Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 95
  • PS2 --
  • Xbox --
Tahle hra je prostě srdcovka. Hru jsem poprvé dohrál na svém prvním počítači v roce 2003 a tehdy jsem z téhle hry byl doslova paf. Zároveň se k této hře rád vracím, jako jiní se vrací k svému oblíbenému filmu. Zároveň letos vyšel remake a když by se to nemělo, tak jsem se před vydáním pustil znovu do této nesmrtelné klasiky.

Tato hra se odehrává v 30. letech minulého století ve smyšleném americkém městě Lost Haven za období prohibice. Děj sleduje život Thomase "Tommyho" Angela a jeho začátek a působení v mafii. Tato hra má jeden z nejlepších příběhů, které jsem kdy ve hře mohl vidět. Hra není ani nijak dlouhá, což nevadí ba naopak, děj svižně ubíhá, takže se ani nedostaví pocit repetetivnosti a s tím i souvisí rozmanitost jednotlivých misí.

Co se týče technické stránky tak na svou dobu byla hra, dovolím si říct, až nadčasová. Grafika byla parádní a jelikož nechyběl ani český dabing, tak si hru užil každý. Co se týče hudby, tak stěžejní hudba se vryje do paměti a člověk ani nemusí koukat a už ví kde se přesně ve městě nachází, jelikož každá čtvrť má svojí hudbu/ melodii. Jediná věc, která se dá této hře vyčíst je umělá inteligence a to nejen protivníků, ale i parťáků. Hlavně, když vám parťák vběhne do palby, kdy následně umírá a tím i game over, protože parťák nesmí zemřít a to je občas frustrující, ale není to zas tak zásadní, aby se této hře nedal šance.

Suma sumárum hra je to skvělá, jak na svojí dobu, tak i dnes, ač někoho může odrazovat starší grafika, ale na vůj věk si i tato hra zaslouží pár ústupků.

Pro: Příběh, věčná klasika, znovuhratelnost (prostě kdo jednou vyzkouší rád se ke hře vrátí)

Proti: Slabší UI

+22

Onimusha: Warlords

  • PC 80
  • PS2 75
  • Xbox 75
Se sérií Onimusha jsem zatím neměl žádnou osobní zkušenost. Do hraní jsem se pustil pouze s vědomím, že jde o variaci na Resident Evil zasazenou do japonského prostředí. To vlastně reálně popisuje jednu část hry. Relativně omezený prostor, který se postupně odemyká pomocí různých puzzlů a poschovávaných klíčů. Příběh o záchraně princezny a boji proti démonům by se v známější sesterské sérii také neztratil. Během hraní se střídají dvě postavy. Většinu času strávíte v kůži Samanosukeho, ale sem tam dostanete pod kontrolu ninju Kaede. Zásadní odlišností od RE je provedení soubojů. Většina střetů probíhá za pomoci jednoho z mečů, případně magie. To je samo o sobě odlišné, ale mění to i dynamiku celé hry. Není třeba šetřit munici a tak lze v klidu zabít každého protivníka. Naopak je to žádoucí, protože po jejich likvidaci zůstávají různé druhy duší. Některé léčí, jiné doplňují magii, ale především jsou důležité ty na vylepšování vybavení. Každý ze tří mečů a stejného počtu magických orbů má tři úrovně. Rozdíly jsou celkem výrazné, takže se vyplatí jít do obtížnějších částí hry patřičně vybaven.

Mimo relativně krátké, asi šest hodin, kampaně, lze zhruba ve dvou třetinách navštívit sérii dvaceti arén Dark Realm. Obsahem jsou čím dál náročnější souboje na celkem malém prostoru, ale odměna za to stojí. Za dokončení je speciální okarína, která odemkne přístup k nejsilnější zbrani ve hře(hodně usnadní finále). Obtížnost hry je celkem rozumná, až na Dark Realm a finálního bosse jsem neměl větší problém. Při hře za Kaede se vyplatí některé souboje vynechávat, je to zbytečná spotřeba léčiv a stejně nelze sbírat duše. Hrál jsem verzi dostupnou na Steamu a vše funguje bez problémů. Grafika je na svůj věk celkem povedená, využívá před-renderovaná pozadí a pevné úhly kamer. Tento princip je v dnešní době už dost nezvyk, ale po chvíli přejde i s ovládáním do krve a nic proti němu nemám. Lepší než některé volné, ale špatně udělané kamery. Pochválit musím i přítomnost japonského dabingu a povedenou hudbu.

