Pamatuji si, jak jsem tuhle hru poprvé spustil, hodně nahypovanej po prvním díle, kterej byl dle mého soudu jedna z nejlepších věcí, které jsem v tematickém žánru postapo viděl a hrál. Když se trochu vrátím k jedničce, tak Joel je postava, která mi během hry neskutečně přirostla k srdci. V jiných hrách máte mnohdy z hlavního hrdiny pocit, že je prostě nepřemožitelný, nikdy neudělal nic špatně, ničeho nelituje a obecně víte, že je to jen postava. U Joela to neplatí. I když vykosíte celou "arénu" nepřátel, tak pořád máte pocit, že měl prostě štěstí, že je to opravdu jen obyčejnej člověk. Hra vás seznámí s tím, co je zač a že to není nijak výjimečný chlap.

A pak je tu druhý díl. Joel po událostech jednotky žije v osadě s mnoha dalšími lidmi ale především s bratrem a Ellie. Je super vidět, ten komplikovanej vztah, kterej Joel a Ellie mají. Jak jeden druhého mají rád, ale nedokáží si to pořádně říci. Trochu jsem čekal, že zápletka druhého dílu bude o tom, jak si k sobě najdou cestu a vše dobře dopadne. No ty vole! Hned zkraje nějaká čůza umlátí Joela golfovou holí a připletnuvší se Ellie se na to musí dívat. To bylo při prvním hraní moc silný kafe i na mě. Tohle mi dělat neměli. Zabít mi Joela? Jako vážně? Tahle svině bude trpět. Vychutnám si ji do poslední chvíle . Dal jsem tu hru k ledu. Neměl jsem motivaci ji hrát. Musel jsem se z toho oklepat. Kamarád, kterej hru dohrál mi prozradil a vlastně ani nespoileroval, protože toho byly plné sociální sítě, že ta "svině" se jmenuje Abby a že za ni potom budeš hrát a že pochopíš její motivaci k tomu, co udělala. Že jí to nebudeš mít úplně za zlý až se dozvíš proč. Řekl jsem mu, že je magor a že tohle absolutně nehrozí a vlastně mi sebral jakoukoliv další chuť to hrát.

No a tak čas plynul a přišel rok 2023 a seriál. O něm se tu bavit nebudu, jen řeknu tolik, že první série v pohodě. Bella Ramsey je asi nejhorší volba pro ztvárnění Ellie a Pedro mi taky úplně nesedl, ale byl víc v pohodě než ta slečna. No a mě se začala tahle hra vracet do povědomí. "Sakra, že bych ji dal?" Tak jsem se rozhodl a to i z důvodu, že pokud bude druhá série podle hry, tak to chci nejdřív hrát a pak až shlédnout. Bože, jak dobře jsem udělal. Druhá série je totální odpad, na kterej jsem po pěti minutách prvního dílu druhé série neměl vajca sledovat.

Dojmy z hraní hry? Zážitek! Tohle je fine dining ve světě videoher. Možná jsem měl štěstí, možná proto, že jsem hru hrál až po letech, ale nikde jsem neměl bugy, frame dropy ani rozmázlé textury a podobné lahůdky. Všechno šlapalo, jak má. Příběhově to bylo skvělé. Abby jsem sice neodpustil, ale jsem v pohodě s tím, že přežila. Nakonec jsem to bral tak, že obě byly na konci už tak v háji se svými životy a přišly o tolik lidí a všeho, že už vlastně nebylo si co vyčítat. Konec, kdy Dina opustila Ellie a ona přišla i o ni následkem honby za pomstou, mi vlastně přišla taky logická a dokážu s tím žít v míru. Skvělá byla soubojová stránka hry. Takhle realistické ztvárnění něčí vr*ždy (nevím, jestli to tu můžu napsat na plnou hubu) jsem ještě nikdy neviděl. Mimika nebohých lidí, kteří jsou zrovna ukončováni je opravdu uvěřitelné a vlastně i znepokojivé. Level design oblastí mě taky moc bavil a líbil se mi, bylo to krásné opět vidět, jak si příroda zpátky vzala města a všechno se rozpadá a na místa budov a ulic se vrací stromy, tráva a zvěř.

