by mi příběh přišel nějak dotažený. Tak trochu myšlenka The Stanley Parable ve slevě.

A nejzásadnější problém vidím v tom, že hra se tváří úplně jinak na promu než jaká je realita. Konverzace s kolegy jsou krátké, o ničem a nenabyla jsem dojmu, že by nějak ovlivňovaly, kam se hra posune. Několikrát jsem ve hře něco sebrala, co jsem ani ve výsledku nepotřebovala. Inventář, zkrátka a dobře, vůbec nefungoval. Nešel otevřít (i když měl), takže jsem věděla, že mám v kapse sušenku, ale sníst jsem jí nemohla. A když už je ve hře ten kávovar, chtělo by to alespoň možnost si to kafe nalít. Spousta dveří nejde otevřít, interakce jsou povoleny jen se specifickými předměty, pouze v určitý moment, takže (hlavně první polovina hry) je velmi přímočará.

Je možné, že jsem hru (do)hrála špatně, že se tam někde skrývá zajímavější konec. Nebo, že jsou místa, kde se dají sesbírané předměty využít. Nebo, že se nějak inventář otevřít dá. Ale pídit se potom nehodlám.

Hra, která je pro mě dvěma herními milníky: první LEGO hra a hra, která mě donutila si koupit xboxový ovladač k notebooku. Vždy budu k hraní preferovat klávesnici a myš, ale tohle se prostě bez konzolového ovladače nedá. Hru jsem poprvé začala někdy v roce 2019, vzdala to po třetí kapitole a zapomněla proč. Tenhle rok to zkusila znovu a velmi rychle jsem si vzpomněla, proč jsem hru nikdy nedohrála. Chybu jsem napravila a s ovladačem v ruce jsem už ji probruslila jedna báseň.

Na Silvestra jsem dočetla celého Pána prstenů, vrhnout se tedy právě na tuhle LEGO hru byla jasná volba. Nečekala jsem, že si LEGO verzi nějak extra oblíbím, ale dohrála jsem ji s dojmem, že si musím zahrát i všechny ostatní hry od LEGO. Je to skvělá oddychovka s (pro mě) super humorem, který odlehčuje typicky temnější stránky známého příběhu. I když některé scény mě dojaly úplně stejně jako ve filmech nebo v knize (My Friends, you bow to no one).

Po dohrání příběhové linky je tu hafo věcí, které jde sbírat, dávat dohromady a rozbíjet (a rozbíjet, a rozbíjet). Taková blbost, ale jak moc to zabaví... Zdaleka nejsem blízko 100%, postupně se ale prokousávám jednotlivými lokacemi a zkouším vyzobat všechno, co se dá. Jsem si jistá, že než dokončím všechny questy, posbírám všechny postavy, kostičky a všechno ostatní, tak to bude ještě nějakou dobu trvat. Musím si ale opravdu dát chvilku od téhle hry pauzu, protože se mi v LEGO kostičkách tvoří už i sny.

Na pokračování Regency Solitaire jsem se dost těšila a musím říct, že po těch vysokých očekáváních jsem trošku zklamaná. Hra je to stále fajn, na solitairu toho moc zkazit nejde, ale... Příběhově mi to přijde ještě více povrchní než díl první, upadla také i obtížnost hry. Matně si vzpomínám, že v prvním díle jsem s některými úkoly měla už problém, tady taková situace nenastala. Na *hard mode* jsem prošla hru prakticky bez problému, opakovala jsem jen pár levelů a to bylo spíš nešťastně vyloženými kartami než obtížností samotné úrovně.

Přes všechny ty neduhy, stále hodnotím hru dobře. Po technické stránce asi není co vytknout, vše funguje, hudba hraje, příběh plyne. Jak už jsem psala, tak příběhově hra sice není hluboká, ale to, že je tu snaha k solitairu přidat alespoň nějakou hodnotu navíc, cením. Bonusové příběhy mě zaujaly trochu víc (i když tady taky člověk vidí to "rozuzlení" už za rohem). Zasazení do historické Anglie mě bavilo, baví a bavit bude, takže i to jsou pro mě plusové body.

