Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Monster Hunter Stories

  • Switch2 70
Zhruba tři a půl roku mi trvalo, než jsem se po dohrání dvojky pustil do restuhodné jedničky. Není zcela ideální hrát tyto hry takto na přeskáčku, ale má to svůj důvod. První díl na 3DS jsem dlouho neměl a v jistou chvíli se už nedal vůbec nikde sehnat. K zahrání dvojky mě nalákal Charllize po jejím vydání v roce 2021 (a já ji zahrál krátce po Novém roce během 2022). Poté jsem začal nezávazně koukat po prvním dílu na 3DS, ale hledání trvalo dlouho, předlouho. Uběhl nějaký ten pátek a nakonec jsem do toho praštil a objednal jednu kopii z ebaye. Krátce nato ohlásili vydání remasteru na Switch, a já se tedy rozhodl počkat na novou verzi. A opět nastalo dlouhé čekání; nikdo nevěděl, kdy to má vyjít. Pak se nějak záhadně objevily krabičky v USA, zatímco Evropa nic, a pořád nikdo nevěděl, jestli a vůbec to vyjde i v Evropě.
Po dalším čekání jsem do toho opět praštil a objednal si americkou verzi z ebaye.
A hádejte, co se stalo pak… akorát měsíc poté ohlásili vydání evropské edice v létě 2024. To mě trošku rozčarovalo a znechutilo (protože americké hry mají na obalu nevkusné černé „E“), takže jsem hru odložil na neurčito s tím, že si ji třeba brzo zahraju na Switchi 2, abych měl ze hry lepší zážitek.
No, a k tomu došlo ještě po dalším roce a něco od vydání evropské verze, takže tento komentář konečně sepisuji nyní, léta Páně 2025.  

Nebudu to zbytečně protahovat. Dvojka je v podstatě úplný klon jedničky, až na to, že jednička je ve všem zaostalejší. Má méně příšerek ke sběru (ale i tak jich je dost), graficky to žádný zázrak není (ale remaster je teda na míle hezčí než 3DS, to je pravda), příběh je v podstatě to samé (něco způsobuje agresivitu potvor, jen to má jinou barvu), lokace jsou si typově opravdu hodně podobné (některá zákoutí mi navozují déja vu), minimapka je ve větším záběru nepoužitelná (ukazuje pouze malý výřez), všechna prostranství jsou jen užší nebo širší koridory, souboje opět probíhají skrze repetitivní kámen, nůžky, papír. No a sběr vajec v hnízdech potvor je stále dosti otravný způsob sbírání příšerek ("prosím, ať už mi teď konečně vyjde to RNG!")…
Nakonec ani nevím, jestli je dobře nebo špatně, že jsem hru hrál takhle na přeskáčku, ale bylo aspoň fajn zažít začátky některých postav, které jsem znal z dvojky již jako odrostlejší a atraktivnější. Jen Navirou stále balancuje na hraně dotěrnosti. Ale létání, běhání a překonávání terénních překážek na dracích je pořád docela cool.  

Buď jak buď, hru jsem odložil jako dohranou v okamžiku, kdy jsem dosbíral i poslední vejce do sbírky, abych tím zkompletoval všechna Monsties ve stáji. Postava má level 58. V monsterpedii mi chybí ještě jedna potvora, což je v podstatě superboss hry, ale nejde z něj získat vejce a musel bych na něj ještě dlouho grindovat v rozsáhlém repetitivním post game obsahu a to mi za to moc nestojí (navíc ve dvojce jsem si něčím podobným prošel a tam to má větší smysl). Stačí mi, že jsem musel horko těžko projít zatím přes 30 pater bitevní věže, abych dostal to poslední vejce.

Vyběhal jsem řadu otravných úkolů a opět velkou část času strávil v podzemních doupatech, kde jsem se dokolečka snažil získat některé vzácné Monsties (hromský Rajang). Jo, taky je tu taková minihra na schovávanou skrze celou hru, která naštěstí ve dvojce není – hledání prasat v oblečcích, za jejichž kompletaci je odměna ve formě většího prasete (taktéž jedno z Monsties). Hrome, kdo tohle vymýšlel…?