Kdybych měl psát zápory nebo slabé stránky hry, asi bych musel opravdu něco vymýšlet. Neříkám, že ta hra je perfektní a chápu, že někomu se na tom něco nelíbí. Ale mě to opravdu sedlo od A do Z a všechno co jsem viděl a zažil bylo pro mne dotažené k úplné dokonalosti. Mám i pocit, že další díl už není třeba. Prostě nechci, aby se můj dojem třeba pokazil, nebo zeslábl. Myslím, že to skončilo tak jak by mělo a já to beru.

Hru jsem dohrál jedna a půlkrát kvůli platině, která tedy nebyla nijak závratně těžká, ale něco málo by se tam přehlédnout dalo, takže na platinum huntu pozor a oči na stopkách.

Takže tím bych uzavřel hodnocení této hry a na úplný konec jedno Péesko s jedním mým velmi nepopulárním názorem. Tak tedy...

PS: DAYS GONE je stejně tak dobré, ne-li lepší než TLOU2. Change my mind.

Zaklínač... abych vlastně mohl vyjádřit všechno, co pro mne tahle hra znamená a jak jsem si ji užil a jakou kostrbatou cestou jsem se dostal k tomu, abych ji dohrál, je třeba začít někde vzadu ve vzpomínkách.

Zaklínače jako herní sérii jsem zaregistroval kolem roku 2007, kdy ještě jako první díl (a tedy žádná série) vyšel a já jsem si pomyslel, že to je nějaká hříčka, která se dává k časopisu zadarmo a vůbec jsem netušil o co kráčí. Tenkrát jsem měl nově PC a žádnou konzoli a zběsile jsem si doplňoval endorfiny a dopaminy z dob herního sucha, kdy jsem neměl na čem hrát a hrál ty věci, po kterých jsem slintal v dobách před. Takže mě to úplně minulo.

Když jsem se pak o pár let později dostal k tomu, abych si ji upirátil (ano, opravdu jsem to dělal), totálně mě první díl zklamal a odradil "ošklivou" grafikou, topornýma animacema a hlavně ten českej dabing. Geraltův dabér mluvil tak, jako kdyby zrovna tlačil šišku na záchodě a mě to přišlo přinejmenším směšný. Vlastně se mi to bohužel tolik vrylo do paměti, že jsem tenhle "dluh" dodnes nesplatil a pokorně čekám na remaster, remake, restore, rebuild nebo cokoliv, co mě vyvede z omylu, že ta hra nestojí za můj čas. (Ano, jsem bídák)

Když pak někdy v roce 2011 vyšel druhý díl, tak ten mě minul tolik, jako snad žádná jiná hra. Na tuhle hru jsem měl už archaickej stroj a prostě jsem to nerozjel a XBOX jsem fakt nikdy neměl (díkybohu). A proto jsem vesele dál žil v blahé nevědomosti. A nevěděl jsem ani to, že je to dle díla pana Sapkowského a že v Polsku o tom je seriál.

No a pak se začala chystat trojka. Pamatuji si jako dnes, že jsem se o tom dozvěděl přesně týden před vydáním z preview videa někde na YT a... totálně mi padla brada. Okamžitě jsem si řekl, že tuhle hru musím mít. Že cokoliv, co jsem si o téhle sérii kdy myslel, je špatně. O tom, že samotný koncept a svět polského spisovatele a jeho videoherní adaptace je úplně něco nového, co jsem nikdy neviděl. Že svět s rysy slovanských mýtů může vypadat a znít ohromně sexy a atraktivně. A proto jsem si musel na dluh pořídit PS4 z druhé ruky i s touto hrou, abych se do toho mohl ponořit.

Asi teď čekáte, že napíšu něco jako, že jsem tu hru zhltnul a projel ji křížem krážem do posledního kousku, že jsem si načetl knihy a viděl všechny adaptace, že jsem si vlčí medailon nechal vytetovat a že jsem fanoušek celého univerza no 1. Akorát že vůbec. Jedničku ani dvojku jsem dodnes nehrál. Polský seriál jsem nikdy neviděl. Z knih jsem naposlouchal pouze první soubor povídek "Poslední přání" a Netflixácký seriál považuji za odpad. A to hlavní. Přestože jsem tuhle hru vlastnil už od roku 2016, tak jsem ji dokončil až letos při zhruba šestém průchodu (2026) A proč? Protože mě nebavila? Protože jsem byl přehypovanej? Protože cokoliv? Ne...