Pro solitaire závisláky kvalitní titul, který dohromady dá nějaký 7-8 herních hodin. Pokud vyjde i další díl, sáhnu po něm.

Krátká ale milá adventura. V roli kocoura Mila se snažíte vrátit domů skrz zahrady rozličných sousedů. Úkol znepříjemňují jak straky (jak už název napovídá), ale taky nekočkomilní (i kočkomilní) lidští (i nelidští) sousedé. Ve hře je celkem devět kapitol, které se dohromady dají sfouknout do jedné hodiny.

Projít hrou není nijak náročné, až na jednu hádanku (štěkot) jsem byla schopná projít bez problému. Hlavní náplň je práce s prostředím, takže občas bylo nutné naklonit se blíže obrazovce a hledat mezi pixely. U některých částí hry se člověk musel trochu zamyslet, jak pokračovat dál, což cením.

Asi bych hru nevyzdvihávala do nebes, jako jednohubka je dostačující, ale člověk si z toho na zadek taky nesedne. Tón příběhu je taky trochu zvláštní, hlavně mini příběh té poslední rodinky (rodina "která dostala druhou šanci", otec lehký alkoholik, matka duchem v TV, dcera plna nadějí na lepší zítřky, syn pěstující trávu a řvoucí na psa, že ho zabije... no, co si z toho má člověk vzít, to nevím), který mi tak nějak vůbec nepasoval do zbylého kontextu hry, který byl jinak odlehčený až v momentech vtipný . Z mého pohledu, když už se snažím něco takového zakomponovat, tak to musí mít pointu, rozuzlení nebo něco víc. Takhle to jemně bilo do očí, protože to vypadalo, že snaha o hlubší myšlenku se nestřetla s kvalitním provedením.

Roztomilá jednohubka, která překvapí. Od sokpop mi na Steamu visí už několik her, ale první, co jsem dohrála do konce, je právě tahle dinosauří. Ačkoliv je to hra velmi krátká a, dalo by se říct, primitivně vypadající, tak překvapí.

Cíl hry je jasný, dostat se zpátky na létající talíř. Kolem je jen spousta stromů, klacků a potulujících se dinosaurů. Ovládání je šipkami a klávesami X/Z. Ocenila bych, kdyby tahle informace byla uvedená i ve hře, a nejen v popisku na Steamu, ale co už. Postavička může sbírat, přesouvat a kombinovat předměty (hlavně tedy klacíky). Nejednou mě sebral dinosaur do tlamy a přerušil mi tak pracovní proces.

Hra má celkem tři řešení, první dvě nejsou asi moc těžké na rozlousknutí. Ten třetí ale překvapí svou komplexností. Právě když už se potřetí člověk potuluje napříč ostrovem a přemýšlí, co by ještě, tak objeví další, trochu ukryté věci. Kvůli tomu třetímu konci hodnotím hru tak vysoko. Opravdu jsem nečekala, že si budu lámat hlavu (nebo zub hehe) nad tak kraťoulinkou hrou.

Syberia je jedna z těch her (sérií), kterou jsem si v hlavě nosila jako neodpustitelný rest. Po X letech odkládání jsem se tedy do této velmi známé série pustila a konečně se seznámila s Kate Walker.

Ačkoliv první dojmy byly velmi pozitivní a já byla nadšená, to sednutí si na zadek z opěvované adventury nenastalo. Atmosféra byla ze začátku skvělá, postupně se ale Kate dostává do více ponurých míst a ta fantasknost vyprchala. Stejně tak i automatony byly hodně vidět v první půlce hry, potom už těch udělátek na klíček tolik nebylo a už tedy nenastával i ten wow efekt. Stále vnímám Syberiu jako velmi dobrou adventuru, nemůžu ji ale hodnotit výš kvůli mým dvěma "problémům" s ní.

