Ke komentování této ještě stále relativně nové české hry se zatím nikdo nehrne, tak si tuto hru vezmu na paškál já. V době psaní komentáře mám odehráno okolo 50 hodin, takže už můžu s klidem říct, že se ve hře celkem obstojně orientuju.

O hře jsem poprvé slyšel zhruba 4 roky zpět, kdy byla pouze v early accessu a poté jsem na ni úplně zapomněl a až když tato hra vyšla, oprášil jsem si znovu vzpomínky na relativně zajímavou hru, která ale toho nemá zatím příliš nabídnout. O čtyři roky později už logicky hra vypadá jinak a je v ní daleko více věcí, co lze s Vaším zablešencem provádět. No nic, pojďme k samotné hře.

První kroky ve hře jsou obtížné. Není žádným tajemstvím, že pokud hru spustíte bez jakéhokoliv předchozího researche prostřednictvím videí nebo něčeho podobného, budete tápat, jelikož Vám hra dopředu nic neřekne. Naprostým základem je mapa. Bez mapy se jen těžko budete orientovat v poměrně rozsáhlé metropoli Praslavi a nutno podotknout, že i s mapou je to občas poněkud složitější. Nicméně na mapu je potřeba vydělat nějaký ten peníz. Což z počátku není vůbec jednoduché. Lidé s Vámi mluvit nechtějí, většinou jen odseknou a když se s Vámi někdo dá do řeči, nemáte vůbec jistotu, že z něho něco vytřískáte. Samozřejmě postupem času to jde lépe a lépe, šance na to, že se s Vámi kolemjdoucí dá do řeči je vyšší a vyšší, nicméně chce to čas a především grindění.

Grindění je velice podstatný aspekt této hry. Bez neustálých pokusů o oslovování lidí a fárání v popelnicích budete ve hře jen stěží úspěšný. No a samozřejmě to není jen o těchto dvou faktorech. Musíte řešit kde budete spát, co budete jíst, navíc se neustále ochlazuje teplota vzduchu. Když je Vám zima, klesá vitalita, je vyšší šance onemocnět. Když onemocníte, vitalita se snižuje ještě rychleji. Během fárání v popelnicích se ušpiníte, tudíž smrdíte. Když smrdíte, lidé se s Vámi budou bavit velmi sporadicky. Samozřejmě během tohoto teroru Vám klesá i morálka, což rozhodně taky není věc, která by Vám pomohla.

Nicméně, pokud se dostanete přes tento krušný začátek a porozumíte principu Hoba, budete se v něm orientovat mnohem lépe. Peníze můžete kromě žebrání vydělat i na brigádách, pokud plníte questy u různých NPC dostanete kupu užitečných věcí, které se budou hodit. Pak zjistíte, že si můžete postavit své obydlí. Své obydlí můžete vylepšovat a získávat různé výhody nazpět. A to platí i u NPC. Ti Vás mohou naučit spoustu užitečných věcí, díky kterým budete hrou proplouvat jako nůž máslem.

Něco málo k příběhu. Ačkoliv je příběh vyprávěn především textovou formu, nebudu lhát, příběh je vtahující a bavil mě. Příběhová linka okolo Součka, Kardinála apod. mě zaujala asi nejvíce. Po technické stránce je rozhodně co zlepšovat. Nic moc optimalizace, klasické zasekávání NPC, běhání NPC v dešti rychlostí bavoráku na dálnici (to spíše pobaví). Grafika nic moc, nicméně není to nic, co by mě odrazovalo. Provedení města se mi líbí. Všelijaké reference na české věci se mně jakožto českému občanovi líbí.

Abych tenhle zatraceně dlouhý komentář směřoval k nějakému konci. Hra mě chytla. Zpočátku jsem to chtěl zabalit, nicméně jsem vydržel a hra mě odměnila relativně zábavnou hratelností. Bez debat je to zajímavá sonda do života běžného bezdomovce.

Po skoro roce píši další komentář, snad jsem nezapomněl, jak se to dělá. Jelikož jsem si pořídil svoji první herní konzoli, první z her, co šla do košíku byla nová FIFA.