Totiž hry, jako je tahle mají pro mě speciální problém. Jsou tak skvělé a tolik mě baví, že se začnu bát toho, že to dohraju, že to skončí a já už ten skvělej first feel z nové lokace, nových a skvělých NPC a zajímavých a dobrodružných questů a příběhů nikdy nezažiju. A proto tu hru vždycky odložím. Dohrál jsem ji opravdu i s oběma DLC až letos a dámy a pánové, bylo to skvělé. Dohromady se všemi průchody, které jsem za ty roky měl jsem nahrál něco kolem 1000 hodin a tak řeknu to, co se mi líbilo a nelíbilo.

Hra jako taková je prostě skvělá. Málokdy se opravdu stane to, že příběhová linka side questu je tak zajímavá, zábavná a propracovaná, že by klidně utáhla jakýkoliv jiný menší titul. Souboje a jejich variabilita je taky kus skvěle odvedené práce. Variabilita příšer je ohromná a já jakožto jakýsi fanoušek bestiářů jsem byl opravdu ve svém živlu. Všude je něco k prozkoumání a nikde, ale opravdu nikde není nuda. Hra je prostě řemeslně zvládnutá dokonale a funguje na jedničku. Ale i tak tam bylo pár věcí, které na mě působily jako "eeeh co to je?" nebo "už zase?" Ostatně to, že se hra líbila a povedla svědčí i mých 100%. Ale pojďme si říct to, co mi vadilo.

1) Skellige - Ani nevím proč, ale prostě pokaždé, kdy jsem se dostal na Skellige jsem ztratil tempo a do hry jsem se maličko nutil. Jak jsem říkal hru jsem dohrál asi až napošesté a pětkrát jsem skončil na Skellige. Proč? To nevím. Změna podnebí? Barevné palety nebo i částečně mytologie? Netuším, ale říci to musím.
2) Sbírání pokladů, nebo spíš Pašeráckých skrýší právě mezi Skelligskými ostrovy - to byl vyloženě pain. Hrůza a totální copypasta obsahu. Až jsem byl u vytržení z toho, jak málo se o tom mluví, když u her od Ubisoftu se zrovna na tohle nadává.
3) Hlavní příběh - Nechápejte mě špatně. Příběh je super, ale hlavní zápletka základní hry podle mého soudu zdaleka nedosahuje kvalit hlavních příběhových questů obou DLC. Kdybych to měl srovnat, tak se mi co do příběhu nejvíc líbilo Srdce z kamene, potom O víně a krvi a až na posledním místě bych viděl příběh základní hry. Jak říkám, neberte mě špatně, ale půlku hry hledáš Ciri a následně hrbatýho proměněnce a pak po různých lapáliích sesekáš pána elfa v přilbě s lebkou. To už ve mě víc zanechal quest o Morové panně, kterou sežraly krysy zaživa a ona si myslela, že se na ni její milý vykašlal a proto strašila. nebo quest o Polednici ze studně 
4) Velkolepost - Ono to vlastně není to, že mi to vadilo. Spíš jen chci zdůraznit, že jsem si víc užíval ten začátek hry. Zakázky ve vesnicích. Pomáhání obyčejným lidem s jejich příšeráckými trablemi. Taková ta pravá zaklínačská práce. Stopovat příšery a příprava na boj s nimi. Užíval jsem si to podstatně víc, než třeba hon na Zkurvysyna Juniora, pátrání po pokladu Sigi Reuvena a další.

Víc toho vlastně asi ani není, možná jen pár drobností, ale ty nejsou úplně důležité. Ve výsledku je to hra, která nejenom že změnila můj pohled na hry, ale hmatatelně a znatelně změnila i celý herní byznys a mnoho věcí, které vidím ve hrách po Zaklínači 3 mne nutí říci: "Joo, to je jako v Zaklínači" Vlastně mám pořád trochu pocit, že jsem asi nenapsal úplně všechno, co bych o téhle hře chtěl a mohl napsat, ale už takhle jsem dlouhej a třeba někdy ještě něco doplním.

PS: Já ty první dva díly opravdu jednou dohraju. Slibuju (si).