První problém byla právě změna lokace a extrémní oklika z původní cesty, který mi byl představen. Na Sibiř se tu nepodíváme, z mamutů jsem viděla jen kostry a místo toho se člověk potýká s psychopatem na polorozpadlé sovětské stanici.  A ono by to ani tak nevadilo, kdyby některé úkoly nebyly velmi frustrující. To je právě ten druhý problém, který byl velmi palčivý hlavně v Barrockstadtu, kdy Kate musí pendlovat mezi několika osobami, aby získala pár hroznů na odehnání hejna ptáků. A já si říkala: je tohle myšleno vážně? Nemohla tu být jiná "hádanka" a na ptáky přidat někde šutr? Nebudu lhát, nápovědu jsem musela použít ve více případech, hlavně kvůli rozsáhlým lokacím ve kterých jsem se, se svým mizivým orientačním smyslem, velmi lehce ztrácela.

Možná můj komentář vyznívá spíš negativně, ale takový dojem ze hry opravdu nemám. Zkrátka a dobře má očekávání byly až moc vysoko. Hraní za Kate mě ale bavilo, byla jsem ráda, že se její charakter v průběhu hry vyvíjí a ona začíná být více sebejistá. Mít kolem sebe takovou skvadru, jaká Kate věčně volá, mobil by už dávno letěl z okna automatonového vlaku.

Ve výsledku jsem si Syberii opravdu užila a těším se, až se pustím do druhého dílu. Teď je jen otázkou, jestli se do toho pustit znovu s francouzským dabingem nebo zkusit ten anglický.

Na Trüberbrook jsem se chystala už hodně dlouho, vizuálně mě tahle adventura hodně lákala. Ke krásnému vizuálu se pak přidaly i osobité postavy a lehce tajemná a trochu praštěná zápletka. Co na mě působilo velmi dobře je ten krásně vystihnutá německost... jak to prostředí, tak postavy i ten humor. Hlavně Gretchen mi připomněla jednu mou německou známou... surový sarkasmus, který mám velmi ráda.

Co se hry jako takové týče, obtížností je tak akorát, člověk si nerval vlasy ale zároveň bylo třeba se někdy trochu více zamyslet. Protože zápletka je trochu švihlá konspirací, tak některé úkoly nebyly zrovna ukázkou logiky, ale člověk se k tomu vždycky nějak dopracoval. Do návodu jsem musela nahlédnou suma sumárum dvakrát, ale to byl spíš problém přehlédnutí nové lokace než složitosti jako takové.

Trüberbrook mě tedy nezklamal, určitě se chci ke hře ještě někdy vrátit (a vychytat i ty zbylé achievementy a druhý konec). Za mě je to velmi povedená adventura, která má co nabídnou.

Hledačky jsou ten typ her, ke kterému se budu vždycky vracet. Obzvlášť mě vždy nadchnou ty víc vizuálně vymakané, jako Hidden Through Time nebo Cats in Time . Po Wind Peaks jsem tedy pokukovala už delší dobu. Vizuálně krásné, trailer nadchnul, ale... je to takové nedodělané. Příběh je hodně povrchní a vzhledem k absenci dialogů, musí člověk pochopit, co se děje skrz obrázky, které tu prolínají jednotlivé levely.

Pro mě bylo největším kamenem úrazu ovládání a samotné hledání. Nápověda je nastavena minutkou, takže člověk čeká a pak je přímo naveden na konkrétní místo. Žádné odstupňování nápověd nebo pošťouchnutí správným směrem, rovnou jasná odpověď, kde daný předmět leží. Při hledání bylo taky omezující to, že není možné oddálit pohled tak, aby byla vidět celá oblast, ve které se hledá. A že hledání je někdy pěkný opruz, protože jedinou indicií je pro hráče to, jak předmět vypadá.