Abych nebyl úplně kritický, tak jednička má zase na rozdíl od dvojky (mimo klasické cutscény) asi čtyři plně CGI animované scénky, které vypadají dost na úrovni. Všechny animace lze přehrávat v domečku hráče v bedně (lol). Remaster pak nabízí i řadu bonusů jako galerii artworků nebo soundtrack, takže to je příjemné obohacení.
Hru jsem hrál s bohatým japonským dabingem, který pokrývá odhadem 90% hry.
Jo, na Switchi 2 to běží pěkně plynule.

A teď teda můžu vesele čekat na tu trojku…  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 53 hodin
Všechna Monsties chycena: 67/67
Úkolový řetěz od krále (víčka) i od Channelera (ukazování chycených příšer) komplet
Všechna Poogies (prasata) komplet: 100/100 

Pro: Monsties; pohyb na mountech; začátky postav; CGI animace

Proti: Chudší grafika; místy hodně repetitivní; minimapa toho moc neukazuje

+8

Metal Slug Tactics

  • Switch2 90
Metal Slug Tactics je Into the Breach. V podstatě bych z větší části mohl zkopírovat můj komentář odtamtud a mohlo by být hotovo. Nicméně Metal Slug Tactics se liší v několika přidaných detailech a opět platí, že je to ohromná zábava zejména pro ty, co mají aspoň trochu taktické buňky.
Jsem velmi rád, že jsem si hru pořídil, byť ta moje předobjednaná sběratelka od Pix’n Love došla zničehonic až po roce a půl čekání (tedy začátek května 2026) a já jsem si už mezitím myslel, že jsem naletěl nějakým podvodníkům, jelikož ona společnost nevydávala žádné updaty ohledně stavu výroby a jen dělala mrtvého brouka. A sběratelka je sice krásná, ale vnitřní krabice zanořená v piedestalu má od něj ohnutý a zkrabacený spodní okraj fólie a cover artu, což mě dost mrzí za ty peníze.  

Zpět ke hře. Stejně jako v Into the Breach, i tady je nádherně rozpohybovaný pixel art pro postavičky a jejich útoky, s nimiž je třeba projít až přes čtyři regiony (minimálně však aspoň dva) a zlikvidovat finálního bosse Mordena. A pak třeba znovu a znovu podle chuti, protože hratelnost je opět zaměřena na opakování s postupně lepšími možnostmi výbavy, plus třeba s jiným obsazením.
Hráč má v začátku k dispozici tři postavy a plněním podmínek se odemykají další; dohromady až osm postav do týmu, z nichž se vždy vyberou tři pro jeden průchod. Já jsem původní Metal Slug hry nikdy nehrál, takže s postavami jsem nebyl obeznámen, ale tady v Tactics mě bavily a každý průchod jsem si s nimi užíval.

Cestou se levelují a získávají nahodile útoky, pasivy, upgrady pro jednu ze dvou různých zbraní, mobilitu, peníze nebo přivolávací hračky pro celý tým. Všechno ve hře se nabízí skrze prvek náhody a hráč si sám vybírá z aktuální nabídky, co se mu nejvíc hodí a snaží se plnit podmínky a plánovat postup v krátkých různorodých misích (každý region nabízí tři mise dle výběru, po nichž se ukáže boss).  

Po prvním zpackaném průchodu, kdy jsem se učil mechaniky, se mi už zadařilo a posléze jsem vždy nechal funkční jádro s Eri a Fio, a třetího člena jsem vždy měnil, abych se s ním během průchodu lépe seznámil. Asi nejzajímavější průchod byl nakonec s Leonou, která dokáže vytvářet nebezpečné stínové klony.
Když se mi zrovna v nějaké konstelaci poštěstilo, tak jsem s její pomocí dokázal vymazat klidně půlku mapy, protože klony nejenže střílejí a vybuchují, ale taky zapalují oheň ve všech přilehlých políčkách. Se správnou kombinací schopností se pak z bojiště stalo ohnivé peklo, což bylo zábavné pozorovat. Ale bavilo mě to i s dalšími, třeba když jsem pomocí kooperace řetězil jednu akci za druhou během jediného tahu a opět jsem tím vypařil většinu nepřátel.  