Musím říct, že první Polda je jedinej, kterýho jsem kdy hrál a dohrál. Naposledy se tak stalo včera a hned po skončení jsem nainstaloval dvojku a tu jsem prostě hrát nemohl. Tak nějak jsem si na tu krásně kreslenou grafiku z jedničky zvykl, že už mi další díly (pouze dle obrazovkostřelů) vůbec neimponujou.
K samotný hře. Je pravda, že najít verzi, kterou bych rozfrčel na Win7 jsem chvílema vnímal jako první quest ve hře, ale nakonec se celkem snadno zadařilo, ostatně takhle jsem vnímal i ostatní úkoly ve hře, ale o tom později, a já jsem to konečně začal hrát. Grafika je pro mě skvělá, barevná, funkční a funkčně interaktivní, takže tohle je jasnej klad. Koncept tak trochu natvrdlýho policajta řešící takovej případ jakej řeší (nespoileruju), je pro mě naprosto skvělá věc, která tomu sedí, jak prdel na hrnec, páč českej člověk je v tom hned jak nahá cikánka uprostřed ghetta. Fórů na benga je moc a veřejný mínění je přesně takový, jaký ta hra reflektuje, takže s tímhle taky nemůže mít nikdo problém. Musím říct, že hra je dost "hylárijus", páč jsem u ní kolikrát hejkal, jak hejkal. :-D
Další dobrou věcí je u mě jednoznačně dabing, kterej se skvěle povedl a upřímně mi sedí víc, než ten v Mafii, páč poslouchat Rychlýho, jak metá rádoby drsný hlášky je celkem kontraproduktivní (aspoň já jsem se u něj docela tlemil, ale to bych u mafie asi neměl). Tady byl dabing taky směšnej, ale tady směšnej být měl, takže taky za jedna (Lábusovo "Hele vole, fízl" mě baví ještě teď).
Jediný, co mě tam trochu vadilo... no trochu víc, už tady taky někdo zmiňoval, že pro samou směšnost a absurditu celýho konceptu tady figurovaly tak absurdní úkoly, až člověk spíš musel uvažovat jako debil, aby se dobral nějakého výsledku, páč jinak by na to nepřišel. Důkazem toho budiž, že jsem zalamil a dvakrát jsem hodil očkem do návodu, abych se dostal na správnou stopu. Ale to je jen taková kosmetická vada, páč tohle je spíš věc vkusu, jestli to někoho sejří, nebo ne.
Prostě si myslím, že Sleepteam udělal lepší hru, než bych čekal a popravdě, než by mnoho z nás čekalo a s plynoucím časem tahle adventurka neztrácí nic na svým kouzle. Není to sice nic na hardcore nářez all night long, ale i tak se dá s tím zabít pár minut až desítek minut... Přesto to není herní Olymp a to ani smykem, ale dobrá pětasedmdesátka...

Pro brajgl, kterej ohledně dvojky a jejich datadisků mám, komentuju tohle. No kdybych to měl shrnout v jedný větě, bylo by to něco jako:"Totální pecka na 100% a kdo dal míň je hajzl!", ale to je samo sebou dost málo jako komentář a svědčilo by to o něčem jako je nerespektování cizího vkusu, ale dost keců. Prostě je to první hra ze série HOMAM, kterou jsem kdy hrál a musím říct, že pro mě i přes fakt, že už je šest dílů je ten druhý pro mě král... Léta už mezi mnou a kamarády panujou dohady o tom, kterej že Hýrous je ten nej a já jsem nikdy neřekl jinak než že dvojka.
Nevím, čím to je, jestli totálně boží napůl pohádkovou grafikou, která je krásně symbolická a tak nějak jsem si vždycky tu kterou příšeru představoval, nebo hratelností, která i po letech dokáže pěkně potrápit, narozdíl od pocitu, kterej mám ze šestky, kde je mapa buď primitivně jednoduchá, nebo zase turbohardcoreperverz hard, ale výsledkem je, že tahle hra je po každým reinstalu oken první, kterou si na kompa fouknu a nikdy ji neodinstaluju.
Co je ale největší nářez a podle mě (a troufám si říct nejen podle mě) největší devizou týhle série je multiplayer. Ať už v hotseatu, nebo lan, vždycky se to počítá na hodiny. Někdo může namítnout, že tam je málo hradů, frakcí chceš-li, ale míň je někdy víc a myslím si, že naprosto vystačím s tím co mi hra nabízí (většinou beru nekromanty, páč jsem na nemrtváky odjakživa ujetej).
Upřímně je mi líto mladší generace, která může tuhle věc klidně pro to jak vypadá zavrhnout, protože neví o co se ignorací tohohle může přijít. Stovky a stovky hodin zábavy, krve, potu, vzteku, ale i radosti, co tahle hra skýtá je naprosto neuvěřitelná a s klidem se vyrovná kdejakým dnešním titulům...
Osobní žebříček HOMAM série:
1. HOMAM 2
2. HOMAM 5
3. HOMAM 3
4. HOMAM 6
5. HOMAM 1
6. proboha proč HOMAM 4

