Rubačka Victor Vran byla pro mě velkým a hlavně pozitivním překvapením. Původně jsem dle zasazení a komentářů na GOGu čekal kopii The Incredible Adventures of Van Helsing, ale mýlil jsem se. Pravda, styl, rozhovory s "duchem" a hlavní hrdina - lovec démonů k tomu hodně vybízejí, herní mechaniky jsou nicméně naprosto odlišné. Řekl bych, že se tu ani nedá mluvit o akčním cRPG jako spíš o čistokrevné hack'n'slash. Skákání, dokonce wall-jumping, uhýbání a měnitelnost stylu hraní kdykoli během hry podle chuti, to vše tu nalezneme. Pro mě celkem svěží vítr, neboť i přes znatelný vývoj postavy a bytelný gear systém stále dost záleží na hráčově umění a nic vám nebrání po několika neúspěšných pokusech u bosse přeměnit svého kladivobijce na elegantního kouzelníka. To je možné díky pouze jednoslotovému brnění, určujícímu v podstatě styl hraní a pak také destiny-cards, které vám dávají rozličné buffy a schopnosti. Herní příběh mi přišel docela zajímavý, ikdyž je dost diablo-like a délku dohrání hlavní linie, 10 hodin, hodnotím taky pozitivně, jelikož se hra nezačne přejídat. Přeci jen se nejedná o aaa titul a tak prostředí není až tolik variabilní. To ovšem neznamená, že se tu nenechá strávit opravdu hodně času a to zejména díky systému výzev na každé mapě a taky tzv. hexů, pomocí nichž přidáte hře podle chuti na tuhosti. Jediné, co mě na Victorovi trochu mrzelo byly lehké frame-dropy a asi dva pády hry zrovna v dosti nevhodných situacích. Hlas Geralta a všudypřítomné džouky to ale i tak vyvážily a po dohrání se mi na xichtě rozlévá výraz blaženosti.

Iron from ice!

Těžko říct, proč se mi herní adaptace nekonečné Martinovy ságy vlastně tolik líbila. Pravděpodobně to bude dospělejším zpracováním, kterým rozhodně seriál HBO nedisponuje - omezením sadismu a prvoplánové erotiky pro náctileté. Každopádně to nebude technickým zpracováním, které neudělalo ani minikrok od konzolí směrem k PC a tak menu i UI s tradičními periferiemi mouse an keyboard v podstatě vůbec nedává smysl a pokud vás už dostihne smrt v několika málo soubojích napříč sérií, vězte, že to bude jen a pouze zapříčiněno leností tvůrců a ne vaší nešikovností. Malovaná stylizace taky těžko zakryje chabou grafickou stránku hry stejně jako prkenné modely postav ála Skyrim (hehe).

Abych si ale obhájil to nadprůměrné hodnocení, musím říci, že Telltale Games se povedlo velice citlivě zasadit děj i postavy (které jsou, co se týče prokreslení charakterů bohužel jen chudými příbuznými The Wolf Among Us - Episode 1: Faith či The Walking Dead - Episode 1: A New Day) do reálií světa a hlavně zpracovat již známé protagonisty na jedničku. Do příběhu zakomponovali i stejné chyby správného vypravěče, jaké dělá sám Martin - tedy nelogické rozhodování postav a při každé důležité události zjevení se někoho třetího ex machina, který tu vlastně ani nemá co dělat.

Komentář jsem napsal pouze k první epizodě, jelikož další jsou na tom po stránce technické naprosto shodně a příběhově bych tak akorát spoileroval. Šestidílná série mě udržela u monitoru na dvakrát pět hodin a nebýt dalších povinností, asi bych ji zmáknul na jeden zátah, což už něco znamená.

The North remembers!

Těžko by mě někdy napadlo, že zrovna remake Shadow Warriora bude tou hrou, u níž budu nad příběhem a implementací RPG prvků uznale pokyvovat hlavou. Ikdyž se větší část dobrodružství žoldáka Lo Wanga nese v odlehčeném duchu, ke konci již získává na vážnosti i solidní hloubce, kterou by mu leckteré západní rpgčko mohlo závidět.