Asi největší důraz je tady kladen právě na kooperaci všech postav, protože je žádoucí postavit se protivníkům tak, aby byli vymýceni společnými silami všech zúčastněných, zejména u bossů to platí dvojnásob. A pokud nějaký člen zrovna zaostává v palebné síle, tak třeba v pouštní oblasti se vyplatí nechat ho přeměnit nepřítelem v mumii, která má na jeden tah silnější útok (ale je z něj holt mumie).  

Takže za mě super. Koho bavilo Into the Breach, toho bude podle mě bavit i tahle povedená svižná tahovka. Myslel jsem si, že po prvních dvou hodinách budu mít hru dohranou a konec, ale zase mě to chytlo a nakonec jsem si dal průchod i s každou další odemčenou postavou (zrovna Leona musela přijít jako poslední), abych nahrabal nějaké achievementy a odemkl výbavu a schopnosti, takže nakonec v tom mám 40 hodin, hráno na Switchi 2. Při delším hraní mi hra asi třikrát zamrzla, ale naštěstí se postup automaticky ukládá snad po každé provedené akci, takže to vůbec nevadilo a hrou jsem velmi mile překvapen.
Nicméně v podstatě by bylo fajn, kdyby těch regionů ve hře bylo o něco víc, takhle je každý průchod nějak moc rychlý.

Pro: Pixel art; široká škála možností; vlastní výběr prvků; dynamické; kooperace postav

Proti: Pouze čtyři krátké regiony

+8

Pokémon: Let's Go, Eevee!

  • Switch2 90
Miluji Pokémony. Věta, která byla vždy velmi pravdivá, ale od jisté chvíle u mě ztratila váhu. Poslední Pokémon hra, kterou jsem hrál - pokud nepočítám Pokémon GO - byl Pokémon Emerald. A vzhledem k tomu, že původní anime pro mě skončilo někdy v polovině Johta, byla pro mě i třetí generace poměrně málo zapamatovatelná. A tak roky utíkaly a já stále miloval Pokémony. Nehrál jsem Diamond and Pearl, nehrál jsem Sun and Moon, nehrál jsem X a Y… svou občasnou touhu si něco zahrát jsem zaplňoval staršími tituly a emulátory. A jsem rád, že jsem alespoň zhlédl sérii X a Y, kterou považuji asi za vrchol Pokémon anime.

No a letos se to konečně povedlo a já si pořídil Nintendo Switch 2. Mohl jsem začít prakticky čímkoliv, ale už roky jsem si vážně chtěl zahrát Let’s Go, Eevee. Nevýhoda je, že do nových generací Pokémonů vstupuji v titulu, který se vymyká klasice a vlastně jde o remake toho, co velmi dobře znám. Výhoda je, že díky tomu je mé hodnocení čisté jako křišťál, protože nemám zátěž mnoha odehraných Pokémon her.

Ačkoliv se jedná v podstatě o remake Pokémon Yellow, je to zároveň i takové pokračování. V podstatě proto, že se spíš dá říct, že události Pokémon Yellow se nějak staly, ale ne úplně stejně. Přesto má hra prakticky totožný děj. Navíc například Blue zmíní, že on Pokédex neměl. Je to zajímavé – a trochu bláznivé.