SPORE... co k výtrusu napsat? No prostě, spore figuruje v mém životě jako hra, ze který se jednoduše nikdy nepoučím. Vždycky, když na ni dostanu chuť a instaluju jí říkám si: "Proč já jsem ji posledně vůbec odstraňoval?" Chvíli jí pařím a říkám:"Vole to je fakt pecka, proč jsem jí odstraňoval?" Projdu buněčnou fází, fází vývoje, kmenovou (pro mě asi nejmíň zábavná), civilizační fází a pak pařím fázi galaktickou, vesmírnou, chcete-li a zase říkám:"Co ti magoři na netu blbnou, však vesmírná fáze je pecka, proč jsem ji odstraňov...." Pipíííp, zařve komunikátor. Zvednu galafoun a tam týpek z mojí mateřský planety, že jim zase piráti kradou koření, abych tam letěl je zpráskat... Jo jednou za čas to nevadí, ale když už mám naobjeveno něco jiných civilizací a moc se s nima nekamarádim a následně ani po obraně před piráty nestačím odletět z planety a už mi zase řve komunikátor a ještě navíc z třech dalších stran a všechny chtějí pomoci, páč dostávají těžce po rici, pak se prostě dostaví:"Už vím proč jsem jí odstraňoval!!!"
Ona to není špatná hra. Kdeco je provedeno dobře, hlavně ten nápad snad nelze neocenit. PROVEĎTE SI VLASTNÍ PŘÍŠERKU OD BUŇKY PO VLÁDCE GALAXIE! Sakra, to je prostě nápad, jak kráva. Ale u každý z fází mi přijde, že už je ke konci vývoje nebavilo myslet a tak tam prostě něco flákli, aby to nějak fungovalo a honem honem vydat...Prostě potenciál, jako hovado, ale o tom jestli je využitej o tom není vůbec jasno.
Protože jsem sice nedoletěl (a to ani zdaleka) ke středu galaxie, abych se dozvěděl, co tam je, ale poctivě a víckrát jsem si prošel všemi fázemi, troufnu si říct, že hru znám natolik, abych ji jak ohodnotil, tak si odškrtnul dohráno...
Klucí z Maxisu měli na to, aby udělali pecku, i si myslím, že ze začátku fakt chtěli, ale pak se prostě snad zamilovali, nebo začali chlastat a na práci jaksi kašlali. I přes tohle všechno to zas tak bídně nedopadlo a 75% bude tohle všechno dobře reprezentovat...

Musel jsem tomu napálit sto procent, protože touhle hrou jsem prostě začal tak nějak žít. Změnila mě. Dříve jsem se mohl posrat, když vyšla nová FIFA a teď? Nainstaloval jsem FIFU 14 jen proto, abych mohl po jednom odehraném zápase FIFku vypnout a jít zase vesele kalit manažera, kterej nemá sice snad ani desetinovou grafiku FIFy (o což samo sebou v manažerovi nejde), ale za to je mnohem fotbalovější a vědomí, že oproti manažerovi je FIFovská databáze titěrná a jaké mám možnosti a že manager není zaměřenej jen na fotbalový ikony (Messi, CR7, Bale, Balloteli apod.), je dokonalé. Prostě dokonalé.
Znak klubu, kterej momentálně "trénuju" (Bursaspor) jsem si díky hře fouknul na pozadí svého mobilu a u žádné jiné hry jsem neměl tolik emočních výkyvů, jako u tohohle počinu. Po pár letech, kdy jsem s hrou vlastně jen experimentoval, jsem se do toho ponořil a fest ponořil. Nevím, jestli jsem jedinej, kdo kouká i na zápasy jiných týmů a brouzdá po statistikách různých věcí natolik, že za den odehraje průměrně jen jeden až dva zápasy, ale já se prostě v takových věcech přímo rochňám a baví mě to, jako nic jiného.
Hra pro každýho to rozhodně neni a upřímně, ještě jsem nepřišel na způsob, jak popsat ideálního hráče téhle gamesy, ale prostě každej to pozná, jestli ho to bude bavit. Totálně to sebere a jestli jste jako já, tak na hru budete myslet už i ve chvílích, kdy se to přímo nehodí.
Takže abych to shrnul jistou parafrází.
Kopačky Nike: 4970,- Kč
Fotbalový míč: 1200,- Kč
Pocit zadostiučinění po vyhraném zápase v FM13: K nezaplacení
Jsou věci, které za peníze nekoupíte a od toho je tady Football manager 2013!