Vlastně i délka hry napovídá, že se nejedná o hříčku pro odreagování na pár minut mezi hraním velkých titulů, tomu ostatně přidává také poměrně taktický styl hraní, který bych s klidem přirovnal k takovému druhému Mass Effectu bez side-kicků. Díky vhodné kombinaci skillů, ekvivalentu magie - energii Ki a vylepšitelným zbraním si celkem snadno můžeme směřovat postavu podle svého gusta. Pokud například dáváme přednost obraně, přijde nám vhod energetický štít či bonusové hitpointy z lékárniček, pro rychlé údery tu je zase zrychlení a regenerace staminy atd. Samozřejmě nesmí chybět ani oblíbené sekundární módy u zbraní a různě poschovávané secrety, které často odkazují nejen na svého předchůdce, ale třeba i na Duke Nukema, Half-Life a vůbec popkulturní počiny ("Like the eye of the tiger, Hoji.... but he lost in the first one, didn't he?").

Celkově tak reinkarnovaný Shadow Warrior působí velmi kompaktně, ať už se jedná o background story o nesmrtelných ve Světě stínů, grafickou stylizaci nabídek, UI i hudbu, což ale Lo Wangovi a jeho osobnímu démonu Hoji nebrání trousit vtípky na každému rohu. Jako vadu na kráse bych proto viděl pouze nižší variabilitu prostředí a také horší design map, jelikož se mi občas stávalo, že jsem lehce bloudil. Každopádně našim severním sousedům závidím jejich neuvěřitelnou plodnost v oblasti herního průmyslu.

If you mess with Lo you get Wanged!

Ačkoliv v případě Geralta z Rivie neplatí, že po bitvě je každý králem, protože on sám asi na věky zůstane opovrhovaným mutantem, byť se s nejlepšími úmysly snaží pomoci všem, u prvního dílu herní trilogie je tomu právě naopak. Lze totiž využít odstupu od původního vydání v dnes již odladěné Enhaced Edition a také pocitů z druhého dílu.

Díky pohledu na číselné hodnocení nezůstane tajemstvím, že jej považuji za jedno z nejlepších RPG všech dob a bez rozmyslu bych Witchera postavil po bok Betrayal at Krondor či Baldur's Gate. A není to jen mistrné zvládnutí herních mechanik, výborné zakomponování alchymie či uvěřitelné zpracování světa i hloubka postav v něm se pohybujících. Téměř dokonalá hra musí mít ten nepopsatelný atribut přitažlivosti, který hráče vábí ji hrát neustále dokola a prožívat v tomto případě ten samý lineární příběh navíc v kůži jediného protagonisty znovu a znovu.

Kdybych se přece měl rozepsat o tom, čím mě osobně Witcher tolik přitahuje, tak to bude zřejmě domáckost a blízkost prostrředí. Konečně se jednou evropská hra odehrává v lesích, vesnicích a městech, které bych si v reálu dokázal představit. Dále je to vulgarita, přiměřená krvavost a nekýčovitá erotika, která nepůsobí jako harlekýnka pro náctileté.

Komornost příběhu se již v pokračování lehce vytrácí, ale i tak můžu říct, že mě žádný počin podle Sapkowského knih vyloženě nenaštval a to včetně seriálu, který šel naprosto vlastní cestou. Teď již zbývá jen doufat, aby i císař Emhyr byl ve trojce takový frajer, jako si ho představuji a pozdvihl zaklínačskou trilogii do síně slávy, kam patří.

Jak to dopadne, když parta kluků z osady Severní bouře zkusí na oslavě čtyřicátých narozenin Matta Uelmena ty lákavě nazelenalé koláčky? Jako když tóčlajt!

Nemusím být Nephalem, abych chápal, že některé věci v heknsleš prostě mají své místo (loot, setovky, náhodně generované dungeony) a tak raději popíšu to, co je na Torchlight zvláštní.

Jednak je to podivně namíchaná prezentace, kdy mix skvěle mysteriózní hudby, voice overů Mrazíka a malované grafiky tak moc nedávají smysl, až jsou jedinečné. Dále to může být nekonečný dungeon na konci hry či jiná volba po dokončení příběhu - tedy odeslání svého reka do důchodu a výběr jednoho z jeho předmětů, ze kterého se stane dědictví aneb kurva lepší a méně náročný item pro novou postavu.