Do hry jsem se pustil bez nějaké velké znalosti předchozích dílů, vlastně poslední díl, co jsem si tak letmo zahrál byla FIFA 14 na PS3. Ale z videí jsem vydedukoval, že FIFA 18 byla dosti rychlá a prosprintovat celé hřiště nebyl vůbec žádný problém. To v této fifě je to mnohem těžší, ne-li vůbec nemožné. I takový Mbappé s rychlostí 97 může být s klidem dostižen hráčem, který má 60 rychlost. Kromě toho je hra plná náhodných odrazů, kdy absolutně nevíte, co se to před vámi děje. Takových WTF momentů je v této fifě mraky. Stačí se podívat na youtube a je o zábavu postaráno. Korunuje to pak naprosto úžasný videorozhodčí, který buď ukazuje naprosto jasnou situaci, nebo se totálně ztrapní a je z toho velký fail.

Co se týče herních módů, první jsem zapl Journey. Nesledoval jsem počínání Alexe v předchozích dílech, ale to vůbec nevadí. Dá se to i bez toho. Journey je samozřejmě příběhové béčko, prošpikované spoustou klišé, wow momentů je po čertech málo a po nějaké době začne začarovaný kruh trénink, zápas, trénink, zápas,cutscéna, zápas, trénink a takto pořád dokola. Nicméně Journey jsem dohrál, ale nejspíš se k ní už nevrátím. U Be A Pro ani u kariéry manažera jsem moc dlouho nevydržel.

No a teď přichází zrůdnost všech zrůdností. Mašina na tahání peněz z natěšených hráčů, kdy si koupí za FIFA pointy balíčky, kde z nejlepšího balíčku ve hře padne jako nejlepší karta Aritz Aduriz. Vítejte ve FIFA Ultimate Teamu. Zpočátku mě tento mód vůbec nebavil. Nemohl jsem se pořádně rozjet, FIFA pointy jsem si kupovat nechtěl a hraní on-line vzhledem k mým skillům nepřipadalo v úvahu. Nakonec jsem se přes to přenesl a přišly první zlaté karty a můj tým z Premier League (nejlepší fotbalové ligy na světě) se už začal rýsovat. Nejdřív tu byl tým za 10K coinů, potom za 50K no a dnes má můj tým hodnotu cca 750K coinů (přičemž jsem do FUT neinvestoval ani korunu). Dokonce jsem měl štěstí a padla mi ikona Paul Scholes, která sice patří k těm nejlevnějším, ale co, ve fifě musíte být rádi za všechno. Že se vám on-line zápas nesekne ani jednou (speed-up lagy mě děsí v mých snech, něco tak odporného jsem dlouho nezažil), že máte štěstí a padne vám hratelný, nebo alespoň drahý hráč, zkrátka že všechno funguje jak má, no moc často to není, ale co už.

Co se týče samotné hratelnosti, hra se mi hraje dobře. Zpočátku se nejlépe dávaly góly z tzv. finesse shot, střely, která byla dobře načasovaná a zároveň umístěná. Kdo tohle ovládal, měl vyhráno. Nedávno tyto střely ale nerfnuli, což znamená, že z těchto střel nedáte už gól vůbec, což mi až tolik nevadí, neboť jsem se to stejně nenaučil. V tuto chvíli je nejefektivnější dávat góly z centrů, podobně jako ve FIFA 14. Za těch zhruba 500 zápasů, co sem ve fifě odehrál jsem vypozoroval pár zajímavých věcí. Až nepřiměřeně často končí střely na tyčích. Není vyjímkou že v zápase dvě střely z deseti končí na tyči nebo na břevně. Další věcí jsou brankáři. Je celkem jedno, jestli máte v bráně Heatona, Szczesnyho, nebo Llorise. Všichni chytají stejně. Jeden zápas chytí vše, druhý zápas jsou schopni dělat takové minely jako Loris Karius. Poslední věcí je nastavení. I když se hra nepřerušuje, nevstřelí se žádný gól, tak v 90% případů se nastavují dvě minuty, občas se nastaví tři a jedna minuta, nebo žádné nastavení je vzácností.