Už jako malé dítě jsem snad jako jednu z prvních her okusil právě tuto hru a musím říct, že tehdy jsem byl naprosto u vytržení. Bavilo mě na ní jak byla barevná, futurističnost nepřátel, jednoduchost a údernost titulu. Popravdě v té době by mě bavil i Pong, páč jsem byl opravdu na větvi už jen z toho, že hraji na PC (i když Pong byl na Atari).

Hra toho z dnešního pohledu nenabízí o nic moc víc, než jen sentimentální pohled do pařanského herního svědomí, které nám ždíme z mozků vzpomínky podobné, jako mám já, ale pořád je na ní něco kouzelného. Něco, co nemá se sentimentem nic společného. Je to asi hlavně to, že tak syrově jednoduchou záležitost si dnes snad jinak než na DOSboxu asi nevychutnáte. Samozřejmě Indie tituly se vracejí ke kořenům, ale tahle primitivní hopsačka je přesně to, po čem člověk sáhne po hraní jakékoliv dnešní hry. Je to na styl:"Tak jo, tady máš quest a hraj si." A člověk si hraje.

Zrovna před chvilkou jsem hru dohrál, čistého herního času asi tři hodinky a to jen kvůli tomu, že jsem některé části hrál zas a znovu, protože jsem neustále umíral a dělal zbytečné chyby, takže jsem ragequitoval a zase spouštěl a tak pořád dokola. Nemůžu říct, že jsem si hraní hry kdovíjak užil, ale přesto bylo něco, co mě pořád nutilo hrát dál.

Bylo tedy těžké hru zhodnotit na objektivní úrovni, protože se nedá jen tak lehce zařadit mezi dnešní počiny. Nebudeme si lhát je to stará hra a opravdu na ní nic extra není. Kdybych ji měl tedy hodnotit s ohledem na dnešní herní průmysl, bylo by to něco kolem 10%, ale to by nebylo fér. Dal jsem tedy 75%, protože mezi DOS tituly si je hra zaslouží. Na klenoty DOSu dle mého ani náhodou nestačí, ale člověk si zahopsá, rozseká pár robotů, ukradne nějakou disketu, cákne dynamit ke dveřím a šup ven.

Tony Pírko pro prkýnko 2... Naprosto nádherná záležitost a bez nadsázky, tedy doslova, úžasná etapa mého života. Tahle hra ovlivnila můj život snad nejvíc ze všech. Začal jsem díky ní chovat obdiv ke skateboardingu jako ke sportu a jakémusi umění, začal jsem díky ní poslouchat punkovou hudbu a především, začal jsem svoje propařený hodiny počítat na desítky hodin v kuse... Bylo jedno kolikrát jsem dojel kariéru, vždycky jsem chtěl udělat tohle nebo tamto kolo lépe a to si myslím udělalo ze hry takovou legendu. Jen málokdo se od ní může jenom tak odtrhnout a když už se to fyzicky povede, už přemýšlíte, jak ten zatracenej gap udělat, nebo tak podobně. Je jasné, že z dnešního pohledu má THPS2 poněkud hranatou grafiku a leckterý mladší hráč by nad ní jen mávl rukou, že třeba "takovej hnus hrát nebude", ale jen my, ti věkem praví lidé, kteří jsme okusili tu řemeslně dokonalou hratelnost, nekonečnou životnost a hodiny a hodiny zábavy a otlačených prstů, můžeme s klidným svědomím říci, že dělají obrovskou chybu. Jsem naprosto vděčný pánům z Activision, že jsem mohl okusit dokonalost jedné hry. Když si vezmeme singleplayer. Koho v jiných hrách dlouho baví freerun, freeplay, sandbox atp.? Nikoho moc dlouho ne, páč je to bez cíle, ale freerun v THPS2, to člověk paří a říká si, že i tenhle zatracenej mód je kurňa cool! Kariéra, to je epický zážitek sám o sobě a kdo ji nehrál, jako by zkrátka vůbec nikdy nežil... Multiplayer je také super skvělá věc. HORSE, TAG a podobné kalbičky dělají z THPS2 totálně skvělého společníka, když přijdou kámoši na pivko a kalbu. Hrál jsem samozřejmě i pozdější díly Tonyho Hawka, poslední verzí co jsem hrál byl Tony Hawk Project 8, ale žádná (kromě jedničky, ta je taktéž epická) verze nebyla tak super, jako dvojka. Jasně bavily mě i oba díly undergroundu, ale jen proto, že nabízely lepší grafiku a nové možnosti (Underground jedna byl ale o kus lepší právě kvůli remakeovanému kolu školy ze dvojky), ale všem prostě něco nepopsatelného chybělo... Za mě jasných 100 nepřekonatelných %