Hra je na první pohled opravdu podobná výše zmíněné Hidden Through Time, ale pokulhává jak v mechanice hraní, tak v rozsahu. V HTT těch levelů taky nebylo tolik, ale zato to bylo vyrovnané možností hrát úrovně vytvořené ostatními hráči. Tady je jen těch 10+1 levelů a hotovo.

Plánuje se pokračování, tak jsem zvědavá, jestli si vývojáři něco odnesli z kritiky a ten druhý díl už zmíněné mouchy vychytá.

Možná dávám až příliš nízké hodnocení, ale fakt asi nemám nic pozitivního, co bych k téhle mini hře mohla říct. S Lovecraftem nemám zkušenosti, nicméně jestli je tohle jedna z povídek, která by si zasloužila herní adaptaci... tak nevím, jestli mě úplně láká po tomhle autorovi sáhnout (tohle berte trochu s nadsázkou, ale konkrétně tenhle příběh byl o ničem).

Příběh prvoplánový bez žádné hloubky, naprosto šílená grafická vizualizace (mimika kreslených obličejů je tu opravdu mňamka), co se herního obsahu týče... nula. Opravdu se proklikat pár dialogy a použít peníze, klíč a páčidlo. Toť vše.

A já chápu, že se jedná o narychlo vytvořenou hru v rámci nějakého jamu, ale i tak je to bídné. Když i v popisku na Steamu zdůrazňují, že je to hra velmi krátká (a bacha na to *zdarma*) hra, tak člověk tuší, že nějaká pozitiva čekat nemůže. Necelých 20 minut úspěšně promarněno.

Vizuálně pěkná hra, ale s šíleným ovládáním a celkovou nedokončeností.

Samotný příběh a myšlenka za Akou má dost velký potenciál. To se mi na hře opravdu líbilo. Postavy a příběh, který se pomalu rozvíjí a odkrývá. Navíc, červená panda jako hlavní postava!

Problém je, že potenciál se nesetkal s dobrým provedením. Hra je celá taková nedodělaná. Proč pěstuji kukuřici, když mi k ničemu není? Proč můžu stavět nábytek, když se v domečku ani nemusím ukázat? Proč můžu jíst, když mi neubývá energie a nic mi to nepřidá?

Obsahově se jedná spíš o sérii úkolů, něco nasbírat, někomu něco vyrobit atd. To by samo o sobě ani tak nevadilo, kdyby se hra strašně blbě neovládala. Nastavení klávesnice sice šlo *prý* změnit, ale když jsem se snažila klávesy upravit, hra mě prostě ignorovala. Za těch cca 5 hodin aktivního hraní jsem si na rozložení nezvykla.

Kromě těch základních úkolů je tu pár miniher. Některé jsou na zpestření fajn, ale zase si člověk říká, proč ta energie nebyla ve hře věnována něčemu jinému.

Takže dojmy z hry takové rozporuplné. Je vidět, že vývojáři vypustili do oběhu ještě před tím, než byla dokončená. A vzhledem k tomu, že už je to dva roky od vydání, nepředpokládám, že se ke hře vrátí a dotáhnou jí do konce.

Humorem jemně sofistikovanější, ale hratelností přímočařejší Four Last Things. Klidná jednohubka na kterou se velmi hezky kouká.

Ve hře je hlavní postavou kostlivec umělce, se kterým postupně procházíte různými uměleckými díly. Až na jeden případ hledání rozdílů je obsahem hry hledání X množství jednoho předmětu napříč několika obrazovkami/obrazy, a oprava obrazů (styl "nakresli domeček jednou čarou"). Na částečné vypnutí mozku a relax je to za mě ideál. Když člověk přimhouří oči, tak tam možná najde i nějaký ten příběh.

Já hru zvládla za necelou hodinu. Kdyby byla hra delší vůbec bych se nezlobila, ale vzhledem k tomu, že je hra zdarma, asi nemůžu chtít víc. V každém případě teď pokukuji po prvním díle. Víc takových hidden-object her prosím.