Grafika je celkem na pohodu. Podobizny hráčů odpovídají (u těch známějších), tráva je zelená, diváci nejsou 2D a dresy vypadají moc pěkně. Atmosféra ze stadionu přímo číší, komentář je průměrný a po chvíli velmi opakující se, soundtrack se dá celkem poslouchat. Ale abych tuhle dlouhou patlaninu shrnul. FIFA 19 je dobrá hra. Fotbálek je to pěkný i když je tu odíračka jménem FUT i když je to vlastně totální sračka, kterou nevím proč hraju, vždycky si najdu důvod, proč ji zapnout znova.

A kurňa, teď už ten Messi musí padnout ksakru...

Občas mám náladu si zahrát něco špatného. Většinou tedy hledám na stránkách typu: Superhry apod., ale ProStreety jsem dlouhou dobu přehlížel na své ploše. Kdysi jsem je nainstaloval, odjel pár závodů a už jsem se k nim nikdy nevrátil. Zdejší hodnocení a recenze mě k tomu ani nenutily. Ovšem chuť si působit trápení u nějakého ne úplně povedeného titulu byla silnější. Nuže...

NFS ProStreet má dva zásadní problémy. Jízdní model a hratelnost. Ale o těch až později. Samotný koncept okruhových závodů mi nepřijde až tak špatný, přecijenom pokud by hra měla jízdní model třeba z U2 a nebyla by to nuda, možná bych tu hru i dohrál. Když tak nad tím přemýšlím, nechápu název ProStreet (asi jakože okruh je ulice pro profesionály :)). Ale k věcem, co se mi líbily. Musím pochválit soundtrack, který je celkem v pohodě a lahodil mým uším. Snad v každém díle NFS se mi líbily modely aut, v ProStreetech tomu nebylo jinak. Auta vypadají pěkně.

A teď k věcem, co stály za starou bačkoru. Jízdní model. Jestli jsem si v Carbonech stěžoval na nedotáčivost, v ProStreetech jsem rozmačkal klávesnici. Auta se otáčejí tak dlouho, že si stihnete během doby, co projíždíte zatáčkou, skočit na kafe, poté to kafe vyloučit ze svého těla a nakonec slupnout kakaový pišingr. Co je rovněž na pytel je absolutně nulový pocit jízdy. Zkrátka držíte šipku dopředu, sem tam zatočíte. I když máte na tachometru 200 km/h připadáte si, jako kdybyste jeli s babičkou na nákup do Kauflandu. Model poškození mi taky přišel zbytečný. Během závodu dojde maximálně k jednomu ťukanci na začátku a pak soupeřům ujedete třeba o půl okruhu. Z těchto aspektů logicky plyne i nudná hratelnost. Hra se neskutečně táhne (a to jsem odjel asi 5-6 závodů) a rádoby cool hlášky moderátora při závodech, který z "drsných" závodů na opuštěných okruzích dělá bůhví co, to rozhodně nezlepší.

NFS ProStreet je opravdu špatný. Ale přecijenom jsem doufal, že budu moct dát více než 30%. No...

Po delší době píši další komentář. A po dlouhé jsem se vrátil k sérii NFS. Začnu čerstvě dohranými Carbony. Když jsem tento díl hrál poprvé před několika lety, byl jsem z něho zklamaný, nebavil mě a měl jsem v plánu si ho už nikdy nezahrát. Jenže osud tomu chtěl jinak a na mém monitoru se objevil tento počin od Black Boxu a dostal druhou šanci. A dalo by se říci, že ji využil.

Samozřejmě jako tomu bylo v Most Wanted i tady na nás čeká již standardní béčkový příběh, který je zde je jako nutné zpestření, ale rozhodně by se bez něj hra obešla. Ale hold je tady. Co se dá dělat...

Úvod je rádoby cool honička před vaším starým známým Crossem. Poté za vámi přijíždí fešák ve fešné čapce a plnou hubu keců, nic neobvyklého v sérii NFS. Vaši pozornost samozřejmě jako vždy zaujme ženský element, který je jako vždycky atraktivní a vaše cesta začíná...