FIFA 13? Série fotbalových simulátorů hraji od doby, co za něco začaly stát, tudíž zhruba od roku 1998. Začínal jsem na PSX na ISS pro 98 a pak pokračoval s FIFou 2000 a 2001 a tak dále až doposud. Rok co rok hraji fotbalové hry a musím říct, že s předchozími komentáři nesouhlasím. FIFA 13 je to nejlepší, co nám fotbalové hry kdy přinesly. Poprvé jsem snad souhlasil se sloganem v traileru a to "Best damn FIFA yet". KONAMI zaspává dobu čím dál tím více a EA? To konečně sáhlo do hloubi svého vědomí a svědomí a stvořilo simulátor, který je naprosto nepřekonatelný. Že se oproti loňsku nic nezměnilo? Kdo tohle mohl říci? First touch control je důvod, proč jsem se vykašlal na FIFA 12 a už bych jí znovu nehrál. Míč už nemá ani ten nejlepší hráč prostě přilepený k noze a chce to trochu cviku a citu, než to člověk ovládne. Dělá to fotbal fotbalem, dělá to celkový dojem ze zápasu a hlavně díky tomu není žádný zápas stejný... za další AI doznala také velkých změn. FIFA 12 byla po AI stránce celkem v pohodě, až na to zatracený nabíhání... Někdo by mohl říci "úúú nabíhání, to je toho", ale to je další, co zvyšuje dojem a fotbalovost hry jako celku. Je vidět zě pánové z EA na tomhle makali, jak pes a je to sakra poznat. Kdo to nevidí, je tupec. Kolizní systém? Další lahůdka. Maličkost, ale zase... dojem maximální. Co je na tom herně špatného, že si hráč zakopne o vlastní nohu? To se sakra přece stává! Já nevím, co ostatní, ale já chci co nejrealističtější zážitek a ne týpky, kteří jsou mnohem dokonalejší, než jejich reálné předlohy... tenhle záměr je vidět i v dřívější implementaci křečí v zápasech. A co je nejdůležitější.. Mnozí nevidí tu horu malých detailů, které ve hře jsou a dělají ji skvělou. Jsou to opravdu prkotiny, ale to je přesně ono, ty malé detaily dělají hru reálnější a uvěřitelnější. A kdo říká, že FIFA 13 musí být hrána příliš realisticky? NA internetu je spousta videí, kde jsou nereálně přebaletěna celá hřiště freestylovými triky, ale zase nikdo vás je nenutí dělat. Ve hře si prostě najdete svůj styl a podle herního stylu zde lze pozant i jednotlivé hráče. A menu? Při vší úctě viděl jsem X menu a v menu FIFA 13 by se vyznal i podprůměrně inteligentní šimpanz, jen to chce trochu tu hru sledovat a dívat se na ni trochu jinak, než jako další dojnou krávu EA sports. Za další soundtrack je další přívětivá věc, nejsou zde skladby na jedno brdo jako už X let v NHL. Každý si zde najde to své. Už to nejsou jen exotické taneční rytmy ve stylu úvodních písní MS a ME a variace na to. Ve hře FIFA se prostě každý byť jen trochu fotbalový nadšenec musí naprosto vydovádět a najít. Dle mého názoru je málo věcí, které se FIFě dají vytknout a upřímně mě žádné nenapadají. Jako jsem dříve býval PES fanda, tak jsem nyní fanda FIFA 13, jen tisícinásobně větší...