Po My Time at Portia a dohrání na 100%, jsem si hned pořídila i její nepřímé pokračování ještě v early access, nakonec jsem před začátkem hraní počkala na plnou verzi. Začátek příběhu Sandrocku je časově zařazen někdy do třetí čtvrtiny příběhu v Portia (v průběhu se tedy setkáte s několika postavami právě z Portii). Zase hrajete za stavitele, který se přistěhoval do Sandrocku, který stejně jako Portia patří do Aliance svobodných měst. Sandrock je pomalu vysychající oáza obklopená pouští. Oproti Portii je tedy nutnost schraňovat, sbírat a hospodařit s vodou, zvyknout si na časté pouštní bouře, vyřešit problém s neúrodnou půdou atd.

Ačkoliv neholduji pouštní estetice, a radši pro hry preferuji jiné prostředí, na Sandrock jsem si rychle zvykla. Město a její obyvatelé mají charakter (někteří svéraznější než jiní), je tu i celkem dobrá zápletka, která ačkoliv možná trošičku přitažená v místech za vlasy, dávala vcelku smysl. Zase jsou tu mise rozdělené na ty posouvající hlavní příběh (které většinou nemají časové omezení), mise související s příběhy jednotlivých postav (které to časové omezení dost často mají) a pak stavební zakázky.

Nebudu lhát learning curve je asi podobně krutá jako v předchůdci, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla právě tu průpravu z předchozího dílu, tak mi to nepřišlo až tak hrozné. Příručka a návody byly už o dost lépe zpracované, ale i jsem měla občas potřebu využít wiki.

Zase je tu kombinace stavění, dolování nerostných surovin, kácení stromů, zahradničení i hospodářství. Poslední dvě položky jsou ale jen menším, ne tak podstatným faktorem ve hře. Hodně času člověk stráví právě pod zemí, kde dolujete dolujete dolujete. Stejně jako tomu bylo v Portia, při horničině sbíráte i části artefaktů, kterými pak můžete postupně plnit muzeum (to stálo za starou belu, ale o tom více později).

Nechybí ani bojování s padouchy nebo s různými potvorami žijící v okolí Sandrocku. Bojování není žádné umění, agresivním klikáním a občasným uhnutím vyřešíte téměř každý boj. V průběhu hry se objeví i final bosové, ale i ti jsou z většiny v klidu zvládnutelní. Hra v některých instancích varuje, že je vhodné se do konkrétního boje pouštět až v určitém levelu, ale i se svými chabými bojovými schopnostmi, jsem mise procházela o 5-10lvl níž než byla doporučená hranice.

Postupně také zlepšujete vztahy s jednotlivými obyvateli města, ať už plněním jejich zakázek, obdarovávání, hraní miniher nebo randěním. Drtivá většina postav je romancable a ke každé z těch se kterou můžete randit se váže nějaký příběh a specifické mise. Vztah s každou s postav dává hráči různé výhody, s manželstvím pak může hráč třeba získat parťáka do ruin (bojová území) nebo jako v mém případě přijít ke krásnému balíku 100 tisíc zlaťáků. Je tu i možnost potomka, ale to jsem ve hře vynechala. Socializace je možná i skrz různé festivaly a akce, které se v městě celoročně dějí.

Stejně tak si může hráč dle svého gusta upravit svůj a zahradu. Možností, jak si své obydlí vytunit je tu opravdu hodně, oproti Portia je to velký skok. Já jsem na tyto možnosti klasicky kašlala skoro celou dobu hraní a pak jsem se tomu začala trochu víc věnovat až k závěru. No žádný zázrak jsem nevyplodila, ale dalo se na to koukat.