Co ale zajistilo Torchlight nehynoucí místo na mém HDD byla zde přítomná němá tvář. Z party falešné kočičí potvory a stokrát omletého psodlaka jsem neomylně sáhl po fretce. Ta totiž dělá čest své reálné předloze a jedná se o chytré a šikovné zvířátko. Zatímco při vyslání kočky do města kvůli prodeji lootu byste zřejmě čekali marně, jelikož by sebou flákla za nejbližším rohem a hrála si s punčochou a její vlčí kolega by zřejmě ani nepochopil, co po něm chcete a dál by očekával pamlsek odkapávaje sliny na vaši okovanou botu...fretka hbitě doběhne k obchodníkovi (s příslušným skillem odkudkoli do minuty) a navíc ještě umí dvě kouzla, která ji naučíte. To všechno samozřejmě kromě toho, že se vás slušně zastane v boji (vše v závislosti na tom, jak moc se na její vylepšování budete zaměřovat).

Celkově vzato je pro mě Torchlight takové první Diablo na steroidech, což mu umožňuje zařadit několik život ulehčujících vychytávek a přitom se nerozpliznout do šířky, což podle mého názoru k tomuto typu her příliš nepasuje. Pro mě zřejmě nejlepší počin v žánru i přes (nebo možná právě pro) absenci mulťáku.

Události dnů minulých mne přiměly vrátit se sem na Databázi, abych ještě jednou uvedl věci na pravou míru. V různých diskuzích a zdejší není výjimkou, se totiž najdou lidé, kteří se ostatní neúnavně snaží přesvědčit o kvalitách této hry a cíleně tak potenciálně plýtvají pracně vydělanými penězi, neboť i nákup hasicího přístroje britské výroby je v porovnání s ESO výbornou investicí.

Nebudu tu řešit poptávku po MMO ze světa Elder Scrolls, ani mě nezajímají spekulace o rozpočtu Zenimaxu pro tuto hru. Podívejme se na ESO objektivně tak, jaké skutečně je (a nenechte se při tom zmást mým sarkasmem, kterému se prostě nemohu ubránit).

Předně se podívejme na samotný začátek hry; ESO běží na populárním principu megaserverů a tak nás čeká pouze volba regionu mezi Amerikou a Evropou a pak už jen samotná tvorba postavy, při které je kladen důraz zejména na stěžejní atribut každého moderního RPG - velikost poprsí a denzitu pubického ochlupení. Až se s tímto co nejsvědomitěji vypořádáme, hra nás uvede do jednoho z nejnudnějších a nejstupidněji navržených tutoriálů, který ovšem hráče velmi dobře připraví na celkově nesmyslný design questů, nesoucí se celou hrou. Model "dojdi do nejsevernějšího okraje mapy, odkud následuj postavu do nejjižnějšího, abys nakonec šel splnit zadání do nejzápadnějšího okraje" nás totiž bude provázet po celou dobu třídenního gameplaye. Za tu dobu ovšem absolvujeme bezpočet loadingů (tvořených alespoň krásnými artworky), jelikož každá oblast, stavba či jiný objekt tohoto typu nejsou součástí otevřeného světa.

U častého argumentu, tj. nápaditosti questů ještě chvilku zůstaňme. Jedná se totiž o hlavní "eso" ESa oproti vysněné konkurenci (WoW). Praxe vypadá tak, že se objevíme uprostřed osady na kterou někdo útočí, na KAŽDOU osadu tady někdo útočí, a před námi je khajiit s šipkou nad hlavou. Jdeme tedy k němu a zmáčkneme éčko, načež se v plně nadabované monologu dozvíme, že je třeba zapálit jižní, severní a západní výstražný maják. Jdeme tedy na jih a cestou si všimneme, že zde opravdu lze potkat quest-givery nejen v HUBech-městech, ale i jinde. Narazíme totiž na argoniana s šipkou a proto zmáčkneme éčko, ten nám v nadabovaném monologu (ufff, zase naštěstí nemusíme číst) sdělí, že ztratil dobytek, shodou okolností taky na jihu, severu a západě. Cestujeme tedy dále ku majáku a kdesi v bodláčí vrazíme do prasete, na němž zmáčkneme éčko, abychom o minutku později éčkem maják podpálili. Dále jen telegraficky: sever-prase-éčko-oheň-éčko-západ-prase-éčko-maják-čekání ve frontě na éčko. Se splněnými dvěma úkoly se vracíme do města pro "return", abychom (po éčku) od khajiita následně (v tentokrát již rychle odklikaném monologu) zjistili, že je třeba na severu, jihu a východě zničit nepřátelské balisty...