A dostáváme se k první novince od Most Wanted. Už na to nejste sami, jelikož si můžete najmout parťáky do vaší skvělé party. Jen škoda, že to je ve většině případech na nic. Parťák má totiž v oblibě jezdit jako dement a místo toho, aby vám pomáhal, jen kecá do vysílačky. Jediní parťáci, kteří jdou jakžtakž využít jsou blokeři. Občas celkem pomůžou a Neville byl mou nejoblíbenější postavou ve hře. Dalším typem parťáků jsou stíhači. Jelikož jezdím jako hovado, nedokázal jsem se zkrátka udržet za stíhačem, ať jsem se snažil sebevíc. No a posledním typem jsou skauti. Ti jsou nejvíc na hovno. Jejich funkcí je vyhledávání zkratek. Jenže vy postupem času zjistíte, že zkratky objevíte i bez skautíka a navíc je k vítězství nepotřebujete. I pokud jezdíte jako idiot, stačí použít nitro a rázem jste ve vedení.

Co jsem úplně nepochopil, bylo rozdělení aut do tříd. Protože i když si zvolíte např. Muscle auta, během hry stejně můžete kupovat exotiku, nebo tuner káry. Ale tak to je spíše taková menší drobnost.

Na jízdní model si budete muset chvíli zvykat, nebo aspoň já jsem si chvíli zvykal. Oproti U2 nebo MW totiž auta mnohem hůře zatáčejí. Ale tak je to o zvyku, ke konci už vám to ani nepříjde.

Výše jsem nakousl obtížnost. Až na drift jsem s ničím neměl výraznější problémy. Nevím jestli je to mými bídnými řidičskými dovednostmi, nebo tou hrou, ale v driftu jsem si zkrátka neškrtl. Naštěstí pro postup ve hře nemusíte mít v daných oblastech odježděny všechny závody.

Pochválit musím grafiku a jako tradičně modely aut. Vypadají skvěle a v nočním městě se krásně lesknou a je na to opravdu radost pohledět. Spousta lidí hře vyčítá krátkou herní dobu. Pokud si však potrpíte na tuning, máte vyhráno a pobyt ve hře si prodloužíte. Oproti MW je tu daleko více možností, jak si vašeho čtyřkolového miláčka vytunit, především po straně vizuální. Autosculpt je také fajn možnost i když jsem jí úplně nevyužíval.

Naopak věc, která mě strašně srala, byla věc při souboji s nějakým bossem. Vždycky když narazíte, tak se váš soupeř začne smát jako kokot. I když je třeba půl kilometru za vámi. A pak je tu klasický NFS syndrom. Týpek má plnou hubu keců a pak ho v první zatáčce předjedete anebo v kaňonu vás ještě ani nepustí na start, vyslechnete jak skončíte špatně, poněvadž stojíte přece proti tomu nejlepšímu řidiči, který neprohrává a je nedotknutelný. Samotný závod v kaňonu končí dvě vteřiny po začátku. Během dvou vteřin toho debílka předjedete, odběhne desetisekundový odpočet a je vymalováno. Vyjímku tvořil pouze závod s Dariem, který jsem musel opakovat několikrát. Z toho jsem byl poměrně překvapen a v téhle hře jsem to už snad ani nečekal.

Každopádně, abych to nějakým způsobem shrnul. NFS Carbon bylo celkem fajn poježdění, které má své mouchy a má pár vad na kráse. Ale jako celek to i tak funguje dobře. Navíc hra krásně odsýpá a než se začne projevovat nuda, je konec hry. Za mě je to poctivá pětašedesátka.

Potřeboval jsem hru, u které můžu vypnout, nerušeně poslouchat hudbu a zkrátka se hodit do pohody. A přesně to mi poskytl ETS 2.

Už na první pohled je vidět, že vývojáři si s hrou dali opravdu záležet, odstranili dementní systém odemykaní zemí z jedničky, přidali licence, spoustu měst a samozřejmě vylepšili grafiku. To vše je na hře citelně znát. I přesto, že se jedná o hru celkem monotónní, při prvním spuštění jsem odjel snad 15 zakázek v kuse a pořád jsem neměl dost. Hra totiž pořád nabídne něco nového. Jelikož je ve hře spousta měst (pokud máte všechna DLC a ještě neoficiální obsah) je toho zde spousty k objevování a každá cesta může být tím pádem jiná. Při každé cestě narazíte vždy na krásy okolí, krásné budovy, statky a samožřejmě na okolní dopravu. A když chcete prozkoumat opravdu celou Evropu, po cestě vás vždy překvapí něco nového.