Dvě okrajové činnosti, které jsou ale pro mě v tomto typu hry klíčové, tj. rybaření a muzeum, ale byly velké zklamání. Rybaření je velká bída. Já rozumím tomu, že v poušti se ryby jen tak budou chytat blbě, ale chytání v tekutém písku mě fakt nebavilo. Každá ryba má spešl návnadu, na kterou půjde, jinak nechytíte nic. Stejně tak chytací klec, která ve hře nahrazuje prut, musíte velmi rychle vylepšit na tu nejsilnější verzi, protože ta prvotní funguje snad jen na dvou místech v celé mapě. Nepochytala jsem všechny druhy ryb (kde každý kus má i svojí "královskou" verzi) a ani nepochytám. Není totiž důvod. Pro mise stačí chytat ty dva nejběžnější druhy, o zbytek není zájem. A do muzeum to taky nechce.

Největší tragédie celé hry je právě muzeum, které v Portii až na dvě nevyužitá místa, mohlo skladovat všechny artefakty a všechny druhy ryb, zkrátka a dobře se dalo zkompletovat. Což v Sandrocku nejde. Artefaktů jsou tři velikosti a pro každou velkost je jiná výstavka. Ale math is not mathing, a velkých středně velkých artefaktů je moc, ale míst na ně málo atd. Stejně tak "rybníček" pro ryby má jen pár míst a rozhodně není možné zde naskládat všechny druhy ryb, které jsou k chycení. Odměny za plnění muzea taky nejsou nic moc a zkrátka a dobře, je to spíš otravný aspekt hry.

Vyzobáno mám ze hry snad všechno, co k tomuto datu nabízí. Jsem si jistá, že ještě budou nějaké updaty, ale nepředpokládám nic zásadního.

Suma sumárum jsem si ale hru dost užila, strávila jsem v ní něco málo přes 130 hodin. Pro hráče, co holdují různým farming a building hrám je to dle mého lepší kousek a stojí za to.

Jedna z těch odpočinkových her, kterou už jsem měla nějaký ten pátek na wishlistu. Byla jsem totiž na vážkách, zda mi gameplay vedení obchůdku se samolepkami sedne nebo mě bude nudit. Naštěstí to byla ta první varianta.

Sticky Business je opravdu jednoduchá simulační hra v níž je hlavní náplní tvorba samolepek a jejich následný prodej. Protože hra spadá do kategorie cosy games, obchodní strategii tu člověk opravdu hledat nemůže. Hra se soustředí na ten odpočinkový gameplay, kdy můžete zabít čas vymýšlením a tvořením samolepek, dle své fantazie. Různých *součástek* je tu hodně a dá se s tím vyhrát. Taky se mi líbila možnost přidat do samotných objednávek nějakou tu sladkost (nebo další samolepku) navíc. Naopak mě lehce otravovaly hodiny, které omezovaly množství úkonů, které člověk může udělat během jednoho herního dne. Naštěstí se dá herní den prodloužit (nebo úplně vypnout). To jsem ale udělala až po dohrání všech příběhů, protože to časové omezení k tomu asi tak nějak patří.

Co mě ale nutilo se ke hře vracet jsou příběhy zákazníků. Principem mi hra připomněla Hungry Hearts Diner, zákazníci po čase v nějaké zprávě vyjádří touhu po určité samolepce, a když ji vyrobíte a přidáte do své nabídky do obchůdku, příběh se posune dál. Je škoda, že hráč je v příbězích jen pasivním posluchačem. Celkem je příběhů (i s DLC) ve hře 18, ale mohlo by jich být víc, protože některé mi přišly dost kraťoučké. Kvůli samolepkovým kategoriím jsem čekala třeba příběh vázaný na Halloween nebo na nějakého nadšence do vesmíru.

Není to hra pro každého, ale mě opravdu sedla. Začala jsem hrát ve chvíli, kdy jsem potřebovala prostě vypnout a na to je tenhle žánr her ideální. Já jsem u příběhového Sticky Business zabila okolo deseti hodin a ještě něco asi určitě odehraju. A mám v plánu se zaměřit i na ostatní projekty, které Spellgarden Games vyprodukovalo (a bude vytvářet v budoucnu).