Určitě jste si výše povšimli jízlivé poznámky o třídenním gameplayi, to proto, že skutečně lidé, kteří hráli early acces spojený s předobjednávkou, neměli potíž dostat alespoň jednu postavu na maximální úroveň. Situace ovšem bude možná ještě více tristní, jelikož první den zřejmě většina uživatelů, stejně jako já, trávila stahováním - Zenimax/Bethesda totiž evidentně nejsou schopni vytvořit client, který by zvládal simultánně download (25GB s vyhrazenými 60GB), instalaci a následný update, nedejbože aby nás pustil do hry dříve, než dostahuje úplně všechny soubory. Zmíněná nedokonalost ovšem není jedinou technickou slabinou hry - Bethesda, jak se od ní ostatně i očekávalo, přidala několik svých "signature bugs". Zejména se jedná o nemožnost promluvit s důležitou postavou nebo "nezabitelnost" nepřítele. Tento nešvar lze obejít známým re-loginem, ovšem pozor, hra nám v soubojích možnost quit nedává a tak vše řeší jen magická zkratka alt+F4. Co už ovšem typickou chybou není, je těžce popsatelná "recipročnost" lootu, kdy jako mág již v úvodu obdržíte zpravidla brnění a meč a jako bojovník róbu s lukem či holí, přičemž již ve starších dílech série TES toto měla Bethesda podchyceno lépe.

Na závěr se neubráním ani subjektivnímu zhodnocení audiovizuální stránky, kterou samozřejmě může vnímat každý odlišně. První část slova dělá čest jménu Elder Scrolls, neboť soundtrack je opět velmi kvalitní, bohužel v situaci zmíněného megaserveru působí relaxační hudba jako pěst na oko, jelikož si spíše připadáte jako v OC Tesco v pátek odpoledne při zlevnění másla. Grafika je naproti tomu čistý průměr i v rámci MMORPG žánru, přičemž byla zvolena grafická paleta, kterou lze pracovně označit jako trendy-skyrim colour. Unylé tóny samozřejmě působí patřičně v Morrowindu a Skyrimu, ovšem Cyrodiil by si zasloužil trošičku přibarvit. Naštěstí oblast Redguardu získala zcela jiný, téměř arabský ráz a tak pro pesimističtější z nás doporučuji volbu Covenantu, aby se nedostavila deprese. Otázkou samozřejmě je, proč hra nevypadá o řád lépe (technicky myšleno), jelikož na plnohodnotném desktopu působí ošuntěle a staře (povedené jsou jen modely a pohyby postav, v rámci série TES nevídaná to rarita), zatímco na pracovní kalkulačku typu ultrabooku je zas náročná až moc.

Zmíněná polemika je ovšem širší - není mi totiž jasné ani to, komu je vlastně hra určena. Příznivci MMO budou zřejmě odrazováni prakticky nulovým endgame contentem, milovníci TES se zase nebudou moci přes davy ostatních hráčů kochat krajinkami ani hudbou (na módy samozřejmě zapomeňme) a herní fajnšmekry bazírující na herních mechanismech těžko oslní ořezané ovládání (úder-blok) a pět více méně použitelných skillů včetně špatně zvládnutého aktivního uskakování.

Doufám, že jsem tímto svým (nudným, jako celá hra) minireview nahradil nepřítomné recenze na českém webu a suploval tak úlohu herních novinářů - informovat o (ne)kvalitách hry tak, aby se potenciální zájemce mohl plnohodnotně rozhodnout, zda do titulu investovat. Důvod jejich absence ponechám bez komentáře. Můj postoj je zřejmě jasný.