Po dohrání jsem zkoušel i původní verzi z PlayStation 2 a překvapivě to není moc velký rozdíl. Nová verze opravdu jen zvedla rozlišení a nejvíce je to vidět asi na textech. U modelů a textur není až takový rozdíl. Výrazně méně pohodlné je samozřejmě ovládání, což platí i pro následující. O rok později vydal Capcom verzi pro první Xbox pod jménem Genma Onimusha. Nejde o pouhý port, ale přináší i celkem dost nového obsahu. Hlavní jsou nové zelené duše. Když je získá hráč, může je využít na dočasnou nezranitelnost, ale když nepřítel, stane se silnějším. V asi třetině hry navíc narazíte na velmi nebezpečnou panenku, která je poté jakousi obdobou Nemesis z Resident Evil 3. Díky těmto změnám je hra výrazně obtížnější. Pár nových nepřátel, sloučené vylepšování mečů a orbů i nová zbroj je příjemné zpestření. Důvod proč jsem se pustil do hraní i této verze jsou nové lokace. Bohužel, asi to za ten čas nestálo. Jedna obrazovka s pár nepřáteli nestojí ani za řeč, hlavní nový obsah je ve stylu Dark Realm. Třicet arén v pagodě působí ve výsledku spíše stereotypně, alespoň že odměna za průchod je fajn. Samotný Dark Realm zůstal, ale je nutné ho projít dvakrát - na obou, stále stejných, vstupních místech. Xbox má také celkem hezký manuál i když za přečtení stojí tak pět stránek.

Obě verze jsem hrál těsně po sobě, takže druhé hraní zpomalovala především vyšší obtížnost, ale i několik přesunutých klíčových předmětů. Oba průchody jsem si ale nakonec užil a jde o velmi povedený první díl série. Onimusha má atmosféru, příjemnou hratelnost i dobrý poměr bojů a hádanek. Hraní rozhodně mohu doporučit, minimálně fanouškům Resident Evil, a další díly píšu na seznam.
+21

Doom

  • Xbox 70
Legendární Doom jsem v mládí hrál hlavně jako náplň tehdejší výpočetní techniky v rámci siťového masakru, kdy učitel přimhuřil očko a přidal se k nám a mastili jsme první level. Přiznávám se, že se mi výdycky víc líbil Wolfenstein a proto si vlastně ani nevybavím, jestli jsem Dooma někdy dohrál do konce, nejpíš jsem po pár levelech skončil.

Nápravu jsem sjednal až teď na !konzoli! a musím říct, že to vůbec nebylo zlý, s ohledem na stáří je dobrá hratelná záležitost, se širokým arzenálem ( božská motorovka ) a tuny roztodivných zmutovaných monster, přes které je potřeba se prokousat v rámci jednotlivých levelů až k bossům.

Samozřejmě hry tothoto typu nabízejí dobíjení zbraní, zdraví a skryté chodby, u některých levelů mi přišlo, že byly příliš rozsáhlé a v mapách jsem se trochu ztrácel. Nemá moc smysl se rozepisovat dál, kolegové se svými komentáři řekli a popsali vše podstatne, za mě rozhodně výrazný kousek v silném průměru, věřím, že pokud bych se mu věnoval více za mlada, nostalgicky bych tam vrazil víc, takhle - 70%
+13 +14 −1

Tom Clancy's Splinter Cell: Pandora Tomorrow

Tom Clancy's Splinter Cell