Jedna z těch lepších HO adventur. Jak příběhem (mělo to hlavu a patu), vizuálem (animace obličejů se dala přežít) i herní náplní (dobrý mix všeho bez záludností).

Po delší době HO hra bez bizáru. Mile mě překvapila dějová linka, kdy se dvě hlavní postavy na začátku rozdělí a hra se tedy postupně příběhově posouvá mezi Mary Jane i Jacka. Krátká přechodová animace mi přišla opravdu super, jednoduché ale efektivní. Logické hádanky měly dobrou variaci a daly se s klidem vyřešit.

Nejedná se sice o průkopnický zázrak, ale na ty 3-4 hodiny zabaví. Pro příznivce oddychových hledaček ji s klidem doporučím. Žádné záseky, příběh s nějakým smyslem pro logiku a slušná grafika.

O něco lepší než předchozí díl, ale stále to nedosahuje nějakých zářných kvalit.

Příběh byl o něco zajímavější (ačkoliv předvídatelný) s low-cost Sandmanem v hlavní roli. Celkem mě i bavil hraný německý přízvuk jedné z hlavních postav. Jak je ve zvyku HO adventur, příběh se postupně stával mišmašem největšího kalibru. Celé fantasmagorii nasadila korunu bonusová kapitola, která opravdu neměla ani hlavu ani patu. Tam už ale bylo hodně znát, že ani samotní tvůrci hry to neberou moc vážně.

Hádanky a hledačky opět běžné (ne)obtížnosti s žádnou záludností. Hraní pěkně odsýpalo, nápovědu jsem použila jen jednou, když jsem přehlédla zakasaný papír na jedné obrazovce a nemohla jsem se hnout dál.

Ačkoliv často pochybné kvality, hidden object adventury jsou pro mě komfort a žánr ke kterému se budu stále vracet. Bohužel tahle cca 3hodinová jednohubka patří k tomu horšímu. Nepřestává mě totiž překvapovat (a děsit) jak moc překombinované ty příběhy jsou. Zpravidla od těchto her totiž neočekávám příběh, na který budu vzpomínat do konce života.

O to víc mě vždycky pobaví, jak z jednoduché zápletky, hra skáče z žánru do žánru, a vlastně člověk ani nedokáže pořádně vypíchnout v jakém období a zemi se postava ocitá. Ve zkratce: po dohrání a zavření hry, po hodině ani pořádně nevím, o čem to vlastně všechno bylo.

Tomu negativnímu hodnocení moc ani nepomohlo šílené zanimování obličejů mluvících postav, říkám to snad u každé HO hry, kterou komentuji, ale tady to tomu nechtěně dodávalo k tomu hororu... neb ještě neposedlé dítě, vypadalo jak z Exorcisty.

Kromě výše uvedených nedostatků, kvůli kterým to nedostane ani 50%, se ale jinak jedná o celkem standartní HO adventuru. Celkem vyvážený poměr hádanek a HO obrazovek. Hádanky jsem neměla potřebu přeskakovat, nikde jsem se vyloženě nezasekla, vizuál (až na ty animace) ok. Dost mě pobavil vizuál některých "démonů" (kombo očních bulv, strašáka a vrány), opravdu nevím v čem ti, co to dávali dohromady jedou.

Kdyby ti řekli ať skočíš z okna, taky to uděláš?

Velmi krátký animovaný zážitek, který ale dobře a s nadsázkou zachycuje skupinové chování dětí (a lidí obecně) Jít proti partě nebo dokonce davu je totiž velmi těžké a někdy i nemožné.

Samotné projití této "hry" má sice náznak nějakých logických hádanek, ale za logickou hru bych Kids neoznačila. Ale za ani ne 15 minutovou neotřelou animaci ano. Vizuál, myšlenka i zvukový/hudební doprovod je na jedničku. Je to milé, je to k zamyšlení a dobře se na to kouká. Tleskám.