Jak už jsem nakousl, po technologické stránce je hra na dobré úrovni. Kromě umělé inteligence, která občas trochu vázne, ale o té až později. Grafika hry je na velice dobré úrovni. Krásně vymodelované okolí, města se verze od verze zlepšují a zpracování trucků je rovněž naprosto luxusní. Není nic lepšího, než si během západu slunce vyfotit svůj nablýskaný vytuněný truck někde na odpočívadle, nebo rovnou při cestě.

Bohužel umělá inteligence je jedním ze dvou hlavních záporů hry. Je ale zase na druhou stranu faktem, že umělá inteligence se opravdu verze od verze zlepšuje. Od poslední verze 1.3, co jsem hrál dlouho zpátky, se AI vylepšila o poznání. Pořád ale AI udělá naprostou kravinu, občas jsem se divil, co ten osobák na dálnici provádí.

Druhým záporem hry je podle mě pomalý rozjezd. Přecijenom než si vyděláte nějakých 100 000 éček na váš první truck, zabere to nějaký čas. Ale pokud se přes toto přenesete, čeká na vás opravdu velká zábava. Máte už vlastní zaměstnance, firma se rozrůstá, vyděláváte velké peníze a celkově je hra o moc zábavnější.

ETS 2 je skvělý titul. U hry si vydechnete, občas ten chill a pohodičku pokazí nějaká stresová situace, ty ale rozhodně nepřebijí těch několik desítek hodin strávených na cestách s pohonem v podobě country muziky.

Je zvláštní, že tento díl FO jsem si zahrál dříve, než FO 2. Tudíž jsem si hru dokonale projel a neměl jsem pocit, že už jsem tohle sakra někdy jel.

Oproti druhému dílu nabízí hra novinek celkem poskromnu, ale to mi příliš nevadilo. Po grafické stránce je UC lahůdkou. Nabídne perfektní zpracování vozidel i jejich poškození. Nešetřilo se ani na okolí tratí, zkrátka a dobře po technické stránce není hře co vytknout.

V době hraní jsem měl srovnání pouze s prvním dílem, který byl takový uhlazený a více než o destrukci a akci, šlo o řidičský um a skill. Tady to je úplně jiná káva. Závod je jako na houpačce, během chvíle jste desátí, poté sedmí a nakonec dojedete na bedně. Auta mají navíc skvělý model poškození, takže se na tu akci a chaos dívá převelice dobře. Přidání čtyř soupeřů vnímám asi jako nejlepší novinku, jelikož jsem zastánce pokud možno co nejvíce soupeřů v závodních hrách.

Jízdní model je hodně, hodně divoký a šílený, oproti prvnímu dílu, mílový krok vpřed. Omezilo se i vylítávání z auta, což je fakt, za který jsem moc rád. Aut je tu také o mnoho více než v jedničce, vypadají lépe, lépe se řídí a je s nimi větší pohoda.

Ostatní disciplíny jsou zábavné, je jich mnoho a člověk se u nich hodně pobaví. Nejvíce jsem se pobavil asi u stone skippingu, ale zase na druhou stranu jsem se u některých disciplín dost rozčiloval, že to maximální skóre nepadlo ani popadésáté.

Po dohrání kampaně jsem se vrhl na mód Carnage. Upřímně mi přišel jako moc zábavný prvek. Nachází se v něm zhruba 45 různých úkolů. Odehrávají se na vám moc dobře známých tratích, arénách a stadionech. Fór je v tom, že tam máte pokaždé nějaký úkol a podobně jako třeba v Angry Birds je ohodnocen třemi hvězdami (v tomto případě poháry) a vaším cílem je dosáhnout maximálního skóre u každého z nich, aby jste postupovali dále. Úkoly jsou veskrze zábavné, nejradši jsem měl ty v arénách, ale i tady se našli úkoly, které jsem proklínal a modlil se abych je už konečně dojel.