Začnu tím, že jakmile jsem začal hrát, najednou mi bylo zase deset. Tak silný nostalgický trip jsem nezažil už hodně dlouho. Musím přiznat, že nejvíce kontroverzní část hry - tedy možnost chytání Pokémonů bez boje - mi neskutečně vyhovovala. Ano, je to asi hereze, ale tenhle způsob chytání a získávání zkušeností jsem vždy považoval za zbytečně zdlouhavý a občas frustrující. Navíc u legendárních Pokémonů, kde se nějaká výzva očekává, souboje zůstávají. A v tomto případě bych řekl, že chytit Mewtwo je možná ještě těžší, protože souboj s ním krátce po Pokémon League dá docela zabrat. Nestačí jen tak hodit Master Ball.

Grafika hry je neskutečně atraktivní. Přiznám se, že jsem viděl pár gameplayů jiných současných Pokémon her a Let’s Go z toho vychází opravdu skvěle. Ale důvod, proč si většina lidí Let’s Go vůbec koupí, je váš partnerský Pokémon, který se po vzoru Pokémon Yellow nerad zdržuje v Pokéballu. V mém případě to musela být Eevee, kterou jsem chtěl jako parťáka už celé roky.

Váš první parťák se nemůže (nechce) vyvinout, ale zato se může naučit speciální typové schopnosti a má zvýšené statistiky. Kromě toho se nyní může naučit všechny „tajné techniky“, které nahrazují HM. Za zmínku stojí, že vás parťák doprovází i tehdy, když ho nemáte v hlavním týmu - klidně můžete mít šest jiných Pokémonů a Eevee s vámi zůstane.

O mechanikách bych mohl psát ještě hodně dlouho. Líbilo se mi, že tým můžete obměňovat kdekoliv, protože počítač nahradil „Pokémon Box“, který máte neustále u sebe. A samozřejmě miluji automatické rozdělování zkušeností napříč týmem. To vše dělá ze hry výbornou a zábavnou oddechovku. Ale ano, jsou tu i chyby.

Začnu tím, že ve hře lze získat Alola formy Pokémonů. To je vymyšleno docela chytře: stačí získat Kanto formu a poté najít trenéra, který s vámi daného Pokémona vymění. Pohodička, navíc to lze dělat neomezeně. Co mě ale zarazilo, je fakt, že takto získaní Pokémoni nejdou přejmenovat. Ano, vím, že je to při výměnách normální, ale tady jde o neomezený systém získávání Alola forem, přičemž jim zůstávají generická jména. Asi bych tu udělal výjimku - jsem si jistý, že moji dva miláčci se cítili smutně, že jako jediní v týmu nemají přezdívku.

Ale dobře. Z čeho jsem opravdu rostl, byla mechanika ježdění na Pokémonech, která nahradila kolo. Na papíře to zní jako dobrý nápad, který byl v praxi realizován tím nejhorším možným způsobem. Za prvé: jezdit můžete jen na omezeném počtu Pokémonů. A protože ještě menší část z nich má vyšší rychlost, výběr se smrskne skoro na minimum. Ale budiž.

Co je ale opravdu na pytel, je fakt, že daného Pokémona musíte mít v týmu a navíc vypuštěného z Pokéballu. Poté automaticky jedete, dokud ho do Pokéballu nevrátíte. Takže:
– musíte mít jednoho z omezeného počtu Pokémonů,
– musíte ho mít v už tak omezeném týmu,
– musíte ho mít vypuštěného z Pokéballu,
– a jediný způsob, jak to vypnout, je ho zase vrátit zpět.

What the damn hell. Skutečně nevidím důvod, proč tu nemohl být samostatný slot pro „jezdeckého“ Pokémona, který se aktivuje prostě tehdy, když je potřeba. A jako poslední perličku dodám, že lze jezdit na Persianovi, ale nikoliv na Alola Persianovi. Protože… proč ne.

Mohl bych toho napsat ještě mnohem víc, ale už je to delší komentář, než bych sám chtěl. Takže na závěr jen Pokémoni, se kterými jsem porazil Pokémon League. Nakonec jsem zvolil kombinaci tradice a moderny.

1. Eevee
2. Gyarados
3. Alola Morowak
4. Alola Ninetales.
5. Slowbro
6. Dragonite.
+4