Deset procent strhávám za soundtrack. Upřímně by mi vůbec nevadilo, kdyby vývojaři ani do hry nedávali nový soundtrack a nechali ten starý. Jako jo, není to špatný, ale od drsné závodní hry očekávám drsný soundtrack. Jinak je zvuková stránka skvělá. Auta, nárazy, výbuchy. Zní to moc dobře.

No, zkusím se ještě letos vrhnout na FlatOut 4 a doufám že aspoň z poloviny dostanu stejný herní zážitek jako tady. Zde jsem se bavil opravdu královsky.

Série AC nikdy nebyla u mně oblíbena. Nevím proč, ale nikdy mě moc nelákalo skákat po střechách a poté střemhlav sletět do sena. Poté vylézt, potají zabít pár důležitých lidí a nerušeně se vrátit zpět do pevnosti.

Každopádně když jsem uvažoval, co bych si mohl zahrát a moje volba padla na první AC. V té době jsem se sérií AC měl zkušenost pouze v Java verzi pro mobilní zařízení. Ta je samozřejmě oproti té klasické hodně osekaná, ale přejděme už k samotné hře.

Co mi upřímně vyrazilo dech, byla grafika. Všechno v této hře vypadá zkrátka fantasticky. Od samotných postav až po okolí a interiéry. Hra bude mít letos devět let a vůbec na to nevypadá! První minuty ve hře jsou zkrátka super.

Bohužel nadšení v mém případě opadlo u druhé mise. Po splnění úvodní mise v Masyafu jsem se konečně vydal za hranice assassínské pevnosti na svém splašeném (rozuměj "vypůjčeném") oři a těšil se na průzkum okolí. Jaké bylo mé překvapení když jsem zjistil že se toho vskutku mnoho prozkoumat nedá. Po cestě do Damašku jsem narazil pouze na skupiny lidí a také stráží, kteří okamžitě tasily zbraně a jaly se mě pronásledovat. Naštěstí se stráže dají setřást poměrně snadno. Obzvláště na cestách. To ovšem už neplatí ve městech. Pokud si vás stráže všimnou, očekávejte velkou srandu. Pokud si myslíte, že stráže jsou jen tupci s podprůměrným IQ, tak máte pravdu zhruba z poloviny. Jsou totiž celkem vynalézaví. Když se jim snažíte utéct na střechy, začnou vás bombardovat kameny. To, že se do vás trefí jeden kámen z deseti je už věc druhá, ale bohužel i ten jeden kámen vám především ze začátku bude stačit k tomu, aby jste sletěli strážím rovnou na ránu.

Co se týče příběhu, upřímně mi přišel o hovně. Bylo to především kvůli nepřeskočitelným cutscénám, které obsahovali kecy, kecy a zase jenom kecy. A to ani nemluvím o návratech do normálního světa. Upřímně mi tento koncept přijde dementní.

Největším problémem hry je ale bezesporu repetivnost všeho, co ve hře najdete. Už víme, kde se inspirovali vývojáři třetí Mafie. Všechno se hned okouká, náplň hry je furt stejná. Dojeď do jednoho ze tří měst, navštiv NPC, které ti odkváká kde by si mohl začít své pátraní, poté dokončíš pátraní a na závěr toho všeho zabiješ jednoho bosse. To je vše a takto se to hraje až do konce.

Ale abych úplně AC nekřivdil, kromě prvních pár minut a grafiky se stále najdou nějaká ta pozitiva. Tím prvním je bezesporu volnost pohybu. Během pátraní se po městě můžete procházet a ani nemusíte plnit vyšetřování. Ale kdo by se procházel, když může šplhat po budovách, pozorovat nádherné scenerie z rozhleden a u toho si pochvalovat technickou stránku hry. Tou další pozitivní součástí hry je český dabing. Martinu Stránskému role Altaira sedla jak vyšitá, ale i ostatní se svých rolí jali dobře a jejich dabing se dobře poslouchá. Ano, AC má své momenty, bohužel jich není tolik, abych se u hry bavil. Dohrál jsem jí pouze ze zvědavosti a ani to jsem možná neměl dělat.

Závěr hry je totiž opravdu totální... ehm, hloupost. Už dlouho jsem neviděl tak hloupý, nesmyslný a příšerný konec. Těžko se to vysvětluje, ale zkusím to vzít v kostce. Potom co zjistíte, že Al Mualim je zrádce, se začnou dít věci. Nejdřív oživí všechny nepřátelé, potom se rozdělí na deset Al Mualimů a poté následuje smršť keců viz zbytek hry

AC není tak špatná hra, jak možná vyznělo z mého komentáře. Nápad je supr a technická část hry je perfektní. To se ovšem už nedá říct o herní náplni.

Far Cry jsem si pořídil až deset let po vydání. Dohrál jsem ho a poté zahrabal. Zhruba před týdnem jsem měl chuť si FC zahrát znovu a opět jsem se vydal na tropický ostrov, abych zabil nějaké ty mutanty, odposlouchal rozhovory žoldáků o hnusném jídle z kantýny a také abych si dopřál technologicky vyspělou grafiku.

Po intru, které jsem si stále pamatoval, jako bych ho hrál včera se dostávám konečně do jádra první mise. Kradu vozidlo, postřílím pár tupých žoldáků (myslím pouze co se týče jejich slovní zásoby a přirozené inteligence, mušku měli celkem přesnou) a přesouvám se na další misi. K mému udivení je obtížné hrou postupovat. Zatímco tři roky zpět jsem hrou procházel jako nůž máslem a zasekl se asi na třech místech, tady už dosti zaostavám u satelitního talíře a není to o moc lepší ani v dalších fázích hry. Nevím, jestli je to mou odporně nepřesnou muškou, nebo mými marnými pokusy o stealth postup, každopádně i když u hry začínám dost nasraně bušit do klávesnice, hru si užívám. Říkám si, vylezu z toho zasranýho komplexu a vydám se konečně na pořádnou misi venku. Ale ne, mutanti. Snažím se projít křovím, bohužel mě mutant spatřil a dávka ode mě ho evidentně neodradila od skoku po mně. Jsem už asi popadesátý mrtvej, postý bouchám do stolu. Furt si říkám, je to mnou, jsem prostě lempl, ale žádný strachy, do toho se dostanu.

Jsem už ve čtrnácté misi. Po celkem hladkém projetí třičtvrtě mise se dostávám na tu poslední část. Už mi to začíná docvakávat, tuhle část si moc dobře pamatuju, přejíždím dva žoldáky a napravo se nachází loď. Ajajaj, raketa letí přímo na mně. Když už po té cestě k lodi jedu po dvacáté říkám si, ta cesta je snad zakletá mutagenem.

Neskutečné. Díky vůli boží jsem se dostal konečně na loď. A to ani nevím, jaké peklo na mě čeká. Ten šulin už je tady. Ještě že je tady Databáze her, ta mi poradí jak zabít toho syčáka. Přeplavat na pevninu, hmm dobrý nápad, to zkusím. Díky tomu, že jsem rychlej jako gepard mi výbuch lodi neubral životy. Ach, konečně mám v této hře štěstí.

Další mise procházím na pohodičku, stíhám u toho pozorovat okolí a užívat si dovolenou v tropech. To by ale nebyl FC, aby mě z mé snové reality, přesunul dost ostře zpátky do té klasické. Ó jé, tuhle část si moc dobře pamatuju. Deset nábojů a deset miliard mutantů. Deset nábojů jsem vyplýtval už do prvního. Kupodivu jsem džungli plnou trigenů prošel bez ztráty života. Bohužel, mise se trochu protáhla díky tomu, že nedokážu najít únikovou cestu z lávových lázní a končím pokaždé ve spárech trigena, nebo lávy.

Ovšem, kde jsem se nejvíc zasekl a kde jsem strávil více herního času, než u celé hry dohromady, bylo velké finále. Jako velké finále bych označil už první část poslední mise, kterou jsem bůh ví proč, hrál hrozně dlouho a stála mě hodně nervů a nábojů. Samotní mutanti mě už tolik nebrzdily, jen asi dvě hoďky plus mínus :)

Ale jo, bavil jsem se. Po celou dobu hraní. Nezapomenu na ty krásné chvíle plné headshotů, vyčištěných oblastí a divokých prasat, ale zároveň nezapomenu ani na ty uřvané chvíle plné vulgarismů a sklonům k sebepoškozování.